Ukradené hodinky
Irena Welkerová je jednou z kamarádek, o kterých se zmiňuje Věra Kohnová ve svém deníčku psaném na přelomu let 1941 a 1942. Kamarádily spolu od září 1935, kdy nastoupily do stejné první třídy na dívčí obecné škole na tehdejší Jungmannově třídě v Plzni. Těžko říci, zda se Irena během těch sedmi let někdy Věrce svěřila se zážitkem, na který se nedalo zapomenout.
Nebylo jí ani pět let, když v teplém májovém dni roku 1934 stála před hodinářským obchodem svého tatínka Bernarda Welkera na Prokopově třídě 22 v Plzni. Bylo krátce po poledni a Irenka pozorovala hodinky, které se jí třpytily na levé ruce. Mohla na nich oči nechat. Byly skutečně krásné – opravdové dámské niklové hodinky s černými arabskými číslicemi a černou stužkou.
Podobu Irenky Welkerové neznáme – návrh AI
Otáčela na jarním sluníčku rukou a srdíčko jí vzrušením poskakovalo. Z ničeho nic k Irence přiběhla starší dívka ve světle modrých šatech s bílými puntíky. Mohlo jí být deset nebo jedenáct let. Mile se na Irenku usmála, vzala ji za ruku a odvedla za roh do Purkyňovy ulice. Tady Irenku přesvědčovala, aby jí hodinky půjčila. Prý by si je chtěla vyzkoušet. Vlastně ani nečekala na svolení. Stáhla dívence hodinky z ruky a s hodinkami utekla. Zaskočená Irenka propukla v pláč. S lítostí a strachem se vrátila do obchodu svého tatínka.
Drzost neznámé školačky dopálila Irenčinu maminku. Ukradené hodinky stály 75 korun a její dcerka utrpěla pořádný šok. Nechala si proto od Irenky zlodějku pořádně popsat a brzy začala mít pocit, že dívku zná. Často ji potkávala v nedaleké Resslově ulici. Několik dní se pokoušela děvče vypátrat. Nakonec se vypravila na policejní strážnici. Policisté se opravdu snažili. Prohledali celé okolí Resslovy ulice a navštívili dokonce i dívčí obecnou školu na Jungmannově třídě, kam děvčata z Resslovky chodila. Ani jim se však nepodařilo pachatelku najít.
Problémy hodináře Welkera
Nešlo o první incident, který se Welkerovým v Plzni přihodil. Irenin tatínek Bernard Welker byl židem pocházejícím z Haliče, z města Sambor ležícího na západě dnešní Ukrajiny. Za I. světové války byl naverbován k 77. rakouskému pěšímu pluku. V červenci roku 1916 byl plukem jako třiadvacetiletý nakomandován na práci ke Škodovým závodům do Plzně. Když válka skončila a vzniklo Československo, vrátil se Bernard ke svému řemeslu. Začal pracovat jako pomocná síla u hodináře Vojtěcha Sýkory na Nádražní třídě v Plzni.
Reklama Bernarda Welkera – Nová doba 21. 5. 1922
Protože byl šikovný, dokázal se již počátkem roku 1922 osamostatnit a otevřel si svůj vlastní krámek v Purkyňově ulici. Vedle hodinek zde prodával zlaté a stříbrné zboží. Bernard Welker měl ale jeden velký problém – po rozpadu Rakousko-Uherska se ocitl v cizí zemi, byl Polákem a měl polskou státní příslušnost. V roce 1920 se Československo pustilo s Polskem do války o Těšínsko a přestože Bernard velice stál o československé státní občanství, polský původ jej předem diskvalifikoval. A šlo jen o začátek problémů.
V dubnu 1922 se osmadvacetiletý Bernard Welker v plzeňské synagoze oženil s dvaadvacetiletou plzeňskou dívkou Růženou Abelesovou. Hned po svatbě se nastěhoval k Abelesovým na Palackého náměstí 24. Rodina, do které se přiženil, sympatizovala s komunistickou stranou. Samotný Bernard byl tichý a uzavřený a s politikou nechtěl mít nic společného.
Reklama Bernarda Welkera – Český západ 28. 1. 1938
Nejhorlivějším stoupencem komunistických ideálů byl v době, kdy se Bernard Welker přistěhoval k Abelesovým, jeho osmnáctiletý švagr Ludvík. Ten vstoupil do komunistické strany a v roce 1926 odjel ilegálně do Sovětského svazu. Od té doby o něm nikdo z rodiny neslyšel. Welkerova tchýně Josefina Abelesová se omezovala na návštěvy komunistických schůzí a na hlasitou kritiku poměrů v buržoazním Československu. Snila o ráji v sovětském Rusku, kde věřila, že dělníci žijí v blahobytu. Na Prvního máje 1923 byl Bernard Welker tajnými policisty spatřen po boku své ženy a její rodiny na komunistickém táboru lidu na Petákově náměstí v Plzni. Od té doby už Bernard opravdu mohl na československé státní občanství zapomenout. V dalších letech se museli Welkerovi spokojit jen s pravidelným prodlužováním pobytového víza.
Policie začala v roce 1923 zvažovat, zda by neměl být Bernard Welker jako „obtížný cizinec“ ze země vyhoštěn. Kromě špatné národnosti, špatného výběru nevěsty a účasti na jednom prvomájovém táboru lidu nemohli ale policisté najít žádné důvody, proč klidného, šikovného a oblíbeného obchodníka z Československa vyhostit. Argumenty se omezovaly jen na následující zjištění: „Manželka dobré pověsti nepožívá a její rodiče žijí se spolubydlícímu v neustálé neshodě. Přestože se rodina Bernarda Welkera tváří, že mluví česky, převážně spolu hovoří německy…“ Argumenty nestačily a v lednu 1924 bylo od vyhoštění Bernarda Welkera upuštěno. Manželé Welkerovi se z problémů s policií poučili. Začali se úzkostlivě vyhýbat účasti na veřejných politických akcích a ve vyjadřování politických názorů byli velmi opatrní.
Prokletý kočárek
Napětí v domě na Palackého náměstí 24, kde Welkerovi s Abelesovými žili, bylo cítit doslova na každém kroku. Otázkou je, zda na něm nesla vinu jen tato rodina. V lednu 1923 se Welkerovým narodila jejich prvorozená Gustička. Když šla 19. června téhož roku ve tři čtvrtě na osm ráno paní Welkerová uložit miminko do kočárku, který stál v průjezdu domu, zjistila, že jí někdo na vozíku rozřízl stříšku z voskovaného plátna. Neznámý pachatel způsobil škodu ve výši 140 korun. Mnohem závažnější ale bylo, že podobný incident nenastal poprvé. Některý ze sousedů se útoky bavil opakovaně, a to od okamžiku, kdy se Gustička narodila.
Po narození druhorozené dcery Irenky nebyla situace o nic lepší. V polovině ledna 1932, když dívce byly dva roky, přijela paní Růžena Welkerová krátce před devátou hodinou večer s kočárkem do průjezdu domu. Kočárek postavila ke zdi proti schodům, vzala Irenku do náručí a ve tmě pospíchala domů do druhého patra. Ve stejné době cvakly dveře v prvním patře a jedenáctiletý chlapec Vašek Týrl vyrazil se džbánkem v ruce otci do hospody „pro pívo“. Ve tmě seběhl ze schodů, v průjezdu zakopl o kočárek, upadl a rozbil si levé koleno. Začal křičet a tatínek si jej musel v náručí odnést domů. Pak si šel věc osobně vyřídit s paní Welkerovou a rovnou zašel i na policejní stanici. Z rozbitého kolena Týrlova syna vznikla aféra, která se řešila několik dní, a to dokonce až na strážnici nedalekých kasáren pětatřicátého pěšího pluku.
Zaniklé Palackého náměstí v Plzni při pohledu od kasáren 35. pěšího pluku – třicátá léta
Během vyšetřování se zjišťovalo, zda se paní Welkerová ještě chtěla pro kočárek vrátit a proč se pro něj nevypravila ihned, jak odnesla Irenku domů. Řešilo se také, proč na chodbě už nesvítilo světlo a v kolik hodin přesně se jednotlivé události odehrály. Paní Welkerová tvrdila, že se chtěla pro kočárek za deset nebo patnáct minut vrátit – jakmile uspí Irenku a odstrojí se. Pan Týrl trval na tom, že sousedka Welkerová už měla zamčeno, a pro kočárek už tedy určitě jít nechtěla. Pekařský mistr Julius Jerut, který měl ten den službu na osvětlení průjezdu domu, alibisticky prohlásil, že světlo na chodbu dal a nemůže za to, že v průvanu zhaslo.
Další sousedé upozorňovali, že světlo samo od sebe dohořívalo již v půl deváté a před devátou hodinou už byla v průjezdu černočerná tma. Zbývalo ještě zjistit, kdy přesně poslal pan Týrl svého synka pro pivo. Zde bylo důležité svědectví sousedů. Shodovali se, že hodnou chvíli před tím, než se ozval křik zraněného chlapce, odtroubili u pětatřicátníků večerku. Dotazem na strážnici u pětatřicátníků bylo zjištěno, že se zde večerka troubí dvakrát – nejprve na ulici dvě minuty před devátou a pak na dvoře kasáren v devět hodin. Tímto zjištěním bylo vyšetřování rozbitého kolena Vaška Týrla uzavřeno, aniž by byl někdo potrestán.
Falešný výpravčí
Událost z května roku 1934, kdy jedenáctiletá školačka sebrala na ulici malé Irence hodinky, nebyla prvním případem, kdy musel hodinář Welker řešit krádež hodinek. O devět let dříve, 20. července 1925, se nechal podvodníkem napálit on sám, a to přímo ve svém obchodě. Tehdy vstoupil do hodinářství muž v uniformě Československých státních drah. Byl asi pětačtyřicetiletý, vysoký a pod nosem měl anglicky střižený knír. Představil se jako výpravčí vlaků František Růžička z Doubravky a vyslovil přání koupit si nějaké kapesní hodinky. Zatímco obchodník vykládal zboží na pult, František Růžička se rozpovídal o tom, že hodinky potřebuje do služby, nemá peníze v hotovosti a přijde hodinky zaplatit 1. srpna.
Nakonec si František Růžička vybral pánské niklové jednoplášťové hodinky Omega v hodnotě 250 korun. Obchodník Welker byl vstřícný. Z Růžičkovy služební průkazky si opsal údaje o kupujícím včetně adresy a bez jakékoliv zálohy výpravčímu zboží vydal. Dny ale plynuly a František Růžička se s penězi nevracel. Minul první srpen, pak druhý, třetí… Dne 9. srpna se Bernard Welker vypravil na Růžičkovu adresu do Doubravky. Zde ani v okolí nikdo žádného Františka Růžičku neznal. To si už hodinář začínal být jistý, že naletěl podvodníkovi. Pro jistotu se ale ještě zašel ujistit na nádraží. Ani zde nikdy o výpravčím Františku Růžičkovi neslyšeli. Welkerovy další kroky tedy vedly na policejní stanici. Policie byla tentokrát při pátrání úspěšná. Jako pachatele odhalila výhybkáře Františka Růžičku z Holoubkova. Hodinky u něho nicméně nenašla. Tvrdil, že je daroval svému synovi Josefu Růžičkovi, vojínovi hudby prvního železničního pluku v Pardubicích. Zároveň se hájil, že celá událost je jedním velkým nedorozuměním.
Bernard Welker se dostal kvůli svému podnikání do křížku s policií pouze jednou – v září 1931. Tehdy odkoupil od dělníka Václava Eismana za 35 korun dva zlaté prsteny, jejichž skutečná hodnota byla 400 korun. Netušil, že Eisman krátce před tím prsteny ukradl z nezamčené kredence v kuchyni šoféra Vojtěcha Šlafra na Jateční třídě. Obchodník musel policii vysvětlovat, proč si nenechal Eismana legitimovat a proč jako odborník na zlaté zboží nepojal podezření, že za ně prodávající chce tak málo peněz. Welkerovi tehdy hrozilo trestní řízení, ale nakonec se policie spokojila s pouhým zabavením doličných předmětů.
Státní občanství
Život v domě na Palackého náměstí 24 byl pro Welkerovy neúnosný, a tak se roku 1934 přestěhovali do nového bydliště – na Palackého třídu 11. Ve stejné době vzala policie na milost Welkerovy rodinné vazby na komunisticky smýšlející rodinu Abelesových. V roce 1935 Československo podepsalo spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a komunisté začali být oficiálně vnímáni jako státotvorná strana. Bernardův švagr Ludvík žil už devět let neznámo kde v Sovětském svazu a rodina s ním neudržovala žádné písemné styky. V září 1937 se konečně Welkerovi po bezmála dvacetiletém úsilí dočkali a získali československé státní občanství.
Upomínka od Ireny Welkerové v památníku její spolužačky Ruth Ofnerové (více zde)
Rodina si ale vysněné československé občanství dlouho v klidu neužila. V březnu 1939 zaniklo Československo a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Gustě tehdy bylo šestnáct let, Ireně deset. Okupační režim nenechal nikoho na pochybách, jak se zachová k židovskému obyvatelstvu. Proto Welkerovi v dubnu 1939 urychleně žádali o cestovní pas pro jednorázovou cestu do Švýcarska. Oficiálním důvodem k cestě měl být nákup švýcarských hodinek. V žádosti o pas chybí jakákoliv zmínka o cizím původu Bernarda Welkera. Popis žadatele je následující: „česká národnost, střední postava, kulatý obličej, hnědé oči, tmavé vlasy“. Manželka Růžena má v žádosti uvedeno: „česká národnost, střední postava, oválný obličej, šedé oči, kaštanové vlasy.“ Žádosti dcer se bohužel nedochovaly.
Z cesty do Švýcarska sešlo. Bernard Welker roku 1939 přestěhoval svou hodinářskou dílnu a obchod z Prokopovy třídy do Zbrojnické ulice č. 9. V září 1939 nastoupila Irena do páté třídy obecné školy a na konci školního roku 1939/1940 se rozhodla přihlásit na měšťanskou školu. Obecnou školu končila v červnu 1940 s dvojkami z českého jazyka a matematiky a se slovním hodnocením „méně horlivá“.
Transport
Schylovalo se k tragédii, která přišla v lednu 1942. Welkerovi odjeli 17. ledna transportem R do Terezína. Rodina žila v Terezíně více než dva roky. Počátkem října 1944 byli Welkerovi deportováni do likvidačního tábora Auschwitz-Birkenau. Zatímco rodiče s Irenou zde byli okamžitě zavražděni, Gusta se v polovině října objevuje na seznamu vězňů koncentračního tábora Flossenbürg. Nějakou dobu pobývala v pobočném táboře Freiberg. Odtud putovala do Mauthausenu, kde se jako jediná z rodiny dočkala osvobození. Po válce se provdala a změnila jméno na Augusta Stračánková. Žila v Ostravě, kde také 4. února 2008 ve věku 85 let zemřela.
Osobní karta Ireniny sestry Gusty z koncentračního tábora Flossenbürg