Tři sourozenci
Dne 18. října 1941 zapsala Věra Kohnová do svého deníku tuto větu: „Dnes odpoledne jsem byla s Jirkou a se Zdenkem, Hankou a Evou Pickovic u Hanáků. Bylo to tam docela fajn, jen na to, že byl hrozný vítr.“
Jirka zmíněný v zápisu je patnáctiletý Jiří Stránský, který se před třemi týdny se svými rodiči Rudolfem a Idou přistěhoval do bytu Kohnových v Koperníkově ulici. Z další trojice dětí byla dosud v seznamech Věrčiných kamarádů uváděna pouze Eva Picková. Další dvě děti bez příjmení – Zdeněk a Hanka – se dlouho nedařilo identifikovat.
Teprve podrobnější studium příběhu Evy Pickové umožnilo rozpoznat také Zdeňka a Hanku. Jednalo se o Eviny sourozence. Hanka a Eva Pickovy byly dvojčata. Narodily se 28. května 1930. Zdeněk, vrstevník Jirky Stránského, byl o čtyři roky starší než jeho sestry. Narodil se 16. září 1926.
Tatínek Karel a jeho rodina
Tatínkem Zdeňka, Hanky a Evy byl obchodník Karel Pick, vystudovaný inženýr z Mladoboleslavska. Narodil se 10. září 1893 v Brodcích u Nových Benátek. Jeho předkové pocházeli z nedaleké vsi Niměřice náležející k židovské náboženské obci Dolní Cetno. Přímo z Dolního Cetna, které s Niměřicemi sousedí, shodou okolností pocházel dědeček Věrky Kohnové, David Langer. Karel Pick měl staršího bratra Josefa (1890–1942) a dvě mladší sestry – dvojčata Alžbětu (1898–1942) a Pavlínu (1898–????). Rodiči Karla a jeho sourozenců byli brodecký obchodník Mořic Pick a Berta roz. Košeráková, původem z Vrbové Lhoty u Poděbrad.
Bývalá radnice v městysi Brodce u Nových Benátek a obřadní síň na židovském hřbitově v Dolním Cetně u Mladé Boleslavi – v Brodcích se narodil Ing. Karel Pick a na dolnocetenském hřbitově byli pohřbeni předkové a příbuzní Pickových.
O Karlových studiích není nic známo, stejně jako o jeho životě před rokem 1925. Jediná informace pochází z roku 1915, kdy byl odveden k 36. pěšímu pluku v Mladé Boleslavi. Za první světové války sloužil u telegrafického praporu v Prešově, od kterého odešel do civilu jako nadporučík v záloze.
Rodištěm Hedviky Pickové byla rázovitá židovská čtvrť ve Štěnovicích na jižním svahu Valíku.
Když se 29. listopadu 1925 Karel Pick v Plzni ženil s Hedvikou Beckovou, bydlel na Slovensku, v Žilině. Ani okolnosti seznámení Karla a Hedviky není možné na základě dostupných pramenů nijak upřesnit. Skutečností zůstává, že nevěsta byla o deset let mladší než ženich. Karlovi bylo v době sňatku dvaatřicet a Hedvice dvaadvacet let.
Maminka Heda a její rodina
Maminka Hedvika se narodila 16. června 1903 ve Štěnovicích u Plzně jako dcera zdejšího obchodníka Maxe Becka a Olgy roz. Starkové, původem ze Zbraslavi. Hedin otec je v některých matričních zápisech uváděn se jménem Marcus (Marek). Hedvika byla v pořadí čtvrtým dítětem. Jejím nejstarším sourozencem byl bratr Karel narozený 9. října 1898. Karel přišel na svět shodou okolností ve stejný den jako dvě sestry jeho švagra Karla Picka, Alžběta a Pavlína Pickovy.
Dům č. p. 6 ve štěnovické ulici Na Šancích, kde bydlela rodina obchodníka Maxe Becka do roku 1912.
O osudu druhorozené Hediny sestry Elly, narozené roku 1900, neexistují žádné informace. Třetí z dětí, Hedin bratr Viktor Beck, se narodilo 26. září 1901. Viktor byl o pouhých pět dní mladší než maminka Věrčiny sestřenice Edity Kohnové, Ella roz. Franková. Ta se ve Štěnovicích narodila 21. září 1901 (více o Editě a její rodině zde). Během let 1906–1912 se Hedvice narodili ještě čtyři další sourozenci – Marta (1906), Izák Karel (1908), Emil Eduard (1909) a Helena (1912). Izák Karel zemřel brzy po porodu.
Krátce před tím než babička Olga otěhotněla s nejmladší dcerou Helenou, rozhodli se Beckovi prodat dům s obchodem ve Štěnovicích a odstěhovat se do Plzně. Na přelomu let 1911 a 1912 publikoval dědeček Max Beck v plzeňském tisku několikrát inzerát následujícího znění: „Domek sestávající z pěti světnic, skladiště s kůlnou, dvorkem a zahradou se za výhodných podmínek prodá. Bližší sdělí Max Beck, Štěnovice u Plzně č. 6.“
Inzerát publikovaný v plzeňském deníku Nová doba 29. prosince 1911
Beckovi se 29. května 1912 se svými čtyřmi dětmi – Karlem, Viktorem, Hedvikou, Martou a Emilem – přestěhovali do domu na plzeňské Doudlevecké třídě č. p. 665/30 (později 665/32). Poslední ze sourozenců, Helena, se narodila již v Plzni, a to první listopadový den roku 1912.
Dědečkův vyhlášený obchod
Dědeček Max Beck přestěhoval do nového bydliště ze Štěnovic také svůj obchod, který navíc rozšířil. Díky pestré škále nabízeného sortimentu se brzy stal známým plzeňským obchodníkem. Na jedné straně vykupoval a prodával surové kůže, na straně druhé prodával šicí a hospodářské stroje. V přízemí domu Beckových byl ještě jeden menší obchůdek, který si pronajala kloboučnice Libuše Procházková, která nabízela dámské klobouky, stuhy a různé „přípravy“ pro modistky. Zároveň klobouky „levně, rychle a vkusně“ opravovala. Nabídka Beckových a paní Procházkové se pěkně doplňovala.
Dům Beckových na Doudlevecké třídě v Plzni, kde měl dědeček Max Beck vyhlášený obchod se šicími stroji, kůžemi a hospodářskými stroji.
Byly to hlavně značkové a kvalitní šicí stroje, které Maxe Becka v Plzni brzy proslavily. Již od roku 1920 inzeroval Zdeňkův, Hančin a Evin dědeček v denním tisku nabídku levných šicích strojů se zárukou pro domácnosti a krejčovské a obuvnické dílny. K dispozici byly stroje bobinové i „nezničitelné“ rychloběžky pro švadleny, zákazník si mohl vybrat z vyhlášených značek Minerva, Naumann, Phoenix, Veritas, Köhler, Gritzner a Lada. K dostání byly samozřejmě i součástky ke všem typům šicích strojů. Pro spotřebitele byl lákavý také prodej na splátky, výkup starších strojů nebo jejich případná výměna za stroje nové. Použité stroje prodával Max Beck za cenu 150–300 korun.
V roce 1927 začal obchodník navíc organizovat vyšívací kurzy. Z hospodářských strojů nabízených plzeňskou firmou Maxe Becka je možné jmenovat mlátičky, řezačky, odstředivky značky Libella, motory a nejrůznější orné nářadí.
Novinová reklama na obchod Maxe Becka, publikovaná v plzeňském tisku 12. prosince 1920
Trápení s kůžemi
Při tak velkém podnikatelském záběru nebylo možné zavděčit se všem. A tak se stalo, že na jaře roku 1920 stanul Max Beck před soudem za předražování kůží. Plzeňský tisk o tom dne 3. června 1920 přinesl následující zprávu:
„Kdo zdražuje kůže. Obchodník kůžemi Max Beck v Plzni prodával různým firmám v Čechách všechny možné druhy kůží za přemrštěné ceny. Při včerejším léčení tvrdil Beck, že kozlečiny kupoval v srpnu loňského roku za 7 až 10 Kč a prodával po 12 Kč za 1 kg. V září minulého roku kupoval prý kozlečiny již za 35, 47 a 50 Kč, které prodával, jak bylo zjištěno, po 47, 52 a 87 Kč. Slyšený znalec továrník F. Vlk potvrdil sice, že v uvedenou dobu platilo se za kůži mnohem více než Beck požadoval, ale přes to byl obžalovaný uznán vinným přestupkem předražování dle starého zákona o předražování a odsouzen na týden do vězení a k pokutě 10.000,- Kč, eventuálně k deseti dnům vězení. Odklad trestu nebyl povolen…“
Koncept policejního protokolu z výslechu Olgy Beckové ve věci výkupu podezřelých kůží
O necelých sedm let později se kvůli výkupu a prodeji kůží ocitla na policejní stanici Maxova manželka Olga Becková. Dne 22. listopadu 1926 se totiž do jejího obchodu dostavil osmnáctiletý mladík Václav Ouředník z Terešova na Rokycansku a nabídl jí čtrnáct suchých zaječích kůží. Olga dobře znala mladíkova otce, a domnívala se proto, že právě on jí kůže posílá. Ouředníkovi vyplatila 210,- Kč a nechala otce pozdravovat. Netušila při tom, že Václav Ouředník, který nějakou dobu pracoval jako dělník, je už nějakou dobu bez zaměstnání a bez domova a při svém toulání si obstarává příležitostnou obživu krádežemi.
Kůže, které přinesl k Beckovým, odcizil Václav Ouředník společně se stejně starým tulákem Adolfem Horským jinému plzeňskému obchodníku s kůžemi – Gustavu Löwymu ze Solní ulice č. 12, a to z jeho pronajatého skladu v tehdejší Valdštejnově ulici (dnešní Divadelní). Zápis z výslechu Olgy Beckové byl zakončen takto: „Kůže nemohly býti zabaveny, ježto prý je již Beck Odprodal dále. V Plzni dne 4. 12. 1926.“
Tatínek obchodníkem
Ing. Karel Pick, jehož rodiče Berta a Mořic Pickovi žili mezi válkami v rodinném domě v Chocholouškově ulici č. 584 v Praze-Libni, se po svatbě s Hedvikou Beckovou přestěhoval do plzeňského domu její rodičů na Doudlevecké třídě č. 665/30 a začal se živit jako obchodník. Vedle prarodičů Beckových a rodiny Ing. Karla Picka žili v domě na Doudlevecké třídě také tři svobodní sourozenci Hedviky Pickové – úřednice Helena Becková, obchodník Viktor Beck a kráječ Emil Beck. Zatímco Emil se věnoval prodeji kůží, Viktor od otce Maxe postupně převzal obchod se šicími stroji.
Automobil Tatra 12 – podobný používal Ing. Karel Pick při svých cestách za obchodem.
Ing. Karel Beck se stal spolumajitelem firmy svého tchána Maxe Becka. Udělal si řidičský průkaz a společně se švagrem Viktorem Beckem si v roce 1928 pro obchodní účely koupil ze závodů Tatra v Kopřivnici dvouválcový osobní automobil. Nový vůz Tatra 12 byl parkován v průjezdu domu Beckových. Viktor si v polovině třicátých let pořídil svůj vlastní vůz. Karel používal auto s poznávací značkou 0XXXIX-263 (od roku 1936 Č-81.276) až do prosince 1940.
Trampoty za volantem
Se svým automobilem zažil tatínek několik nepříjemností. Například v lednu 1930 byl udán neznámým člověkem, že jel se svým vozem po Rokycanské třídě směrem k Letné, v úseku km 87.2 – 87.4, rychlostí 46 km za hodinu. O osm měsíců později, v září 1930, přišel závažnější problém, když Karel Pick mezi Skvrňany a Novou Hospodou srazil cyklistu.
Bylo to v době, kdy se ještě v Československu jezdilo po levé straně. Ve směru od Skrvňan k Nové Hospodě projížděl zatáčkou autobus, následovaný několika cyklisty. Ti se snažili autobus předjet. Jedním z cyklistů byl patnáctiletý mladík Jiří Koller z Plzně. V opačné straně projížděl zatáčkou rychlostí 40 km/h Ing. Karel Pick. Když spatřil cyklisty najíždějící ke středu vozovky, varoval je klaksonem. Jiří Koller přesto vjel do protisměru. Přestože se Pick snažil cyklistovi vyhnout a zajel k okraji vozovky, jeho automobil zachytil Kollerovo kolo pravým blatníkem a srazil hocha k zemi.
Část policejního zápisu z nehody mezi Skvrňany a Novou Hospodou
Při nehodě byl na autě ohnut pravý přední blatník, došlo k poškození přední pravé svítilny a rozbilo se čelní sklo. Vzhledem k tomu, že byl Ing. Karel Pick u pojišťovny Angloelementár pojištěn na 100.000,- Kč, škody na automobilu nepředstavovaly zásadní problém. Hlavní starost měl řidič o stav cyklisty. Tomu se začaly na obličeji a na levém koleni vybarvovat podlitiny. Vedle chlapce leželo na zemi jeho zohýbané kolo. Pick naložil mladíka do vozu a odvezl jej do města k lékaři MUDr. Šimandlovi, který naštěstí jeho zranění označil za lehká.
Další nepříjemnost s vozem potkala Ing. Karla Picka poslední listopadový den roku 1931, kdy ve dvě hodiny odpoledne přijel do tehdejší Fodermayerovy ulice v centru Plzně. Dnes je ulice pojmenována po skladateli Bedřichu Smetanovi a nachází se zde pěší zóna. Karel Pick zastavil s autem před obchodem firmy Drexler, a aniž by vypnul motor, vešel do krámu. Uvnitř se nějakou dobu zdržel, zatímco černý kouř z jeho automobilu zahalil půl ulice a vzbudil u kolemjdoucích lidí pobouření vůči neohleduplnému řidiči.
Část policejního zápisu z vyšetřování incidentu ve Fodermayerově ulici
Poslední doložená nehoda vozu Tatra 12 se odehrála 3. prosince 1934, kdy auto řídil Karlův švagr Viktor Beck. Zajímavé je, že jako spolucestující jel automobilem četnický strážmistr ve výslužbě František Žorna z Božkova. Po setmění, v 17:30 hod., vyjížděl Viktor se svým vozem z Denisova nábřeží na Wilsonův most, ze kterého chtěl pokračovat po tehdejší Wilsonově třídě (dnešní Americká) dále do města. Po Wilsonově mostě přijížděl ve stejnou dobu směrem k nádraží jednospřežní koňský poštovní povoz firmy Jaroslav Kučera, řízený dvaadvacetiletým kočím Jaroslavem Pechem. Viktor Beck tvrdil, že povoz přijíždějící po hlavní silnici nebyl osvětlen a že jej neviděl. Beckův spolucestující, četnický strážmistr Žorna, řidičovu výpověď potvrdil. Ostatní svědci nehody však uvedli, že povoz byl na pravé straně řádně osvětlen.
Viktor Beck vjel z levé strany na Wilsonův most. Rychlost auta nebyla nijak závratná – pouhých 15km/h. Poštovní vůz však neobjel řádným obloukem, „zatáčku řezal“ a pravým předním blatníkem narazil do předního levého kola povozu. Koňský povoz tím odhodil asi o půl metru do středu jízdní dráhy a urazil mu pravou oj. Byl vyhotoven plánek nehody, četníci voláni nebyli a Viktor se s majitelem poškozené firmy Jaroslavem Kučerou finančně vyrovnal.
Historie tatínkova osobního automobilu Tatra 12 se uzavřela sedm let po nehodě z Wilsonova mostu. V lednu 1941 museli všichni Židé odevzdat řidičské průkazy. Ing. Karel Pick se proto rozhodl svého auta zbavit a prodal jej v prosinci 1940 na rozebrání firmě Ferdinand Janský z Plovární ulice č. 17. Policejním orgánům sdělil, že jeho vůz již není schopný provozu.
Viktor Beck si nejprve v roce 1932 k obchodním účelům koupil od rokycanské firmy Tripol-Hering motokolo s motorkem F&S. V roce 1936 si pořídil svůj vlastní vůz Tatra 12, kterému byla přidělena poznávací značka Č-82.103. S tímto vozem se dopustil v prosinci 1936 dopravního přestupku pod viaduktem na konci dnešní ulice U Prazdroje, kdy ve směru na Rokycany předjel i přes dvě výstražné značky „Předjížděti v podjezdu policejně zakázáno“ dvoukolový ruční vozík.
Krátká školní docházka
Hedvice a Karlu Pickovým se 16. září 1926 narodil jejich prvorozený syn Zdeněk, kterému doma říkali „Zdenko“. Chlapec byl dlouho jedináčkem. Teprve ve třech a půl letech, se dočkal sourozenců – 28. května 1930 se mu narodily hned dvě sestry najednou. Jmenovaly se Hanička a Evička. Dne 1. září 1932 začal Zdeněk navštěvovat první třídu obecné školy. Benešova škola, do které chodil, byla jen o málo starší než on. K jejímu slavnostnímu otevření došlo 27. prosince 1925. Šlo o moderní vzdělávací ústav zahrnující obecnou i měšťanskou školu, a to pro chlapce i dívky. Když Zdeněk vyhlédl z okna domu, kde bydlel, hleděl přímo do oken své školy. Z postele do třídy to měl asi devadesát metrů.
Zdeněk, Hanka a Eva Pickovi navštěvovali Benešovu školu na Doudlevecké třídě v Plzni.
Není divu, že Hanka a Eva začaly později navštěvovat stejnou školu jako Zdeněk. Do první třídy nastoupily 1. září 1936. Nebylo jim ale souzeno obecnou školu dokončit. V létě roku 1940 rozhodla vláda Protektorátu Čechy a Morava o vyloučení židovských dětí ze všech českých veřejných škol. Hanka a Eva tak školu opustily jako žákyně čtvrté třídy. Zdeněk sice obecnou školu vychodil již v roce 1937, ale z dostupných archivních pramenů není možné zjistit, jaký druh vzdělání poté zvolil. Mohl tak ještě vychodit tříletou měšťanskou školu, anebo začít studovat na gymnáziu. Upřesnění této otázky bude ještě předmětem bádání.
Nepříjemnosti s decimálkou
Ve druhé polovině třicátých let se v podnikání a životě rodiny mnohé změnilo. Dne 23. července 1936 zemřel dědeček Max Beck. V roce 1937 se na čas odstěhovala, neznámo kam, Hedina sestra Helena Becková. V následujících letech se provdala za Arnošta Svobodu z Nýřan. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se Židé stali občany druhé kategorie. Přestože tatínek Karel Pick byl již delší dobu bez vyznání, jeho manželka i děti měli ve všech dokladech uvedeno izraelitské náboženství. Podle Norimberských zákonů byl za Žida považován i Karel Pick. Na Židy bylo možné svést kde co.
Případ podezřelé decimálky šetřila pro Policejní ředitelství v Praze (!) četnická stanice v Dolní Lukavici.
V roce 1940 se odehrála velmi nepříjemná událost, která měla své počátky v listopadu 1939. Rolník Tomáš Krs z Horní Lukavice č. p. 23 si tehdy u firmy Max Beck v Plzni objednal a zaplatil novou decimální váhu na 150 kg. Váhu mu prodával spolumajitel firmy Ing. Karel Pick. Protože Krs neměl k dispozici auto, kterým by si decimálku odvezl, poslal pro ni o několik dní později svého známého, zahradníka Františka Topinku z Dolní Lukavice. Když si ji od Topinky o čtyři dny později vyzvedl, zjistil, že se jedná o použité zboží. Váha sice byla nově nabarvená, dřevěné části na zeleno a kovové části na černo, přesto nebylo možné přehlédnout viditelné známky opotřebení.
Ing. Karel Pick trval na tom, že rolníkovi prodal zcela novou váhu a policejní vyšetřovatele se snažil přesvědčit, že v obchodě ani použité váhy neprodává. Připustil sice, že v dílně starší decimálky opravuje, ale tvrdil, že je má uskladněné v jiné místnosti, a k záměně proto nemohlo dojít. Rolník Krs se rozhodl vysoudit na firmě Max Beck novou váhu, zatímco policie snažila vypátrat, kdo se dopustil trestného činu – Karel Pick, nebo zahradník František Topinka. Případné pozdější písemnosti v osobním spisu Ing. Karla Picka vedeném u Policejního ředitelství v Plzni chybí.
Poslední léta na svobodě
V září 1940 se Zdeňkovi, Hance a Evě zavřela možnost navštěvovat školy. Jak dokládá Věrka Kohnová ve svém deníku, začali proto chodit soukromých vzdělávacích kroužků pořádaných židovskou obcí. Hanka a Eva do těchto kroužků chodily zcela určitě. U Zdeňka není zcela jasné, zda se v říjnu 1941 k partě na Hanákojc louce nepřipojil kvůli svým sestrám a vrstevníkovi Jirkovi Stránskému.
V roce 1941, před plzeňskými transporty do Terezína žili v domě na Doudlevecké třídě č. p. 665/30 Zdeněk, Hanka a Eva Pickovi společně s rodiči Karlem a Hedvikou, babičkou Olgou Beckovou, strýcem Viktorem a tetou Helenou Svobodovou. Bydlištěm strýce Arnošta Svobody byla tehdejší Fodermayerova ulice (dnešní ulice B. Smetany) č. 15. V Praze žili babička Berta Picková, tatínkův starší bratr Josef Pick s manželkou Elsou a tatínkova sestra Alžběta Ella Fischerová s manželem Františkem a dcerami Pavlou a Věrkou. Sestřenice Pavla a Věrka byly stejně staré jako Hanka a Eva.
Teta Alžběta Fischerová a strýc František Fischer – rodiče sestřenic Pavly a Věrky Fischerových
Teta Alžběta a strýc František Fischerovi bydleli v Praze 7 na adrese Osadní 45. V říjnu 1939 si u protektorátních úřadů zažádali o průkaz totožnosti. Díky tomu je známá jejich podoba i slovní popis jejich vzhledu. Alžběta byla střední postavy, měla tmavohnědé vlasy, modré oči, souměrná ústa a některé zuby vyspravené zlatem. František byl také střední postavy, měl hnědé vlasy a šedozelené oči, knírek, souměrná ústa a zdravé zuby. Žádost o doklad navíc obsahuje datum sňatku – došlo k němu 31. října 1926. Dne 2. června 1940 si teta Alžběta na Policejním ředitelství v Praze zažádala o povolení k vystěhování do Šanghaje. U strýce Františka se podobný doklad nedochoval. Vystěhování z Protektorátu se každopádně nepovedlo ani Alžbětě ani Františkovi.
Transporty
Jako první z rodiny odjeli dne 18. ledna 1942 z Plzně do Terezína transportem „R“ teta Helena Svobodová a její muž Arnošt Svoboda. Zdeněk, Hanka, Eva a jejich rodiče odjeli z Plzně do Terezína 22. ledna 1942 druhým plzeňským transportem, označovaným jako „S“. Dne 26. ledna 1942 odjeli třetím plzeňským transportem, označovaným jako „T“, babička Olga Becková a strýc Viktor Beck. Babička v Terezíně brzy po příjezdu zemřela. Dne 8. února 1942 v šest hodin ráno podlehla na marodce v Hamburských kasárnách srdečnímu astmatu.
Ukázka z terezínského úmrtního listu babičky Olgy Beckové
V této době pobývali v Terezíně všichni její nejbližší příbuzní – dcera Helena Svobodová (Drážďanská kasárna) s manželem Arnoštem, syn Viktor Beck (Sudetská kasárna), dcera Heda Picková s dcerami (Hamburská kasárna) a manželem Karlem. Na svobodě zůstávali ještě babiččini sourozenci Marie a Karel Starkovi, kteří žili na Zbraslavi.
Dne 28. dubna 1942 byl z Terezína vypraven transport Ar do polského ghetta Zamość. Tímto transportem odjeli také Zdeněk, Hanka a Eva s rodiči a strýcem Viktorem Beckem. V Zamośći zahynuli nejpozději v říjnu 1942, kdy bylo ghetto nacisty zlikvidováno. Teta Helena Svobodová a její manžel Arnošt byli odesláni již 17. března 1942 transportem Ab do ghetta Izbica. Zde je čekal stejný osud jako Věrku Kohnovou a její rodinu.
Zpráva o úmrtí babičky Berty Pickové byla zveřejněna v červnu 1942 na stránkách periodika „Jüdisches Nachrichtenblatt – Židovské listy“.
Dne 12. května 1942 odjížděl z Prahy do Terezína transportem Au strýc Josef Pick. Byl nucen v Praze zanechat svou nemocnou matku Bertu, která ležela těžce nemocná v židovské nemocnici v Kelleyově ulici 3 v Praze 5. O pět dní později byl Josef dalším transportem odeslán do polského Lublinu, kde zahynul. Babička Berta Picková zemřela 27. května 1942, shodou okolností v den atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Příčinou úmrtí byly problémy se srdcem a arterioskleróza.
Strýc Josef Pick
Dne 3. srpna 1942 přijeli do Terezína transportem AAw z Prahy také Fischerovi. U strýce Františka a jeho dcer Pavly a Věrky je uvedeno, že byli 22. října 1942 odvezeni transportem Bx do Treblinky, kde zahynuli. U tety Alžběty tato informace chybí. Zahynula tedy pravděpodobně v Terezíně. Po plzeňské rodině Beckových zbyla čtyřsedadlová Tatra 12 s poznávací značkou Č-82.103, která v minulosti patřila strýci Viktoru Beckovi. Sicherheitspolizei und SD in Prag – Zentrallamt für die Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mähren, oddělení Protektoratskriminalpolizei ji „schnellbriefem“ ze dne 17. července 1943 přikázal Bernhardu Mansfellerovi, řediteli firmy Lídl, továrny na nábytek v Plzni, sídlící v ulici U Hospodářské školy č. 17.
Ztracená rodina
V červnu roku 1947 bylo na podnět úředníka Karla Goldberga žijícího v Provaznické ulici č. 9 v Praze zahájeno řízení o prohlášení Karla, Hedviky, Zdeňka, Hanky a Evy Pickových, Viktora Becka a Heleny a Arnošta Svobodových za mrtvé. Jména byla 20. července 1947 zveřejněna v Úředním listu republiky Československé a případné zprávy o nezvěstných měly být sděleny do 15. srpna 1947. Totožnost Karla Goldberga, který pravděpodobně zemřel v Praze 13. prosince 1977 ve věku 74 let, a jeho vztah k rodině se nepodařilo určit.
Úřední list RČS z 20. 7. 1947 – výzva k podání informací o dvojčatech Evě a Hance Pickových z Plzně
Kromě Věrčina deníku tak pravděpodobně nezůstal nikdo, kdo by mohl o Zdeňkovi, Hance, Evě, jejich rodičích a příbuzných podat svědectví. Bez věty zapsané do deníku 18. října 1941 by se tak na celou velkou rodinu úplně zapomnělo.