Pradědečkovy sté narozeniny
Roku 1886 koupil Bernard Kussi spáleniště Kalikovského mlýna v Plzni. Ze stavby, jejíž historie sahá až do patnáctého století, zůstaly po velkém požáru z roku 1883 jen obvodové zdi. Vedle svého syna Heřmana měl Bernard Kussi v podniku i další společníky. Firma byla známá pod názvem „Kalikovský mlýn v Plzni – Weiner, Kussi, Zuckermann“. Mlýn byl novými majiteli kompletně zrekonstruován a zmodernizován. V červnu 1913 ale došlo k dalšímu velkému požáru a mlýn bylo třeba znovu obnovit. Byly přistavovány další části a areál byl postupně rozšířen do dnešní podoby. Ve mlýně tehdy pracovalo kolem čtyřicítky lidí. V této době již byl prokuristou firmy Heřmanův syn Rudolf Kussi. Od roku 1924 nesl mlýn název „Kalikovský mlýn Heřman Kussi a syn“. Berrnard Kussi se na řízení podniku aktivně podílel až do roku 1932.
Oslava stých narozenin Bernarda Kussiho v Plzni: pradědeček sedí uprostřed, tříletá Eva zcela v popředí uprostřed, otec Rudolf Kussi stojí jako druhý zprava a spisovatel Franz Werfel stojí jako čtvrtý zprava.
Dne 18. dubna 1932 oslavil Bernard Kussi 100. narozeniny a stal se nejstarším občanem města Plzně. Měl v té době sedm dětí a pěknou řádku vnoučat a pravnoučat. Ti všichni jej nazývali „milovaná hlava naší rodiny“. Den před jubileem, v neděli 17. dubna, uspořádali potomci Bernardu Kussimu v Plzni velkou oslavu. Do Plzně kvůli této události přijela z Drážďan rodina Bernardova syna Edmunda Kussiho, z Vídně dorazili syn MUDr. Edwin Kussi a dcera Žofie Fleischnerová a z Prahy se dostavily dcery Jenny Popperová a Albína Werfelová s rodinami. Nechyběla pochopitelně ani rodina početná plzeňská rodina Bernardova syna Heřmana Kussiho.
Deník Český směr přinesl z oslavy 19. dubna 1932 článek, ve kterém se mimo jiné píše: „Rodina připravila mu srdečné ovace již v neděli 17. dubna. Jubilant byl posazen do fotelu, nad nímž skvěla se z květin zhotovená číslice 100. Toho dne shromáždili se téměř všichni potomci — byla jich slušná řada. Mezi nimi byl sekční šéf z min. veř. prací inž. Hermann, která má vnučku jubilantovu. Oba manželé mají pak také vnučku, již provdanou. Byly zde zajímavé příbuzenské a věkové komplikace. Jubilant přijímal po celé dopoledne gratulace, jsa při tom v nej lepším rozmaru.“
Při oslavě narozenin byla pořízena velká rodinná fotografie. Kolem jubilanta stojí a sedí celá jeho rodina. Po Bernardově pravici při fotografování seděl jeho syn Heřman Kussi. Mezi gratulanty nechybí ani další z majitelů Kalikovského mlýna, Bernardův vnuk Rudolf Kussi. Zcela vepředu, přímo před jubilantem sedí na zemi jeho nejmenší, tříletá pravnučka Eva Kussiová. O všech těchto potomcích bude ještě řeč. Mezi gratulanty není na fotografii možné přehlédnout jednu výraznou tvář. Jedná se o známého pražského německy píšícího spisovatele Franze Viktora Werfela (více zde). Tento syn zámožného pražského rukavičkáře Rudolfa Werfela a jeho manželky Albíny roz. Kussiové byl totiž Bernardovým vnukem. Bernardu Kussimu přišli na rodinnou oslavu blahopřát také zástupci rady města Plzně. Deník Český směr svou reportáž zakončil slovy: „Poznamenáváme, že stoletému občanu nevadí stále ještě bydliti v II. patře (v domě č. 31 v Jungmannově třídě)“.
Český směr 19. 7. 1932
Bernard Kussi zemřel přesně tři měsíce po oslavě svých stých narozenin, 17. července 1932. Pohřeb se uskutečnil o tři dny později na novém židovském hřbitově v Plzni. Stejný den přinesl deník Český směr následující nekrolog: „Nejstarší plzeňský občan. Chodíval téměř každé dopoledne do sadů před hotelem Smítka. Vlídný a usměvavý rozprávěl se svými přáteli, kteří dleli rádi v jeho společnosti. Tenkrát ještě nebylo známo, že Bernard Kussi jest nejstarším plzeňským občanem, dokonce stoletým, ale přes to těšil se pro svoji vtipnost pozornosti svých známých. Když noviny roznesly do celého světa zprávu, že Bernardu Kussimu je sto let, stal se nejstarší plzeňský občan středem pozornosti mnoha nových lidí, navštěvujících nebo procházejících sady. Hned se v sadech objevili fotografové, filmař a mnoho jiných zvědavců, pro které stoletý občan byl sensací. A starý Kussi se stále vlídně usmíval. V neděli zemřel. Tiše, klidně, oplakáván svými potomky, jichž tu zanechal slušný počet. Ale i Plzeňáci budou vzpomínat na plzeňského občana Kussiho, který přečkal století.“
Dědečkovy pětasedmdesátiny
Vypravme se nyní za osudem rodiny Bernardova syna Heřmana Kussiho. Také on se ve třicátých letech chystal na oslavu významného životního jubilea. Ani Heřmanovi ani žádnému z jeho potomků ale už nebylo dopřáno dožít se stovky po vzoru „milované hlavy rodiny“ Bernarda Kussiho. Nicméně když si Heřman Kussi dne 3. července 1938 připomínal své 75. narozeniny, připravili mu manželka Matylda, děti, vnoučata a přátelé velkolepou oslavu. Součástí této oslavy byly upravené německy psané noviny Prager Zeitung – přejmenované při této příležitosti na Geburts-Zeitung. Heřman Kussi, rodák ze Žihle na severním Plzeňsku, se v den svých pětasedmdesátin po boku milující rodiny spokojeně ohlížel za svým plodným životem a těšil se na klidnější léta. Články v deníku Prager Zeitung, částečně přelepené humornými příspěvky gratulantů, však už zcela jasně varovaly před událostmi, které se nezadržitelně blížily do střední Evropy. Tyto události nakonec početné, zámožné a vlivné rodině Kussiových srazily vaz a způsobily, že už dnes v České republice příjmení Kussi nenajdeme.
Kussiovým patřil vedle Kalikovského mlýna také dům v dnešní Jungmannově ulici č. p. 5, a navíc polovina domu na dnešní Americké třídě č. p. 6. Ve druhém patře tohoto domu, který byl několikrát během 20. století přečíslován, Kussiovi bydleli.
Gita a Eva Kussiovy s dědečkem Heřmanem
Edita Rudingerová
Již dva roky před oslavou Heřmanových pětasedmdesátin, v létě roku 1936, se do Plzně z Vídně přistěhovala rodina jeho dcery Marty Rudingerové. Marta i její manžel, obchodník Pavel Rudinger, byli původem Plzeňáci. Vyrůstali dokonce na stejné ulici. Jejich dvě dcery, šestnáctiletá Zuzana Sára Rudingerová a jedenáctiletá Edita Ester Rudingerová, se ale již narodily ve Vídni. Pavel Rudinger byl vzdáleným bratrancem známého plzeňského komunisty, sionisty a propagátora života v Palestině Zdeňka Rudingera. Otcové Pavla a Zdeňka Rudingerových byli bratranci a pocházeli z okolí Šťáhlav. Mimochodem, od Šťáhlav, z Nezvěstic, pocházel i další významný plzeňský komunista židovského původu – Rudolf Slánský. Rodina Marty Rudingerové žila po přestěhování do Plzně v Koperníkově ulici č. p. 14 a mladší z dcer, Edita, začala v Plzni navštěvovat Německé dívčí reformní reálné gymnázium.
Kresba v Editině památníku od Evy Kussiové
Edita Rudingerová si s sebou do Plzně přivezla památníček se vzpomínkami na kamarádky, které zanechala ve Vídni. Od září 1936 ale začaly přibývat zápisy od nových spolužaček z gymnázia. Tyto nové kamarádky pocházely z celého Plzeňska, ale jejich jména dnes už nikomu nic neřeknou. Buď se časem provdaly, anebo – protože šlo o německou školu – šly po válce do odsunu. Jednalo se o Hellu Knofličekovou, Milli Ungerovou a Gertrudu Haalovou, z Plzně, Traudl Jaklinovou z Úherců, Martu Drazdikovou z Blatnice u Nýřan a Ernu Schickerovou z Německého mlýna u Pernarce. Časem se do památníku podepsaly i další dvě spolužačky – Erika Schneiderová a Erika Paulová. S řadou nových spolužaček Editu spojovala láska k příběhům Karla Maye. A tak si například Hella Knofličeková nechávala říkat Kara ben Nemsí a Gertruda Haalová měla přezdívku Old Shatterhand.
Editina záliba v mayovkách nejspíš souvisí i s jejím členstvím v plzeňském skautu. Ve skautu se Edita seznamovala s českými děvčaty, jejichž jména také najdeme v jejím památníku. Dne 14. května 1938 zapsala Editě do památníku její skautská vedoucí Lída Kulhánková: „Nechť Skauting Ti dá dobro, krásu a štěstí i lásku k přírodě.“ Svá jména k přání připojily také dvě Lídiny dcery, dvojčata Dáša a Věrka Kulhánkovy. Obě dívky patřily, stejně jako Edita, mezi mladší skauty – šotky. Další Editinou skautskou „sestrou“ se stala Manka Piková. Ta své kamarádce 14. března 1938 do památníku napsala: „Když jsem Ti psala v památník, byly jsme malé žabky. Vzpomeň si na mě po létech, až budem staré babky.“ Poslední zápis v památníku je opět v češtině a pochází z osudného 15. března 1939. Kamarádka Míla tehdy Editě napsala následující citát prezidenta T. G. Masaryka: „Pověz mi, co čteš, a já Ti povím, co jsi.“
Kresba v Editině památníku od skautek Lídy, Dáši a Věry Kulhánkových
Dne 18. srpna 1938 přijel do Plzně z okupované Vídně MUDr. Edwin Kussi, mladší bratr Heřmana Kussiho. Čtyřicet let ve Vídni provozoval lékařskou praxi, ale po anšlusu Rakouska již nemohl v této zemi zůstat. Přivezl s sebou nábytek, část vybavení své ordinace a 5000 říšských marek v hotovosti. Přestože se už v době emigrace chystal do penze, v Plzni se snažil získat možnost provozovat lékařskou praxi. V dalších týdnech se ukázalo, že začít novou existenci v Československu nebude jednoduchá záležitost. MUDr. Edwin Kussi se tedy usadil v bytě svého bratra Heřmana na dnešní Americké třídě a žil z Heřmanovy finanční podpory.
Útěk Rudingerových
Po vzniku Protektorátu se podařilo rodině Marty a Pavla Rudingerových uprchnout společně s rodinou Pavlova vzdáleného bratrance Zdeňka Rudingera do Velké Británie. Za hranice odešly také jejich dvě dcery Zuzana a Edita. Emigrace proběhla pod záštitou kvakerské Společnosti přátel. Edita Rudingerová se ve Velké Británii přihlásila k ženské pomocné jednotce Royal Air Force zvané WAAF (Women’s Auxiliary Air Force). Sloužila u 311 čsl. bombardovací perutě pod číslem 2117443 jako meteoroložka neboli „rosničkářka“. Editin „strýc“ Zdeněk Rudinger ve Velké Británii pracoval nejprve frézař ve zbrojním průmyslu a v roce 1944 se dal na podnět moskevského vedení komunistické strany do služeb československé exilové vlády v Londýně.
Marta Rudingerová roku 1939 neúspěšně přemlouvala své rodiče a sourozence, aby se k její rodině připojili a odjeli ze země. Marně. Kussiovým se nechtělo vzdávat pracně vybudovaného postavení a majetku. Rodina navíc věřila, že v případě potřeby německé úřady uplatí. Heřman a Matylda Kussiovi tedy zůstali v Plzni. Za hranice neodešel ani Heřmanův bratr MUDr. Edwin Kussi, a emigrace se nezamlouvala ani Heřmanovu synovi Rudolfu Kussimu a dceři Elle Eislerové. Také oni zůstali se svými rodinami v Protektorátě. Nejistá budoucnost tak čekala tři sestřenice Zuzany a Edity Rudingerových – Evu a Gitu Kussiovy a Doris Eislerovou.
Poprava Evina tatínka
Kussiovi brzy poznali, jak se mýlili. Na vlastní kůži pocítili, jak bolí zvůle okupačního režimu a výslechy na gestapu. Nic na tom neměnila ani skutečnost, že Kussiovi byli majiteli velkého mlýna, ani fakt, že Heřmanova dcera Ella byla provdána za vyhledávaného architekta Rudolfa Eislera.
Evini rodiče Helena a Rudolf Kussiovi
Počátkem října 1940 byl společně s dalšími padesáti plzeňskými židy zatčen Heřmanův syn a spolumajitel Kalikovského mlýna Rudolf Kussi. Z plzeňského gestapa putoval do věznice na Bory, odsud do Malé pevnosti Terezín a nakonec do Mauthausenu, kde byl 6. února 1942 ve 23:25 hod. popraven. Rudolfova manželka Helena naštěstí nebyla židovkou. Díky tomu se jejich dvě dcery Eva a Gita podle Norimberských zákonů staly „pouze“ míšenkami I. stupně.
Dokud byl Rudolf Kussi vězněn v Malé pevnosti v Terezíně, jezdila jej čas od času Helena s dcerami navštěvovat. Cenou za návštěvu a za možnost vidět manžela a tatínka byly pro rodinu nejen peníze, ale také různé rodinné šperky. Za zlatý řetízek například Rudolf dostal větší porci jídla. Vzpomínky na návštěvy v Terezíně později vháněly Rudolfově dceři Evě Kussiové slzy do očí a nerada o těchto chvílích svým dětem vyprávěla. Po Rudolfově věznění zbyly rodině dvě skupinové fotografie, pořízené tajně dozorcem na fotoaparát propašovaný do Malé pevnosti plzeňskou míšenkou Gitou Steinerovou, a kreslený portrét od akademického malíře Josefa Kloučka z Rakovníka, mimo jiné autora nápisu „Arbeit macht frei“ nad vstupem do vězeňského dvora.
Rudolfův portrét z Malé pevnosti Terezín
Za co přesně byl Rudolf Kussi německými okupanty zatčen a proč musel zemřít, se nikdy jeho rodina nedozvěděla. Helena Kussiová si z výslechů na Gestapu údajně odnesla pouze neurčitou informaci o Rudolfových sympatiích ke komunismu. Otázka, co přesně se s Rudolfem v Mauthausenu stalo, nikdy nepřestala jeho manželku a dcery trápit. Rudolfovy vnučky pronásledují tyto nejasnosti dodnes. Pro Evu Kussiovou byla bezdůvodná vražda jejího milovaného tatínka celoživotním traumatem. Ještě ve stáří tvrdila, že neexistuje den, kdy by si na něho nevzpomněla. Nacisté rodině zdůvodnili Rudolfovu smrt stručně: „zastřelen na útěku“.
Muninka na gymnáziu
Vraťme se do roku 1940. Evu Kussiovou znali všichni kolem ní pod přezdívkou Muninka. K této přezdívce údajně přišla kvůli svým baculatým tvářím. V červnu 1940 ukončila Muninka společně s dalšími spolužačkami pátou třídu I. obecné školy na dnešní Americké třídě v Plzni. Na obecné škole s Evou do třídy chodilo osm děvčat židovského vyznání. Eva mezi ně nepatřila. U svého jména měla v třídním katalogu totiž od první třídy napsáno „bez vyznání“. Ani z pohledu Norimberských zákonů nebyla považována plnohodnotnou židovku. Díky tomu mohla, na rozdíl, od židovských spolužaček, v září 1940 nastoupit do primy gymnázia. Začala chodit do druhé české reálky na dnešním Mikulášském náměstí v Plzni. Uplynul pouhý měsíc od Evina nástupu na gymnázium, když si pro jejího tatínka přišlo gestapo. Maminka nechala své dcery narychlo pokřtít. Tak se Eva Kussiová stala katoličkou. Ani to jí ale nepomohlo. Nenasytné soukolí rasismu se více a více roztáčelo a po židech byli na řadě židovští míšenci. Eva musela gymnázium opustit na konci sekundy – během vrcholící heydrichiády v červnu 1942. V té době už její tatínek nežil.
Sestry Eva (vlevo) a Gita Kussiovy
Zatímco v roce 1940 mohli ještě Kussiovi věřit, že se dokáží s novými poměry nějakým způsobem vyrovnat, s nástupem roku 1941 dostalo protižidovské tažení v Protektorátě prudký spád. Sestry Eva a Gita Kussiovy nejen že se musely přestat stýkat s většinou židovských kamarádek, ale navíc byly donuceny sledovat, jak jejich dědečka Heřmana Kussiho, babičku Matyldu Kussiovou, dědečkova bratra Edwina Kussiho, tetu Ellu Eislerovou, strýce Rudolfa Eislera a sestřenici Doris Eislerovou postupně ničí cynická omezení a zákazy. V září 1941 si všichni příbuzní – kromě Evy, Gity a jejich maminky – museli na oblečení připnout židovskou hvězdu.
Úmrtí dědečka, transporty
Dne 8. října 1941 zemřel ve věku 78 let na zápal plic Heřman Kussi. Byl tak ušetřen následného utrpení, které čekalo jeho ženu Matyldu a další příbuzné. Matylda Kussiová a její švagr Edwin Kussi odjeli 17. ledna 1942 první plzeňským transportem do Terezína. Odsud byla Matylda 15. října 1942 deportována transportem Bv na smrt do Treblinky. Edwin zůstal v Terezíně.
Úmrtní list dědečkova bratra MUDr. Edwina Kussiho z Terezína
Heřmanova a Matyldina dcera Ella Eislerová odjela z Prahy do Terezína v polovině července 1942 transportem Aar – snad aby se zde mohla postarat o svou starou a opuštěnou maminku. Ellin manžel Ing. Rudolf Eisler a dcera Doris dorazili do Terezína transportem Bf počátkem září 1942. Poté, co byla Matylda Kussiová deportována do Treblinky, zůstal Eislerovým v Terezíně jen starý strýc MUDr. Edwin Kussi. Ten ale ve svých 71 letech neunesl těžké podmínky panující v Terezíně a počátkem února 1943 spáchal na svém pokoji č. 50 na ubikaci EVII sebevraždu – otrávil se jedem. Příběh jeho sebevraždy pak u přeživších členů rodiny žil v poněkud upravené podobě. Podle této tradované verze spáchal Edwin sebevraždu ještě před transportem do Terezína, když jej přišlo zatknout Gestapo. Údajně policisty požádal, aby chvilku počkali, a vzal si jed. Na Vánoce 1943 zemřel v Terezíně na rakovinu střev Ing. Rudolf Eisler. Ella Eislerová a její dcera Doris byly v polovině května 1944 deportovány do Auschwitz-Birkenau, kde zahynuly.
V květnu 1945 se české země dočkaly osvobození. Z rodiny Kussiových přežily ve Velké Británii válku Heřmanova dcera Marta Rudingerová a její dcery Zuzana a Edita. Ve vlasti přežily holocaust pouze dcery popraveného Rudolfa Kussiho, šestnáctiletá Eva a dvanáctiletá Gita Kussiovy. Válka skončila včas a mašinerie německého nacismu je již nestačila vtáhnout do svého vražedného soukolí.
Návrat na gymnázium
V září 1945 se Eva Kussiová vrátila na gymnázium, a to do stejné třídy, ze které musela v červnu roku 1942 odejít. Ztratila tři roky studia – školu opouštěla před začátkem tercie a vracela se na začátku sexty. Studium však ještě jednou přerušila. V osmnácti letech využila příležitost, přijala pozvání od tety Marty Rudingerové a strávila několik měsíců u její rodiny ve Velké Británii. Z Anglie se vrátila na začátku oktávy, koncem léta 1947. Dne 2. října téhož roku uspořádala pro spolužáky ze Státního reálného gymnasia na Mikulášském náměstí v Plzni přednášku o poměrech v této zemi. Na jaře 1948 Eva na gymnáziu odmaturovala. Jejím spolužákem a později i celoživotním kamarádem byl známý plzeňský patolog MUDr. Zdeněk Šoustek, CSc., který do roku 1972 zastával funkci primáře Patologicko-anatomického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni.
S pozváním Eviny mladší sestry Gity do Anglie čekala teta Marta Rudingerová na dobu, až také dosáhne osmnácti let. Politický vývoj v Československu a v Evropě byl však rychlejší. Spadla železná opona a svobodné cestování mezi Československem a Velkou Británií znemožnila studená válka. Teprve mnohem později se poměry částečně uvolnily a Rudingerovi a Kussiovi se směli občas vídat.
Editorka Edith Rudinger
Z Velké Británie se do Československa vrátila pouze rodina Zdeňka Rudingera. Jako komunistický idealista chtěl Zdeněk pomoci budovat novou republiku. Zpočátku se skutečně zdálo, že jej čeká skvělá kariéra. Po roce 1945 zastával funkci náměstka generálního tajemníka Hospodářské skupiny sklářského průmyslu. V létě 1946 přešel na Ústřední ředitelství Československých závodů keramických a sklářských, kde se zabýval organizací exportu a vedl ústřední sekretariát. Působil také jako člen v několika komisích Národohospodářské komise Ústředního výboru KSČ. Koncem roku 1950 přešel jako odborný referent na generální ředitelství sklářského průmyslu a od jara 1952 pracoval v národním podniku ČKD Praha. Dne 22. října 1952 byl zatčen. V procesu s tzv. hospodářskou skupinou Josefa Goldmanna, napojenou údajně na skupinu Rudolfa Slánského, byl 7. srpna 1954 odsouzen k jedenadvaceti letům odnětí svobody. Trest si odpykával v llavě, na Pankráci a v Leopoldově. Ve druhé polovině padesátých let byl Zdeňku Rudingerovi trest dvakrát snížen a koncem roku 1958 došlo k jeho propuštění na svobodu. V roce 1963 byl Zdeněk Rudinger rehabilitován.
Ukázky publikací Edith Rudinger
Rodina Pavla a Marty Rudingerových zůstala po válce ve Velké Británii. Marta se nikdy z osudu svých příbuzných nevzpamatovala. Zůstala zahořklá a vytrvale odmítala navštívit Československo. Rodičům, bratrovi a sestře vyčítala, že se k ní v roce 1939 nepřipojili a kvůli majetku zůstali v Plzni.
Edita Rudingerová si ve Velké Británii rychle zvykla. Vystudovala nejstarší skotskou univerzitu v St. Andrews a získala zde titul doktorky filozofie. V roce 1954 se provdala za britského labouristického politika Hugha Graye. Pracovala jako sekretářka pro správní radu britské zákaznické asociace Which?, která se starala o ochranu zákazníka a spotřebitelů, prováděla v jejich zájmu testy výrobků, produktů a služeb a šířila právní osvětu. Od roku 1957 byla Edita (Edith) Rudingerová editorkou v právnického nakladatelství této asociace. A nešlo o žádnou tuctovou redaktorku. Stala se uznávanou průkopnicí kritického přístupu k textům autorů. Všechny odevzdané rukopisy dávala připomínkovat odborným konzultantům a následně je nechávala autory podle připomínek přepracovávat. Tuto práci zastávala až do roku 1988, kdy odešla do penze. Během třiceti let nastavila velmi vysokou laťku pro úroveň právnické literatury určené pro zákazníky a spotřebitele. Pod vedením Edity Rudingerové vznikly například publikace Právo pro zákazníky (1962), Právo pro motoristy (1963), Právní stránka zakoupení domu (1965), Poslední vůle a závěti (1967) nebo Co dělat, když někdo zemře (1969).
Propagace jedné z knih editovaných Edith Rudinger, „Avoiding Back Trouble“ (Vyhněte se problémům se zády) na stránkách listu The Sunday Mirror (2. 11. 1975)
Edita Rudingerová neusnula na vavřínech a po celý život se vzdělávala. Roku 1978 získala titul doktorky práv. Když o dvacet let později zemřela, britský deník The Independent publikoval nekrolog, kde se mimo jiné uvádí: „Rozhovory s ní byly fascinující. Dokázala navštívit téměř každou zajímavou operu, činohru, koncert i výstavu. Když se Hugh v roce 1966 stal labouristickým poslancem za Yarmouth, koupili si tam chatu a ona mu poskytla veškerou podporu. Milovala Benátky a měli tam byt, který navštěvovali tak často, jak jen to šlo. V důchodu, když se Hugh stal mezinárodním sekretářem Teosofické společnosti, podnikali každoročně zimní návštěvu Indie.“
Nekrolog Edith Rudinger na stránkách The Times ze dne 27. 3. 1998
Edita Rudingerová si chtěla splnit ještě jeden sen – získat odborné vzdělání v oblasti operních studií. Po třech letech však musela kvůli vážné nemoci studia zanechat. Onemocněla rakovinou slinivky. Zemřela v Londýně 28. února 1998. Protože nemohla mít děti, vše po ní dědila její starší sestra Zuzana. V nekrologu The Independent se k Editiným zdravotním problémům uvádí: „Zdraví jí způsobovalo spoustu nepříjemností, ale nestěžovala si. Někdy si musela kvůli silné bolesti poblíž dveří lehnout na podlahu, ale jen proto, aby za půl hodinky vstala se znatelnou dávkou nové energie. Často byla v kanceláři první a odcházela poslední…“
Příbuzní říkali Editě Rudingerové „Idis“. Plzeňská sestřenice Eva Kussiová a později i její dcery měly Idis velmi rády. Byla citlivá, lidská a přátelská. Celý život ji to táhlo do Československa a několikrát tuto zemi také navštívila. Uměla výborně česky, ale před našimi úřady prý předstírala, že mluví pouze německy a anglicky. Po sametové revoluci se už do Československo kvůli zdravotním problémům nedostala. Zuzana Rudingerová svou mladší sestru přežila. Celý život zůstala svobodná a nikdy se neprovdala. To prý mělo vliv i na její povahu. Byla sebestředná a chybělo jí sociální cítění. Pracovala ve službách americké armády, což jí dlouhá desetiletí znemožňovalo navštívit Československo. Do Plzně se proto poprvé podívala až po sametové revoluci. Na rozdíl od Idis ji však české země ani historie rodiny nikdy příliš nezajímaly. Zemřela v Londýně 17. ledna 2006 ve věku 85 let. Majetek včetně bytu v Benátkách po Zuzaně zdědila mladší dcera její plzeňské sestřenice Evy Kussiové, Luisa.
Poválečné osudy Evy Kussiové
Vraťme se proto z Londýna zpět do Plzně, kde po válce žily Eva Kussiová a její mladší sestra Gita. Gita se narodila v roce 1933. Když si pro jejího tatínka v roce 1940 přišlo Gestapo, bylo Gitě teprve sedm let. Během válečných let byla ještě malá a osudové okamžiky příliš nevnímala. Z jejího života sice také zmizel milovaný tatínek a celá jeho rodina, ale příčiny, souvislosti a důsledky těchto událostí si Gita naštěstí neuvědomovala. Po svatbě žila nějakou dobu v rodném domě na dnešní Americké třídě, později v Kollárově ulici, a nakonec se s rodinou usadila v Chrástu. Zemřela roku 2018.
Eva Kussiová cítila pouto k otcově rodině mnohem více než Gita. Po válce zdědila dům v dnešní Jungmannově ulici. Kalikovský mlýn byl znárodněn a rodině se nevrátil. Evině mamince Heleně Kussiové patřila po manželovi polovina domu na dnešní Americké třídě č. p. 6. Eva Kussiová se po maturitě provdala za Ing. Jana Beneše, rodáka z Údraže u Albrechtic nad Vltavou na Písecku. Jan byl o deset let starší než Eva, narodil se 2. dubna 1919.
Rozsudek nad Eviným manželem Ing. Janem Benešem z roku 1953
V roce 1953 byl Ing. Jan Beneš zatčen kvůli účasti na plzeňských nepokojích 1. června v souvislosti s měnovou reformou. Líčení před tzv. lidových soudem v Plzni proběhlo 13. června 1953. V zápisu se můžeme mimo jiné dočíst: „Ing. Jan Beneš, nar. 2. 4. 1953: Obviněný pochází z úřednické rodiny. Je zaměstnán jako výzkumný referent. Obviněný zastával dosti vedoucích hospodářských funkcí. Výtržností se zúčastnila i jeho manželka. Obviněný se zúčastnil výtržností v dopoledních hodinách, kdy odešel ze zaměstnání. Provolával pobuřující hesla. Žaloba: pro trestný čin násilí na veřejných sborech (§ 154 odst. 1,2 tr. zák.) Trest dva roky odnětí svobody. Obviněný trest přijal.“ Ing. Jan Beneš si trest odpykal v jáchymovském lágru, kde nakonec strávil ve společnosti několika vrahů dvacet měsíců.
Eviny dcery Ludmila a Luisa
Po návratu na svobodu žil Ing. Jan Beneš společně s manželkou Evou, dvouletou dcerkou Ludmilou, tchýní Helenou Kussiovou, švagrovou Gitou a jejím manželem v domě na dnešní Americké třídě č. p. 6. Do bytu byla Kussiovým úřady dosazena ještě jedna rodina. Jmenovali se Vrbovi. Paní Vrbová ve svém bytě provozovala půjčovnu masek a denně ji navštívilo až dvacet zákazníků. Kussiovi tak přišli o soukromí. Zákazníci paní Vrbové chodili přes společnou předsíň. V předsíni se tak nedaly do ledničky uschovat potraviny a Kussiovi si ani nemohli odložit svršky ze strachu, že jim budou odcizeny. Vedle předsíně zabrali Vrbovi s tichým souhlasem městského národního výboru společnou koupelnu, prádelnu, sušárnu a balkon. Situace byla pro Kussiovy a Benešovy zoufalá. Ing. Beneš proto navrhl, že na vlastní náklady rozdělí byt na dva a vybuduje pro Vrbovy jejich vlastní koupelnu. V roce 1957 bylo dohodnuto, že nová koupelna pro Vrbovy vznikne z části předsíně a kuchyně Kussiových.
Dcera Ludmila (stojící) s manželem během vernisáže výstavy Věra Kohnová č. 519 v Havl. Brodě 4. 4. 2025
Když se Evě a Janovi Benešovým narodila jejich druhá dcera Luisa, bylo třeba najít prostornější bydlení. Nakonec si postavili domek v Bolevci. V sedmdesátých letech dostal Ing. Jan Beneš od režimu důvěru a byl svým zaměstnavatelem na delší dobu vyslán do západního Německa. Zemřel v dubnu 1986. Eva jej přežila o jedenadvacet let. Zemřela v květnu 2007. Jejich starší dcera Ludmila žije dnes se svou rodinou v Praze a mladší Luisa se roku 1985 provdala do Švédska.
Obě dcery paní Evy Benešové (rozené Kussiové) – Ludmila i Luisa – se hlásily k plzeňské židovské obci a Ludmila dokonce nějakou dobu platila členské příspěvky. Když maminka zemřela, uložily dcery její urnu na židovský hřbitov v Plzni. Obě sestry se snaží zjistit více o maminčině dětství a o smrti dědečka Rudolfa Kussiho.
Když Ludmila po smrti maminky třídila její knihovnu, nalezla malou nenápadnou knížečku s béžovými plátěnými deskami a červeným pruhem u hřbetu. Jednalo se o památník plný kreseb od spolužaček a učitelek z obecné školy a od několika příbuzných. Mezi kresbami je možné najít upomínky od celé řady židovských spolužaček (více o památníku zde). Většina z nich, známá od roku 2006 také díky deníku Věrky Kohnové, během holocaustu zahynula.
Desky památníku Evy Kussiové
Luisa, žijící od roku 1985 ve Švédsku, se marně snažila v rakouském Mauthausenu hledat odpovědi na otázky kolem smrti dědečka Rudolfa Kussiho. Později se angažovala v zařizování jeho stolpersteinu před domem na Americké třídě č. p. 6 v Plzni. K odhalení došlo 30. září 2017 za účasti tehdejšího primátora města Plzně Martina Baxy.