Příjmení Margit Wolfnerové není v deníku Věry Kohnové uvedeno. Přesto, díky zápisu ze dne 19. prosince 1941, víme, že se obě dívky v této době znaly a stýkaly. Věrka totiž uvádí, že v pondělí 22. prosince odpoledne bude mít v bytě u Kohnových školu kroužek II. d, do kterého vedle Lily Hauschildové (více zde) a Emila Zuntersteina (více zde) patří také „obě Margit“. V Plzni tehdy žily dvě Věrčiny židovské vrstevnice tohoto jména – Margit Becková (více zde) a Margit Wolfnerová. V obou knižních vydáních Věrčina deníku bylo jméno Margit Wolfnerové opomenuto.
Margit Wolfnerová byla sestřenicí Honzy Goldscheidera, dalšího z kamarádů Věrky Kohnové (více o Honzovi zde). Margitin tatínek Richard Wolfner byl bratrem Honzovy maminky Emmy Goldscheiderové roz. Wolfnerové.
Domovem Wolfnerových byl Tachov
Margit a Gerta
Margit se narodila 19. července 1929 a měla o čtyři roky starší sestru Gertu, která přišla na svět 20. července 1925. Děvčata slavila narozeniny pouhý jeden den po sobě. Rodištěm Margit a Gerty byl západočeský Tachov. Stejně jako většina obyvatel československého pohraničí, také Wolfnerovi se hlásili k německé národnosti.
Fotografie Margit ani Gerty Wolfnerových se nedochovala. Alespoň částečnou představu o tom, jak sestry vypadaly, dává poválečná vzpomínka jejich tety Emmy, která přežila holocaust:
„Bratr měl dvě holčičky ve věku deseti a dvanácti let. Byly to hezké děti s dlouhými hnědými vlasy spletenými do copů, s červenými mašlemi na koncích. Když jsem s nimi mluvila, na tvářích se jim objevoval plachý úsměv. Měla jsem je ráda. Jejich maminka byla hezká žena. Nechci si představovat, jak všichni skončili…“
Tatínkova rodina
Wolfnerovi z Tachovska
Nejen Margit a Gerta, ale i jejich tatínek Richard byl tachovským rodákem. Narodil se 25. února 1892. Jeho otec Jindřich (Heinrich) Wolfner si ve městě koupil roku 1889 dům č. p. 267 a zařídil si zde obchod se smíšeným zbožím. Následoval tak svého nevlastního bratra Filipa Wolfnera, který si zřídil obchod se smíšeným zbožím v domě č. p. 38 na dnešní Husitské ulici (tehdejší Bahnhofstrasse). Tachovští Wolfnerové původně pocházeli z malé vsi Kořen ležící poblíž Olbramova mezi Planou a Černošínem na Tachovsku.
Na sklonku osmnáctého století žili Wolfnerové hned na několika různých panstvích v západních Čechách. Vedle panství Kořen se jednalo o Bezdružice, Chodovou Planou, Labuť, Planou, Prašný Újezd a Zvíkovec. Ze soupisu familiantů plzeňského kraje a z knihy familiantů panství Kořen vyplývá, že na kořenském panství byl od roku 1773 v malém domku č. 35 usazen židovský familiant a obchodník Josef Wölfner se ženou Rebekou roz. Glauberovou, syny Rafaelem a Jonášem a dcerou Sárou. V matričních záznamech jsou navíc uvedeni ještě dva další Josefovi synové – obchodníci Michael a Gabriel Wolfnerovi.
Margitin praprapradědeček Josef Wöllfner byl od roku 1773 familiantem kořenského panství
Konec osmnáctého století a počátek století devatenáctého představovaly převratnou dobu. Na jejím počátku stál Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781. Následoval neklid způsobený osvícenskými reformami, bořením starých jistot a francouzskou revolucí. S přelomem osmnáctého a devatenáctého století zasáhly do vývoje Evropy napoleonské války. Pro židy bylo toto období velmi rozporuplné. Na jedné straně zažívali emancipaci a profitovali z dodávek pro vojsko, na straně druhé se museli vyrovnávat s obviňováním a nejrůznějšími útoky.
Jeden ze synů Josefa Wölfnera – Jonáš – se k manželce Sáře roz. Langové z války vrátil jako patentální invalida. Vedle renty, kterou do konce života pobíral, si vydělával jako obchodník. Jonáš byl prapradědečkem Margit a Gerty Wolfnerových a pradědečkem jejich tatínka Richarda.
Tachov v roce 1896
Zásluhu na rozmnožení rodiny měl především Jonášův syn a Margitin pradědeček Abraham Wolfner – chráněný žid kořenského panství a obchodník. Abraham byl minimálně dvakrát ženatý. Jeho první manželka se za svobodna jmenovala Johanna Korecová a pocházela z Volduch na Rokycansku. Abrahamovi a Johanně se během let 1835–1847 narodilo sedm dětí – synové Filip, Alexander, František a Josef a dcery Judita, Jindřiška a Adéla. Druhá manželka, Kateřina (Kathi) roz. Hübscherová, porodila během let 1865–1867 Abrahamovi další dvě děti – Heinricha (Margitina dědečka) a Julii.
Mezi nevlastními bratry Filipem a Jindřichem Wolfnerovými byl rozdíl celé jedné generace. Jen dva roky po Jindřichově narození přišel v nedaleké Pivoni na svět Filipův syn Isidor. Při Jindřichově obřízce zastával roli kmotra Filip, zatímco při Isidorově obřízce se této role zhostil otec obou nevlastních bratrů, Abraham Wolfner. Filip se po narození syna Isidora na čas odstěhoval s rodinou do Chodové Plané, kde se mu narodilo pět dalších dětí.
Dědečkův nový dům
Dědeček Jindřich Wolfner se 10. června 1890 v Tachově jako pětadvacetiletý oženil s jedenadvacetiletou Žofií Frankenfeldovou. Její otec Michael Frankenfeld provozoval od roku 1894 v Chotěšově společně se svými dvěma syny pekařství a obchod se zbožím kořenářským a střižním „Michael Frankenfeld & Sohn“.
Jindřichovi a Žofii se během let 1892–1900 v Tachově narodily tři děti – Richard (1892), Hedvika (1893) a Emma (1900). Prvorozeného Richarda a druhorozenou Hedviku dělil pouhý jeden rok. Když byly Richardovi dva roky, zemřel na tuberkulózu jeho dědeček Abraham Wolfner. Babička Kathi jej následovala o tři roky později.
Poprvé vyšla vzpomínkové knihy Emmy Fuchsové roku 1974 soukromě a v nízkém nákladu. Byla určena Emminým vnoučatům a pravnoučatům.
Roku 1900 se Jindřichovi a Žofii narodilo jejich nejmladší dítě – Emma. Byla benjamínkem rodiny a bratra Richarda, o osm let staršího, velmi milovala a obdivovala. Podobně silné pouto měla také k sestře Hedvice. Emma přežila jako jediná ze sourozenců německou okupaci a holocaust a v roce 1974 napsala ve Spojených státech amerických pro vnoučata vzpomínkovou knihu „My Kaleidoscope“. V publikaci, kterou vydala soukromě a v omezeném nákladu, mimo jiné vypráví o životě rodiny Žofie a Jindřicha Wolfnerových, do které se roku 1900 narodila:
„Rodiče vychovávali dvě děti, rozšiřovali obchod a potřebovali větší byt. Žili v Tachově, malém podhorském městečku s asi 8000 obyvateli, 600 metrů nad mořem, na úpatí Českého lesa. Měli koloniál na předměstí. Tatínek byl dobře zapsán u rolníků a dělníků. Tři čtvrtiny hospodářů z okolních vsí u něho totiž nakupovaly na dluh s tím, že mu na podzim zaplatí sklizní. Úrodu přinášeli výměnou za své každodenní potřeby. Obživu místním lidem dával dřevařský průmysl, kde byli jako dělníci zaměstnáni téměř všichni.
Tachov byl městem panenek. Majitelé drobných manufaktur, kteří zaměstnávali truhláře na smlouvy, poskytovali bídnou obživu celému okolí našeho města. Každý, kdo měl doma truhlářskou lavici, se stal řezbářem. Před mnoha domy byly složeny malé součásti dřevěných panenek – sušily se zde nožičky a ručičky. Po vysušení se malovaly. Nakonec byly gumou spojeny s dřevěným tělíčkem a odvezeny na trh. Celý proces výroby panenek probíhal ručně – od pokácení stromů, řezání dřeva, vyřezávání a malování. Poté se staly jedinou hračkou chudých dětí.
Bylo to na počátku nového století, když tatínek požádal jediného stavitele ve městě, zda by mu nepostavil nový dům. Mělo se jednat o velkou dvoupatrovou budovu. Většina lidí v sousedství tehdy ještě žila v malých přízemních domcích krytých šindelem. Naším nejbližším sousedem byl kovář, s kovárnou přímo před domem. Naproti přes ulici měl švec za domem malou stáj, ve které choval krávu, kozu, tlusté prase a několik kuřat a králíků. Vzduch naplňovala vůně kůží, lepidla a hnoje. Před domky tesaře a truhláře stály hromady dříví. Tak vypadal život ve městě obklopeném lesy, kde se každý věnoval výrobě hraček, panenek a dřevěných knoflíků nebo korálků.
Když čelní zeď našeho nového domu dosáhla přibližně výšky člověka, stavební komise nařídila, aby byla stržena až úplně k zemi a aby se nová zeď postavila o dva metry dále. Musel se udělat prostor pro chodník. Nařízení bylo šokem především pro moji maminku, které zjevně komplikovalo plány. Řekla alespoň staviteli, aby si pospíšil. Když o nějaký měsíc později svou pobídku zopakovala, rozlehl se prázdným, na půl dokončeným domem jeho hurónský smích. Podíval se na mou maminku a zvolal: »Vsadím se, že ten závod se mnou prohrajete a já vám stihnu vystavět něco velkého, co přežije příští generaci.«
Domovní arch rodiny Wolfnerových pořízený při sčítání obyvatelstva roku 1900
Vzdor chvástání a slibům to byl nakonec stavitel, kdo sázku prohrál. Jeho slibovaný velký dům prohrál závod s malinkou dívenkou. Narodila jsem se čtrnáctého září. Dům byl nedokončený, bez oken, bez klik u dveří, ale už jsem tu měla zůstat. Pan stavitel prohru uznal a daroval mi kolébku.
O měsíc později přišel tatínek do maminčina pokoje, oblečen do svých nejlepších šatů. Oznámil jí, že se chystá dát dítěti jméno. Bylo sice už domluveno, že se budu po jeho mamince jmenovat Kateřina, ale když jsem v tu chvíli začala brečet, maminka tatínkovi řekla: »To jméno se jí nelíbí. Budeme jí říkat Emma.« Nové jméno se mi prý sice také nelíbilo, ale sousedům ano. V pozdějších letech jsem se stala kmotrou tří malých Emm v naší ulici…“
Úmrtí dědečka Jindřicha
O pět let později zemřel dědeček Jindřich Wolfner ve svých čtyřiceti letech na plicní tuberkulózu. Babička Žofie se stala v pouhých pětatřiceti letech vdovou. Brzký odchod manžela nebyl jednoduchý ani pro ni ani pro její tři nedospělé děti. Dcera Emma později na osudný první březen roku 1905 vzpomínala takto:
„»Já nechci jít domů!« křičela jsem paličatě ve svém rozhořčení, když na mě paní Steinerová ze svého obchodu volala do nitra domu: »Maminka pro tebe poslala. Buď hodná holčička a jdi domů.« Jenže já v tu chvíli zrovna se svým kamarádem Arnoštem – jejím synem – prožívala skvělou hru. Jmenovala se »Rabín a kantor«. Oběma nám byly čtyři roky a já jsem měla zrovna u Arnošta doma strávit čtyři úžasné dny.
Úmrtní oznámení dědečka Jindřicha Wolfnera – list Prager Tagblatt 3. 3. 1905
Byl to můj největší kamarád. Nikdy jsem si při tom neuvědomila, že koktá. Arnošt vymyslel spoustu her. Například »Maminka, tatínek a dítě«. Tím dítětem byla moje panenka. Nebo »Učitel a žák«. Žákem jsem byla já. Nyní byl Arnošt rabínem, který pronášel svým šišlavým a koktavým hlasem svérázné kázání. Já jsem byla kantorem a zpívala liturgické a lidové písně, které jsem uměla od svého velkého bratra Richarda.
Anna, naše služebná, na mě tiše a trpělivě čekala. Zabalila mě do mého modrého zimního kabátu s límcem z umělé kožešiny, přetáhla mi jemnou sametovou čepici přes uši a pod bradou mi zavázala černou taftovou mašli. Byla jsem stále rozzlobená, a tak jsme beze slov pochodovaly k domovu. Bylo chladné odpoledne na úplném začátku března a ulice a chodníky byly pokryty blátem. K našemu domu to nebylo daleko.
Když jsme došly k našemu domu, přišlo mi divné, že je náš obchod zavřený. Bez zbytečného vysvětlování mě Anna vedla zadními dveřmi do kuchyně. Tam mě zarazila ještě větší zvláštnost. V kuchyni stál strýček Salz, který žil pět mil od našeho města, a povídal si s řádovou sestřičkou. Byla to sestra Barbora. Už několik týdnů k nám každý večer chodila a odcházela brzy ráno. Nikdy jsme se spolu nebavily. Byla jsem pro ni příliš bezvýznamná. Bylo to s ní jako s většinou dospělých – štípli mě do tváře, pohladili po hlavě nebo zatahali za kadeře. To, co jsem nesnášela ze všeho nejvíc, byly hloupé otázky: »Koho máš radši, tatínka, nebo maminku?« Na to jsem nikdy neodpověděla.
Ale teď vzala sestra Barbora mou drobnou tvář do svých studených, jemných rukou. Sehnula se ke mně a pronesla tichým hlasem: »Emmičko, tvůj tatínek zemřel. Jeho duše je teď v nebi a bude se na tebe dolů dívat.«
Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Vyděšeně jsem se podívala na svého strýce. Plakal. Nikdy před tím jsem neviděla muže plakat, a tak mě to vystrašilo. Začala jsem v panice odstrkovat jemné ruce od mých tváří a křičela: »Kde je moje maminka?«
Slyšela jsem strýce, jak říká: »Je nahoře, hned přijde.« Ta slova mě uklidnila. Dokud byla maminka na blízku, neměla jsem strach. Někdo mi rozepnul kabát, sundal čepici a dal mi mléko. Zemřel mi tatínek a já neuronila ani slzičku…“
Praprarodiče Frankenfeldovi
Poté, co Richardův tatínek zemřel, měla pětařicetiletá maminka Žofie plné ruce práce s tím, aby zvládla rodinný obchod a zároveň se postarala o tři děti – třináctiletého Richarda, dvanáctiletou Hedviku a čtyřletou Emmu. Žofiini rodiče Resi a Michael Frankenfeldovi se nakonec rozhodli prodat dům s hospodářstvím a obchodem v Chotěšově a nastěhovali se k dceři do padesát kilometrů vzdáleného Tachova. Také tento okamžik Richardova mladší sestra Emma později popsala ve svých vzpomínkách:
„Za mlhavého a deštivého listopadového odpoledne přijel před náš dům nákladní vůz. Z místa kočího seskočil muž, přikryl zpěněné koně černými dekami a otevřel zadní dveře vozu. Kolem se shromáždili mládež a děti ze sousedství a zvědavě sledovali nové lidi, kteří se stěhovali do našeho domu.
Také já jsem s nosem přitisknutým na okno sledovala vykládání a stěhování nábytku a velkých, těžkých dřevěných beden. Nikdo mi neprozradil, že všechen tento majetek bude uložen u nás v horním poschodí nebo že se prarodiče nastěhují do našeho domu a už u nás zůstanou.
Prababička a pradědeček Frankenfeldovi pocházeli z Chotěšova
Prarodiče Frankenfeldovi se u nás zabydleli ve vlastním třípokojovém bytě. Oporou rodiny byla babička. Mohli jsme se spolehnout, že u ní nalezneme útočiště. Bavilo nás, když nás pozvala na svačinu nebo na večeři, stejně jako když přijeli teta či strýc a my jsme mohli v bytě sedět na kraji židle. Babiččina kuchyně byla vždy čistě uklizena. Bílé kresby, které dříve zdobívaly sedátka židlí, se léty odřely a babička je nahradila vyšívanými ubrousky. Na stěnách kolem dokola místnosti se nacházely poučky vyšívané jemným křížkovým stehem v modré barvě na bílém plátně. Člověk se zde mohl dočíst: »Morgenstunde hat Gold in Munde.« nebo »Arbeit macht Freude.«.
To vše patřilo k úpravné domácnosti na počátku tohoto století. Stejně tak jídelna s židlemi potaženými červeným sametem a příborníkem naplněným míšenským porcelánem s cibulákovým dekorem – ten se používal jen když se u prarodičů sešla společnost.
Chotěšovská firma Michael Frankenfeld & syn, kterou pradědeček vlastnil společně se synem Siegfriedem, na stránkách adresáře z roku 1896
V ložnici se nacházel stojan s velkým porcelánovým umyvadlem a porcelánovým džbánkem uvnitř. Dvě velké postele, oddělené nočním stolkem s mramorovou deskou, byly přikryty zelenými potahy s třásněmi. Konečně zde stály dvě skříně, od kterých měla klíč pouze babička.
Dědeček si nastěhoval do haly v horním patře svou knihovnu. Pět polic, ukrytých za těžkými závěsy, bylo naplněno knihami, které se přinášely v těžkých bednách. Pánové, kteří tyto knihy stěhovali po schodech, se řádně zapotili. O několik let později jsem za závěsy šátrala a hledala knihy na hodiny řecké a římské literatury.
Michael Frankenfeld býval předsedou židovské náboženské obce ve Stodě – Pilsner Tagblatt 23. 1. 1903
Dědeček se narodil roku 1841 v Širokých Třebčicích u Chomutova, malém městečku na severu Čech. Maminka mu zemřela během šestinedělí. Než se jeho tatínek znovu oženil, starala se o Michaela sestra. Své maceše byl dědeček velmi oddaný. Právě díky jejím kontaktům se podařilo dědečka dostat do Prahy na studia. Studentská léta strávená v Praze později označoval za nejlepší léta svého života, a to přesto, že měl stále hluboko do kapsy a omezený rozpočet mu jen vzácně dovolil koupit si k večeři něco víc než slanečka a okoralý chléb.
V osmnácti letech dokončil dědeček školu a stal se učitelem na škole ve Stodě. Za žáky dostal hrubé třinácti- a čtrnáctileté venkovské výrostky, které zvládal jen největším, nasazením a důvtipem. O mnoho let později mi jeden z jeho žáků řekl: »Respektovali jsme ho, ale nikdy jsme moc nerozuměli jeho vysoké filozofii.«
Roku 1902 zemřela babičce Žofii v Chotěšově osmadvacetiletá sestra Šarlota – Pilsner Tagblatt 4. 10. 1902
Když se chtěl ve čtyřiadvaceti letech oženit, setkal se s překážkou, kterou mohla překonat jen velká láska. V té době byl učitelský plat tak ubohý, že se kantor neobešel bez darů od jednotlivců. Budoucí nevěsta po dědečkovi chtěla, aby zanechal učitelského povolání a stal se obchodníkem.
Vzdal tedy učení, ale dobrým obchodníkem se nikdy nestal. Aby uživil ženu, koupil malý domek s doškovou střechou a zřídil si v něm pekařství a koloniál. Pokorně přiznával, že to byla samozřejmě babička, kdo živnost řídil. Dědeček měl totiž vždy raději čtení než celonoční pečení. Občas se stalo, že těsto z díže přeteklo, zatímco náš pekař si četl v knize některého klasika.
Pradědečkova chotěšovská firma Michael Frankenfeld & syn vydávala pohlednice.
Během války mezi Rakouskem a Pruskem v roce 1866 bylo dědečkovo malé městečko okupováno jednotkou hladovějících nepřátel. Vojáci štědře platili za slámu z doškové střechy, kterou pak krmili své koně, a zároveň skoupili veškeré dostupné pečivo. Vydělané peníze pomohly dědečkovi pořídit na pekařství novou šindelovou střechu. Když dědeček v šedesáti letech pověsil živnost na hřebík, byli už s babičkou dobře zajištěni. Měli deset dětí, z nichž pět se dožilo dospělosti a dalo jim čtrnáct vnoučat.
Dědeček byl u nás v Tachově spokojený, ale babička nikoliv. Zdálo se, že jí chybí její velká domácnost, zahrádka a hospodářství. Když nám vyprávěla o svých hruškách, jahodách a angreštu, olizovali jsme si rty. Dědeček se na stará kolena vrátil k učení, s jediným rozdílem. Místo třídy přeplněné dospívajícími chlapci měl teď na starost jedinou žákyni – mě. Svému povolání přikládal stejnou důležitost, jako to dělal před čtyřiceti lety. Neučil mne pouze číst a psát, ale radil také, co číst. Jeho vliv mne pak doprovázel po zbytek života.
Domovní arch Wolfnerových a Frankenfeldových po nastěhování Richardových prarodičů – rok 1910
Když mi bylo šest let, naučil mne číst Bibli. Postavili jsme se čelem k východu a já z paměti v hebrejštině odříkávala ranní a večerní modlitby. Jako kdybych byla klukem, učil mne dědeček různá požehnání, která se pronášela při mytí rukou nebo jezení chleba. Naučila jsem se v hebrejštině vyjadřovat díky za hrom a duhu. V deseti letech jsem s dědečkem prostála dlouhé večerní hodiny před naším domem a společně jsme se učili pozorovat hvězdy. Kdesi hluboko ve svém srdci byl kabalistou a viděl v hvězdách něco více než obyčejná vesmírná tělesa.
Společně jsme studovali řeckou historii a četli klasická dramata. V té době jsem se velice bála »obchodníka s dušemi« Fausta. Společně jsme se také věnovali hudbě. Já hrála na housle, zatímco dědeček brnkal na kytaru a zpíval při tom legrační staré milostné písničky. Existovala jedna veselá písnička – starý vídeňský kuplet – nazvaná »Hobellied«. Vyprávěla o tesaři, který stál celý život na lavičce a hobloval, a to až do dne, kdy mu na rameno poklepala smrtka a pronesla: »Tesaři, můj milý příteli, odlož hoblík a pojď se mnou.« S úsměvem odložil nástroj a rozloučil se se zdejším světem.
Pradědeček a prababička Frankenfeldovi navštěvovali lázně – od 4. srpna 1910 například pobývali ve Františkových Lázních v hotelu „Stadt Paris“ na dnešní Jiráskově ulici.
Šedesátiletý věkový rozdíl mezi námi neexistoval. Byli jsme spíše jako dva veselí spolužáci. Tehdy se mi zdál vysoký a hezky silný. Později jsem ho už znala jako křehkého a ohnutého člověka. Na mé všetečné otázky s úsměvem odpovídal, že se mu záda shrbila pod těžkými pytli mouky, které nosíval. V přítomnosti dědečka jsem si neuvědomovala, že vyrůstám bez tatínka. Vychoval ze mě podobného člověka, jakým byl on sám.“
Richard – herec a organizátor
Informace o létech dospívání Richarda Wolfnera jsou velmi skromné. Jedinými prameny je několik zmínek v dobovém tisku a pár postřehů zaznamenaných Richardovou mladší sestrou Emmou v sedmdesátých letech v její vzpomínkové knize „My Kaleidoscope“.
Zmínka o Richardově vystoupení v listu Jüdische Volkstimme z 18. 1. 1911
Ve svých devatenácti letech se Richard začal aktivně účastnit společenského života v tachovské židovské náboženské obci. Počátkem roku 1911 na sebe jako osmnáctiletý upozornil při vystoupení na chanukové slavnosti. List „Jüdische Volkstimme“ přinesl z akce 18. ledna 1911 následující zprávu:
„Tachov. V neděli 8. ledna se zde konala chanuková oslava. Měla podobu divadelního večera s následným tanečním večírkem, který proběhl ve skvělé atmosféře. Byly představeny dvě aktovky a několik kupletů. Je třeba vyzdvihnout zejména pány Augusta Adlera a Richarda Wolfnera, kteří se zhostili svých rolí, hereckého projevu a scénického vystoupení tak skvěle, že by jejich výkony byly ozdobou jakéhokoliv jeviště. Velký potlesk sklidila díky svému brilantnímu přednesu a hlasu také slečna Hedwig Schönová s kuplety Du lieber Herrgott oben (z operety Das Musikantenmädel) a Blumenorakel. Všichni účinkující se snažili podat co nejlepší výkon, za což opět sklidili ohromný potlesk. Na uměleckém úspěchu večera měl zásluhu zejména skvělý klavírní doprovod paní Heddy Polackové a paní Hermine Grotteové a za finanční úspěch je třeba poděkovat paní Mathilde Neubauerové. Režie se ujal učitel náboženství Josef Schön, který byl tento úkol zvládl na výbornou. Slavnost poctil svou přítomností pan okresní hejtman hrabě Huyn, načež nemohl najít dostatek slov uznání pro vynikající výkony účinkujících. Zvláště pochválil pana Maxe Strausse, který se předvedl jako vynikající houslista v koncertu s citerou slečny Hermine Popperové, jódlováním a uměleckým pískáním. Pan hrabě Huyn zůstal až do konce posledního vystoupení, dívčího tance v podání dvanácti děvčat.“
Zmínka o benefičním Valčíkovém večeru v tachovském Panském domě – deník Prager Tagblatt 8. 10. 1911
Tři měsíce po chanukové slavnosti došlo v Tachově k rozsáhlému požáru, během kterého byla zničena velká část židovské čtvrtě. Vyhořela mimo jiné synagoga a dvaadvacet obytných domů. Židovská obec uspořádala v následujících měsících řadu charitativních akcí, které měly pomoci postiženým rodinám a zároveň umožnit obnovu synagogy. Organizování těchto akcí se opět zúčastnil Richard Wolfner. Společně s kamarádem Zikmundem Neubauerem stál například za přípravou Valčíkového večera s tombolou, pořádaného 29. října 1911 v tachovském Panském domě.
Velký požár Tachova roku 1911
Požár Tachova, ke kterému došlo 28. dubna 1911, zcela změnil podobu židovské čtvrtě. Proběhla nová parcelace a byla rovněž nově stanovena uliční čára. Některé domy již nebyly nikdy obnoveny. Stará synagoga zanikla a ještě během roku 1911 vznikl projekt nové synagogy a rabínského domu. Nová synagoga s dvojnásobnou kapacitou oproti té původní byla otevřena v roce 1912. Richardova sestra Emma, v době pohromy desetiletá, později událost popsala takto:
„O té události informovaly novinové titulky po celé Evropě. Dokonce až v Londýně o ní četli někteří tachovští synkové. Rodičům pak posílali znepokojené telegramy, které ale nemohly být doručeny…
Následky požáru v Židovské ulici
Za bouřlivého, chladného dne 28. dubna 1911 jsme se my čtvrťáci právě vrátili z polední přestávky do třídy, když tu se najednou rozezněl školní zvonek. Během školního roku u nás proběhly tři nebo čtyři dobře zorganizované požární poplachy. Při nich nám vždycky ráno paní učitelka řekla, abychom se nelekli, že zazvoní zvonek a my pak sejdeme pomalu a ve spořádaném zástupu ze schodů na ulici a stejně ukázněně se zase vrátíme do třídy. Ale tehdy v pátek to bylo jiné. Nikdo nás nevaroval. Učitelka nám zničeho nic nařídila, abychom okamžitě opustili třídu. Zapomněli jste na nacvičenou evakuaci a běželi dolů po schodech, jako by nám hořelo za patami.
Naše škola byla novou, moderní dvoupatrovou budovou. Obklopoval ji malý park se zlato-bronzovou bustou básníka Friedricha Schillera. Blízké hřiště bylo vybaveno moderním sportovním zařízením. Nic z toho jsme ale neviděli. Zmatená a vyděšená jsem vyběhla ze školy. Držela jsem se studené a chvějící se ruky mé kamarádky, sousedky a spolužačky a společně jsme běžely jako o závod z kopce, přes náměstí vydlážděné kočičími hlavami, k našim domům na předměstí.
Stará synagoga po požáru
Vystupoval odsud mrak černého a šedivého kouře. Proti nám hystericky přibíhali lidé. Já měla jediné přání – být doma s maminkou. Protože jsem se velmi bála, popoháněla jsem kamarádku, aby se mnou běžela k nám domů. Oheň se musel šířit velmi rychle. Dřevěný most, který spojoval město s předměstím, byl přecpaný lidmi, hasičskými stříkačkami a koňmi. Neměly jsme šanci most přejít.
Pod mostem tekla říčka. Bez váhání jsme obě skočily do studené zpěněné vody a stále ruku v ruce jsme se brodily na opačný břeh. Slyšely jsme, jak na nás lidé křičí a varují nás, ale pokračovaly jsme dál. Bezpečně jsme se dostaly do naší ulice. Když jsem viděla náš dům celý a nepoškozený, začala jsem plakat. Přede dveřmi stála maminka, strachem o mě celá bledá.
Zpráva v deníku Čech, 29. 4. 1911
Náš dům stál v místě, které požár zatím nezasáhl. Byl ale plný lidí, kteří zde hledali útočiště a přístřeší. Oheň zatím přeskakoval všemi směry, z ulice do ulice. Když dorazili z nedaleké vsi dobrovolní hasiči se stříkačkami taženými koňmi, zdálo se, že je už celé město v plamenech. Ze tří částí města šlehaly k nebi plameny, doprovázené kouřem.
Jedna ze zasažených čtvrtí se nazývala »Židovská ulice«. Byla zde synagoga obklopená blokem malých domků s byty úředníků židovské náboženské obce. Najednou se celá zástavba, tvořená synagogou a třinácti domy, nacházela v jednom obřím plameni. Dědeček a bratr Richard sem spěchali, aby pomohli vynést některé svaté svitky. Bylo to ale zbytečné. Po dlouhých hodinách se ještě pozdě v noci nezdálo, že by měl někdo řádící živel pod kontrolou. Během pozdního odpoledne byla zničena další část města.
Nová tachovská synagoga s rabínským domem z roku 1912
S hrůzou jsem sledovala starou paní, kterou jsme všichni dobře znali. Už mnoho let trpěla paralýzou a byla upoutána ke kolečkovému křeslu. Nyní běžela k našemu domu. Těžce oddychovala a před vchodem se zhroutila. Od té doby u nás zůstala do okamžiku, kdy se pro ni podařilo najít jiné ubytování.
O rok později byla vystavěna nová synagoga. Císař František Josef I. na ni daroval velké množství peněz, a tak se svatyni začalo říkat »Chrám Františka Josefa«. Při požáru bylo v Tachově zničeno mnoho truhlářských nástrojů. Kvůli tomu téměř zanikla výroba hraček a panenek a truhláři se vrhli na nové módní zboží – dřevěné knoflíky a korálky.
Místo tachovských dřevěných panenek se v předvánoční době začaly v oknech a výlohách hračkářských obchodů objevovat luxusní a pěkně oblečené panenky s hlavičkami z růžového porcelánu a s blonďatými vlásky. Ty se ale už nevyráběly v našem městě.“
Dospívání tety Emmy
Richardova mladší sestra Emma zaznamenala ve svých vzpomínkách také dobu, kdy začala dospívat. Prvním krokem na cestě k dospělosti bylo dokončení měšťanské školy v létě roku 1915:
„Za slunečného červencového rána, kdy se na obloze neobjevil jediný mráček, usedlo dvaatřicet děvčat naposledy ve své třídě. Končily jsme dívčí měšťanskou školu. Ve svých čistých a tvrdě naškrobených letních šatech jsme vypadaly stejně slavnostně jako celá naše třída. Ze zdí už byly sundány všechny velké mapy a kresby. Malý černý kříž a obraz císaře nad tabulí byly ozdobeny věnečky z čerstvých květin. Katedra vypadala obzvláště slavnostně. Velká modrá křišťálová váza, dárek od nás všech, naplněná červenými růžemi, stála uprostřed stolu. K váze byl přilepen lístek na rozloučenou s našimi jmény.
Obecné školy v Tachově
Kvůli válce byly zakázány všechny oslavy, ale ve třídě se přesto shromáždili všichni naši učitelé, včetně pana ředitele. Vepředu seděli katolický kněz, rabín, chemikář, vyzáblý matematikář a učitelka francouzštiny, která se od ostatních velmi odlišovala – s lokýnkami padajícími do čela, v blůze s volánky a lorňonem visícím na černé šňůrce. Naše třídní učitelka, atraktivní mladá dáma, se posadila za katedru. Byla dcerou vojenského důstojníka, což se projevilo na její výchově.
Ředitel Josef Lipphardt byl veselý, obtloustlý, malý pán. Když se smál, poskakoval mu kapesní řetízek, vedoucí přes celou vestu, nahoru a dolů. Vůbec mu nevadilo, když nás to rozesmálo. Učil nás dějepis. Teď tu stál na stupínku, připraven dát nám do života svou poslední radu – že nemáme zapomenout to, co jsme měly tu čest se naučit. Když skončil, pozvali na stupínek mě.
Krátce před slavností rozhodla třídní učitelka, že to budu já, kdo za žákyně pronese řeč na rozloučenou. A tak jsem tu teď začala mluvit. Jakmile jsem dokončila úvodní věty, zapomněla jsem na poznámky ukryté v kapse a nadšeně a dychtivě začala mluvit z patra.
Císař František Josef I. na fotografii z kroniky dívčí měšťanské školy v Tachově
Ředitel dívčí měšťanské školy v Tachově Josef Lipphardt na počátku 20. století
Publiku, a především učitelům, jsem sdělila, že možná zapomeneme některá historická data a jména některých měst a hor, možná uděláme sem tam nějakou chybu v matematice a zapomeneme některé vzorečky z chemie, ale že nikdy nezapomeneme na náš rodný jazyk a budeme vždy milovat svou zemi. Jménem všech dívěk jsem pronesla politování nad tím, že nemůžeme bojovat ve válce a následně jsem pronesla naději ve vítězný konec. Vše jsem zakončila zvoláním: »Bůh žehnej našemu císaři a zachovej nám ho na živu!«
Když jsem kráčela zpět do lavice, bylo ve třídě naprosté ticho. Některé dívky vzlykaly. Pak si třídní učitelka uvolnila hrdlo a slavnostně pronesla: »Postavíme se a zazpíváme si naši hymnu.« Ovládlo nás čisté vlastenectví a zpěv jsme ve fortissimu končili: »Říš rakouská nepomine – sláva vlasti, císaři!«. Netušili jsme, že císař brzy zemře a že o nějaký rok později Rakousko zbankrotuje, válka skončí a my se přes noc staneme žebráky. A že Rakousko bude rozděleno a z českých zemí a Slovenska vznikne Československo.“
Postavení dívek ve společnosti se tehdy díky vývoji v Evropě a ve světě měnilo. Zatímco dvacetiletý Richard byl připraven zapojit se do vedení rodinného obchodu, Emma začínala poznávat krásy společenského života:
„Před první světovou válkou u nás dívky končily se základním vzděláním ve čtrnácti letech. Děvčata z chudých rodin – a většina z mých spolužaček byla chudá – musela nastoupit buď jako dělnice do továren nebo jako posluhovačky do nedalekých lázní v Mariánských Lázních. Jediná slušná povolání dostupná ženám byly dámská krejčová a kloboučnice. Dcery z bohatých rodin, jako byla má sestra Hedvika, zůstávaly doma a soukromě se učily francouzštině, hudbě a vyšívání věna.
Po vypuknutí první světové války najednou hodnota nás dívek vzrostla. A právě tehdy se moje maminka, přes protesty známých a příbuzných, rozhodla poslat mě z našeho odlehlého podhorského městečka na střední školu do většího města, vzdáleného asi sto kilometrů. Poslat dívku do školy bylo stále něco nezvyklého. Děvčata tvořila jen třicet procent všech mých spolužáků. Téměř každý týden mě maminka jezdila navštěvovat, aby viděla, jak rostu a možná také, jak odrůstám svému domovu.
Žila jsem u rodiny, která se ke mně chovala, jako bych byla jejich vlastní. Jednalo se o postarší pár s dospělou dcerou. Rozmazlovali mě tak, jak jsem ještě nikdy rozmazlovaná nebyla. Měla jsem je ráda a měla jsem ráda také školu. Získala jsem úplně první zkušenost se spolužáky – chlapci. Nonšalantně jsem přijímala jejich nadbíhání, když mě doporovázeli domů a při tom mi nesli učebnice pod paží.
Jakmile jsme v osm hodin večer přišli do tanečních, kluci se zčista jasna změnili v mladé džentlmeny v černých oblecích a bílých rukavičkách. Nesměle nás drželi v uctivé vzdálenosti a při tom s námi při valčíku vířili po parketu. V jejich rukou jsme se v bílých šatech zdobených voňavými květy také my měnily v dámy. Kolem dokola sálu seděly na přepychových židlích podél stěn naše gardedámy. Ústa měly plné dohazování a drbů a při tom nás nespouštěly z očí.
Koncem roku 1916 jsem dokončila školu a maminka s babičkou a dědečkem si mě zavolali zpět domů. První světová válka přecházela do své poslední fáze. Lidé ve městě vypadali omšele. Všechny své lepší šaty a boty už vyměnili za jídlo. Zato manželky rolníků byly hezčí než dříve – za své mléčné výrobky dostávaly pěkné šaty a boty.“
Emma dostává Richarda z války
První světová válka, která vypukla v létě roku 1914, znamenala tragédii pro mnoho rodin. Muži rukovali uprostřed zemědělských prací nebo opouštěli své nezajištěné obchody. Manželky, matky a dcery zůstávaly v nejistotě a bez finančního zajištění. Z fronty pak přicházely zprávy o úmrtí, zranění nebo zajetí. Není divu, že kdo mohl, snažil se své nejbližší z války vyreklamovat. O nemožné se pokusila také šestnáctiletá Emma Wolfnerová, která se rozhodla dostat staršího bratra Richarda domů dříve než zahyne v bitevním poli. Emma svůj husarský kousek později v pamětech popsala následovně:
„Krátce poté, co jsem se vrátila ze studií domů, strčila válka svá bezcitná tykadla také do našeho domu. Můj bratr Richard byl povolán přesto, že byl jediným synem a rodina na tom nebyla dobře. Obdivovala jsem ho. Byl stále plný optimismu. Jeho život byl plný kotrmelců a maminka nad ním kroutila hlavou: »Kdypak si konečně uvědomíš vážnost života?!«
Teď se to stalo. Protože jsme v rodině neměli tatínka, nejstarší syn se automaticky stal hlavou rodiny a všichni to respektovali. Náš obchod byl podřízen válečnému hospodářství. Maminka byla v našem okrese pověřena výkupem a distribucí sena a slámy pro vojenské účely. Ve válce měli koně největší prioritu.
Vdovy měly nárok vyžádat si z války své jediné syny jako hlavní podporovatele rodin. Z toho důvodu jsme si najali právníka a snažili se dostat bratra z vojny. Náš právník připravil sedmistránkový elaborát, psaný ve starém byrokratickém stylu a plný sentimentu. Zajímalo mě, jestli si císař najde čas, aby to všechno četl. Všechny prosby se totiž zasílaly do císařské kanceláře.
Seno i sláma měly za první světové války pro vojsko cenu zlata.
Spravovali jsme tři sklady stojící u kolejí v různých směrech od nádraží. V každém skladu se nacházely dva nebo tři lisovací stroje. Jakmile rolníci vyložili seno, bylo stlačeno do balíků, naloženo na železniční vagony a odesláno do cílové stanice. Naší povinností bylo získat od zemědělců co nejvíce krmiva. Zabavování probíhalo na základě válečného práva, přičemž rolníci se samozřejmě pokoušeli schovat nějakou píci pro svůj vlastní dobytek.
Bratr Richard míval na starosti jeden z těchto skladů. Teď byl pryč a protože se nedařilo získat někoho na jeho místo a moje sestra se musela starat o domácnost, převzala jsem sklad místo něho. Zastávala jsem plně mužskou práci. V šest hodin ráno jsem statečně kráčela tmavými, zasněženými ulicemi na lokálku, která mě po dvaceti minutách dovezla ke skladu. Toho roku byla ošklivá zima se spoustou sněhu, takže občas pomocníci museli od nádraží k našemu skladu, vzdálenému asi padesát metrů, lopatami proházet úzkou uličku.
Uteklo šest týdnů, když jsme dostali od bratra dopis. Stálo v něm, že dokončil vojenský výcvik a brzy bude se svým praporem odeslán na italské hranice. Celou noc jsem pak slyšela maminku plakat. Velmi jsem ji kvůli tomu litovala a rozhodla jsem se zkusit nějak pomoci. Následujícího rána jsem napsala dopis našemu nadřízenému do velkoskladu. Byl to krátký, jednostránkový dopis. Mamince se můj krátký, moderní styl psaní nelíbil, ale dědeček byl toho názoru, že nemohu napáchat příliš mnoho škody.
Odchod plzeňského 35. pěšího pluku na frontu: ilustrační fotografie
Psala jsem, že přestože jsou naše dodávky sena a slámy stále v normě, mohli bychom kontigent znatelně navýšit, pokud by můj bratr, který slouží ve vojsku – přidala jsem jeho adresu – byl propuštěn do civilu. Navíc jsem jsem dala na odiv naše vlastenectví a slíbila, že maminka koupí válečné dluhopisy za deset tisíc korun. S dopisem jsem se vydala za okresním hejtmanem pro jeho podpis. Hejtmanova kancelář byla ve staré zchátralé úřední budově, staré dobrých sto let, o kterou se v době války nikdo nestaral. Hnědě natřené dřevěné schody mě dovedly do tlumeně osvícené kanceláře.
Hejtman byl statným padesátníkem a všichni jsme jej dobře znali. Při slavnostní průvodech chodíval v čele s rukou na šavli, v pestré uniformě se světle modrým kabátem a blyštivými medailemi zdobícími ve dvou řadách jeho hruď, s černými kalhotami doplněnými na každé straně zlatým lampasem, a samozřejmě s impozantní vysokou čepicí zdobenou kohoutím pérem. Když šel ulicemi v civilních šatech, někdy se zastavil, prohodil s námi dětmi několik slov nebo nás štípl do tváře. Byla to pro nás zvláštní pocta.
Tentokrát, když jsem vstoupila do jeho kanceláře, vypadal přísně a poněkud zachmuřeně. Uklonila jsem se a podalamu svůj dopis. S hlubokým povzdechem se usadil do svého křesla potaženého umělou kůží a otevřel obálku. Přelétl krátký dopis pohledem a zeptal se: »Kdopak psal ten dopis?« Udělala jsem pukrle a řekla: »Promiňte, to já jsem ho psala.« Po hezké tváři mu přelétl lehký úsměv. Během dvou minut dopis dočetl.
Představa, že by Richard měl jako hrdina bojovat za císaře pána, nikoho doma nelákala: ilustrační snímek
Po chvíli vzal z perleťové schránky dokonale naostřenou červenou tužku. Poté v mém dopise pravítkem úhledně podtrhl tři věty. Se zatajeným dechem jsem pozorovala červené linky pod adresou mého bratra, pod slibem, že navýšíme kvótu sena a slámy, a pod válečnými dluhopisy za deset tisíc korun. Velkými písmeny připsal slovo »NALÉHAVÉ« a podepsal se. Nařídil zaměstnanci kanceláře, aby dopis ihned odeslal, a řekl mi: »Vyřiď mamince, že Richard bude doma do tří dní.«
Znovu jsem se uklonila a pronesla: »Rukulíbám,« což v tu chvíli zároveň mohlo znamenat : »Bůh Vám žehnej.« Cítila jsem velkou pokoru a vděčnost. Letěla jsem domů jako čarodějnice na koštěti, bez dechu a vzrušená skvělou novinou, kterou jsem pro všechny měla. Zdálo se ale, že mě nikdo neposlouchá. Zaslechla jsem, jak maminka říká: »Nechtěl zranit její city.« A tak mě všichni pro mé nadšení ještě litovali.
Richard byl se svým praporem odeslán na italskou frontu – jedny z nejtěžších bojů probíhaly v údolí řeky Soča a na okolních kopcích.
O dva dny později ale přišel od Richarda telegram: »Propusten-domu-dorazim-zitra.« Během okamžiku byl náš dům svědkem takové radosti, jakou ještě nikdy nezažil. A když Richard skutečně přijel, neměla jsem šanci jej obejmout. Náš německý ovčák Fido si položil packy na Richardova ramena, olizoval mu tvář a přitom hystericky mával ocasem. My všichni ostatní jsme stáli se slzami v očích a mohu odpřísáhnout, že jsem zahlédla slzy i v očích našeho Fida.
O další dva týdny později přišel dopis z hejtmanovy kanceláře. Na obálce bylo mé jméno a slovo »OSOBNÍ«. Zrudla jsem a dopis otevřela. Uvnitř ale nebylo nic napsáno. V obálce byly pouze vloženy dva lístky. Jeden z nich mě opravňoval vyzvednout si jedny vlněné rukavice a ten druhý byl určen k vyzvednutí jedněch vysokých vojenských bot malé velikosti.
Od té doby jsem až do konce války hrdě korzovala po ulicích našeho města ve vysokých šněrovacích vojenských botách, malých pro vojáka, ale velkých pro dospívající dívku, v ručně pletené vlněné čepici, v zimním kabátě po sestře Hedvice, příliš malém pro ni, ale příliš velkém pro mě, a v šedých vlněných rukavicích, které mi sahaly až do podpaží. Hezká? Ne, ale i tak mohla vypadat mladá, zdravá venkovská dívka v naší zchudlé a válkou rozervané zemi.“
Úmrtí babičky a prababičky
Uprostřed první světové války, 18. května 1916, zemřela Richardovi, Hedvice a Emmě babička Resi Frankenfeldová. S Michaelem Frankenfeldem strávila v manželství padesát let. Ještě stačili velkolepě oslavit zlatou svatbu. Do tachovského domu Wolfnerových tehdy přijeli všichni příbuzní. Chyběl pouze jediný vnuk, který právě bojoval na italské frontě. Přicházeli také sousedé z města, kteří chtěli manželům vyjádřit své sympatie. Michael Frankenfeld pronesl ke shromážděným řeč. Ta ale byla adresována především jeho milované ženě Resi, která pro něho byla téměř stejně důležitá jako Pán Bůh. Vyprávěl, že jej Resi vede jeho dlouhým, naplněným životem stejně, jak vedl Pán Bůh lid Izraele egyptskou pouští.
Zpráva o zlaté svatbě Resi a Michaela Frankenfeldových – list Prager Tagblatt, 1. 10. 1915
Rok a čtyři měsíce po Resi Frankenfeldové zemřela ve věku 48 let také její dcera Žofie Wolfnerová – matka Richarda, Hedviky a Emmy. Richardovi tehdy bylo pětadvacet let, Hedvice čtyřiadvacet a Emmě sedmnáct. Dne 4. září 1917 zůstali mladí sourozenci bez rodičů a bez tří ze čtyř prarodičů. Jejich jedinou oporou zůstal šestasedmdesátiletý dědeček Michael Frankenfeld. Smrt své matky proto všichni těžce nesli. Emma později vzpomínala:
„V den mých sedmnáctých narozenin zemřela maminka na rakovinu. Už týdny jsme věděli, že se její konec blíží, ale odmítala jsem tomu uvěřit. Bylo jí pouhých čtyřicet osm let, vypadala tak mladá a krásná, štíhlá a vysoká, plná energie a odhodlání. Doufala jsem a modlila se za zázrak. Tajně jsem se v pondělky a čtvrtky postila. A pak přišel poslední večer. Byla jsem s maminkou sama a ji sužovaly bolesti. Chtěla jsem se jí zeptat na spoustu věcí, potřebovala jsem její rady, ale copak jsem mohla? Nad ránem mi popřála k narozeninám a v jedenáct hodin, kdy jsme už všichni stáli u její postele, zemřela.
Na pravém rameni jsem cítila hlavu své sestry Hedviky. Hořce plakala. Po levé straně mi stál můj velký bratr Richard. Také plakal. Najednou jsem si uvědomila, že bych právě já měla jejich žal zmírnit. Podívala jsem se na dědečka. Seděl za stolem, s bílou hlavou shrbenou nad modlitební knížkou, a odříkával rituální modlitby. Maminka byla jeho nejmilejším dítětem, nejstarší dcerou. Zaplavila mě vlna soucitu a úplně jsem zapomněla na svůj vlastní zármutek.
Dědeček vypadal zlomeně a stále se modlil žalmy. V tu chvíli jsem si slíbila, že se o něho postarám. Ještě toho večera jsem si přestěhovala svou postel do jeho ložnice, a tak to zůstalo až do chvíle, kdy jsem opustila domov.
Toho odpoledne k nám přišly ženy z židovské obce. Políbily sestru Hedviku, potřásly si rukou s bratrem Richardem a dědečka poplácaly po rameni. Já zatím stála jako zkamenělá. Maminka vždycky říkávala: »Nikdo by tě nikdy neměl litovat.« Teď jsem to chtěla dokázat. Hedvika měla známého psychiatra, který ji nějakou dobu utěšoval. Zaslechla jsem, jak sestře říká: »Starej se o tu malou. Trpí.« Později přišel přímo za mnou a zeptal se: »Mohu pro tebe něco udělat?« Vysmála jsem se mu: »Nejsem váš pacient,« a odešla jsem z pokoje.
Domovní arch Wolfnerových pořízený po úmrtí Richardovy babičky a maminky – sčítání lidu 1921
Když se vše urovnalo a my se vrátili k normálnímu životu, pochopili jsme, že také náš obchod osiřel. Maminka vše řídila pevnou rukou. Teprve teď jsme si uvědomili, že s námi maminka zřídkakdy zasedala k jídelnímu stolu, a došlo nám, proč nikdy nechodila na společenské akce a proč si nenašla čas na společné prázdniny. Byla plně zaměstnána firmou, která rostla a bohatla.
Jediný okamžik, kdy si maminka našla čas a věnovala nám pozornost, přišel, když někdo onemocněl. Jednou jsem měla spalničky. Maminka si ke mně sedla na postel a vyprávěla mi. Žádné pohádky, ale skutečné příběhy ze života. Vyprávěla o okolnostech, za kterých jsem se narodila, nebo o první životní zkoušce, kterou jsem si musela projít.
Po maminčině smrti mi v sedmnácti letech připadl úkol postavit se za kasu a pokusit se napodobit způsob, jakým náš obchod vedla. Zčásti díky zděděným vlohám a zčásti díky výchově jsem se přes noc stala obchodním partnerem na plný úvazek. Moje sestra Hedvika, skvělá kuchařka a hospodyňka, byla plně zaměstnána v domácnosti.“
Neznámý strýček z Ameriky
Po první světové válce přišel do Tachova ze zámoří dopis od strýčka, kterého Richard, Hedvika ani Emma nikdy neviděli. List od neznámého příbuzného způsobil v rodině Wolfnerových a Frankenfeldových poprask. Emma na tyto chvíle vzpomínala:
„Krátce po první světové válce přišel ze Spojených států amerických dopis opatřený válečnou známkou červeného kříže. Byl adresován mému dědečkovi. Pisatelem byl dědečkův nejmladší syn Leo, žijící už osmnáct let v Americe. Během posledních čtyř let, kdy zuřila válka, jsme o něm neslyšeli. Psal, že by opět rád viděl rodinu a že chce na podzim přijet. Své dvě sestry a bratra totiž neviděl od chvíle, kdy odjel z Evropy. Moje maminka, jeho nejstarší sestra, kterou zároveň nejvíce miloval, už nežila. Netušil to.
Leopold Frankenfeld, narozený v Chotěšově roku 1878, se odstěhoval do Spojených států roku 1892 jako čtrnáctiletý. Cestoval tehdy z Hamburku lodí Fürst Bismarck pod číslem 849. Od roku 1902 žil ve městě Jersey City ve státě New Jersey. V Čechách naposledy pobýval od dubna 1899 do prosince 1901.
Dopis zapůsobil v naší veliké rodině jako bomba. Bylo nás devět neteří a šest synovců. Většina z nás dívek teprve dospívala a neznámý strýček, který chtěl přijet, nebyl ještě ženatý. Každá z nás napsala tomu mladému muži svůj dopis s pozváním. Jedna psala, že se těší na vzrušující okamžiky, které zpestří její nudný život, a další prosila, aby s sebou strýček přivezl moderní noční košili zvanou pyžamo. Nejvtipnější byl dopis, v němž dívka strýčka žádala, aby si pospíšil, protože je zasnoubená a chce ho spatřit ještě před svatbou. »Možná se mi budete líbit víc než můj snoubenec…«
Protože dědeček bydlel u nás, bylo jasné, že také nový strýček bude žít v našem domě. Můj bratr Richard, hlava rodiny, napsal hezky formulovaný dopis s pozváním a nabídkou ubytování, stravy a dalších pozorností. Sestra Hedvika, hlava domácnosti, slíbila, že bude strýčkovi vařit jeho oblíbená jídla. To, že si ve skutečnosti nebude moci kvůli poválečnému nedostatku potravin podobnou extravaganci dovolit, zamlčela.
V září 1919 si Leopold Frankenfeld ve Spojených státech zažádal o vydání cestovního pasu.
Po všech těch dopisech zbylo málo prostoru pro mé pozdravy. Nemohla jsem strýčkovi ani nic nabídnout. K tomu jsem se strachovala o dědečka. Zdálo se, že na něho vzrušení těžce doléhá. Cítila jsem se zodpovědná za to, aby pro něho vše dobře dopadlo.
Proto jsem v několika větách našeho nového příbuzného požádala, aby byl šetrný ke svému otci, kterému je téměř osmdesát a neměl by být vystavován překvapením. Požádala jsem jej, aby poslal telegram, jakmile stane na evropské půdě, abychom mohli dědečka včas informovat. Také jsem napsala, že nebudu doma, protože se chystám do Prahy do školy. Znělo to celé dětinsky, ale strýc mě poslechl. Krátce nato jsem zamířila do Prahy a v době, kdy strýc dorazil do Československa, jsem už chodila do školy.“
První láska tety Emmy
Emma zaznamanala ve svých vzpomínkách jak Leovu návštěvu v Československu tak krátkou událost, která do jejího života vstoupila v době, kdy čekala na strýcův příjezd. Prožila totiž romantické zamilování. Ani v jednom případě se Emma nezmiňuje o svém bratru Richardovi. Oba příběhy se však týkají vztahů v rodině Wolfnerových a Frankenfeldových. Zároveň seznamují čtenáře se dvěma blízkými příbuznými, které zahynuly v době holocaustu – sestrou Hedvikou a sestřenicí Irmou Salzovou. O své krátké první lásce Emma a důvodech jejího ukončení Emma píše toto:
„Praha, hlavní město nově zrozeného Československa, byla v prosluněných dvacátých letech střediskem života, vzdělání, kultury, hudby a divadla. Přistěhovala jsem se sem, abych tu završila své vzdělání. Byla jsem studentkou soukromé dívčí školy. Celý jeden rok jsem se věnovala modernímu dramatu a umění. Ve škole jsme se seznamovaly s avantgardním hnutím, které přicházelo s naší generací. Učily jsme se o Picassovi a van Goghovi, četly jsme Ibsena, Wedekinda, Strinberga, Čapka, Brechta, Nietzscheho a Schopenhauera. Navštěvovaly jsme muzea, divadla a koncerty a docházely jsme na přednášky. Při tom jsme si stále uměly najít čas na hodiny tance.
Ze vzpomínek se nepodařilo identifikovat, ve kterém zrcadlovém sále v Praze se o adventu 1919 odehrál studentský Mikulášský večer – mládež s oblibou navštěvovala taneční večery v zrcadlovém sále secesního hotelu Palace v Panské ulici (vlevo), oblíbený byl také zrcadlový sál v české restauraci U Choděrů na dnešní Národní třídě (vpravo nahoře) nebo zrcadlový sál Německého domu v ulici Na Příkopech (vpravo dole).
Šestého prosince měl svátek Mikuláš a začínal advent. Obdržela jsem pozvánku na studentský taneční večírek pod záštitou České školy technické v Praze. Znala jsem některé z budoucích inženýrů, a tak jsem pozvání s nadšením přijala. Zatímco pánové měli vstup zdarma, pro dámy byly podobné akce drahou záležitostí. Páni studenti tehdy milovaly nové tance, mezi které patřily foxtrot, two-step a elegantní sleepy tango. Když ale došlo na valčík, dovedli nás ke stolu a nám nezbylo než se posadit a sledovat dění na parketu z povzdálí.
Tančili jsme v zrcadlovém sále ve velmi moderní budově v centru Prahy. Plula jsem po parketu a při tom jsem se mohla vidět v zrcadlech, která pokrývala stěny. Oblečená do nových růžových taftových šatů, dlouhé sukně, která sahala skoro až k podlaze, s jemnými rukavičkami na rukou, fialovou korzáží připnutou na rameni a bílým diadémem ve vlasech jsem měla pocit, že mi celý svět leží u nohou.
Kurs moderního argentinského tance „tango“ v pražském hotelu Palace
Fotografie z dobového českého tisku, představující moderní argentinský tanec „foxtrot“
Dokončila jsem právě foxtrot s jedním z nápadníků, když tu kapela začala hrát můj oblíbený valčík Na krásném modrém Dunaji. Partner mě vyzval, abychom se šli posadit. V tu chvíli se ale objevil jiný mladý muž, stylově se uklonil a požádal mne o tanec. Byl aspoň 180 centimetrů vysoký a vypadal o trochu starší než ostatní chlapci, se kterými jsem se znala. Měl pěkně upravené tmavé vlasy a bezchybnou tvář s pěknými rysy. Jen jeho oči se mi zdály v poměru k čelu příliš malé.
Pohlédla jsem na něho s nic neříkajícím úsměvem. Zamumlal své jméno – představil se jako Dr. S. Jednu ruku jsem mu položila na rameno a druhou ruku jsem napřáhla k té jeho. Ale ouha, tanečníkova ruka tam nebyla. Rukáv perfektně střiženého saka byl šikovně zastrčen do kapsy. Byl prázdný a rameno svěšené.
Nonšalantně jsem tedy navrhla: »Zatančíme si otevřený valčík.« Souhlasil. V otevřeném valčíku vede muž svou dámu pouze jednou rukou, zatímco dáma si volnou rukou přidržuje lem šatů. Vypadalo to velmi elegantně, ale oproti běžnému valčíku, kde se páry pravidelně otáčejí, jsme potřebovali více místa. Jeho stisk byl silný a pevný. V tu chvíli mne mohl vést třeba na kraj světa.
Viděla jsem pouze jeho tvář, ale oči jsem cítila ve svých vlasech. Když jsem se mu podívala přes rameno, všimla jsem si, že ostatní páry kolem nás vytvořily velký kruh a my měli valčíkové sólo. Ladně jsme pluli sálem po naleštěné podlaze, skvěle sehraný pár unášený nádherným tříčtvrtečním taktem vídeňského valčíku. Když hudba ustala, ozval se ohromný potlesk. Stála jsem v rozpacích, zatímco můj cizinec se uklonil a zmizel. Rozrušilo mě to. Co jsem udělala špatně? Proč utekl? Poranila jsem nějak jeho city?
Navlečená do kabátu a galošů a s gardedámou po boku jsem stála před budovou a čekala na vůz, který by nás odvezl domů. Najednou ke mně přistoupil ON a s úsměvem se zeptal: »Kdy Vás opět mohu vidět?« Tázavě jsem se podívala na dámu, která mě doprovázela. Jen se usmála. Neřekla ne, a tak jsem navrhla schůzku v pět hodin následujícího dne u vchodu do paláce Koruna na Václavském náměstí. V paláci totiž probíhal kurs šití, který jsem navštěvovala.
Když jsem ho tam pak příštího odpoledne viděla stát bez klobouku, v modrém zimníku se zvednutým límcem a pátravým pohledem na hezké tváři, srdce se mi rychle roztlouklo a tváře mi zčervenaly. Pozdravili jsme se, dívali se na sebe a usmívali.
Palác Koruna na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopech
Václavské náměstí je nejmodernější a nejkrásnější částí Prahy. Je to široká třída a náměstí v jednom. Nacházejí se zde ty nejluxusnější obchody. Pěkně oblečení lidé tudy spěchají nebo se naopak poklidně procházejí vzhůru k muzeu a dolů na Můstek.
Toho prosincového večera byl stále ještě ve vzduchu cítit podzim, ale výlohy se už zaplnily vánoční výzdobou. My dva jsme neviděli ani výlohy ani lidi. Kráčeli jsme vzhůru po náměstí a on mi začal vyprávět svůj příběh.
Býval známý jako talentovaný houslista a před vypuknutím světové se stihl stát zubním lékařem. Pak ale narukoval do války a teď s jednou rukou nemohl být ani houslistou ani zubařem. Bez zvláštního nadšení navštěvoval jakýsi kurs na České škole technické v Praze, s jehož pomocí se chtěl stát prodejcem technických zařízení. Byl zoufale nešťastný. Litovala jsem ho, ale jakmile jsem mu prokázala soucit, cítil se ještě mizerněji. Žádný muž nechce být litován dívkou.
Vesele jsem se usmála a řekla: »Vždyť vy jste vlastně šťastný muž, když nemusíte vrtat zubní kazy. Je přece mnohem lepší uvrtávat druhé lidi do strojů a zařízení.« Oba jsme se zasmáli. Abych mu nedala možnost rozvíjet další citlivá témata, pustila jsem se do plytkého vyprávění o škole. Popisovala jsem svou učitelku, starší dámu, která měla své místo v pražských kulturních kruzích. Pomlouvala jsem její nedbalý vzhled a zdůrazňovala jsem, jak neupraveně vypadá, když stojí před třídou. Zároveň jsem oceňovala jiskru v jejích očích, když jsme se naučily nějakou moderní básničku.
Dvaadvacetiletá rakouská herečka židovského původu Elisabeth Bergnerová velmi zaujala mladou Emmu Wolfnerovou – na snímku jako Kateřina Veliká ve filmu z roku 1934.
Pak jsme rozebírali Einsteinovu teorii relativity, která představovala ve společnosti nejnovější konverzační téma. Povídali jsme si o Ibsenových Přízracích, Brechtově Žebrácké opeře a Klabundovu Křídovém kruhu, které jsme oba viděli v divadle. Pak jsem dodala: »Dnes ráno jsem měla krásný zážitek. Na hodině nás navštívila herečka Elisabeth Bergnerová a osobně přednášela svou roli Anny Kareninové.« Povídali jsme si a smáli se, když tu se zastavil. Stáli jsme před mým domem.
Překvapeně jsem se jej zeptala, jak může vědět, kde bydlím. Když odpověděl, krve by se ve mně nedořezal. Randil s mou sestřenicí Irmou, která bydlela v podnájmu ve stejném domě jako já. Vyprávěla mu, že jsem rozený komik a on mě z čisté zvědavosti chtěl poznat. Během půl hodinky se stihl přiznat, a ještě otevřít své srdce a vyznat mi lásku. Byla jsem v naprostém šoku. Doufal v pokračování naší nové známosti. S Irmou soucítil, protože, stejně jako on, byla postižená a nešťastná. Jejich rozhovory popisoval jako velmi citlivé a poměrně depresivní.
Má sestřenice Irma byla nejkrásnější dívkou ve městě. Své hedvábné vlasy nosila vzadu svázané do dlouhého culíku, zuby měla jako zářivé perly a její tmavé či měly citlivý pohled. Byla dokonalým předobrazem řecké bohyně. Když Irmě byly dva roky, dostala obrnu a mnoho let pak byla připoutána k vozíku. Její rodiče, bohatí lidé, ji poslali k vyhlášenému specialistovi. Po roce stráveném v jeho sanatoriu mohla zase chodit bez hůlky. Stále však kulhala a už nikdy nemohla tančit. Úplně jsem ignorovala vyznání lásky. Chladně a s třesoucím se hlasem jsem Dr. S. sdělila, že se svou sestřenicí Irmou nemíním nikdy soupeřit. Poprosila jsem jej, aby jí o našem dostaveníčku neříkal. Pak jsem se otočila na podpatku. Jako by pro mě vůbec nic neznamenal, vyrazila jsem ze sebe: »Už vás nikdy nechci vidět,« a rozeběhla se domů.“
Leo Frankenfeld v Československu
Ještě téhož večera, kdy se Emma rozešla doktorem S., čekalo na ni doma milé překvapení. Dočkala se návštěvy strýčka Leopolda Frankenfelda:
„Když jsem vyšla po schodech, setkala jsem se s paní domácí. Sdělila mi, že mi telefonoval nějaký pán a vzkázal, že bude čekat v osm hodin ve foyer hotelu Palace. Byl to náš strýček z Ameriky, který už byl v Evropě a teď nás přijel navštívit do Prahy. Mé dvě sestřenice, které bydlely se mnou, byly oblečené a dorážely na mě, abych si pospíšila.
Nepříliš kvalitní reprodukce Leopoldovy pasové fotografie ze září 1919
Opláchla jsem si obličej, abych zakryla své předchozí rozrušení, oblékla si lepší šaty, klobouk a kabát a všechny tři jsme vyrazily do města. V osm hodin jsme proletěly otáčivými dveřmi hotelu Palace. Vpravo stál před telefony vysoký muž v brýlích s černými obroučkami, který se velmi lišil od všech mladých mužů, které jsme znaly. Byl asi 180 cm vysoký, měl na sobě těžký šedivý zimník, v ruce držel světle hnědé rukavice s kožešinou a černý klobouk s širokou krempou.
Podívala jsem se mu do tváře a srdce mi nadskočilo. Byla to tvář mé maminky, když se tvářila přísně. Popoběhla jsem k němu, chytila jeho volnou ruku a políbila ji, přičemž se mi oči zalily slzami. Podíval se na mě a s americkou otevřeností mi sdělil: »Nazdar, ale já nejsem boháč.« Jako by mě v tu chvíli polil studenou vodou, rázem jsem ochladla. Udělala jsem krok zpátky a studeně pronesla: »Nechci vaše peníze, nepotřebuji je.«
Zbylá dvě děvčata od strýce dostala polibek na uvítanou a já během chvíle zapomněla na své ponížení. Všichni jsme se vydali do restaurace a užili si skvělou večeři. Strýček Leo s námi v Praze strávil celý týden. Jeho pobyt se stal nejšťastnějším okamžikem v našich tehdejších životech. Vodil nás do nejvybranějších restaurací a samozřejmě také na operu. Vypravili jsme se na Čarostřelce od Karla Marii von Webera. Měli jsme tehdy lóži sami pro sebe a já doufala, že mě uvidí někteří z mých nápadníků. My mladí jsme totiž běžně sedávali vysoko na galerii, téměř pod střechou.
Leopoldova žádost o cestovní pas ze září 1919
Po týdnu stráveném s námi se strýček vydal do Tachova, za dědečkem. Bydlel pak u nás celý rok. Líbila se mu krajina, nezkažená příroda i lidé. Jednou se zeptal dědečka, jestli by mi dovolil odjet do Spojených států, kde bych měla šanci na lepší budoucnost. Dědeček, který byl vždy velmi pyšný na svého nejmladšího syna a nikdy mu neodepřel žádné přání, se zeptal: »Proč ona? Vem si jinou, tuhle potřebuji.« To zpečetilo mou budoucnost.
Jednoho horkého srpnového odpoledne, když strýček cestoval po Německu, přinesl poslíček telegram – určený pro mě. Byl odeslán z vlaku mezi Düsseldorfem a Berlínem. Třesoucími prsty jsem otevřela obálku a četla: »Jsem v rychlovlaku a venku řádí ošklivá bouřka. V případě, že se mi něco stane, všechno movité i nemovité jmění patří mé neteři EW.« Stála jsem s dopisem v ruce, bledá jako stěna. Sestra Hedvika mi telegram vytrhla z ruky, aby si jej také přečetla. Společně s Hedvikou a Richardem jsme se báli, že se strýčkovi stalo něco hrozného. Telegram jsem proto schovala, aby se nedostal do dědečkových rukou, a celou noc jsem v obavách přemýšlela, co bychom měli udělat.
Následujícího odpoledne jsem stála v obchodě za kasou, když tu se nade dveřmi rozezněl zvonek a strýček Leo vstoupil se širokým úsměvem na tváři dovnitř. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc mě vylekal. Své emoce jsem tedy skryla za rozzlobenou tvář: »Opravdu výborný vtip !!!« Když se mi ulevilo, vyndala jsem telegram z kapsy své zástěry, roztrhla ho a řekla: »Příště si prosím pamatujte, že jsme taky jenom lidi.« Strýček se na mě podíval a vykřikl: »Ty hloupá, víš, co jsi právě udělala? Ten kus papíru má hodnotu sedmdesáti tisíc dolarů.« Pokrčila jsem rameny. Bylo mi osmnáct a peníze mi nic neříkaly.
Rok před odjezdem do Československa, v září 1918, narukoval Leo Frankenfeld jako americký voják do první světové války.
A pak tu byl ještě příběh s prstýnkem. Jeho třpyt a zář nám přinášela radost a vzrušení, toužení i starosti. Po celou dobu, co s námi strýček bydlel, byl pro nás středem pozornosti a obdivu. Ten způsob, jakým mluvil, jeho americký přízvuk, zvyky a myšlenky, to pro nás bylo něco naprosto nového a exotického. Některé jeho úvahy mě trvale ovlivnily. Obdivovali jsme jeho šatník a pestré kravaty, ale ze všeho nejvíce prsten. Hlavně velký diamant, který do něho byl vsazen, na nás měl hypnotické účinky. A protože strýček dobře věděl, co s námi děvčaty jeho prsten dělá, půjčoval nám ho, třeba na hodinu, a podporoval tak naše pokušení a vzrušení.
Jednou ho půjčil sestřenici Irmě, když se spolu procházeli v lesíku. Kráčela vedle něho a při tom si pyšně a šťastně prohlížela prsten na své ruce. Na slunci se krásně třpytil. Kolem cesty ale rostla spousta květin a Irma nedokázala odolat dalšímu pokušení – natrhat si kytičku modrých pomněnek a dát si ji doma na stole do vázičky. Náhle se lesem rozlehl divoký výkřik: »Prsten. Kde je prsten?« Strýc se svým typickým přísným pohledem ještě jednou zopakoval chladně svou otázku: »Kde je ten prsten? Co jsi s ním udělala?!«
Irma, nešťastná, jak to jen bylo možné, klesla do kolen a krůček za krůčkem pomalinku prohledávala místa, kterými šli. Šinula se sem a tam po úzké lesní pěšince pokryté vlhkým mechem, ale nic nenašla. Úplně zapomněla na krásu přírody, kterou ještě před chvilkou obdivovala a odhodila květy, které natrhala. Strýc jí připomněl, aby se podívala k potůčku, kde je trhala. A právě tam, ve slunečním svitu, se na úplném okraji bublající a šplouchající vody tajemně třpytil prsten. »To je zázrak,« vykřikli oba naplněni radostí.
Roku 1925 se Leo Frankenfeld ve Spojených státech oženil s Helen Einsteinovou, příbuznou fyzikaAlberta Einsteina.
Strýček se z předchozí zkušenosti nepoučil a nepochopil, že jeho prsten je pro naše prsty příliš velký. A pro nás bylo tak vzrušující mít na ruce diamant. Kdopak by odolal dívčímu bažení po takové kráse?
Jednou v noci, když jsem spala, dveře mého pokoje se lehce pootevřely, pětadvacetiletá sestra Hedvika rychle vklouzla dovnitř a skočila přímo do mé postele, kde pod peřinou tlumila své vzlyky. Hedvika byla velmi citlivá dívka, která mohla plakat na povel. Lekla jsem se, že se jí něco stalo. Zašeptala: »Ztratila jsem strýčkův prsten. Včera večer mi ho půjčil.« Hrůzou se třásla. Nedokázala unést představu, jak se strýc bude zlobit. Protože jsem tušila, že nás čeká nekonečná noc, pokoušela jsem se ji uklidnit a navrhla, že se vydáme do jejího pokoje a zkusíme prsten najít.
Nedokázala si vzpomenout, kde a kdy prsten naposledy cítila na prstě. Velmi pozorně z její postele sundaly peřinu, polštáře a prostěradlo a kousek po kousku všem pomalu prohledávaly. Nakonec jsme vyndaly matraci. Naše matrace se skládaly ze tří částí a podložky ve tvaru klínu pod hlavou. A právě tam, mezi dvě částmi matrace jsem našla zapadlý prsten, ten nádherný kousek luxusu s namodrale bílým odleskem světla z lampy. Hedvika přestala okamžitě vzlykat. Slzy jí rychle oschly a my dvě jsme udělaly něco, co jsem dělávaly jen zřídka – políbily jsme se. V té době nebylo zvykem vyjadřovat si něžné city. Bylo to považováno za nepřípustné a trapné.
Zadní strana záznamu o sňatku Leopolda Frankenfelda a Helen Einsteinové s podpisy snoubenců a svědků
Předtím než strýček odjel zpátky do Ameriky, každá z nás devíti neteří od něho dostala prstýnek nebo řetízek s malým diamantovým kamínkem. Ani dohromady se ale svou hodnotou v karátech nevyrovnaly strýcovu mimořádnému kousku. Po strýcovu návratu do Spojených států se mezi ním a mnou rozvinula živá korespondence. Dozvěděla jsem se, že Leo na zpáteční cestě poznal řadu zajímavých lidí. Užil si společnost dvou významných osobností, Alberta Einsteina a Chaima Weizmana, kteří na něho udělali velký dojem. Setkání jsem mu hluboce záviděla. Ostatně strýček se oženil s Helenou Einsteinovou, jejíž prapradědeček Josef Einstein byl bratrem Rupperta Einsteina, pradědečka Alberta Einsteina. Tato dáma – Helena Frankenfeldová – hrála později důležitou roli v mém životě.“
Emmina sestra Hedvika, později provdaná Bergmannová, a sestřenice Irma, později provdaná Straussová, zahynuly roku 1942 v polském ghettu Izbica. Společně s Irmou našli v Izbici smrt její manžel Rudolf a osmiletá dcerka Zuzanka. S Hedvikou sdílel společný osud její o čtrnáct let starší manžel Hugo.
Jaký byl Richard?
O svém starším bratru Richardovi píše Emma v poválečných vzpomínkách toto: „Bratr – můj idol – byl velmi talentovaný mladý muž. Hrál na housle, na mandolínu a na kytaru a jeho lyrický tenor očarovával posluchače. Byl přirozeným komikem, nádherně tančil a především byl veselým, vyhledávaným společníkem. Všichni ho měli rádi, ale nebyl dobrým obchodníkem a v obchodě se mu nedařilo. Musela jsem proto být mnohem pilnější než většina děvčat mého věku, ale bavilo mě to.“
Richardův bratranec Isidor
Richardův starší bratranec Isidor Wolfner – vnuk Richardova nevlastního strýce Filipa Wolfnera – začal ve druhé polovině devadesátých let devatenáctého století uvažovat o založení rodiny. Jeho první vyvolenou se stala Johanna Gutwilligová z Plzně. Zásnuby byly ohlášeny 8. dubna 1897 v inzertní příloze deníku „Prager Tagblatt“. Ke sňatku nedošlo. Dne 15. ledna 1900 se dvaatřicetiletý Isidor v Mariánských Lázních oženil s třiadvacetiletou Julií Hechtovou, dcerou obchodníka Samuela Hechta z Kořena č. p. 50.
Obchodník Isidor Wolfner a jeho reklama v tachovském okresním adresáři z roku 1914
Od svého otce Filipa převzal Isidor tachovský obchod na dnešní Husitské ulici č. p. 38, kde prodával zboží pro hospodyňky a živnostníky včetně šicích strojů značky Gritzner. Obchodoval pravděpodobně také s jízdními koly a motocykly. V roce 1912 se stal členem „Rakouského spolku obchodníků koly a motocykly“. Isidor Wolfner byl velmi aktivní v rámci tachovské židovské obce. V roce 1912 se stal předsedou pohřebního spolku Chevra Kadiša v Tachově. Funkci zastával pravděpodobně až do likvidace tachovské židovské obce za německé okupace.
Dvacátá léta
Po smrti babičky Žofie byli sourozenci Richard a Emma Wolfnerovi vlastníky zděděné obchodní firmy „Heinrich Wolfners Witwe“. Ještě nějakou dobu se mohli společně se sestrou Hedvikou spolehnout na psychickou podporu od dědečka Michaela Frankenfelda. Také on je však nakonec opustil. Zemřel 22. února 1923 ve věku 82 let.
Dne 7. října 1923 se Richard Wolfner v Podmoklech u Děčína oženil s osmadvacetiletou Irmou Pickovou. Krátce po svatbě, 1. prosince 1923, na svou choť převedl manželskou darovací a dědickou smlouvou část svého podílu v rodinném obchodě. Richardovým svědkem na svatbě byl jeho švagr – Emmin manžel Alfréd Goldscheider.
Úmrtní oznámení pradědečka Michaela Frankenfelda
Jako svědek nevěsty při obřadu figuroval její otec, podmokelský obchodník a zasloužilý člen místní židovské obce Gottfried Pick – spoluzakladatel a předseda pohřebního bratrstva Chevra Kadiša, představený podmokelské synagogy a inspektor židovského hřbitova. Gottfried Pick se v roce 1925 dožil narození vnučky Gerty Wolfnerové. Gertina mladší sestra Margit, narozená v roce 1929, jej ale už nepoznala. Dědeček totiž zemřel po dlouhé těžké nemoci zemřel 8. října 1926.
Od okamžiku, kdy Richard, Hedvika a Emma Wolfnerovi založili své vlastní rodiny, vytrácí se Richard z Emminých písemných vzpomínek. Emma od té doby věnuje pozornost především své vlastní rodině – manželovi Alfredovi, dceři Zuzaně a synu Honzovi. Pokračování Emminých vzpomínek proto bude časem zveřejněno v příběhu Honzy Goldscheidera (zde).
Synagoga v Podmoklech (Bodenbach a. d. Elbe) – místo sňatku Margitiných rodičů
Ve dvacátých letech dvacátého století některé tachovské židovské rodiny – mezi nimi také bratranci Wolfnerovi – finančně podporovaly místní fotbalový klub zvaný „Deutscher Fussballklub (DFK) Tachau“. Zásluhou sponzorů se podařilo fotbalový tým dostat na horní příčky amatérské ligové tabulky. K soupeřům DFK patřila mužstva z Chebu, Aše, Falknova, Kraslic, Nejdku, Chodova, Karlových Varů a Plzně.
Bankrot a konec podnikání
Za velké hospodářské krize se obchodník Richard Wolfner dostal do finančních problémů. Situace byla o to horší, že na jeho výdělcích byly závislé manželka Irma a dvě malé dcery – pětiletá Gerta a tříletá Margit.
V červenci 1931 se dal Richard Wolfner dohromady s obchodníky Josefem Schusserem z Tachova, Emerichem Schrammem z Plané a Petrusem Frötschlem pod hlavičkou společnosti „Gedeka, westböhmische Grosseinkaufsgenossenschaft der Kaufleute“ nákupní družstvo se sídlem v Tachově. Cílem čtyřčlenného družstva bylo „podporovat výdělek a hospodářství členů společným nákupem zboží a potřeb a jejich prodej výlučně členům, zřízení skladů na zboží a obstarávání dodání zboží též členům.“
Jméno Richarda Wolfnera, obchodníka z Tachova, na seznamu podnikatelů v insolvenci – list Westböhmische Tageszeitung 4. 6. 1932
Ani tento poslední pokus o záchranu obchodní firmy a v červenci 1932 vyhlásil Richard Wolfner bankrot. Jeho dluhy v této době dosahovaly výše 130.000,- Kč. Na jaře 1932 se Richard vzdal vlastního obchodu. Za 300,- Kč měsíčně jej pronajal a začal pracovat jako obchodní zástupce pražské továrny na cukrovinky Arkus. Za práci dostával od zaměstnavatele provizi, do které však nebyly zahrnuty cestovní náhrady.
Část zápisu z 5. května 1932 o dopravním přestupku Richarda Wolfnera v Plzni
O špatné finanční situaci Richarda Wolfnera vypovídá i událost z počátku května 1932, kdy začínal pracovat pro továrnu Arkus. Přijížděl autem po Rokycanské třídě z Prahy do Plzně a pod železničním viaduktem na dnešní ulici U Prazdroje předjel dvouspřežný koňský povoz. Přehlédl při tom dopravní značku zakazující v těchto místech předjíždění. Následně byl odsouzen k pokutě ve výši třiceti korun a v případě nezaplacení ke dvěma dnům vězení. Richard Wolfner se proti rozhodnutí odvolal k Zemskému úřadu v Praze. S odkazem na neutěšené finanční poměry žádal o milost, případně o snížení trestu. Případ se táhl až do dubna následujícího roku, kdy zemský úřad po vyšetření rodinných poměrů pokutu potvrdil.
Margit a Gerta ve škole
V polovině třicátých let se rodina Wolfnerových přestěhovala do Plzně, do Čechovy ulice č. p. 13. Starší dcera Gerta, která chodila do školy od září 1931, nastoupila v Plzni do třídy 5. B ve druhé obecné škole pro dívky v plzeňském jižním obvodu na Chodském náměstí. Mladší Margit začala ve stejné škole navštěvovat první třídu. Ve čtvrté třídě – tedy v září 1938 – Margit přestoupila do Benešovy obecné školy pro dívky v plzeňském jižním obvodu na Doudlevecké třídě. Během páté třídy zažila přejmenování této školy na čtvrtou obecnou školu pro dívky v plzeňském jižním obvodu. Jméno druhého československého prezidenta muselo z názvu zmizet.
Ve čtvrté třídě přestoupila Margit do Benešovy obecné školy na Doudlevecké třídě v Plzni.
Gerta začala ve školním roce 1936/1937 navštěvovat třídu I. B na druhé měšťanské škole pro dívky v plzeňském jižním obvodu na tehdejší Jungmannově třídě (dnešní Americké). Ve školním roce 1937/1938 se nechala zapsat do druhého ročníku Městského dívčího reálného gymnasia ve Veleslavínově ulici, ale není jisté, zda zde vůbec začala studovat. Nadále je totiž uváděla jako žákyně druhé měšťanské školy pro dívky v plzeňském jižním obvodu a mezi studentkami gymnázia její jméno naopak chybí. V září 1938 přestoupila Gerta do Benešovy měšťanské školy na Doudlevecké třídě.
Smrt strýce Isidora
Richardův starší bratranec Isidor Wolfner musel 10. října 1938 kvůli svému židovskému původu společně s manželkou Julií uprchnout z Tachova, který po Mnichovské dohodě připadl Německu. Manželé se usadili v Praze, v Menšíkovské ulici č. 4. Jejich dětem se pravděpodobně podařilo včas odjet ze země. Isidorovi bylo v době vzniku Protektorátu jedenasedmdesát let a Julii pětašedesát. Rozhodli se vystěhovat do Francie. Za tímto účelem si v červenci 1939 na úřadech zažádali o vystavení cestovního pasu. Na počátku září 1939 záměr překazilo vypuknutí druhé světové války. Do Terezína odjeli Isidor a Julie Wolfnerovi 6. července 1942 transportem Aan z Prahy. Isidor zemřel v Terezíně po třech týdnech – 27. července 1942. Nedávno si připomněl své pětasedmdesáté narozeniny. Osamělá Julie byla 15. října 1942 z Terezína odtransportována do Treblinky, kde zahynula.
Tatínkův bratranec Isidor Wolfner a jeho manželka Julie v pozdějším věku
Konec Margitiny rodiny
O válečných osudech Richardovy rodiny se podařilo dohledat mnohem méně informací, než je tomu v případě Isidora a Julie. Před transportem bydleli Wolfnerovi na Klatovské třídě č. 20 v Plzni. Mladší dcera Margit navštěvovala na podzim 1941 společně s Věrou Kohnovou a dalšími kamarády vzdělávací kroužky organizované plzeňskou židovskou obcí. Stejně jako Věrka a její rodina, také Margit, Gerta, Irma a Richard Wolfnerovi nastoupili 22. ledna 1942 do transportu S, který je z Plzně odvezl do Terezína. Odsud všichni pokračovali 11. března 1942 do polského ghetta Izbica, kde zahynuli.
Pátrání po Margit Wolfnerové – Úřední list RČS ze dne 11. 12. 1946
Dne 11. prosince 1946 byla v Úředním listu republiky Československé na straně 5623 pod značkou M 473/46-7 zveřejněna úřední výzva k podání případných informací o Richardovi, Irmě, Gertě a Margit Wolfnerových. Výzva souvisela se zahájením řízení o prohlášení nezvěstných za mrtvé, k němuž dala prostřednictvím svého advokáta podnět Richardova sestra Emma Goldscheiderová. Margitina teta Emma holocaust jako jediná z rodiny přežila a v roce 1946 se odstěhovala Spojených států amerických. Usadila se ve městě North Bergen, které je dnes předměstím New Yorku.