Vzdálená sestřenice
Dne 7. září 1941 si Věrka Kohnová do deníku zapsala: „Dnes celý den pršelo. Proto jsme odpoledne, Alena a já, šly k Edě. Celou dobu jsme tam hrály Business. Večer jsem potkala Alis s Evou. Oznamovaly mi, že i Alis se pohádala s Alenou a nyní chodí, Eva a Alis, spolu. Náš spolek se už nějak rozpadává a asi se rozpadne docela.“ Věra psala ve svém deníku o Aleně Šulcové během srpna a září 1941 poměrně často. Poslední zmínka o Aleně pochází z 23. září 1941: „Včera a dnes jsme neměli školu. Byly svátky, nový rok. Bylo krásné počasí. Dnes odpoledne jsem byla s Edou a s Alenou na loukách u Lochotína. Bylo veliké teplo. Umínily jsme si, že nyní budeme chodit častěji do přírody. Na loukách potkala Alena nějakou známou paní. Za ní šel – můžeme-li takto pojmenovat chůzi štěněte – Rigo, roztomilý, měsíc starý vlčák. Paní Aleně psíka půjčila s napomenutím, aby byl do večera doma. Byly jsme všechny šťastny, protože máme psy rády.“
Jeden ze zápisů v deníku zmiňujících Alenu Šulcovou
Dnes už nedokážeme říci, zda Věra tušila, že ona a Edita jsou se svou kamarádkou Alenou příbuzné. Byly s Alenou ve stejném příbuzenském vztahu, jaký měla Věrka k plzeňskému soudci Josefu Hoffe (viz zde). Toho nazvala v zápisu ze 4. prosince 1941 „bratrancem“. Věra a Edita Kohnovy měly s Alenou společného praprapradědečka Abrahama Pleschnera, který žil v letech 1753–1816 v Neznašově u Týna nad Vltavou. Abraham Pleschner byl dvakrát ženat, přičemž Věra, Edita a Alena pocházely od jeho druhé manželky – Terezie Zuzany Pleschnerové. Praprababička Aleny Šulcové, Františka, byla sestrou praprababičky Věrky a Edity Kohnových, Terezie. Františka se provdala za Nathana Schulze, zatímco manželem Terezie byl Abraham Kohn. Pradědečkové dívek Izrael Kohn a Florian Schulz byli bratranci a dědečkové Mořic Kohn a Ignác Schulz byli vzdálenými bratranci…
Tatínek Emil Šulc
Zatímco rodina Kohnových se ve druhé polovině 19. století přestěhovala z Neznašova do nedalekého města Týn nad Vltavou, domovem rodiny Schulzových byla ves Sedlec ležící mezi Netolicemi a Zliví poblíž Českých Budějovic. Alenin dědeček Ignác Schulz, povoláním řezník, používal v ryze českém prostředí českou podobu svého jména – Hynek Šulc. Oženil se s Marií Platovskou z Pamětic u Drhovle na Písecku. Mladí manželé se přestěhovali ze Sedlce do nedaleké vsi Pištín, kde se jim roku 1887 narodil Alenin otec Emil Šulc. Následovaly děti Hermína (*1888), Anna (*1890), Pavlína (*1894), Bohumil (*1896) a Gabriela Ella (*1898). Posledním z Hynkových dětí byl Bedřich Šulc. Ten přišel na svět roku 1903 v Sedlci, kam se rodina na přelomu století nakrátko přestěhovala a kde dědeček Hynek Šulc provozoval kupectví a řeznictví.
Alenini prarodiče Marie a Hynek Šulcovi
V roce 1904 prodal dědeček „z rodinných důvodů“ dům a řeznický obchod v Sedlci a rodina se odstěhovala do Písku. Zde rodina v dalších desetiletích žila ve Smetanově ulici č. p. 78. Dědeček Hynek Šulc byl v Písku kostelníkem v synagoze a kantorem židovské obce. Zemřel v roce 1935. V roce 1910 už s rodiči v Písku žili jen dvanáctiletá dcera Gabriela Ella a sedmiletý syn Bedřich a roku 1921 dcera Pavla s nemanželským synem Arnoštem Mandlem.
Alenin tatínek Emil Šulc, dědečkův prvorozený syn, začal za první světové války dělat vojenskou kariéru. V roce 1916 obdržel jako vrchní ohňostrůjce u devátého dělostřeleckého pluku v Českých Budějovic válečné vyznamenání – Stříbrnou medaili za statečnost první třídy.
Pradědeček Hynek Šulc s vnukem Arnoštem a jednou ze svých vnuček
Domov maminky Irmy
Někdy v této době se Emil seznámil s Aleninou maminkou Irmou Schwarzovou z Pacova. Dne 31. července 1917 proběhla na rabinátě v Táboře svatba. Rodištěm Aleniny maminky Irmy bylo městečko Dolní Kralovice u Ledče nad Sázavou. Město s historií sahající do jedenáctého století zaniklo během sedmdesátých let 20. století, kdy se nad ním zavřela hladina vodní nádrže Želivka. Tehdy zmizela jakákoliv památka, po místech, kde vyrůstala Irma Schwarzová a kde žila její rodina.
V Dolních Kralovicích žila jedna z nejstarších židovských komunit v Čechách. V městečku se nacházely synagoga, židovská škola i židovský hřbitov. Ještě v osmdesátých letech 19. století žilo v Dolních Kralovicích padesát židovských rodin. V roce 1934 zde zůstalo už pouhých sto občanů, kteří se hlásili k židovské víře. V červnu 1942 bylo ale z Dolních Kralovic do Terezína deportováno 147 osob, které byly podle Norimberských zákonů považovány za Židy. Přežili pouze čtyři.
Městečko Dolní Kralovice – dnes zatopené
Chloubou dolnokralovických židů byla jejich synagoga, vystavěná údajně v 16. století v renesančním stylu. V roce 1764 vyhořela společně se všemi židovskými domky v městečku a byla obnovena. Poslední oprava proběhla v roce 1906. Roku 1928 byl před synagogou zřízen park.
Roku 1834 byla v Dolních Kralovicích zřízena dvoutřídní soukromá židovská škola s německým vyučovacím jazykem. Zřizovatelem byl místní Israelský náboženský spolek. Děti v této škole zpočátku neměly prázdniny a učily se celý rok. Teprve ve školním roce 1883/1884 byly i zde zavedený týdenní letní prázdniny, trvající od 22. srpna do 1. září. Počet žáků plynule klesal. Ještě v roce 1892 chodilo do školy 74 dětí. Kámen úrazu byl v tom, že mateřským jazykem všech těchto dětí byla čeština a vyučovacím jazykem byla němčina. Ve školním roce 1898/1899 byla škola změněna na jednotřídku a v roce 1905 došlo k jejímu „rozpuštění“.
Židovský hřbitov v Dolních Kralovicích během zatopení v sedmdesátých letech
Život židovských občanů v Dolních Kralovicích nebyl vždy jednoduchý. Roku 1899 například třicet místních výrostků uspořádalo protižidovské výtržnosti. Podnětem se stala údajná rituální vražda Anežky Hrůzové židem Leopoldem Hilsnerem v 70 km vzdálené Polné.
Židovský hřbitov, obehnaný kamennou zdí, ležel na okraji Dolních Kralovic, pod židovskou čtvrtí, na vyvýšeném levém břehu Želivky. Pověsti udávaly stáří hřbitova na šest set let. Nejstarší dochovaný náhrobek byl každopádně datován do poloviny sedmnáctého století.
Městečko se 1600 obyvateli, židovskou čtvrtí, starými židovskými památkami a bezpočtem pohnutých osudů bylo v polovině sedmdesátých let 20. století zaplaveno nově vzniklou vodní nádrží Želivka (Švihov).
Synagoga v Nové Cerekvi – domově rodiny Schwarzových
Rodiče Aleniny maminky Irmy – Josef a Karolína Schwarzovi – pocházeli z Nové Cerekve na Pelhřimovsku. Irma se narodila 10. října 1892. O případných sourozencích a o případných dalších příbuzných Irmy se – vzhledem k nedostatku dostupných pramenů – nepodařilo najít žádné zprávy. Za první světové války žila čtyřiadvacetiletá Irma Schwarzová u příbuzného v Pacově na Pelhřimovsku. Do Pacova se mladí manželé po svatbě na několik let odstěhovali. Dne 10. června 1920 se jim zde narodila prvorozená dcera Zdeňka – Alenina starší sestra. O životě rodiny v letech 1920–1928 není kvůli nedostatku dostupných pramenů nic známo. V roce 1928 už rodina bydlela v Plzni, v Tylově ulici č. p. 36. Zde se 20. května 1928 narodila Alenka Šulcová.
Zdeňka a Alenka
Tatínek Emil měl v době Alenčina narození hodnost štábního kapitána kancelářské služby. V létě 1934 oslavil štkpt. Emil Šulc 47. narozeniny. Potýkal se v té době s vážnými zdravotními problémy. V lednu 1935 Alenin tatínek zemřel. Příčinou byly kornatění věnčitých cév a petrofická dilatace levé strany srdce, vedoucí k úplné zástavě srdce. Dvaačtyřicetiletá maminka Irma se po úmrtí manžela začala potýkat s vážnými psychickými problémy. To jí znemožnilo začít chodit do práce, aby uživila rodinu. Musela proto vyjít se vdovským důchodem od penzijní vojenské likvidatury ve výši 970 korun měsíčně.
Vánoční reklama na firmu Rudolf Piesen – Hlas Plzeňska 19. 12. 1931
Z těchto peněz musela každý měsíc dávat stranou 240 korun pro svou osmdesátiletou matku, Aleninu babičku Karolínu Schwarzovou, která byla chovankyní Ústavu pro zaopatření slepců „Palata“ v Praze na Smíchově.
Alenina starší sestra Zdeňka se snažila mamince pomoci a přinést do rodiny nějaké peníze. Navštěvovala tříletý kurs pro obchodní příručí a zároveň začala pracovat v obchodě Rudolfa Piesena na náměstí Republiky v Plzni. Firma Rudolf Piesen vyráběla a prodávala šněrovačky a moderní pletené zboží. Stálé místo prodavačky získala Zdeňka u Rudolfa Piesena v listopadu 1939. Původní plat 350 korun se jí postupně zvýšil na 600 korun, což byla pro rodinný rozpočet významná pomoc.
Reklama firmy Rudolf Piesen po ustavení arijské důvěrnické (treuhänderské) správy – Český deník 7. 4. 1940
Alena navštěvovala v době tatínkova úmrtí první třídu obecné školy pro dívky v plzeňském západním obvodu. V lednu 1936 se maminka s dcerami přestěhovala z Tylovy ulice do Korandovy ulice č. p. 15. Zde rodina žila až do listopadu 1941.
Po německé okupaci
15. březen 1939 znamenal další zlom v životě rodiny. Šikanu okupačního režimu zažily obě sestry Šulcovy během roku 1940. Alena ve školním roce 1939/1940 začala navštěvovat třídu 1.B v měšťanské škole pro dívky v plzeňském jižním obvodu. Jednalo se o stejnou školu, na kterou chtěla ve školním roce 1940/1941 nastoupit také Věra Kohnová. Jak známo, protektorátní vláda v létě 1940 zakázala židovským žákům navštěvovat od září 1940 české školy. Ani Alena proto nemohla nastoupit do druhého ročníku. Také Alenina sestra Zdeňka dostala v obchodě Rudolfa Piessena k 1. dubnu 1940 výpověď. Důvodem byla takzvaná arizace tohoto židovského podniku. Koncem října 1941 se musely Irma, Zdeňka a Alena Šulcovy odstěhovat do bytu Arnošta Kohna ve Skrétově ulici č. p. 27.
Policejní přihláška Aleniny sestry Zdeňky Šulcové z listopadu 1941
Alenka se sestrou a maminkou odjížděly z Plzně do Terezína druhým transportem, označovaným jako S. Dne 17. března 1942 byly deportovány z Terezína transportem Ab do polského ghetta Izbica, kde je čekal stejný osud jako rodinu Věry Kohnové.
Během holocaustu zahynula sestra Alenina tatínka Emila Šulce, teta Pavla Šípová. Osudným se jí stal incident z roku 1937, kdy v Písku zachytila fašistický leták a odevzdala jej na četnické stanici. Na základě udání bylo četníky zatčeno několik fašistů. Odplata přišla 26. května 1942, kdy byla Pavla Šípová zatčena gestapem. Následovalo věznění v Klatovech, Malé pevnosti Terezín a táboře Auschwitz, kde byla 2. října 1942 popravena.
Alenina teta Pavla Šípová byla popravena v Auschwitz.
Kdo přežil
Pavlin syn Arnošt – Alenin bratranec – uprchl v roce 1940 za hranice a do vlasti se vrátil se západní armádou jako nadporučík. Zemřel v Brně roku 1962. Podle dostupných pramenů se podařilo včas uprchnout z Protektorátu také třem dalším sestrám Alenina tatínka – tetám Hermině Hartmanové, Anně Šulcové a Gabriele Elle Danzerové. Všechny tři zemřely mnoho let po osvobození ve Spojených státech amerických. Anna Šulcová roku 1958 na Rhode Islandu, Hermína roku 1974 v texaském El Pasu a Gabriela Ella v lednu 1981 v Providence na Rhode Islandu. Všechny tři zde založily rodiny a mají potomky. Emilův bratr Bedřich zahynul v lednu 1945 Kauferingu, pobočném táboře koncentračního tábora Dachau. Osud Emilova bratra Bohumila se dohledat nepodařilo.
Aleniny tety Hermína Hartmanová a Anna Šulcová v americké emigraci