František Steiner

---

Franta z deníku

František Steiner se přistěhoval společně se svými rodiči Arnoštem a Vilmou Steinerovými do bytu Kohnových v plzeňské Koperníkově ulici č. p. 1146/43 dne 6. června 1941. Do té doby rodina bydlela v Nerudově ulici č. p. 1517/3. František se narodil 13. listopadu 1921 v Plzni a v době stěhování mu bylo necelých dvacet let.

František Steiner v roce 1937 a zápis ve Věrčině deníku ze 6. ledna 1942, kde je o něm zmínka.

Věra Kohnová věnuje ve svém deníku Františkovi poměrně hodně pozornosti, stejně jako dalšímu sousedovi – Jirkovi Stránskému. Například o silvestru 1941 si poznamenala: „Jsme právě po večeři. Slavíme doma Silvestr. Měli jsme po domácku udělaný obložený chlebíčky. Jé, ty byly fajn! Teď je tu zrovna Franta Steinerů. Je trošku vožralej a povídá hrozný nesmysly. Pořád se směje a my s ním. Za chvíli půjdem i se Steinerů k Stránskejm a tam budeme slavit Silvestra. Je to dneska hrozně hezký a veselý.“

František byl od roku 1933, tedy od svých dvanácti let aktivním skautem. Jeho skautský příběh zpracoval pro webovou stránku Skautského institutu „Hrdinové války“ archivář plzeňského junáka Mgr. Miroslav Eisenhammer – odkaz zde.

Františkovi rodiče

V době, kdy se František narodil, bydleli jeho rodiče Arnošt a Vilma Steinerovi v přízemí domu paní Anny Hablové na dnešní Klatovské třídě v Plzni. Tehdy jejich adresa zněla: Třída českých legií č. p. 14. Sňatek rodičů proběhl 24. dubna 1919 v Kadani, odkud pocházela Františkova maminka Vilma rozená Steinkopfová. Vilma se narodila 27. března 1894. Její rodina bydlela v Kadani č. p. 412, kde byl její otec otec Julius Steinkopf majitelem mlýna a zároveň provozoval obchod s obilím. Oba Vilmini rodiče – Františkovi prarodiče – pocházeli z Podbořanska.

Policejní přihláška Steinerových z roku 1921

Během svatby bylo Vilmě čerstvých pětadvacet let a Arnoštovi táhlo na dvaatřicátý rok. Arnošt Steiner, rodák z Horažďovic na Strakonicku, byl tehdy nájemcem statku ve Žďáru (Saar) u Kadaně a Vilmin otec Julius Steinkopf byl stále majitelem mlýna v Kadani a obchodníkem s obilím. Novomanželům šli za svědky obchodník s dobytkem z Mostu Mořic Kohn a manžel Arnoštovy sestry Kamily – statkář František Polák ze Žďáru. Do Plzně se Arnošt a Vilma Steinerovi přistěhovali dva měsíce před Františkovým narozením – 1. září 1921. Arnošt začal obchodovat s dřívím a tuto živnost provozoval do poloviny třicátých let. Poté byl do července 1939 obchodním zástupcem.

Tatínkova rodina

Dědečkův obchod s obilím

Františkův tatínek Arnošt Steiner se narodil 14. srpna 1887 v Horažďovicích. Jeho otec Heřman Steiner byl jedním ze židovských podnikatelů, kteří stáli ve druhé polovině devatenáctého století u zrodu a rozvoje průmyslu v Horažďovicích. Od roku 1885 byl také členem první rady Židovské náboženské obce v Horažďovicích, která používala při úřadování češtinu místo němčiny. Představený obce Eduard Münz při prvním zasedání obce prohlásil: „My židé žijeme zde v úplně českém kraji a nemáme zájmu na němčině. Činím návrh, aby obec v úředním jednání užívala jazyka českého a také modlitby v kostele, při pohřbech i náhrobní nápisy byly české.“

Františkův tatínek pocházel z pošumavského města Horažďovice.

Dědeček Heřman Steiner měl v Horažďovicích zavedený obchodu s obilím. Provozoval jej od 5. prosince 1879, kdy byla firma pod názvem „Herman Steiner v Horažďovicích“ zapsána u c. k. Krajského soudu v Písku. V roce 1896 byl název firmy změněn na „Hermann Steiner, obchod s obilím v Horažďovicích“. Z devadesátých let devatenáctého století se v denním tisku dochoval inzerát, kterým firma lákala kvalifikované zaměstnance. Dne 9. září 1893 vyšel v německy psaném deníku Prager Tagblatt inzerát následujícího znění: „V obchodě s obilím Heřmanna Steinera v Horažďovicích se s okamžitým nástupem přijme jako praktikant mladý muž s dostatečným vzděláním a z dobré rodiny. Podmínky podle dohody. Přednost budou mít uchazeči z oboru.“

Detail z firemní obálky firmy Heřman Steiner používané kolem roku 1910

S manželkou Terezií roz. Schwarzkopfovou měl Heřman Steiner třináct dětí – syny Emanuela (1879–1942), Josefa (1885–1933), Arnošta (1887–1942), Viktora (1890–1942), Roberta (1892–1944), Artura (1893–1943) a Ericha (1898–1985) a dcery Kamilu Polákovou (1880–1944), Pavlu Beckovou (1881–1942), Lenku Helenu Schickovou (1883–1938), Augustinu Steinerovou (1884–????), Otýlii Kohnovou (1886–1942) a Leopoldinu Reiserovou (1888–1943). Z dvanácti Arnoštových sourozenců jich sedm zahynulo během holocaustu. Stejný osud potkal také samotného Arnošta.

V únoru 1898 se Heřman Steiner s rodinou odstěhoval do Plzně, do Plachého ulice č. p. 947/10. Arnoštovi v této době bylo jedenáct let a jeho nejmladšímu bratrovi Arturovi čtyři roky. Nestaršímu bratrovi Emanuelovi již bylo osmnáct let a z dostupných pramenů se zdá, že se společně s rodiči do Plzně nepřistěhoval. Nejstarší Arnoštova sestra Kamila byla v době stěhování sedmnáctiletá a nejmladší sestře Leopoldině (Poldě) byly tři roky.

Dům Steinerových v Plachého ulici č. p. č. p. 947/10

Dědeček Heřman Steiner zřídil ve svém novém bydlišti pobočku svého horažďovického obchodu s obilím. V roce 1901 ale došlo ke změně, když do Plzně přestěhoval „hlavní závod“ se sídlem firmy, zatímco v Horažďovicích od té doby existoval pouze „odštěpný závod“. Od té doby byl Heřmanův podnik velkoobchodem. Plzeňští obchodníci nebyli z nové konkurence příliš nadšeni. Své antisemitské nálady ventilovali například v listě Naše snahy vydaném 6. ledna 1905:

„V drápech židovských. Žid Herman Steiner, obchodník s obilím a majitel domu (jak k tomu domu přišel, netřeba dokládati) v Plachýho ulici č. 10, má v domě tom výčep piva, který před dvěma roky najal hostinský H. Speil, otec četné rodiny. Židák vyšrouboval činži hned ze 600 na 720 korun. Obchod nebyl tam žádný a opravy veliké. I podlahu musil si hostinský dáti zříditi na svoje konto. Za to vyjednal si se židem šestiletý kontracht. Když ale nyní židák Steiner viděl, že obchod se tam lepší, chtěl p. Speila vypověděti. Došlo k žalobě, která skončila tím, že Steiner musel Speilovi dáti 630 korun a 3/4letní výpověď. Tak hanebně dovede jednati jen židák. Smutné je, že místnost tu od Steinera pronajal ihned hostinský jiný a sice za 1000 K ročního nájmu a sice odborník. Když dovedou lidé jednoho a téhož odboru tak vzájemně se ničiti, a židákovi nadháněti sta nezaslouženého zisku, nechť nediví se pak nikdo, že je v odboru tom zle. Ale naříkati na zlé časy pak tací lidé nemají právo. Hloupost lidská a židovské darebáctví — je největší neštěstí lidstva!“

Výroba škrobu v Horažďovicích

V roce 1906 se Heřman Steiner pustil do průmyslového podnikání. Společně s Josefem Geschmayem a Zikmundem Friedlerem vytvořil konsorcium, které zakoupilo od Emila a Rudolfa Fürthových areál zrušené papírny v Horažďovicích. V tomto podniku, který původně náležel Rudolfu Fürthovi a Bernardu Gansovi, se vyráběl ze slámy žlutý balicí papír. V roce 1897 ale papírna vyhořela a od té doby výroba ustala. Noví majitelé v roce 1906 podnik přestavěli a modernizovali a začali zde vyrábět škrob. Jejich společnost se jmenovala „Steiner, Friedler & Geschmay“ a měla sídlo ve Vaňkově ulici v Plzni. Vznik úspěšného židovského podniku začal opět budit pozornost a vášně v regionálním českém tisku. Například 22. srpna 1908 přinesl list Plzeňský kraj článek následujícího znění:

„Machle s vojenskými dodávkami zajímají značně interesovanou veřejnost a jsou předmětem četných úvah. Zájem tento bude zajisté ještě zvýšen dalším naším sdělením. Obchodní firma židovská Recht a Böhm a Heřman Steiner skryli se za pana A. Heritesa, nájemce dvora ve Sviraticích u Horažďovic, který ofertu podal a dodávku obdržel s několika ještě nájemci dvorů, dle doslechu snad s p. Novákem a pp. bratry Bayery. Ve skutečnosti dodávky pro stanici klatovskou a dobřanskou má provésti firma Recht a Böhm s Heřmanem Steinerem, kteří zase za nějaký »sasares« ji svěřili již před 3 nedělemi židovským obchodníkům klatovským Herm. Fleischerovi a S. Blochovi.

Dědeček Heřman Steiner stál v roce 1906 u zrodu dodnes trvající škrobárenské tradice v Horažďovicích.

To je tedy »výsledek« námahy zemědělců, aby dodávky pro armádu potřebných zemědělských produktů byly zadávány přímo producentům a aby nebyly svěřovány spekulantům a vyděračům, kteří z práce rolníkovy chtí býti lehce živi! »Týden«, zabývaje se touto přímo sensační záležitostí, dokládá, že je povinností státního zastupitelství, aby v příčině této zavedlo šetření, není-li v takovém jednání obsaženo počínání trestné. Na doklad, jakých machinací židovští handlíři k obcházení nařízení ministerstva vojenství užívají, slouží bezpečná informace, jež nás došla z Horažďovic. Heřman Steiner nabízel Hospodářskému spolku v Horažďovicích odměnu 500 korun, jestliže spolek podá ofertu na dodávku za něho svým jménem! Ku cti předsednictva a členů výboru zmíněného spolku slouží, že nabídku Steinerovu jednomyslně zamítli…“

Inzerát na výkup brambor pro škrobárnu v Horažďovicích – Plzeňské listy 15. 9. 1906

Po šesti letech se společníci rozhodli horažďovickou škrobárnu prodat. V roce 1912 podnik převzalo Nákupní a prodejní družstvo škrobu pro České Pošumaví. Tímto okamžikem zanikla po krátkém trvání společnost „Steiner, Friedler & Geschmay“. Ve 120 let staré tradici založené trojicí židovských podnikatelů ale dodnes pokračuje společnost LYCKEBY AMYLEX, a. s., která v Horažďovicích provozuje jeden z největších závodů na výrobu škrobu v České republice.

Zánik rodinného obchodu

Heřman Steiner se mohl opět naplno věnovat svému velkoobchodu s obilím, který se v průběhu let rozrostl o novou pobočku ve Strakonicích. V době, kdy byl Františkův dědeček zaměstnán starostmi kolem továrny na výrobu škrobu, měl strakonickou pobočku na starosti jeho nejstarší syn Emanuel a o pobočku v Horažďovicích se staral Františkův tatínek Arnošt. V roce 1912 předal Heřman Steiner synům Emilovi a Františkovi celý podnik a vznikla tak veřejná obchodní společnost „Heřman Steiner, velkoobchod s obilím“. Dědeček i nadále chod firmy ovlivňoval, o čemž svědčí skutečnost, že měl od jara 1915 do prosince 1916 v podniku dočasně udělenou prokuru.

Tečkou za existencí velkoobchodu Steinerových byl inzerát zveřejnění v listu Horažďovický obzor 1. 9. 1933.

Po svém odchodu z firmy je Heřman Steiner v pramenech označován za velkoobchodníka nebo soukromníka. V roce 1921 z firmy vystoupil také Arnoštův bratr Emanuel Steiner a velkoobchod zanikl. Jediným majitelem firmy zůstal Františkův tatínek Arnošt Steiner. Ten ponechal jedinou pobočku v Horažďovicích, ale obchodu s obilím se již nevěnoval. Začal se živit jako velkoobchodník se dřevem a obchodní cestující. V roce 1933 Arnošt nabídl prostřednictvím listu Horažďovický obzor k pronájmu dům se dvěma pokoji a kuchyní a velké skladiště v Horažďovicích. Ještě v červenci 1940 byli Arnošt (1/4), Vilma (1/4) a Emil (1/2) Steinerovi majiteli uvedeného domu v Horažďovicích.

Změny ve velké rodině

V početné rodině Steinerových se během první čtvrtiny dvacátého století odehrála řada významných změn. V březnu 1901 oznámila zasnoubení dvacetiletá Heřmanova dcera Kamila. Provdala se za Františka Poláka z Prahy, rotmistra v záloze a disponenta v obchodě s kůžemi ve Svépravicích u Horních Počernic. Sňatek proběhl 2. července 1901 v pražském hotelu Bristol.

Hlavičkový papír pražské firmy František Polák z roku 1919

Strýc František Polák se po svatbě začal věnovat úplně jinému povolání. Až do roku 1938 byl majitelem statku Nový Dvůr u Žďáru (Saar) u Kadaně. V pramenech je proto označován za statkáře nebo velkostatkáře. Do roku 1933 žili manželé Polákovi v Haštalské ulici č.p. 13 na Starém Městě pražském, později bydleli v Kostelní ulici č. p. 6 v Holešovicích.

Zásnuby tety Kamily Steinerové – Pilsner Tagblatt 26. 3. 1901

V tisku lze najít také zprávy o sňatcích dalších Heřmanových dětí. Dne 5. května 1910 v jedenáct hodin dopoledne se dcera Otýlie (Otta) v pražském hotelu Zlatý anděl provdala za obchodníka se železem ve Dvoře Králové nad Labem Karla Kohna.

Sňatek tety Otty Steinerové – Pilsner Tagblatt 1. 5. 1910

Dne 25. července 1912 v půl jedné odpoledne se v pražském hotelu Bristol oženil Heřmanův třiatřicetiletý syn Emanuel. Jeho vyvolenou byla čtyřiadvacetiletá Irma Popperová z Loun. V březnu 1913 se manželé Heřman a Terezie Steinerovi rozhodli darovat synu Emanuelovi a jeho manželce Irmě polovinu domu v Plachého ulici. Dne 19. listopadu 1913 se Emanuelovi a Irmě v Plachého ulici narodila dcerka Lilli. V listopadu 1915 se mladá rodina na několik let přestěhovala k Irminým rodičům do Loun. Do Plzně se vrátili až po vzniku republiky, v dubnu 1919. V té době již byli Emanuel a Irma jedinými vlastníky domu v Plachého ulici č. p. 947/10. V podnájmu měli několik osob a zaměstnávali kuchařku a služku. Služce Anně Šimkové ze Staňkova se zde v dubnu 1920 narodila nemanželská dcera Anička. Emanuel, Irma a Lilli Steinerovi žili v domě Plachého ulici do druhé poloviny třicátých let. V říjnu 1938 už ale žili na nové adrese – v Čechově ulici č. p. 2199/57.

Zásnuby strýce Emanuela Steinera – Pilsner Tagblatt 30. 7. 1912

Heřman a Terezie Steinerovi se v únoru 1914 odstěhovali společně se syny Arnoštem, Erichem, Robertem a Viktorem z Plachého ulice na jinou adresu v Plzni – na tehdejší náměstí dr. Petáka č. p. 418/28. V říjnu 1915 se všichni usadili v Husově ulici č. p. 1518/20.

Z policejních přihlášek a jiných archivních pramenů je pak možné částečně sledovat další osudy dalších Heřmanových synů. Arnošt Steiner, Františkův tatínek, odešel v roce 1911 krátce na vojnu do Prahy. V září 1911 se ale po půlroční prezenční službě vrátil domů. Syn Erich byl studentem reálky v Plzni. Později se oženil s Margaritou Porgessovou a 3. července 1929 se jim v Praze narodila dcera Soňa Tereza.

Františkův strýc Robert Steiner byl v roce 1931 okraden – plzeňský deník Nová doba 18. 5. 1931

Artur Steiner odešel v březnu 1911 jako sedmnáctiletý na rok do Kadaně. Poté bydlel do listopadu 1914 na dvoře Podmoklí u Děčína. V roce 1916 maturoval na střední hospodářské škole v Kadani. Přestože je v některých pramenech uváděn jako inženýr, dosáhl titulu diplomovaného agronoma. Až do Mnichovské dohody byl Artur zaměstnán na velkostatku Žďár (Saar) u Kadaně. Nikdy se neoženil a zůstal svobodný. Z archivních pramenů vyplývá, že Arturovým mateřským jazykem byla němčina a že zároveň ovládal český jazyk.

Robert Steiner se stal úředníkem. V listopadu 1919 se z neznámých důvodů na rok přestěhoval zpět k Emanuelovi do Plachého ulice, ale od října 1920 žil opět společně s rodiči – v Husově ulici č. p. 1518/20. Oženil se s Editou Schützovou a odstěhoval se do Pardubic, odkud jeho manželka pocházela. V Pardubicích byl společníkem blíže nespecifikované firmy. Podle genealogických stránek Geni.com se manželům 2. července 1928 narodila dcera Evička (1928–1944). Tuto informaci se z dostupných pramenů nepodařilo ověřit.

Smutný osud prožila Františkova teta Pavla Becková (na pasové fotografii z roku 1922). Pavlin manžel padl na frontě za první světové války a ona pak zůstala po zbytek života vdovou.

Početná a bohatá rodina Steinerových poutala od počátku pozornost nejen žárlivých konkurentů, ale také zlodějů. Svědectví o jednom z nich podává článek v Plzeňských listech z 26. března 1904: „Nepodařená krádež. Včera přišel do domu č. p. 947 v ulici Plachého 35-letý žebrák Jaromír Švaník. Žebral v bytě p. Heřmana Steinera, když mu služka dala dva halíře a odcházela ode dveří, strhl Šraník s věšáku zimní kabát a zmizel. Náhodou potkal jej strážník, jemuž byl podezřelým; na otázku, odkud má kabát, prohlásil žebrák, že jej dostal od svého švagra. Strážník tomu však nevěřil a odvedl Šraníka, který se ku krádeži přiznal.“ V dubnu 1917 pro změnu neznámý výtečník Heřmanu Steinerovi odcizil v hotelu Waldek ve Smetanových sadech kožich v hodnotě devíti set tehdejších korun.

Strýc Viktor Steiner

V lednu 1915 se zasnoubil také Heřmanův syn Viktor, v té době nájemce panského dvora u Letin na jižním Plzeňsku. Viktorovou snoubenkou se stala Marta Friedová, dcera nájemce dvora v Chodově u Prahy Vojtěcha Frieda. Zároveň s Martou Friedovou se zasnoubila také její mladší sestra Zdeňka, a to s advokátním kandidátem JUC. Františkem Mendlem z Mnichova Hradiště, právním praktikantem u c. k. zemského soudu v Praze. Za tímco Zdeňka Friedová si svého snoubence skutečně vzala, ze svatby Marty Friedové a Viktora Steinera z neznámých důvodů sešlo.

Zpráva o zásnubách strýce Viktora Steinera – list Právo lidu 3. 1. 1915

Viktor Steiner se nakonec 18. května 1919 v trutnovské synagoze oženil s Josefinou Schwarzovou, dcerou místního obchodníka Siegfrieda Schwarze. Ženichovi bylo v době sňatku 28 let, zatímco nevěsta ještě nebyla podle tehdejších zákonů plnoletá – bylo jí teprve dvacet let. Viktorova bývalá snoubenka Marta Friedová se provdala 24. listopadu 1921 na pobočce pražského magistrátu na Královských Vinohradech za nájemce velkostatku Michle u Prahy Emila Bondyho.

Zpráva o zásnubách strýce Viktora Steinera – list Prager Tagblatt 3. 1. 1915

Manželé Bondyovi bydleli v Praze-Michli na Michelské ulici č. p. 10 a neměli žádné děti. Od počátku roku 1939 se neúspěšně snažili o emigraci do zámoří – zpočátku do Panamy, později kamkoliv do jižné nebo střední Ameriky a nakonec do Kanady. Nakonec se jim vycestování nezdařilo. Marta Bondyová zemřela 31. března 1941 jako devětačtyřicetiletá na metastázující karcinom prsu. Její manžel byl v červenci 1942 transportem AAl deportován z Prahy do Terezína, kde 31. října 1942 zemřel v důsledku astmatu na otok plic.

Historie Nového Dvora u Letin sahá do první poloviny 18. století, kdy jej nechali vystavět dolnolukavičtí Morzinové. Dvůr s malou hájovnou na mapě I. vojenského mapování z 2. poloviny 18. století (vlevo) a na skice stabilního katastru z roku 1838 (vpravo).

Vraťme se zpět ke strýci Viktoru Steinerovi. Dvůr na samotě Kopaniny v Letinech u Blovic, náležející hraběti Janu Schönbornovi, si pronajal přibližně v roce 1912, kdy mu bylo dvaadvacet let. Původně barokní dvůr Kopaniny (nebo také Nový dvůr, Neuhof) č. p. 39 nad Letinami tehdy náležel společně se statkem Příchovice k panství Dolní Lukavice.

Černá kuchyně ve dvoře Kopaniny – stav v roce 2017 (autor: PB14, zonerama.com)

Viktor Steiner pravděpodobně na Kopaninách nikdy nebydlel, přestože zde měl od roku 1912 do roku 1915 trvalé bydliště. Na dvoře ve skutečnosti bydlela pouze čeleď – dělníci, služky, pasák, polní hlídač a kočí. Dvůr byl totiž výrazně menší než jiné poplužní dvory. Velikostí se mu mohl rovnat statek kdejakého sedláka. Na velikost dvora odkazuje i jeho zdrobnělé označení v Tereziánském katastru v polovině osmnáctého století – „Neuhöfl“. Jednalo se o tzv. jalový dvůr, kde se chovaly převážně jalovice a voli. Roku 1910 se na Kopaninách nacházelo devět jalovic, patnáct volů, jeden býk, dva volci, dva býčci, 38 slepic, dvě kachny a další drůbež. Dvůr nebyl uzavřen ze všech čtyž stran, ale tvořily jej dvě rovnoběžné zděné budovy s vysokými štíty – západní obytná a východní hospodářská. V obytné budově se dochovala velká černá kuchyně. Samotu Kopaniny doplňovala usedlost č. p. 40, kde žil s manželkou, neteří a její nemanželskou dcerou panský hajný Josef Stuchl. Roubená hájovna vyhořela v roce 1915.

Viktorův dvůr Kopaniny lákal za 1. světové války zloděje – plzeňský deník Nová doba 6. 8. 1918.

V březnu 1915, dva měsíce po ohlášení zásnub s Martou Friedovou, přestěhoval Viktor Steiner adresu svého trvalého bydliště z Letin do Plzně k rodičům. Během let 1915–1916 sloužil v Plzni u 18. pěšího pluku. Nájemcem dvora na Kopaninách zůstal.

Boj o dvůr Kopaniny

Viktor Steiner se jako nájemce bývalého panského dvora v Letinech začal po vzniku republiky potýkat s velkými problémy. K tradičnímu antisemitismu se přidalo volání po parcelaci příchovického velkostatku, jehož součásti dvůr Letiny byl. Dne 4. září 1920 přinesl deník Český směr následující bojovný článek:

„Letiny u Blovic. Lázně Letiny i obec sama leží v pěkném údolí, lesy obklo­peném. Majetek kolkolem druhdy hr­dých hrabat Schönbornů, dvůr, velko­statek Letiny-Kopaniny je v držení nájemného žida Viktora Steinera, dnes neobmezeného zde pána, který z hlouposti lidské a Schönbornů dělá miliony. Znám jest svým jednáním za Rakouska, neodváděl nic, vše zkeťasoval, za to byl kryt ho­stinami, které strojil pro bývalého okresního hejtmana Bláhu a jeho kamarády. Úroda zde je velmi pěkná, tedy nechť na­hradí vše, co republice patří. Je to však necita prvého řádu, žádný zde ne­dostane ke koupení litr mléka, kousek másla neb něco jiného.

Současný neutěšený stav bývalého poplužního dvora Kopaniny nad Letinami (2026)

To vše do Plzně pro židovské boháče odveze starý Steiner, otec žida nájemce. Každým rokem ohlašuje tento letinský „baron“, že bude pálit líh, aby dostal příděl uhlí, ale nepálí nic, pak s uhlím provádí ča­chry. Letos však se mu to nesmí strpět. Máme právo občanské kontroly a tu dáme si pozor, aby nemohl Viktor Stei­ner nic z úrody zašantročit, ani povo­zem ani nejbližším nádražím na va­gony. Arciť musíme zde prohlédnout a pracovat k očistě. Budeme v »Českém Směru« uveřejňovat z našeho místa a okolí různé zprávy, které budou interesovat celou veřejnost. Bláta a kaiu zů­stalo zde po Rakousku spousty, proto pryč s ním. Není to jen Steiner, ale i jiní těží stále z lidské bídy.“

Současný neutěšený stav bývalého poplužního dvora Kopaniny nad Letinami (2026)

Tváří v tvář podobným útokům se Viktor Steiner rozhodl letinského dvora co nejdříve zbavit. Počátkem roku 1921 předal dvůr novému nájemci. Od té doby je u Viktora Steinera uváděno povolání „hospodářský adjunkt“ nebo „obchodní zástupce“. Z článku, který byl v Českém směru publikován 24. dubna 1921, vyplývá, že s nastalou situací nebyli úplně spokojeni ani národně socialističtí novináři: „Pronajmutí velkostatku. (Pův. zpr.) Dvůr Letiny-Kopaniny u Přeštic byl pro­najat na další čtyři léta Matěji Jílkovi, ob­chodníku v Přešticích, kterýžto nájem mu předal dosavadní nájemce Steiner za sou­hlasu exhraběte Schoenborna. Nevíme, co tomu řeknou malozemědělci a domkáři na Letinsku, kteří půdu nutně ke své obživě po­třebují. Ví pozemkový úřad o tomto pro­nájmu?“

Pohled od dvora Kopaniny na ves Letiny (2026)

Ani poté, co se Viktor Steiner vzdal dvora Kopaniny, útoky plzeňského národně socialistického listu Český směr proti němu neustaly. Dne 23. října 1921 na bývalého statkáře neznámý autor vzpomněl v článku věnovaném pozemkové reformě:

„Obec Letiny leží v pěkném údolí a pozůstává většinou z malých domkářů a zemědělců. Větší rolníky by Letiny, Obec Letiny leží v pěkném údolí a pozůstává většinou z malých domkářů a zemědělců. Větší rolníky by zde spočítal na jedné ruce. Domkáři letinští byli vždycky smýšlení více národního a velkostatek je sociálně utiskoval. Za Rakouska, kdy Schönborn musel své velkostatky pronajmouti, Letinský dvůr a Kopaniny přišly do nájmu židu Steinerovi, který byl všechno jiné, jen me zdatný hospodář. Hospodářství zde zanedbáváno, pole nebyla řádně obdělávána ani hnojena, ale nájem zaplatily ovocné sady a povozy pro lázně, takže se židu Steinerovi vedlo i při tom dosti dobře.

Současný neutěšený stav bývalého poplužního dvora Kopaniny nad Letinami (2026)

Také veškeré hospodářské výrobky, jako mléko, máslo atd. v čas války se zakeťasovaly pro bohaté židy v Plzni, a zdejšímu lidu se nedostalo ničeho. Protekce byla také a známý okresní hejtman Bláha býval zde často u žida Steinera na hostinách a dle toho tento povedený nájemce měl přednost. Po převratu karta však se obrátila a v lidu zdejším vzrostla touha po půdě, náš domkář a malorolník živnostník konečně doufá, že bude uskutečněno jeho přání, aby na půdě, jeho předkům cizáckou šlechtou ukradené, sám hospodařil a tím poctivě živil své rodiny a pomáhal též živiti jiné.

Současný neutěšený stav bývalého poplužního dvora Kopaniny nad Letinami (2026)

Revoluční Národní shromáždění uskutečňuje zákon o pozemkové reformě, což domkářům letinským dotvrzuje, že půda jim do vlastnictví dána býti musí. Velkostatek Letiny má 231 ha půdy, z čehož 50 % má býti rozparcelováno pro malé zemědělce a jestliže ta výměra nestačí, musí býti dáno do vlastnictví domkářům a malozemědělcům ve vůkolí letinském ještě více. Žid Steiner vystihl dobře, že jeho nehospodářství na velkostatku je právě pro parcelaci velkostatku příznivé, proto nájem předal za dobrou odměnu nájemci Matěji Jílkovi z Přeštic, který má však v Přešticích své hospodářství a cementárnu, tedy nepadá předání toto na váhu, aby poctivému požadavku zdejších domkářů a zemědělců vůkolních nemělo býti vyhověno.

Obytné stavení v bývalém poplužním dvoře Kopaniny nad Letinami (2026)

Na nás pak domkářích jest, abychom se pevnou a jednotnou organisací tohoto požadavku domáhali a svorně ku převzetí půdy, nám před lety ukradené, pracovali. Proto všichni svorně do práce. Dnešní republikánské zřízení státu stojí za námi. S dělnictvem zemědělským, zde pracujícím, se dohodneme vždycky. Vždyť je to táž krev jako my a chudý chudému rozumí…“

Rodinný život strýce Viktora

O osudech strýce Viktora Steinera po předání dvora Kopaniny neexistují téměř žádné zprávy. Známé je pouze to, že byl dvakrát ženatý. Jak již bylo uvedeno dříve, první Viktorovou manželkou byla Josefina roz. Schwarzová z Trutnova, se kterou se oženil 18. května 1919. Viktor a Josefina měli syna Pavla (1920–1971). Dne 18. května 1931 bylo manželství Viktora a Josefiny rozsudkem Krajského soudu v Jičíně rozvedeno.

Viktor pracoval v Trutnově jako obchodník a jednatel. V roce 1925 vytvořil společně s dalším trutnovským obchodníkem, Robertem Weinbergem, veřejnou obchodní společnost „Weinberg a spol.“ provozující strojní pletárnu a věnující se velkoobchodu s galanterním a krátkým zbožím. V roce 1933 měl Viktor svou jednatelskou kancelář v Trutnově na adrese Reichstrasse 3 a v roce 1935 na náměstí Ringplatz č. p 19.

Dne 11. července 1932 se Viktor na Okresním úřadu ve Šluknově jako dvaačtyřicetiletý podruhé oženil. Za ženu si tentokrát vzal jedenatřicetiletou Martu Ledererovou ze Šluknova. Marta, na rozdíl od Viktora, byla vyznáním římská katolička. Viktorův tchán, továrník Eduard Lederer, vlastnil a provozoval v Zeyerově ulici č. p. 496 ve Šluknově tkalcovnu a závod na výrobu přikrývek, bavlněných šatovek a ložních barchetů. Dne 29. dubna 1937 se Viktorovi a Martě v Trutnově narodil syn Petr. V letech 1938 a 1939 strávila u Steinerových v Trutnově více než jeden rok patnáctiletá Helena Plachtová (*1923) z Police nad Metují. Rodinu, ve které se starala o malého synka Petříka, během šestnácti měsíců dobře poznala a vypěstovala si k ní velmi blízký vztah. Viktorovi tehdy bylo 48 let, Martě 37 let a malému Petříkovi jeden rok.

Helena Plachtová v roce 1941

V roce 2022 poskytla Helena Josefová roz. Plachtová jako devětadevadesátiletá dáma nenahraditelné svědectví pro Paměť národa (celý příběh zde). V první části svých vzpomínek Helena představuje Viktorův původ, jeho seznámení s druhou manželkou Martou a také poměry, ve kterých rodina v Trutnově žila:

„Můj děda přišel z války bez nohy, a moje babička proto dostala takovou tu benzínovou pumpu. Já jsem tam u ní byla a zrovna jsem krájela jablka na závin, když přišel pan inspektor na kontrolu. Povídá: »Copak to, paní Rosenbergová, tady máte za holčičku?«

Babička pánovi odpověděla: »No jo, nemůže jít ještě nikam do učení, a tak si ji tu nechám. Naučím ji vařit a budeme muset čekat. Pak se půjde učit na švadlenu.«

Pán na to: „Tak mně ji půjčte do Trutnova. My máme ročního hošíčka a potřebujeme k němu takovou nějakou holčičku, aby se s ním batolila. On je ten náš hošíček sám a ona je taková milá holčička…«

Babička na to: »Jo, tak tohle já nemůžu rozhodnout, to musí její táta. Uvidíme, jestli jo nebo ne. Zavolejte si na poštu do Policie nad Metují a řekněte mu, o co jde.«

Ten pán byl žid, Steiner. A byl to český žid, to velmi ráda podotýkám. Pocházel od Plzně, miloval Šumavu a celý ten kout, odkud přišel. Byl z jedenácti žijících dětí, poslední. A jelikož se špatně oženil a prohospodařil všechen majetek, co měli tam na té Šumavě a v Plzni (lihovar a tak dále), tak se rozvedl. Z manželství měl syna. Nejstarší sestra Helena Schicková si Viktora vzala k sobě do Trutnova, aby mu pomohla. Oni ti židé mezi sebou dost drží, a tak mu řekla: »Viktore! Konec bláznovství. Další majetek ti rodina nedá. Je nás sice jedenáct a nemáme se špatně, ale ty teď budeš poslouchat.« A milý Viktor zůstal v Trutnově. Ta jeho sestra měla na rohu náměstí hotel.

Náměstí v Trutnově s bývalým hotelem a kavárnou patřícím Františkovu strýci Arturu Schickovi a tetě Heleně Schickové. Zde se strýc Viktor Steiner seznámil se svou druhou manželkou Martou.

V Trutnově se každé pondělí odehrávala burza textiláků, na které se nedalo hnout. Auta sice ještě tenkrát moc nebyla, ale obchodníci se už tehdy na burzu sjížděli ve velkých černých autech. Ze Šluknova přijel také továrník Lederer, žid, s dcerou Martou. Když burza skončila, přespávali Ledererovi u Heleny v hotelu u Schicků. Pohotová Helena řekla: »Viktore, ta továrníkova dcera ještě nemá muže. Je jí přes třicet roků a je to, jak se říká, stará panna. Co s tím? Budeš se jí věnovat a uvidíme.« A tak to taky dopadlo, Viktor si Martu vzal. Marta byla tak strašně chytrá, že otcovu továrnu ve Šluknově vedla, protože její bratr by ji prohospodařil. A tak každý den v devět hodin byla ve spojení se Šluknovem, odkud jí prokurista podával pravidelné zprávy. Jen jednou za čtvrt roku se vypravila osobně přesvědčit do Šluknova. Neuměla česky. Byla to německá židovka a pan Steiner byl český žid.

Hlavičkový papír šluknovské firmy Lederer a spol., kterou řídila Františkova teta Marta Steinerová.

Dodnes vzpomínám na život u té bohaté rodiny. I když žili v nájmu Trutnově, měli pro sebe celé poschodí. A ty kožešiny! Ale hlavně mě přijali mezi sebe a já měla na dosah svůj životní sen – pracovat s dětmi.  Stačilo, abych se vyučila nebo krátce studovala. To v té době stačilo k tomu, abych se mohla stát vychovatelkou v rodinách, kde někdo potřeboval hlídat dětičky.“

Paní Helena Josefová se ve své vzpomínce dopustila drobné nepřesnosti, která je však pro další osudy rodiny Steinerových velmi důležitá. Viktorova manželka Marta skutečně měla německý původ. Nebyla však židovka, nýbrž římská katolička. Pokračování příběhu Viktora Steinera čtěte zde.

Úmrtí prarodičů Steinerových

Dědeček Heřman Steiner zemřel v Plzni 28. listopadu 1924 ve věku 73 let. Německy psaný list Pilsner Tagblatt přinesl o jeho úmrtí následujícího dne krátkou zprávu, ve které se uvádí, že zesnulý byl „mezi obchodníky velmi známý a oblíbený“. Pohřeb se uskutečnil 30. listopadu 1924 v obřadní síni židovského oddělení Ústředního hřbitova na Rokycanské třídě v Plzni. Babička Terezie Steinerová zemřela o necelé čtyři roky později, v srpnu 1928. Ani jeden z prarodičů tak nemusel sledovat vyvraždění své početné rodiny během holocaustu.

Úmrtní oznámení dědečka Heřmana Steinera – Pilsner Tagblatt 29. 11. 1924

Maminčina rodina

Dědečkův mlýn v Kadani

O rodině Františkovy maminky Vilmy (původně Wilhelminy) existuje v dostupných písemných pramenech mnohem méně informací, než je tomu v případě rodiny Steinerových. Jak již bylo uvedeno dříve, Vilma byla dcerou majitele mlýna v Kadani a obchodníka s obilím Julia Steinkopfa. Lze předpokládat, že právě díky obchodu s obilím se Vilma seznámila s Arnoštem Steinerem.

Nákladní vůz firmy „Julius Steinkopf, Turbinenwalzenmühle, Kaaden“

V denním tisku je možné dohledat několik zpráv týkající se firmy Julia Steinkopfa a rodinného života Steinkopfových. Celý název dědečkovy firmy byl „Julius Steinkopf, Turbinenwalzenmühle, Kaaden“ – „Julius Steinkopf, turbínový válcový mlýn, Kadaň“. Tento mlýn v Kadani dodnes existuje a před nedávnem měl být adaptován na minipivovar a restauraci. Nachází se v Žatecké ulici na břehu řeky Ohře, poblíž kostela sv. Jana Křtitele, a dodnes se mu říká „Steinkopfův mlýn“. Rodinná firma existovala pod stejným názvem i poté, co Julius Steinkopf dne 26. května 1916 ve věku 64 let zemřel. Pohřeb „majitele mlýna a senioršéfa firmy“ proběhl 28. května 1916 v půl čtvrté odpoledne na židovském hřbitově v Kadani. Po Juliově smrti zdědil mlýn jeho devětatřicetiletý syn Emil.

Maminčini sourozenci

Strýc Emil Steinkopf byl od roku 1907 ženatý s Keri Ebenovou, dcerou obchodníka a majitele realit v Morech u Podbořan. Když strýc Emil v roce 1935 jako osmapadesátiletý spáchal sebevraždu, zdědila podnik Keri. Emil měl s Keri dvě dcery – Kati narozenou 6. srpna 1911 a Hedu, o které neexistují žádné bližší informace. Keri později uváděla pouze jedinou dceru, Kati, která se ještě před německou okupací provdala do italské Neapole a změnila si příjmení na Kati di Prisco. Také Keri se znovu provdala, a to za Jindřicha Feitha z Vrchlabí. Manželé společně uprchli před nacismem do kanadského Montrealu a v roce 1941 získali azyl ve Spojených státech amerických. Rodinný podnik v Kadani byl za německé okupace arizován. Keri se po osvobození do Československa nevrátila. Zemřela roku 1950 ve městě Lynn ve státě Massachusetts. Manžel Jindřich se již neoženil a zemřel roku 1991 v Kalifornii.

Pohlednice Steinkopfova mlýna v Kadani

Vedle strýce Emila měla Vilma Steinerová ještě další čtyři sourozence – bratra Arnošta (1881–1942) a sestry Annu Mendlovou (1876–????), Hedviku Kohnovou (1879–1943) a Pavlu Fischlovou (1891–1941).

Vilma byla o celých osmnáct let mladší než její prvorozená sestra Anna Mendlová. Nepřekvapí tedy, že Annin syn Walter byl jen o tři roky mladší než Vilma. Rodina Mendlových žila v Teplicích, kde také Annin manžel Rudolf roku 1926 ve věku 66 let zemřel. Osudy Anny a Waltera Mendlových není možné z dostupných pramenů zjistit. V databázi obětí holocaustu se sice vyskytuje Walter Mendel, v jeho případě však nesouhlasí datum narození.

Plzeňská firma J. C. Sobotka, pro kterou pracoval strýc Karel Fischl, byla trnem v oku některých místních antisemitů – článek Západočeského večerníku z 20. 3. 1939.

Teta Pavla se v roce 1913 jako dvaadvacetiletá provdala za Karla Fischla, společníka plzeňské spediční firmy J. C. Sobotka. V roce 1915 se jim narodila dcera Eliška Marta Fischlová (1915–1942). Rodina žila v Mostě. Strýc Karel Fischl zemřel za neznámých okolností 19. února 1935 v Duchcově. Úmrtní list mu vystavilo zemské vojenské velitelství pro Čechy. V dubnu 1937 se vdova Pavla Fischlová s dcerou Eliškou přestěhovala do Prahy na Staré Město, kde žily v Kaprově ulici č. p. 49/8. Pro sestřenici Elišku byla Praha známé prostředí, protože zde od roku 1933 studovala na Univerzitě Karlově. V červnu 1937 si Eliška požádala o cestovní pas. Plánovala projet Evropu a zdokonalit se v cizích jazycích. Díky žádosti víme, že Eliška měla oblý obličej, hnědé oči a hnědé vlasy.

Zpráva Práva lidu ze 17. srpna 1925 o tragické smrti bratrance Fritze Kohna se v některých detailech liší od údajů z jiných pramenů.

Teta Hedvika se 21. října 1900 v Kadani provdala za obchodníka Luise Kohna z Mostu. Po většinu života pak žili v Mostě, v ulici Na Příkopě č. p. 1017. V roce 1903 se manželům narodil syn Bedřich, kterému doma říkali Fritz. Fritz se vyučil obchodníkem a v polovině dvacátých let sloužil jako svobodník u 9. pěšího pluku v Mostě. Dne 14. srpna 1925 si užíval volno na pouti v Duchcově. Nevinná jízda na kolotoči se pro něho změnila v tragédii. Sedadlo s Fritzem se utrhlo a mladík si při pádu rozbil lebku. Během převozu do nemocnice zemřel. O dva dny později byl pohřben na židovském hřbitově v Mostě. O strýci Arnoštu Steinkopfovi je známo pouze to, že zůstal svobodný a že žil, stejně jako Kohnovi a Fischlovi, v Mostě.

Svět školáka Františka

Vraťme se k Františkovi a jeho rodině. Šestiletý František nastoupil 1. září 1927 do první třídy Cvičné obecné školy při Mužském učitelském ústavu v Tylově ulici v Plzni. Ve škole měl pravděpodobně velmi přísnou paní učitelku, protože už od první třídy se potýkal První čtvrtletí zakončil s dvojkou z pilnosti. Na konci prvního pololetí přinesl domů vysvědčení s dvojkou z občanské nauky a ze zpěvu a od třetího čtvrtletí se mu vedle zpěvu nedařilo ani v psaní. Se zpěvem bojoval František až do páté třídy. Ve třetím čtvrtletí druhé třídy mu dokonce vycházela trojka na vysvědčení. Na vysvědčení se ale naštěstí nikdy neobjevila.

Školní výkazy Františka Steinera z první a druhé třídy obecné školy

Ve druhé třídě Františkovi přibyl nový předmět – kreslení. Ani s ním po celou dobu docházky do obecné školy nedokázal vyrovnat a s výjimkou jediného pololetí z něho měl až do páté třídy dvojky. Ve třetí třídě přibyly dvojky z ručních prací a ve čtvrté ze slohu. V prvním čtvrtletí čtvrté třídy navíc František opět zaváhal v pilnosti a také v mluvnici. Naopak chování, tělocvik, počty, vlastivěda, čtení a náboženství u něj byly od první do páté třídy výborné. Obecnou školu dokončil František v červnu 1932. Poté studoval osm let na Masarykově státním čsl. reálném gymnáziu na Klatovské třídě v Plzni, které absolvoval v červnu 1940. V dubnu 1937, kdy byl v kvintě reálného gymnázia, si František podal žádost cestovní pas. Na formuláři se dochoval jeho fyzický popis. Měl střední postavu, podlouhlý obličej, souměrná ústa, zdravé zuby, černé vlasy a šedomodré oči.

Od 14. ledna 1935 bydleli Arnošt, Vilma a František ve vlastním třípokojovém bytě s kuchyní a sociálním zařízením v prvním patře domu v Nerudově ulici č. p. 1517/3. Nerudova ulice ústí na Klatovskou třídu a je rovnoběžná s Plachého ulicí, kde Arnošt Steiner bydlel během dospívání.

Rok 1938

Mozaika rodinných osudů

Události kolem Mnichovské dohody v roce 1938 se dotkly Františkových příbuzných z maminčiny strany. Kadaň, Most i Teplice, kde do té doby žili, připadly nacistickému Německu. Z archivních pramenů lze sledovat jen osudy některých z těchto příbuzných.

Strýc Luis Kohn přijel 31. srpna 1938 z Mostu do Prahy, kde podstoupil operaci v domově Diakonistů v na tehdejší Fochově třídě na Vinohradech. Vzhledem k událostem, které se v následujících týdnech odehrávaly v pohraničí, se po propuštění z ústavu zpátky domů nevrátil. Měl strach o svůj život i existenci. Dne 20. září se proto ubytoval u své sestry Pavly Fischlové v Kaprově ulici č. p. 49 na Starém Městě v Praze. Kdy přesně za Luisem přijela manželka Eliška, není z dostupných pramenů jasné. Na území Česko-Slovenska ale oba pobývali legálně, protože jim bylo 28. prosince 1938 v Praze vystaveno osvědčení o česko-slovenském státním občanství.

Od 1. února 1939 žili Louis a Hedvika Kohnovi v tehdejší Skuherského ulici č. p. 476 v Praze VII. Do svého nového bydliště si nechali přestěhovat nábytek z Mostu. Luis byl v Praze bez zaměstnání a manželé žili úspor. V březnu 1939 využili opčního práva a přihlásili se k Česko-Slovensku. Přesto jim byla 23. září 1939 rozhodnutím Magistrátu města hlavního města Prahy odebrána státní příslušnost Protektorátu Čechy a Morava. Dne 14. listopadu 1939 si manželé požádali o vydání dokladu totožnosti. Díky tomu známe popis Luise (střední postava, pleš, šedé oči, tupý nos, souměrná ústa, knírek, vadné zuby) i Hedviky (střední postava, kaštanové vlasy, šedé oči, rovný nos, souměrná ústa, vadné zuby). Posledním známým bydliště Kohnových před deportací do Terezína byla ulice Elišky Krásnohorské č. p. 11/4 v Židovském Městě na Praze I.

Pavla a Eliška Fischlovy se během jara 1939 snažily o vystěhování z Protektorátu. Poté, co jim po vypuknutí druhé světové války nevyšel původní plán odcestovat do některé ze západních zemí, vytrvale hledaly další možnosti. Svědčí o tom žádost tety Pavly ze dne 26. května 1941, adresovaná Policejnímu ředitelství v Praze, o vydání vysvědčení zachovalosti za účelem vystěhování do Šanghaje. Požadované vysvědčení bylo skutečně Pavle Fischlové 11. června 1941 vystaveno, ale emigrace se opět nezdařila.

Sedmapadesátiletý strýc Arnošt Steinkopf byl svobodný, a všechny politické změny na něho doléhaly mnohem hůře než na ostatní příbuzné. Neteř Eliška Fischlová se snažila svému strýci co nejvíce pomoci. Psala žádosti úřadům – svým i jeho jménem. Plánem Pavly a Elišky Fischlových bylo odstěhovat se společně se strýcem Arnoštem během několika měsíců do Kanady.

Arnošt Steinkopf překročit státní hranici do Česko-Slovenska mezi Lovosicemi a Bohušovicemi nad Ohří dne 15. listopadu 1938 v osobním vlaku č. 706. Od německých úřadů měl vystavenou propustku, ale česko-slovenskými pohraničními orgány byl zadržen. Arnošt se snažil popsat svou zoufalou situaci a prokázal se domovským listem vystaveným v Mostě 5. září 1938. Přiznal zároveň, že by se rád usadil u sestry a neteře v Praze. Česko-slovenské úřady ale byly neoblomné a uprchlíka vrátily zpět na německé území do Lovosic.

O dva dny později napsala Arnoštova neteř Eliška Steinkopfová policejnímu komisařství v Praze VII. následující prosbu: „Žádám tímto zdvořile, by se Arnošt Steinkopf, narozen v roce 1881, mohl nastěhovati do Prahy. Jest pod opatrovníkem, pokud se týče jmění, má svůj kapitál ve výši Kč 98.000,- v Praze uložený u Escomptní banky, a jeho opatrovník Max Braun bydlí též v Československu. Oprávněná k vybírání úroků a menšího obnosu jest pí Pavla Fischlová (jeho sestra), Praha I., Kaprová 8. Bydlel by u své příbuzní pí Schlosserové, Praha VII., Janovského 11. Podotýkám, že během půl roku hodlá naše rodina i Arnošt Steinkopf vystěhovati se do Kanady, takže Československé republice nikterak na obtíž nepřipadne. V dokonalé úctě Eliška Steinkopfová, Praha I., Kaprová 8.“

Eliščina prosba pravděpodobně pomohla a strýc se mohl přestěhovat do Prahy. Ze žádosti o cestovní pas, kterou Eliška Fischlová podala 12. května 1939 Arnoštovým jménem, lze vyčíst, že měl strýc podlouhlý obličej, modré oči a šedé vlasy. Nikdy v minulosti neopustil území Československa. Jako důvod pro vystěhování se v žádosti uvádí: „hledání existence“. V Praze byl Arnošt v této době evidován jako dělník, nicméně žádné zaměstnání neměl a dokud to bylo možné, žil z úspor uložených v bance. Nebydlel v Janovského ulici, jak původně Eliška předpokládala, ale v Okružní ulici č. p. 1479/17a v Praze VII. Cestovní pas byl Arnoštovi vystaven 15. května 1939. Posledním zaznamenaných Arnoštovým bydlištěm v Praze byla Rokycanova 14 na Žižkově.

Františkův strýc Artur Steiner bydlel nějakou dobu na Belcrediho tříděv Dejvicích (pohlednice z poč. 20. st.).

Strýc Artur Steiner se po Mnichovské dohodě přestěhoval do Prahy, kde bydlel na tehdejší Belcrediho třídě (dnes Milady Horákové) č.p. 136/20 v Dejvicích. Již v prosinci 1938 si prostřednictvím organzace „Deutsche Flüchtlingshilfe“ domluvil emigraci do latinské Ameriky, konkrétně do Chile. Cestu mu mělo zajistit zápisné ve výši 115 korun složené ve prospěch uvedené organizace. Počátkem února 1939 měl Artur odletět z letiště v Ruzyni a na cestu si plánoval vzít úspory ve výši 50.000 korun. Arturova emigrace z neznámých důvodů nakonec nevyšla.

Změny v rodině strýce Viktora

Závěr popisu událostí z roku 1938 bude opět věnován osudům Františkova strýce Viktora Steinera a jeho rodiny. Tyto osudy budou představeny prostřednictvím druhé části vzpomínek devětadevadesátileté paní Heleny Josefové z Police nad Metují, která se během let 1938 a 1939 u Steinerových v Trutnově starala o jejich ročního synka Petříka:

„U Steinerových jsem bydlela právě v tom nešťastném roce 1938. Musela jsem se pak vrátit do Police, kde jsem měla začít chodit do kursu šití. Paní Marta  mi nabízela, ať neodjíždím, že si mě s sebou vezme Šluknova, kde pro Steinerovy stavěli vilu. V Trutnově na náměstí totiž žili jen v nájmu u pana Wiesnera. Paní Steinerová tvrdila, že  mám ráda děti a mám k nim vztah, a slibovala mi, že když se s nimi odstěhuji do Šluknova, dá mě do Liberce do penzionátu, kde budu u dětí a stanu se vychovatelkou. Ani nevíte, jak mě to chytlo.

Viktor a Marta Steinerovi se původně chtěli z Trutnova přestěhovat do Šluknova.

Jenže ze všeho sešlo. Pan Steiner byl povolán do armády a s paní začali přemýšlet o přestěhování do Prahy. Syn pana Steinera z prvního manželství – Pavel – se ještě včas dostal do Palestiny. Do té doby žil v Teplicích, kde byl architektem. Pochopil ale, co se děje, co Hitler vyvádí a že přijde pohroma. Věděl prostě, že je zle a dostal se za hranice. Otci pak napsal: »Táto, nech všechno, úplně všechno, popadni jen malýho kluka Petříka a Martu a přijeďte. Nemusíš mít s sebou nic, protože stejně o všechno přijdete. Tady jde o život!« Pan Steiner to četl a řekl: »Co ten kluk blázní? V jižních Čechách máme majetek a v Praze mám všechny sourozence. Nikam nepojedu. Ten kluk je prostě mladej blázen.« To mi pak paní řekla.

U Steinerových jsem byla šestnáct měsíců a nikdy na to nezapomenu. Bylo to nádherné období strávené u skvělých, hodných lidí. Přijali mě, jako bych byla jejich. V devětatřicátém odešli Steinerovi z Trutnova do Dvora Králové nad Labem, kde měla sestra pana Steinera Otýlie Kohnová velké železářství.“

Kde přesně ve Dvoře Králové nad Labem Steinerovi bydleli, se nepodařilo zjistit. V archivních pramenech a dostupné literatuře jsou v souvislosti s Viktorovou rodinou uváděna dvě různá popisná čísla – č. p. 507 a 776. Dům a obchod Viktorovy sestry Otýlie se nacházel na náměstí a měl popisné číslo 39. Pokračování příběhu Viktora Steinera čtěte zde.

Po vzniku Protektorátu

Františkův tatínek Arnošt Steiner se musel v roce 1939 vzdát z rasových důvodů práce obchodního zástupce. V době nuceného odchodu ze zaměstnání byl již vážně nemocný. Měl zduřelou štítnou žlázu a „silný krk“. Oficiálně je v archivních dokumentech z této doby označován za dělníka, ale ve skutečnosti nebyl schopen fyzické práce. Rodina tak zůstala ze dne na den bez prostředků. Ponížení kdysi bohatého a váženého velkoobchodníka vyvrcholilo 7. června 1941, kdy jeho rodina musela opustit svůj vlastní byt v Nerudově ulici a byla přestěhována do bytu Otakara, Melanie, Hanky a Věrky Kohnových v Koperníkově ulici č. p. 1146/43.

Původní podoba domu Věry Kohnové v Koperníkově ulici č. p. 1146/43 v Plzni, kam se Františkova rodina přistěhovala v červnu 1941. Kohnovi a Steinerovi bydleli v prvním patře.

Pro Františka neexistovala po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 šance, že by po dokončení reálného gymnázia mohl pokračovat ve studiu na univerzitě. Proto nastoupil 8. července 1940 jako pomocný dělník do kaolinových závodů v Horní Bříze. Vydělával si zde tři koruny za hodinu. Toto povolání má František uvedené také na své policejní přihlášce ze dne 21. srpna 1940. Asi není náhodou, že Věrčina starší sestra Hanka Kohnová začala v prosinci 1941 dojíždět za prací do stejné továrny v Horní Bříze.

Terezín a transporty

Do Terezína odjeli Steinerovi až několik dní po Kohnových. Dne 26. ledna 1942 nastoupili do transportu T. Společně s Kohnovými pak 11. března 1942 pokračovali transportem Aa na smrt do polské Izbice. Osud Františkovy rodiny sdíleli také strýc Emanuel a teta Irma Steinerovi. Také oni cestovali do Terezína transportem T a 11. března 1942 byli vypraveni transportem Aa na smrt do ghetta Izbica. František to měl v posledních měsících pobytu v Plzni k tetě a strýci jen několik kroků – stejně jako Věrka Kohnová k sestřenici Editě. Emanuel a Irma Steinerovi bydleli totiž bydleli na přelomu let 1941 a 1942 ve stejném domě jako rodina Edity Kohnové – v Koperníkově ulici č. p. 32 (více o Editě čtěte zde).

František odjel s rodiči do Terezína 26. ledna 1942 transportem T.

Vzhledem velkému množství Františkových příbuzných není možné se každému jejich osudu během holocaustu věnovat zvlášť a individuálně. Proto zde bude za všechny představeno jen několik příběhů. Několik příbuzných se holocaustu vůbec nedožilo. Vedle prarodičů se jednalo a již dříve zmíněné strýce Emila Steinkopfa a Karla Fischla a bratrance Fritze Kohna se jednalo o strýce Josefa Steinera (1885–1933) a tetu Helenu Schickovou (1883–1938).

Strýc Emanuel Steiner a jeho ovdovělá sestra, teta Pavla Becková, zahynuli v roce 1942.

Díky včasnému odchodu za hranice si zachránili život sestřenice Kati di Prisco, provdaná do Itálie, a také strýc Erich Steiner s tetou Margaritou a sestřenicí Soňou Terezou, kteří odešli do Buenos Aires. Soňa se v novém domově provdala za Rodolfa Maxe Ochse a zemřela v roce 2019. Přežili také teta Marta Steinerová – druhá manželka strýce Viktora Steinera – její syn Petr a nevlastní syn Pavel.

Pobytu v Terezíně se vyhnuly také teta Pavla Fischlová, sestřenice Eliška Fischlová a strýc Arnošt Steinkopf. Přestože se ještě v létě 1941 snažily o vycestování do Šanghaje, v listopadu je čekala úplně jiná cesta. Pavla s Eliškou odjely 3. listopadu 1941 z Prahy transportem E přímo do polského ghetta Lodž, kde zahynuly. Arnošt Steinkop byl o tři týdny později, 30. listopadu 1941, naložen do transportu H, který jej odvezl do Terezína. Odsud byl ale již 9. ledna 1942 deportován transportem O do lotyšské Rigy, kde byl zavražděn.

Františkova sestřenice Lilly Steinerová, dcera Emanuela a Irmy Steinerových, se 12. června 1939 provdala za pražského advokáta JUDr. Hanuše Kačera. Manželé spolu bydleli v Jičínské ulici č. p. 10 v Praze XII. Hanuš se pokusil využít své někdejší konexe a ještě v červenci 1940 se snažil získat prostřednictví kanceláře státního prezidenta vysvědčení zachovalosti. Ta měla manželům pomoci k vycestování ze země. Emigrace se však nezdařila. Dne 8. září 1942 byli oba manželé deportováni transportem Bf z Prahy do Terezína. Zde žili necelý jeden rok a 6. září 1943 byli společně s ovdovělou tetou Hedvikou Kohnovou, tetou Editou Steinerovou a strýcem Rudolfem Steinerem odvezeni transportem Dm na smrt do Auschwitz-Birkenau.

Fotografie JUDr. Hanuše Kačera a výzva z pátrání po jeho manželce, Františkově sestřenici, Lilly Kačerové na stránkách Úředního listu Republiky československé z 5. 9. 1947

Luis a Hedvika Kohnovi odjeli do Terezína již 6. července 1942, transportem AAn. Strýc Luis v Terezíně zemřel přesně o rok později, 6. července 1943, na arteriosklerózu a pravostranný zápal plic. Skonal konkrétně v objektu L 505 na pozdější Parkstrasse (dnešní Fučíkova) na pokoji č. 15, který sloužil jako marodka. Teta Hedvika v té době bydlela v objektu L 421 na ulici zvané později Hauptstrasse (dnešní Komenského). Dva měsíce po Luisově smrti, 6. září 1943, byla Hedvika deportována společně s bratrem Rudolfem Steinerem, švagrovou Editou Steinerovou, neteří Lilly Kačerovou a jejím manželem JUDr. Hanušem Kačerem transportem Dm do Auschwitz-Birkenau, kde zahynula.

Strýc Robert Steiner a jeho manželka Edita byli dne 4. května 1942 transportováni z Pardubic do Prahy a o tři dny později, 7. května 1942, byli odvezeni transportem At do Terezína. Dne 6. září 1943 nastoupili společně s Robertovou ovdovělou sestrou Hedvikou Kohnovou, neteří Lilly Kačerovou a jejím manželem JUDr. Hanušem Kačerem do transportu Dm, jehož cílem byl vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau. Podle údajů z Úředního listu Republiky československé z 13. října 1945 se zdá, že pro Roberta a Editu Steinerovy neznamenal transport do Auschwitz-Birkenau okamžitou smrt.

V případě strýce Roberta se uvádí, že v táboře zemřel počátkem února 1944 na úplavici. Teta měla podle stejného pramene zahynout v noci ze 7. na 8. března 1945 v plynové komoře. Datum je jistě chybné, protože od listopadu 1944 nebyly plynové komory v Auschwitz-Birkenau v provozu. Na genealogických stránkách Geni.com se uvádí, že společně s rodiči Robertem a Editou Steinerovými měla odjet také jejich patnáctiletá dcera Evička. Její jméno se nepodařilo nalézt v žádném jiném historickém pramenu.

Strýc Artur Steiner a dokument Židovské náboženské obce v Praze z 2. 10. 1942 o jeho vystěhování.

Strýc Artur Steiner bydlel po nepodařené emigraci do jižní Ameriky ještě nějakou domu v Praze-Dejvicích na adrese Belcrediho třídě č. p. 136/20. Nepřestával při tom usilovat o vycestování ze země. Možností ubývalo. Nějakou dobu pracoval jako prodavač. V létě 1939 byl bez zaměstnání, pak nějakou dobu pracoval jako obchodní příručí a v prosinci 1939 byl opět bez zaměstnání.

V polovině října 1939 bydlel Artur na nové adrese – v Londýnské ulici č. p. 50 na Vinohradech. Název ulice byl v dalších měsících změněn na Mnichovskou. Dne 8. listopadu 1939 byla Arturovi odebrána státní příslušnost Protektorátu Čechy a Morava. V červenci 1940 se Artur neúspěšně pokoušel podniknout kroky k vystěhování do Šanghaje. V létě roku 1942 bydlel Artur u sestry kamily a švagra Františka Polákových v Sázavské ulici č.p. 1 na Vinohradech, odkud byl nucen se opět přestěhovat do jiného bydliště. K tomuto stěhování se dochovalo následující sdělení Židovské náboženské obce v Praze ze 2. října 1942:

„Oznámení o přestěhování. Dovolujeme si Vám sdělit, že pan Ing. Arthur Steiner, narozený 15. 7. 1893 v Horažďovicích, bytem Praha XII, Sázavská ul. 1 u Františka Poláka, musel na základě příkazu okamžitě opustit svůj byt. Bylo mu přiděleno nové podnájemní bydlení u paní Edity Schulzové v Praze XII., Čermákova 7/1314. Vzhledem k tomu, že podle oznámení Ministerstva vnitra v Úředním věstníku č. 150 ze dne 29. června 1942 byla lhůta pro oznámení zkrácena na 24 hodin a povolení k přestěhování od nadřízeného úřadu dosud nebylo doručeno, žádáme Vás, abyste zajistili, že příslušné
policejní komisařství obdrží toto oznámení. Židovská obec v Praze.“

Teta Kamila Poláková a strýc František Polák

Důvodem nuceného vystěhování Artura Steinera z bytu v Sázavské ulici byla skutečnost, že jeho sestra Kamila Poláková s manželem Františkem nastoupili 13. července 1942 do transportu AAq, který je odvezl do Terezína. František Polák v Terezíně zemřel 8. ledna 1943 na celkovou sepsi organismu. Z úmrtní zprávy je zřejmé, že manželé žili v Terezíně v době Františkova úmrtí společně, v objektu L316. Teta Kamila pobývala v Terezíně až do 15. května 1944, kdy byla deportována transportem Dz na smrt do Auschwitz-Birkenau. Artur Steiner byl deportován do Terezína transportem 8. července 1943 transportem Dh. Dne 6. září 1943 byl transportem Dl odeslán na smrt do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Poprava strýce Viktora

Válečné osudy rodiny Františkova strýce Viktora Steinera jsou opředeny rouškou tajemství. Dne 17. prosince 1942 byli všichni židé ze Dvora Králové a jeho okolí deportováni transportem Ch z Hradce Králové do Terezína. Mezi deportovanými byli také Viktorova sestra Otýlie Kohnová a její manžel Karel Kohn, majitelé domu č. p. 39 a železářského obchodu na dnešním náměstí T. G. Masaryka ve Dvoře Králové. Jejich život ukončil 6. září 1943 transport Dl vedoucí z Terezína do Auschwitz-Birkenau.

Dům č. p. 39 se železářským obchodem, patřící strýci Karlu Kohnovi a tetě Otýlii Kohnové, stál na náměstí ve Dvoře Králové nad Labem a sousedil s budovou městského úřadu.

Skutečnost, že Viktorova druhá manželka Marta Steinerová pocházela z nežidovské rodiny, chránila Viktora i jeho syna Petra po vzniku Protektorátu před dopady rasové perzekuce. Marta je sice v roce 1942 v archivních pramenech z roku 1942 úřady označována za „Arierin“ – „Árijku“, ale s jejím „árijským“ původem to zase až tak jasné nebylo. Jak vyplývá z matriky šluknovského standesamtu z roku 1945, Martin otec Eduard Lederer pocházel ze židovské rodiny žijící v Heřmanově Městci na Chrudimsku. U Martiny matky Františky roz Zimmermannové původ znám není. Když se Marta Ledererová 15. června 1901 narodila, byli oba její rodiče bez vyznání a dívku nechali pokřtít.

O situaci v rodině Viktora a Marty Steinerových se zmiňuje v závěrečné části svých vzpomínek paní Helena Josefová z Police nad Metují, která se jako patnáctiletá u Steinerových v Trutnově starala o jejich malého Petříka. Vzpomínky navazují na okamžik z roku 1938, kdy Viktorův syn z prvního manželství Pavel otce marně přemlouval, aby s rodinou vycestoval ze země. Helena ale znala tyto události již pouze zprostředkovaně, a proto jsou nepřesné:

„On tomu pán nechtěl pořád věřit, takže tu zůstali a on byl pak mezi prvními, kteří se dostali do Pečkárny, a přišel o život. S paní Martou jsme si nějakou dobu dopisovaly. Ale pak zakročil tatínek, a o tom už nerada mluvím. Řekl mi: »Jestli nás chceš zachránit, tak se Steinerovými skončíš. Skončíš s dopisováním a zapomeneš, že je vůbec znáš.« Já jako holka jsem to nemohla pochopit. Tatínek mi řekl: »Ty nevíš, o co jde, holčičko. Jde o životy!« A tak jsem už dál nevystavovala rodiče nebezpečí.

Podle vzpomínek paní Heleny Josefové se Františkova teta Marta Steinerová nějakou dobu ukrývala před perzekucí ve sklepě.

Paní Marta se s Petříkem schovávala, ale nakonec je odtransportovali pryč. Před odjezdem mi napsala, že nikdy nezapomene. Uvedla, že jediný přepych, který jí zbyl, je petrolejová lampa ve sklepě, kde je ukrytá a čeká, kdy přijde na řadu. Paní nakonec přišla o život a hošíčka jí vzali. To byla poslední zpráva, kterou jsem se dověděla. Bylo to hodně smutné… hodně smutný příběh pro tak mladou holku.“

Poslední odstavec ze vzpomínek paní Heleny Josefové vyvolává kolem osudu Viktorovy ženy Marty a jejího syna otazníky. Kdy a v jaké souvislosti vznikl dopis, který paní Helena citovala? Jak již víme, Marta je v dobových rchivních pramenech označovaná za „árijku“ – tedy nikoliv za židovku nebo za míšenku. Transport do Terezína jí osobně ani malému Petrovi protonehrozil. Také údaje z genealogické stránky Geni.com potvrzují, že Františkova teta Marta Steinerová a její syn Petr nacistickou okupaci přežili. Marta se později stala babičkou a zemřela 15. února 1989 ve věku 88 let v německém Ingolstadtu.

Místo Martina úmrtí nabízí možnost, že byla po válce jako rodilá Němka společně se synem zařazena do odsunu. V takovém případě by mohla svůj poslední dopis Heleně napsat nikoliv před transportem do Terezína, ale před transportem do Německa. I tato možnost má však své „ale“. Na šluknovském hřbitově se nachází hrob obou rodičů Marty Steinerové. Zatímco otec Eduard Lederer zemřel již 29. března 1945, matka Františka Ledererová skonala až 6. února 1951 – po dokončení odsunu. Znamená to, že také Marta Steinerová odjela ze země až později? Z dostupných pramenů není možné na tyto otázky spolehlivě odpovědět.

Zmínka o zastřelení v matričním zápisu z 19. 6. 1942 o úmrtí strýce Viktora Steinera – bydlištěm rodiny byl tehdy Dvůr Králové č. p. 507.

Na závěr je třeba uvést na pravou míru neradostný osud strýce Viktora Steinera. Historické bádání v tomto směru podnikli autoři stránky „Vzpomínka na královédvorské oběti heydrichiády – proč nesmíme zapomenout!“ publikované na zpravodajském portálu Královédvorsko.cz (odkaz). Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava měl Viktor Steiner zakázáno vykonávat povolání obchodního zástupce a zůstal bez zaměstnání. Později byl pracovně nasazen ve stavební firmě Karel Jarolímek ve Dvoře Králové nad Labem jako přidavač.

Jméno strýce Viktora Steinera na vyhlášce o popravách z období Heydrichiády

Na jaře 1942 bylo Viktorovi 52 let. Dne 12. června 1942 byl gestapem zatčen – údajně pro schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha – a uvězněn ve vazební věznici v Hradci Králové. Dne 19. června 1942 byl s dalšími několika muži židovského původu popraven v Pardubicích na Zámečku. Na stejném místě byli v oněch dnech popraveni také občané vypálené vesnice Ležáky. Jméno Viktora Steinera je možné dnes najít na pamětní desce v areálu pietního území Zámeček. Podle údajů uvedených na výše citované stránce žila Marta Steinerová se synem Petrem ve Dvoře Králové ještě na konci roku 1945 – od 22. listopadu do 5. prosince bydleli krátce v Jiráskově ulici č. p. 776.

Pietní území Zámeček – zde vyhasl život Viktora Steinera.

Svůj osud měl po deportaci původních majitelů také dům s obchodem manželů Kohnových č. p. 39 na náměstí ve Dvoře Králové nad Labem. Již na počátku roku 1943 o dům projevil zájem královédvorský vládní komisař. Mezi prvním patrem domu a sousední radnicí byla probourána zeď a do objektu byly rozšířeny kanceláře městského úřadu. Železářský obchod v přízemí zůstal zachován a dostal nového majitele.