Honza Treichlinger

---

Sirotek Honzík Treichlinger

V archivních dokumentech a historické literatuře najdeme Honzu nejčastěji pod jménem Hanuš Treichlinger. O postupné odhalení osudů rodiny Treichlingerových a Blochových, včetně osiřelého Honzíka, se zasloužila štěnovická historička a bývalá kronikářka PhDr. Alena Vlčková. Té se také podařilo kontaktovat přeživší příbuzné a získat množství rodinných fotografií. Ty byly roku 2011 vydány obcí Štěnovice v publikaci PhDr. Vlčkové „Židovská historie ve Štěnovicích“. Další zajímavosti k Honzovu příběhu lze najít v denním tisku, v publikovaných vzpomínkách a ve fondech Archivu města Plzně a Státního oblastního archivu v Plzni.

Honzova maminka Ida Treichlingerová

Honza Treichlinger se narodil 2. ledna 1929 v Plzni do rodiny obchodníka Arnošta Treichlingera a jeho manželky Idy rozené Weissové. Treichlingerovi bydleli v Palackého ulici č. p. 87/13. Jednalo se o byt, který původně patřil prarodičům Weissovým, rodičům Honzovy maminky Idy. Ta měla pět sourozenců – tři bratry a dvě sestry. Nejmladší bratr Pavel zemřel roku 1907 jako dvouletý. Zbylí dva Idini bratři, Leopold a František, se stali obchodníky a jedna ze sester, Františka, byla učitelkou angličtiny.

Dne 12. srpna 1935 zemřela Honzíkova maminka Ida Treichlingerová v plzeňské nemocnici. Bylo jí teprve jednačtyřicet let a příčinou smrti se stala jaterní cirhóza způsobená hepatitidou. O necelý rok později, v červnu 1936, zemřel tatínek Arnošt Treichlinger a sedmiletý Honzík se stal úplným sirotkem.

Blochovi a Treichlingerovi

Aby nemusel do sirotčince, ujala se sedmiletého Honzíka tatínkova sestra Ida Blochová. Od 15. června 1936 vyrůstal Honza spolu se dvěma staršími bratranci Rudolfem a Jirkou v Sedláčkově ulici č. p. 172/6. Honzův strýc Benno Bloch byl obchodníkem a měl ve svém domě obchod s čalounickými a sedlářskými potřebami.

Honza (uprostřed) s rodinou Blochových: zleva bratranec Jirka, strýc Benno, teta Ida a bratranec Rudolf

Další příbuzné měl Honza v nedalekých Štěnovicích. Žila zde rodina jeho strýce Leopolda Treichlingera. Obzvláště k sestřenici Evě měl Honza velmi blízko. Byla o pouhé dva měsíce mladší než on. Druhá štěnovická sestřenice Hanička se narodila v roce 1932.

Důležitou roli v životě Honzy Treichlingera sehrál jeho další strýc, Karel Treichlinger. Tento strýc žil v Plzni v domě Blochových a ve třicátých letech se angažoval v čele klubu S. K. Viktorie Plzeň. Byl členem správního výboru klubu (1935), členem dozorčí komise (1936) a místonáčelníkem klubu (1934, 1938). Karel byl zároveň obchodním společníkem Honzova strýce Benno Blocha. Jejich firma měla název „Beno Bloch, Sedláčkova 6, Plzeň“ a byla veřejnou obchodní společností. Po smrti Honzova tatínka Arnošta Treichlingera soud rozhodl, že se Karel Treichlinger stane poručníkem malého chlapce.

Honzík Treichlinger (vepředu vpravo) ve Štěnovicích roku 1934 se sestřenicemi Evou (vepředu vlevo) a Hankou (vepředu vlevo od Honzíka)

O rodinných poměrech strýce Karla Treichlingera není nic známo. Stejně tak je rouškou tajemství opředen jeho osud během německé okupace. Karel Treichlinger není uveden v evidenci obětí holocaustu ani mezi těmi, kteří přežili věznění v koncentračních táborech.

Necelých půl roku po vypravení prvního židovského transportu z Plzně do Terezína, 14. července 1942, nechal Krajský soud v Plzni zapsat do obchodního rejstříku tuto změnu: „Následkem úmrtí veřejného společníka Karla Treichlingera zanikla veřejná společnost.“ Kdy měl Karel Treichlinger zemřít, není jasné, jelikož se jeho jméno nenachází v plzeňské židovské matrice ani mezi jmény popravených. Existuje možnost, že na jaře 1939 využil možnost odejít za hranice a společně s náčelníkem klubu S. K. Viktorie Plzeň Otto Immergutem emigroval přes Švédsko do Velké Británie (o emigraci Otty Immerguta a osudu jeho rodiny čtěte zde).

Inzerát plzeňské firmy Beno Bloch (Český směr, 28. 10. 1934)

Jaké byly skutečné okolnosti, za kterých došlo v létě 1942 ke zrušení veřejné obchodní společnosti Benna Blocha a Karla Treichlingera, není jasné. Skutečností zůstává, že již v říjnu 1941 měla společnost jiného majitele – Němce Karla Rzihu. Svědčí o tom koncept dopisu Policejního ředitelství Plzeň ze dne 23. října 1941 adresovaného Okresnímu úřadu v Rokycanech:

„Rziha Karel, nar. 20. 5. 1902 v Plzni, dtto příslušný, německé národnosti, bytem v Plzni, Havlíčkova ul. č. 22 or. udal, že Václav Pop z Těžkova č. p. 83 měl vystavenou plnou moc k nákupu kávy bývalým komisářským správcem fy Beno Bloch. Nynější majitel Rziha Karel tuto plnou moc Popovi potvrdil, avšak později si věc rozmyslel a žádal písemně Popa, by mu plnou moc vrátil. Pop však dosud tak neučinil, a proto při této příležitosti Rziha žádá, by plná moc byla Popovi odebrána a jemu zaslána.“

Honza školákem

Úmrtí obou rodičů zastihlo Honzíka v době, kdy chodil do první třídy. Od 1. září 1935 navštěvoval cvičnou obecnou školu při Mužském učitelském ústavu v Plzni. Do třídy s ním chodili další dva židovští chlapci, o kterých se Věrka Kohnová zmiňuje ve svém deníku – Fréda Kohn (příběh čtěte zde) a Egon Popper. O ročník výš chodil Hanuš Goldscheider, další z hrdinů Věrčina deníku (příběh čtěte zde).

Těžko si lze představit, co pro šestiletého chlapce znamenala tak náhlá ztráta rodičů a změna prostředí, ve kterém měl vyrůstat. Jak vyplývá z dochovaného katalogového listu, Honzík se ve třetím čtvrtletí první třídy potýkal s počty, mluvnicí a psaním. Na konci školního roku – v době, kdy se po smrti tatínka stěhoval k Blochovým – měl ale pěkné vysvědčení: šest jedniček a jednu dvojku z mluvnice a psaní. Ve druhé třídě začaly dvojky přibývat. Ve třetí třídě se na Honzově vysvědčení objevily první trojky – z českého jazyka a ze psaní. V prvním pololetí čtvrté třídy měl už Honza dvojku z chování a čtyři trojky – z českého jazyka, kreslení, psaní a vnější úpravy písemných prací. Na konci čtvrté třídy si zlepšil známku z chování, ale přibyla jedna trojka – z chlapeckých ručních prací. Výborné výsledky si Honza udržel pouze v náboženství a tělesné výchově. V katalogovém listu je tužkou připsána tato poznámka: „Velmi neklidný. Stále vyrušuje.“

Z dalších poznámek v Honzově katalogovém listu můžeme sledovat, jak chlapec v průběhu třetí a čtvrté třídy postupně rostl. V září 1937, kdy nastoupil do třetí třídy, měřil 125 cm a vážil 29,5 kg. Po skončení prvního pololetí, v lednu 1938, už měřil 128,5 cm a vážil 36,5 kg. V září 1938 měřil 130 cm a vážil 35 kg a v únoru 1939 měl při 131 cm 37 kg.

V roce 1938 se rodiny Blochových, kde Honzík vyrůstal, dotkly události kolem Mnichovské dohody a odtržení pohraničních oblastí od Československa. Nejprve byl Beno Bloch v rámci mobilizace povolán do armády, konkrétně na velitelství evidence koňstva v Plzni. Teta Ida zůstala na péči o obchod, pět zaměstnanců a tři děti úplně sama. Dne 6. října 1938 se navíc do jejího bytu jako uprchlice přistěhovala ze zabraného Horšovského Týna jedenasedmdesátiletá teta Beno Blocha, obchodnice Terezie Schleissnerová. Ida Treichlingerová policejně přihlásila Terezii Schleissnerovou až o pět dní později, čímž se dopustila přestupku proti ohlašovacím předpisům. Byla kvůli tomu vyšetřována ještě v únoru 1939, avšak s neznámým výsledkem. Po roce 1940 se do domu Blochových přestěhoval ze sousední Veleslavínovy ulice ještě bratr Terezie Schleissnerové Zikmund s manželkou Idou a synem Kurtem.

Ve Štěnovicích: v pozadí vedle sebe sedí Honzova teta Blanka Treichlingerová (vlevo) a maminka Ida Treichlingerová (vpravo), uprostřed (s dětmi na klíně) Honzův tatínek Arnošt Treichlinger, v popředí zleva Hanička, Eva a Honzík Treichlingerovi

Transport do Terezína

Věrka zmiňuje ve svém deníku Honzu Treichlingera 5. ledna 1942: „Dnes odpoledne jsem šla k Alis. Za chvíli hvízdal na ulici Emil, a když jsme šly k oknu, oznámil nám, že by si chtěli (on, Dolfi a Honza Treichlingerů) s námi dát sraz. Smluvili jsme se na ¾ na 5. Bylo asi ½ 4, a tak jsme šly k švadleně, u které jsem měla plno věcí k přešívání. Když jsme přišly na místo srazu, byli tam Emil a Honza a Dolfi. Dolfi tam vozil ňákej kočárek s malým dítětem. Nevím, jak k tomu přišel. Byla z toho psina. V 6 h. mě šli všichni doprovodit.“

Dva týdny po napsání zápisu do Věrčina deníku nastoupili Blochovi, Treichlingerovi i Schleissnerovi do transportu. Jeho cílem byl Terezín. Honza jel s Blochovými 21. ledna transportem S. Rodina strýce Leopolda Treichlingera ze Štěnovic opouštěla Plzeň 26. ledna transportem T. Terezie Schleissnerová s bratrem Zikmundem a švagrovou Idou odjela 18. ledna prvním transportem R. Kurt Schleissner byl deportován 21. ledna transportem S.

Zatímco Blochovi včetně Honzy v ghettu prožili několik let, Treichlingerovi byli v dubnu 1942 odesláni transportem Ar do polské Zamošče. Zde všichni zahynuli. Kurt Schleissner odjel 11. března 1942 transportem Aa do Izbice, kde později zahynuli. Terezie, Zikmund a Ida Schleissnerovi byli deportováni 19. října 1942 transportem Bw na smrt do Treblinky.

Flašinetář Brundibár

Honzovi bylo v době příjezdu do Terezína třináct let. Byl společenský a mezi ostatními dětmi oblíbený. Od 23. září 1943, kdy v Terezíně proběhla premiéra dětské opery Brundibár, zažíval Honza jako představitel hlavní role hvězdné okamžiky. Na režisérovi Rudolfovi Freudenfeldovi si roli v opeře doslova vynutil. Freudenfeld později vzpomínal na okamžik, kdy si Hanuš o roli v Brundibárovi řekl:

„Seznámili jsme se v umývárně. Stoupl si vedle mě, dělal, že si myje ruce, a jen tak mimochodem utrousil: Slyšel jsem, že hledáte děti do opery Můžu taky přijít? Do opery byl skutečně obsazen. Honza ale spokojený nebyl – chtěl hrát flašinetáře Brundibára. A tak se opět jednoho dne přitočil k Rudolfovi Freudenfeldovi a zeptal se jej, zda by si mohl hlavní roli zkusit. Od té doby existoval už jen jediný Brundibár – Honza.

Ukázka z opery Brundibár – flašinetáře s knírem hraje Honza Treichlinger.

Rudolf Freudenfeld na Honzova vystoupení rád vzpomínal: Patřil skutečně ke slavným osobnostem. Byl velmi známý a všichni ho uznávali. Kdekoliv se objevil, ozývalo se volání: »Brundibáre, Brundibáre!« Honza zcela instinktivně ztvárnil postavu Brundibára tak lidsky, že navzdory tomu, že hrál zápornou roli, stal se miláčkem nejen dětí, ale i celého publika. Naučil se stříhat knírkem, který měl přilepený pod nosem. Pohyboval jím tak dokonale a vždy v tom správném okamžiku, že napětí v hledišti polevilo a bylo slyšet, jak děti úlevou vydechly. Žádný jiný herec by se neprosadil lépe.“

Ještě předtím než se Honza Treichlinger v Terezíně proslavil jako Brundibár, byl tu známý pod dívčí přezdívkou Sára. Přišel k ní v sudetských kasárnách, kde měl kavalec přímo u dveří. Na každého, kdo nechal otevřeno, volal: „Sára, zavži ten dverš!“

Honza v terezínském ghettu jako flašinetář Brundibár

Sláva pomohla Honzovi Treichlingerovi k tomu, že mu kuchaři přidávali více polévky. Měl však stále hlad. Ke konci svého pobytu v Terezíně se Honza dokonce odhodlal zajít k Judenältesterovi – předsedovi Židovské rady starších. Na otázku „Was wünschst du Brundibár?“ odpověděl: „Chtěl bych někam ke žrádlu, pane Judenältester.“ Předseda rady starších Honzovi zařídil, že byl přidělen k řezníkům, kteří porcovali maso. Dlouho si toto privilegium neužil.

Honzíkova smrt

V říjnu 1944 byl Honza transportem Er společně s Blochovými deportován do tábora Auschwitz-Birkenau. Bylo mu necelých šestnáct let. Zde společně se strýcem Bennem a bratrancem Rudolfem Blochovovými zahynul. Teta Ida Blochová byla z Auschwitz-Birkenau odeslána do Bergen Belsenu, kde zemřela na úplavici. Přežil pouze Honzův bratranec Jirka Bloch (1926–2013), který v roce 1949 emigroval do Izraele a změnil si jméno na Shmuel Jirzi Bloch.

Byl to právě devatenáctiletý Jirka Bloch, kdo požádal v říjnu 1945 Krajský soud v Plzni, aby zahájil u obou jeho rodičů správní řízení o prohlášení za mrtvé. Po dobu řízení byl poručníkem Blochových jejich příbuzný František Schleissner z Koperníkovy ulice č. p. 949/29.

Honzův starší bratranec Rudolf Bloch, snímek hradu Radyně ze třicátých let dvacátého století a podpisy tří kamarádů ze 14. 8. 1933 v návštěvní knize hradu.

Společně s Honzou Treichlingerem zahynul v říjnu 1944 v Auschwitz-Birkenau také jeho dvaadvacetiletý bratranec Rudolf Bloch, jehož podpis se mezi stovkami dalších dochoval v návštěvní knize hradu Radyně. Rudolf se do knihy podepsal společně s kamarády Františkem a Hanušem Epsteinovými z Plzně dne 14. srpna 1933. Rudoldovi tehdy bylo jedenáct let, Františkovi dvanáct a Hanušovi devět.

Všichni tři kamarádi tehdy chodili na německou obecnou školu v Plzni. Hanuš nastupoval po prázdninách do třetí třídy, Rudolf do páté a František do měšťanky. Rudolf Bloch pokračoval po dokončení obecné školy tři roky na měšťanské škole a v roce 1937 nastoupil v Plzni na obchodní akademii. František a Hanuš Epsteinovi zahynuli v Auschwitz-Birkenau společně se svou maminkou v září 1943.

Nerealizovaný film, ztracená deska

Dne 16. října 2007 obdržel Jiří Bloch od primátora Plzně Pavla Rödla ocenění – Pečeť města Plzně. Toto ocenění bylo jedenaosmdesátiletému rodákovi předáno při setkání zorganizovaném velvyslancem USA Richardem Graberem na americkém velvyslanectví v Praze. Setkání se zůčastnily také producentka filmové společnosti Wunderbar Films s. r. o. Martina Štolbová a americká občanka Ela Steinová Weissbergerová, která kdysi hrála v opeře Brundibár roli kočičky. Martina Štolbová se v roce 2001 podílela jako pomocná režisérka na vzniku filmu Mateje Mináče „Síla lidskosti – Nicholas Winton“.

Producentce Martině Štolbové se podařilo oba vzácné hosty – Jiřího Blocha a Elu Steinovou Weissbergerovou – přesvědčit ke spolupráci na přípravě celovečerního filmu o Honzovi Treichlingerovi nazvaného „Hvězda Terezína“. Producentka Štolbová tehdy prohlásila: „Honzův příběh je pravdivý, nikdy nebyl zpracován knižně či ve filmu.“ Více o připravovaném filmu sdělila Martina Štolbová v rozhovoru pro Lidové noviny z 18. října 2007 (odkaz) a v článku na iDnes z 2. října 2007 (odkaz).

Místo celovečerního filmu „Hvězda Terezína“ nakonec vznikla stejnojmenná přednáška štěnovické historičky PhDr. Aleny Vlčkové.

Jiří Bloch dal společnosti Wunderbar Films s. r. o. zastoupené Martinou Štolbovou exkluzivní práva na literární a audiovizuální zpracování Honzova životního příběhu včetně veškerých dokumentů i fotografií z pozůstalosti. Příprava filmu pokračovala několik let. Nakonec se producentka Martina Štolbová odmlčela a film nebyl nikdy realizován. Pro Jiřího Blocha šlo o velké zklamání. Roku 2023 společnost Wunderbar Films s. r. o. zanikla.

V roce 2010 byla na bývalém domě Weissových domě v plzeňské v Palackého ulici č. p. 87/13, kde žil Honzík Treichlinger se svými rodiči, odhalena pamětní deska. Bohužel, po opravě fasády před několika lety pamětní deska zmizela.

Odstraněná pamětní deska Honzy Treichlingera, která se od roku 2010 nacházela na domě v Palackého ulici č. p. 87/13 v Plzni.