Honza Goldscheider

---

Tatínek Alfréd

Syn merklínského obchodníka

Honzův tatínek Alfréd Goldscheider, rodák z Merklína u Přeštic, byl plzeňským velkoobchodníkem a spolumajitelem firmy „Porges a Goldscheider“ – velkoobchodu koloniálním zbožím v plzeňské Kollárově ulici. Zároveň byl úředníkem obchodní komory a přísedícím u okresního soudu.

Alfrédův otec Marek Goldscheider, Honzův dědeček, pocházel ze Spálenopoříčska. Narodil se roku 1866 v malé pobrdské vsi Přešín a stejně jako jeho otec Lazar Goldscheider byl obchodníkem. Poté, co se dědeček oženil s Julií Hartmanovou z Roupova č. p. 42 (z usedlosti zvané U Židů), přestěhovala se mladá rodina do tzv. židovny č. p. 38 (později zvané U Toušů) ve Vřeskovicích, kde si Marek zřídil kramářství. Ve Vřeskovicích se také Julii a Markovi narodil syn Rudolf, Alfrédův nevlastní bratr.

Poté, co Julie 19. října 1892 jako čtyřiadvacetiletá zemřela, oženil se dědeček s její mladší sestrou Josefou. Rodina se pak přestěhovala do Merklína, kde Goldscheiderovi žili v jednom z pěti bytů ve dvoře tzv. dolejší hospody č. p. 50 (dnes se na místě dvora nachází obchodní dům). Josefa Markovi během let 1893–1899 porodila čtyři děti – Alfréda (1893), Emila (1895), Elišku (1896) a Karla (1899).

Náměstí v Merklíně s obchodem Marka Goldscheidera na počátku 20. století

V době, kdy provozoval obchod v Merklíně, zažil Marek Goldscheider nepříjemný antisemitský útok. Událost se odehrála 7. října 1902 při dražbě věcí patřících šestačtyřicetiletému domkáři a obuvnickému mistrovi z nedalekých Strýčkovic č. p. 8 Václavu Klajsnerovi. Klajsner – otec pěti dětí – dlouhodobě neplatil dluhy a dostal svou firmu a domácnost do exekuce. Nebylo to zdaleka naposledy v jeho životě. O tom, co se v domku Klajsnerových odehrálo v osudný říjnový den, píše 9. října téhož roku deník Pilsner Tagblatt:

„Václav Klajsner měl obchod ve Strýčkovicích. Byl špatným plátcem, takže obchodník Adolf Schulhof proti němu kvůli 463 korunám a 37 haléřům zahájil exekuci. Dne 27. června tohoto roku měla proběhnout exekuční dražba zboží a movitých věcí patřících Václavu Klajsnerovi. Dražbu prováděl soudní úředník Vincenc Černý od okresního soudu v Přešticích. Objevilo se hned několik zájemců, mezi nimi také obchodník Marek Goldscheider z Merklína. Manželé Klajsnerovi vytrvale odmítali věci vydražit. Václav Klajsner se nechal slyšet, že »nenechá nic prodat«.

Když soudní vykonavatel přesto dražbu zahájil, Klajsner si z těla strhl šaty takovým způsobem, že mu uletěly knoflíky. Při tom pronášel hanlivé poznámky na adresu zájemců o koupi. Jeho rozrušení stále rostlo. Když pak Marek Goldscheider učinil nejlepší nabídku, skočil po něm se slovy: „Žide, jestli budeš dražit, tak tě srazím k zemi!“ Marek Goldscheider se rozhodl opustit místnost, a to přesto, že soudní zřízenec okamžitě přispěchal, aby jej případně před Klajsnerem ochránil. Podle svědků se Goldscheider celý třásl a již se dražby neúčastnil.

Reklama na dědečkův obchod na Doudlevecké třídě v Plzni – Nová doba 30. 10. 1908

Také čtyřicetiletá manželka Václava Klajsnera – Marie Klajsnerová – rušila všemožně úřední úkon. S rukama nad hlavou běhala po místnosti, pěstí bušila do stolu, radlici určenou k prodeji strčila pod postel a při tom křičela, že ji nenechá prodat. Soudní vykonavatel mohl úřední úkon dokončit jen s velkými obtížemi. Dražba byla navzdory námitkám manželů Klajsnerových provedena a všechny zabavené věci se podařilo prodat. Ukázalo se při tom, že část úředně zabavených předmětů chybí…

Před čtyřčlenným senátem se dnes Václav Klajsner zodpovídal z trestného činu veřejného násilí a oba manželé byli obviněni z maření výkonu rozhodnutí a z vměšování se do výkonu veřejných služeb. Rozsudek zněl šest týdnů těžkého žaláře, zpřísněného dvěma půsty, pro Václava Klajsnera a 48 hodin vězení, zpřísněného jedním půstem, pro Marii Klajsnerovou…“

Goldscheiderovi v Plzni

V roce 1908 si Marek Goldscheider zřídil obchod na Doudlevecké třídě č. p. 665/30. Prodával zde koloniální zboží včetně potravin a petroleje. Dům mu nicméně nepatřil, a tak obchod v roce 1912 přestěhoval do domu v Kollárově ulici, který nově zakoupil. Ve stejném roce koupil dům s obchodem na Doudlevecké třídě č. p. 665/30 židovský obchodník ze Štěnovic Max Beck, dědeček pozdějších kamarádek Markova vnuka Honzy Goldscheidera, Hanky a Evy Pickových (více o vyhlášeném obchodu Maxe Becka na Doudlevecké třídě zde).

Český deník 3. 11. 1912

Poté, co se Marek Goldscheider zařídil v Kollárově ulici, dostal se opakovaně do hledáčku nejrůznějších zlodějů. Jejich jednání nemohla ospravedlnit ani všeobecná bída ani hlad, které panovaly v době první světové války.

Sociálně demokratická Nová doba například 20. března 1916 přinesla následující informaci: „Včera odpoledne byl po 4. hodině na procházce obchodník Marek Goldscheider v Kollárově ulici i s rodinou. Toho použil neznámý pachatel a vnikl pravděpodobně paklíčem do kuchyně, odtud do krámu a tam ukradl ze zásuvek a s pultu: dvoje stříbrné hodinky v ceně 20 a 15 K, na hotovosti 160 K, 2 kg pražené kávy, půl kg másla a bochník domácího chleba v úhrnné ceně 220 K. Potom zloděj odešel a byt za sebou zase řádně zamknul. Goldscheider je pojištěn proti vloupání na 8000 K.“

Další zprávu přinesl 24. září 1917 německy psaný list Pilsner Tagblatt: „Zloděj na střeše. Včera v půl třetí odpoledne si strážník všiml na střeše domu v Kollárově ulici 16 muže, který se snažil schovat za komínem. S dalším policistou vyběhl strážník na půdu zmíněného domu a společně přiměli neznámého muže, aby slezl ze střechy do podkroví. V zadrženém byl rozpoznán nezaměstnaný 28-letý pomocný klempíř Josef Fleissig, který přiznal, že ukradl oblečení v hodnotě 700 K Anně Babkové, která slouží u obchodníka Emila Körpera. Kromě toho měl připravený balík s oděvy patřícími obchodníkovi Marku Goldscheiderovi a pekařskému pomocníkovi Františku Jedličkovi, který chtěl odnést. Fleissig byl zatčen a ponechán v policejní vazbě.“

Hlavičkový papír firmy Alfréd Goldscheider z roku 1940

Nejpozději v roce 1920 převzal otcův obchod s koloniálním zbožím Alfréd Goldscheider, přestěhoval jej do domu Eduarda Tanzera v Husově ulici č. p. 803/6 a se společníkem Karlem Porgesem jej pod hlavičkou firmy „Porges a Goldscheider“ přeměnil na velkoobchod. Přestože se obchodní místnost nacházela v Husově ulici, sídlem velkoobchodu byl nadále dům Goldscheiderových v Kollárově ulici č. p. 16.

Reklama na dědečkův obchod s peřím v Kollárově ulici – Nová doba 30. 3. 1924

Firma zanikla rozchodem společníků k 1. lednu 1929 a rozdělila se na velkoobchod s koloniálním zbožím patřící Karlu Porgesovi a na obchod s koloniálním zbožím patřící Alfrédu Goldscheiderovi. Sídlo Porgesova podniku se nacházelo v Husově ulici č. p. 803/6 a Alfréd Goldscheider svůj obchod přestěhoval na adresu Na Jíkalce 4. Porgesův velkoobchod po roce samostatného trvání zkrachoval, zatímco Alfréd Goldscheider svůj obchod v ulici Na Jíkalce rozšířil na „velkoobchod koloniálním zbožím a velkopražírnu kávy“. Sídlo firmy zůstalo v Kollárově ulici.

Dědeček Marek Goldscheider měl v domě v Kollárově ulici č. p. 16 obchod zabývající se výkupem a prodejem kůží a peří. V německy psaném deníku Westböhmische Tageszeitung například 28. září 1930 nabízel „české peří pro výbavy, přímo od sedláků, stejně jako peří do polštářů“.

Příjemný společník

Alfréd Goldscheider byl od mládí společensky velmi aktivní a mezi plzeňskými obchodníky si rychle získal oblibu a uznání. Jako osmadvacetiletý byl v roce 1922 zvolen jednatelem Spolku obchodníků v Plzni. Alfréd se podle všeho také rád bavil. Počátkem roku 1918 vystupoval ve spolkovém domě na Letné (mezi Lobzy a Doubravkou) jako člen kabaretní družiny »Lucerna«. Během představení ztvárnil biblickou Salome.

Nová doba, 12. 1. 1918

Svatba s Emmou Wolfnerovou

V létě roku 1922 se Alfréd Goldscheider v Praze oženil s tachovskou rodačkou Emmou Wolfnerovou. Zásnuby i sňatek oznamovaly dopředu inzeráty publikované v českých a německých denících, včetně plzeňského sociálně demokratického listu Nová doba. Svatba se konala 6. srpna 1922. Podle pozvánky uveřejněné v německém listu Prager Tagblatt z června 1922 se měla svatební hostina konat o půl druhé odpoledne v hotelu „Zlatá husa“ na Václavském náměstí.

Inzerát uveřejněný 14. května 1922 v plzeňském deníku Nová doba

Maminka Emma

Kniha vzpomínek

O dětství, dospívání a mládí Alfrédovy manželky Emmy máme poměrně detailní informace díky její knize „My Kaleidoscope“, kterou vydala roku 1971 ve Spojených státech amerických. Knížka vyšla v malém nákladu a byla určena pro Emminu dceru Zdeňku (Ninu) a vnoučata.

Knihu „My Kaleidoscope“ věnovala Emma své dceři Nině (Zdeňce). Do každého výtisku navíc vložila katičku s konkrétním věnováním – v tomto případě svým přátelům manželům Wolfovým.

Nejstarší vzpomínky Emmy Wolfnerové, později provdané Goldscheiderové, a ještě později Fuchsové, popisují dětství a dospívání v Tachově, po boku maminky, bratra Richarda a dědečka a babičky Frankenfeldových. Tato část Emminých vzpomínek je publikována na stránce věnované jejímu bratrovi Richardovi a neteřím Margit a Gertě Wolfnerovým – zde.

Seznámení Emmy a Alfréda

Emma Fuchsová ve svých vzpomínkách z roku 1971 zaznamenala mimo jiné okamžik, kdy se na maškarním bále poprvé setkala se svým budoucím manželem Alfrédem:

„Co Alfréda přimělo, aby si mě vybral? Moje tvář to nebyla, protože jsem ji skrývala za škraboškou. Mé vlasy? Měla jsem paruku. Má postava? Měla jsem na sobě babiččiny svatební šaty, tvořené silně naškrobenou černou taftovou sukní ve tvaru krinolíny a těsným staromódním živůtkem. Po krátkém tanci se ke mně vrátil a protančili jsme spolu celou noc.

Poválečné roky byly v Československu plné veselí. Každý se snažil vynahradit si roky, které ztratil během světové války. Všude se konaly taneční zábavy. Tanec a zábavu jsme prožívali s vášní podobnou horečce. V naší společenské vrstvě byly navíc plesy jedinými místy, kde se dívky mohly setkávat s chlapci a chlapci s děvčaty. K nám domů teď přicházely pozvánky na taneční večery ve třech vyhotoveních – pro sestru Hedviku, bratra Richarda a pro mě. Moc pěkně jsem si to užívala. Brzy se ale ukázalo, že se ve společnosti stávám konkurentkou své neprovdané sestry, a několik sezón jsem pak byla z oficiálních tanečních večerů vyloučena. To trvalo do okamžiku, kdy jsem přeskočila celý seznam čekajících dívek, po hlavě se vrhla do víru života a přistála pod chupou, židovským svatebním baldachýnem.

Purimový maškarní bál se konal v Císařském sále na Lochotíně u Plzně.

Bylo to někdy v únoru na úplném začátku dvacátých let, když se nás pět svobodných sestřenic vypravilo mimo Plzeň na purimový maškarní bál. Sestra Hedvika nebylo oblečená do kostýmu a zhostila se role naší gardedámy. Měla na sobě přiléhavé a slušivé modré hedvábné šaty s korzáží v podobě rudé růže. Vypadala elegantně a důvěryhodně. My ostatní jsme byly skryty pod maskami a užívaly si svůj mimořádný okamžik.

Moje sestřenice Fína Salzová, hubená vysoká dívka, byla klaunem v širokých hedvábných kalhotech a zářivě bílém hedvábném sáčku s velkými červenými sametovými knoflíky. Má nejoblíbenější sestřenice Klára Frankenfeldová byla stejně stará jako já a měly jsme k sobě velmi blízký vztah. Nyní, na purimovém maškarním bále, představovala Klára vídeňskou slečinku oděnou do hedvábí a sametu. Irma Salzová, která nemohla kvůli svému ochrnutí tančit, byla z nás všech nejkrásnější.  Měla na sobě večerní šaty ze zlaté krajkoviny a v ruce třímala obří vějíř s péry. Byla skutečnou dámou »comme il faut«.

Jakmile jsme vstoupily do tanečního sálu, rozdělily jsme se a začaly si každá užívat podle svého. Spatřila jsem několik svých nápadníků z tanečních. Pod ochranou masky jsem je anonymně míjela a vybírala si, s kým chci tančit.

Emmina sestřenice Josefina (Fína) a její manžel Otto Brückner

A pak jsem zahlédla mladého muže stojícího osaměle za davem přihlížejících. Jeho tvář vykazovala známky nudy. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Byl vysoký, štíhlý a pěkně oblečený. Na sobě měl skvěle padnoucí smoking. Mezi všemi těmi bláznivě křičícími a smějícími se maškarami vypadal jako naprostý cizinec. Líbil se mi. Protáhla jsem se řadou postávajících a zírajících děvčat a požádala jej o tanec. Usmál se na mou zakrytou tvář a česky prohlásil: »Nejsme dobrý tanečník.« Velmi brzy jsem dostala příležitost si jeho tvrzení ověřit. Ale když hudba utichla, procházeli jsme kolem sálu, konverzovali a vzájemně si užívali svou přítomnost.

V českém vnitrozemí se tehdy mluvilo především česky, zatímco my z pohraničí jsme stále hovořili německy. Moje čeština proto byla ubohá. Snad si myslel, že dělám chyby schválně, abych neprozradila svou pravou totožnost. Nechala jsem ho při tom. Když jsme se tak procházeli kolem dokola, slyšela jsem, jak na něho lidé volají. Zdálo se, že je v podnikatelských kruzích dobře známý. Jeden z kamarádů na něho česky volal: »Fredi, vždyť je stará. Podívej, jaké má bílé vlasy!« Hlavu mi totiž zakrývala stříbrná paruku podle rokokové módy. Jeden z našich společných přátel, můj bývalý nápadník, mne poznal. Zatahal Frediho za rukáv a důvěrně mu poradil: »Téhle se drž!« A Fredi poslechl. Bylo to zábavné. Když spustila hudba, chystala jsem se vystřídat tanečního partnera. Ale můj nový nápadník mi nedovolil odejít. Tančili jsme a povídali si až do půlnoci. Pak zazněly fanfáry a všichni si museli sundat masky.

Každý pár se vzájemně představil. Můj nový přítel se na mě usmál, prohlédl si mne od hlavy k patě, políbil mi ruku a představil se: »Já jsem Fredi.« To jméno se mi líbilo. »Budete se muset naučit česky,« dodal. To jsem také udělala.

Emina sestřenice Irma a její manžel Rudolf Strauss

Za tanečním sálem se nacházel bar s občerstvením. Ohromilo mne, jak bylo pro Frediho jednoduché získat stůl, když všichni ostatní bojovali o jednotlivá místa. Vysvětlil mi, že je majitelem velkoobchodu s potravinami a zná ve městě spoustu lidí. Požádal mne, abych si s ním u stolu dala půlnoční večeři. Při té příležitosti jsem Frediho představila své sestře a sestřenicím.

Jakmile večeře skončila, svolala moje obětavá sestra všechny čtyři dívky a chystaly jsme se k odchodu. Můj společník nás doprovázel. Bylo to poprvé a naposled, kdy nás vzal tramvají do města. Náš taneční sál se totiž nacházel na plzeňském předměstí Lochotín a s městem jej spojovala tramvajová linka. Když se pak tramvaj naplnila třiceti nebo více lidmi, kteří se v bláznivých oděvech vraceli zpět do centra, považovali jsme to za ohromnou legraci.

O týden později se objevil u nás doma v Tachově, následovaný hotelovým poslíčkem, který nesl dárky pro mne a mou sestru Hedviku. Přinesl mi těžkou, hlubokou mísu z červeného křišťálu, naplněnou ovocem. Ovoce bylo pro mého dědečka a křišťálová mísa pro mne. Dodnes ji mám doma. Jeho námluvy byly vznešené, jemné a naplněné láskou a porozuměním. Byl o sedm let starší než já a jevil se mi vyspělejší než ostatní mladí muži, kteří mě obklopovali. Když za mnou příští týden opět přijel, řekla jsem mu, že bych se nerada u lidí dostala do řečí.

Týden po maškarním bále přijel Fredi za Emmou do Tachova.

Cítila jsem se jako naprosto nezkušená dívka, která si dokáže s obchodem poradit mnohem lépe než s milostnými záležitostmi. Také jsem mu to řekla. Začal se smát a svým typicky jemným způsobem prohlásil: »Lidé by si o tom ale měli povídat. Celý svět by měl vědět, že se s tebou chci oženit.« Byla jsem v tu chvíli v rozpacích, ale zalilo mě štěstí, jako ještě nikdy v mém životě.“

Emmina sestra Hedvika Wolfnerová (1893–1942), později provdaná Bergmannová, a sestřenice Irma Salzová (1898–1942), později provdaná Straussová, zahynuly roku 1942 v polském ghettu Izbica. Společně s Irmou našli v Izbici smrt její manžel Rudolf Strauss (1893–1942) a osmiletá dcerka Zuzanka (1934–1942). S Hedvikou sdílel společný osud její o čtrnáct let starší manžel Hugo Bergmann (1879–1942). Sestřenice Josefina Salzová (1899–1944), později provdaná Brücknerová, zahynula společně s manželem Ottou Brücknerem (1891–1944) a šestiletým synem Petrem (1938–1944) v červnu 1944 ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Alice Brücknerová (1928–1944), Josefinina šestnáctiletá dcera, zemřela v lednu 1945 v táboře Stutthof u Baltského moře. Sestřenice Klára Frankenfeldová (1900–1981), později provdaná Kleinová, žila před válkou s manželem Arnoldem Kleinem (1898–1994), synem Viktorem (1930–????) a dcerou Alžbětou (1937–????) v rakouském Linci. Po anšlusu Rakouska se rodině podařilo vycestovat do Kanady a zachránit si tak život.

Alfrédův sok

Emma Wolfnerová byla před svatbou veselá a společenská dívka a podle všeho si nemohla na nezájem mladých mužů stěžovat. Po zasnoubení s Alfrédem pochopila, že si musí musí svůj vztah s kamarádem z dětství Arnoštěm Steinerem (jiná vzpomínka zde):

„Velikonoční prázdniny byly pro budoucího ženicha ideální příležitostí strávit několik dní s naší rodinou. Provedla jsem ho Tachovem a jednoho odpoledne jsem Frediho představila svému kamarádovi z dětství – Koktovi.

Ve skutečnosti se jmenoval Arnošt, ale všichni mu říkali Kokta. Nejenže koktal, ale navíc šišlal. Jako dítě býval nervózní a plachý. Ostatní děti sledoval ostýchavým pohledem a neodvažoval se zapojit do jejich her. Měl hrůzu z kolotoče, protože se mu z něj dělalo špatně. A tak jsem byla Arnoštovou jedinou kamarádkou. Viděla jsem v něm spíše bráchu než kamaráda. Byli jsme stejně staří, vyrůstali jsme spolu a první školní léta jsme také prožívali společně.

JUDr. Arnošt Steiner a jeho manželka Gisela roz. Weisskopfová

Na jeho vadu řeči jsem si tak dokonale zvykla, že jsem ji vůbec nevnímala. Ale spolužáci a děti ze sousedství mu říkali Kokta. Arnošt si pak tuto přezdívka s sebou nesl celá léta.

Jako dítě jsem po kapsách nosila kuličky, sklíčka různých barev a velikostí, stejně jako provázky a kousky křídy, které jsem potřebovala ke kreslení panáka na chodníku. Tyto poklady přitahovaly mé kamarády. Čistý kapesník by u mě ale nikdy nenašli. Na rozdíl ode mě byl Arnošt vždy jako ze škatulky – čistý a hezky oblečený. Kdykoliv si všiml, že mám špinavé prsty, nabídl mi svůj kapesník. S kamarádským úsměvem jsem vždy ten projev pozornosti přijímala jako samozřejmost.

Když jsem chodila do čtvrté třídy, našla jsem cestou ze školy svého kamaráda, jak sedí na schodech před svým domem. Snažil se přede mnou skrýt slzy, ale brada se mu třásla. Vypadal strašně nešťastně a mě se zmocnil soucit. Poplácala jsem ho po rameni a povzbudivým hlasem se zeptala: »Co se děje? Zkazil jsi písemku?« Arnošt se stále pokoušel skrýt své emoce. Vykoktal ze sebe: »Až vyrostu, ukážu jim, kdo je tady slaboch. Všechny je přeperu! Já-já-já…« Už nedokázal říci jediné slovo a propukl v pláč.

JUDr. Arnošt Steiner měl v letech 1930–1938 advokátní kancelář v Lovosicích.

Jak moc musel být ponížen těmi darebáky z našeho sousedství. Nikdy by se nedokázal prát. A tak jsem postavila svou aktovku na schod vedle něho a řekla: »Kašli na ně a pojď si zahrát kuličky.«  Vzala jsem ho za ruku a společně jsme vyhloubili malý důlek. Jako krtci jsme dál a dál odhazovali hlínu, až jsme měli během okamžiku dokončenou krásnou jamku pro naše kuličky.

Když Arnošt dokončil obecnou školu, poslali jej rodiče na střední školu do většího města. Přestože byl jedním z nejchytřejších studentů, nedokázal si ani zde najít žádné kamarády. Přezdívka jej stále pronásledovala.

Během letní prázdnin jezdil Arnošt domů. Rostl rychleji než já. Když nám bylo šestnáct, chodili jsme společně na taneční hodiny. Šlo o zvláštní událost odehrávající se v našem městě během letních měsíců. Od své starší sestry Hedviky jsem už předem odkoukala některé kroky a učila svého kamaráda u nás v kuchyni foxtrot. Moje rodina tehdy naše nadšení příliš nesdílela.

Žádost JUDr. Arnošta Steinera o vystěhovalecký pas – podle popisu měl hnědé oči a tmavě hnědé vlasy.

Oba jsme ztratili rodiče, když jsme byli velmi mladí. Společně jsme chodili na hřbitov a drželi se za ruce, abychom se vzájemně povzbudili. Vyprávěl mi o studeném silvestrovském večeru, kdy všude kolem ležel silně namrzlý sníh a nový sníh padal z oblohy. Bos a v noční košili běžel pro doktora, protože jeho maminka právě dostala infarkt. Než se vrátil s doktorem domů, zemřela. Tatínek se po půl roce znovu oženil, ale Arnošt nedokázal ke své maceše najít přátelský poměr. Byla to slušná a tichá žena, která se snažila získat jeho přízeň. On ji ale ignoroval. Ne že by ji nenáviděl, dokonce ani nebyl nezdvořilý, ale prostě si na ni nezvykl. O dva roky později tatínek zemřel a Arnošt se stal cizincem ve vlastním domově.

Pak nastoupil na Karlovu univerzitu a začal studovat práva. Pilně na sobě pracoval a brzy se stal nejlepším studentem v kruhu. To ale jeho oblibě v kolektivu příliš neprospělo. »Kokta je šplhoun,« posmívali se mu spolužáci za zády. Když pak přišly letní prázdniny, netančili jsme. Přiběhl k nám domů, hodil mi do klína těžkou knihu a přinutil mě poslouchat, jak odříkává základní pravidla římského práva. Tehdy jsem si uvědomila, že když je Arnošt do něčeho pořádně zabraný, mluví jasně a správně.

O těchto velikonočních prázdninách přijel Arnošt opět na prázdniny. Svými dlouhými kroky si to přes celý byt přihnal k našemu obýváku. Jako obvykle otevřel dveře dokořán a zavolal na mě svým typickým hrdelním hlasem: »Jsem doma!« Pak vstoupil do pokoje a ztuhl.

JUDr. Arnošt Steiner ve chvíli odpočinku a s manželkou Giselou

Celá naše rodina seděla kolem stolu. Dědeček ve svém nejlepším obleku, bratr Richard si nenuceně urovnával kravatu, sestra Hedvika v modrých jarních šatech a já v nové modré skládané sukni a vzdušné halence z červeného hedvábí a s bílým límečkem, která odhalovala nepříliš hluboký dekolt. Mezi mnou a mou sestrou seděl Fredi – náš host. Právě jsme popíjeli odpolední kávu.

Postavila jsem se, došla ke dveřím, popadla Arnošta za ruku a přitáhla jej ke stolu. »Arnošte, chtěla bych ti představit svého snoubence.« Vysoký mladý muž, který právě vedl hovor s mým dědečkem, se zvedl, aby přivítal neznámého studenta, mého kamaráda. Jak si tak potřásali rukou, zdál se můj snoubenec o nějakých deset dvanáct centimetrů vyšší. Viděla jsem, jak Arnoštův obličej ztrácí barvu. Ztuhlá ústa dokázala jen stěží formulovat slova: »Těší mě, že vás poznávám. Prosím vás, dobře se o ní starejte.« Bez dalšího slova opustil místnost – jako školák a k tomu zraněný mladý muž. Jak jsem měla tu trapnou situaci vysvětlit svému snoubenci? Dokonce jsem se tomu ani nedokázala zasmát. Bylo mi líto kamaráda Arnošta a byla jsem kvůli tomu smutná.

Celý týden jsem pak Arnošta neviděla. Potkala jsem ho na ulici až den před jeho odjezdem do školy. Tvářila jsem se jako vždy bezstarostně a povídala o různých věcech. Nakonec jsem jej pozvala na svatbu. Odmítl a najednou ze sebe vykoktal: »Mohl jsem se zabít. Proč, proč jsi mi to udělala? Já jsem od tebe nikdy nedostal ani pusu.« Tiše jsem mu odpověděla: »Ale Arnošte, já jsem to takhle nikdy nebrala. My jsme spolu akorát vyrůstali. A teď už je pozdě.«

Ve slunečný letní den šestého srpna jsem se stala Alfrédovou ženou. O dvacet let později zahynul Arnošt se svou rodinou v koncentračním táboře Lodž na území Polska.“

JUDr. Arnošt Steiner byl o rok mladší než jeho dětská kamarádka Emma. Narodil se roku 1901. Po dokončení vysokoškolských studií se stal advokátem a roku 1930 si zařídil kancelář v Lovosicích. Arnoštovou ženou se stala o osm let mladší Gisela Weisskopfová. V srpnu roku 1938 se manželům v Lovosicích narodil syn Petr. Počátkem října 1938 se Arnošt s rodinou narychlo přestěhoval do Prahy-Dejvic. V roce 1939 byl zbaven možnosti provozovat advokátní praxi. Na jaře 1939 se proto rodina Steinerových rozhodla vycestovat do Velké Británie. Získali pas, souhlas úřadů i britské vízum. Čekání na odjezd se však z neznámých důvodů protáhlo do podzimu 1939, kdy jej znemožnilo vypuknutí druhé světové války. Dne 21. října 1941 nastoupili Steinerovi v Praze do jednoho z prvních transportů, který je odvezl na smrt do polské Lodže.

Život mladé rodiny

Emma v novém světě

Emma a Alfréd žili po svatbě v domě Alfrédových rodičů v Kollárově ulici č. p. 16, v šestipokojovém bytě. Emma se ocitla ve světě, který dosud neznala. Později na to vzpomínala:

„První roky manželství představovaly v mém životě naprostou revoluci. Ocitla jsem se v úplně neznámém prostředí. Život s novou rodinou se velmi lišil od světa, ve kterém jsem vyrůstala. Rodiče mého manžela byli velmi milí čeští židé. V Plzni měli velký dům se šesti byty a jeden z těchto bytů nechali přestavět pro nás. Získali jsme tak pěkný byt se šesti pokoji. Rodina mi pomohla i tím, že náš byt okázale vybavila – tak, jak to vyžadoval společenský standard. Vazby v nové rodině byly velmi silné. Abych se v novém rodinném prostředí cítila dobře, musela jsem se rychle naučit česky. Mou první učitelkou se stala naše česká služebná. Později mi dávala u nás doma hodiny učitelka češtiny.  Snažila jsem se, protože jen velká láska dokázala přehlédnout můj jazykový handicap.“

Zdeňka a Hanuš Goldscheiderovi

V plzeňské Kollárově ulici se manželům Emmě a Alfrédovi Goldscheiderovým narodily obě jejich děti. V květnu 1923 přišla na svět dcera Zdeňka. V dubnu 1928 ji následoval bratr Hanuš, pro rodinu a kamarády prostě Honza.

Honza Goldscheider

Nepodařilo se zjistit, jaké školy během let 1934–1940 Honza Goldscheider navštěvoval. Od roku 1940, kdy byly židovské děti vyloučeny z českých škol, chodil do soukromých vzdělávacích kroužků organizovaných židovskou náboženskou obcí. Dne 9. dubna 1941 oslavil Honza třinácté narozeniny a 19. dubna téhož roku proběhl v plzeňské synagoze slavnostní obřad Bar micva, během kterého se stal nábožensky dospělým mužem.

Hanušův obřad Bar micva oznámili rodiče Alfréd a Emma Goldscheiderovi dne 11. dubna 1941 v časopise Židovské náboženské obce v Praze „Jüdisches Nachrichtenblatt – Židovské listy“, jediném povoleném židovském periodiku na území Čech a Moravy.

Honzova starší sestra Zdeňka chodila od září 1929 do června 1934 do první obecné školy pro dívky v plzeňském jižním obvodu na dnešní Americké třídě. Později pravděpodobně studovala některé z plzeňských gymnázií. Učila se několik cizích jazyků a chodila na hodiny klavíru a gymnastiky. Po vydání zákazu školní docházky pro žáky židovského původu se Zdeňka nadále vzdělávala soukromě doma, a zároveň vyučovala pět dalších židovských dětí.

Goldscheiderovi rádi jezdili k moři do italského Gradu.

Emma Goldscheiderová celý život vzpomínala na vzácné chvíle, které mohla strávit s oběma dětmi. Takto v roce 1971 popisovala okamžiky společných výletů do hor, do lázní a k moři:

„Naše děti krásně rostly. Vzdělání získávaly ve škole i od soukromé učitelky a byly příkladem dětí vzešlých z lásky. Během prázdnin jsme si užívali společné chvíle, které se staly nejkrásnějšími okamžiky mého života. Když byly obě děti ještě malé, jezdívali jsme do Itálie, do Gradu u Terstu nebo do Riccione u Rimini, případně do českých a rakouských lázní. V zimě jsme trávili víkendy lyžováním v nedalekém Českém lese. Tyto vzpomínky, smíchané s nostalgií a přemalované patinou času, představují to nejlepší v mém životě. Život mě bavil. Československu se po první světové válce říkalo »Malá Amerika«. Pod demokratickým vedením prezidenta Masaryka země prosperovala, stejně jako její občané. A my jsme stoupali po žebříku úspěchu a příjemného života…“

Zimní den na Šumavě

Emma Fuchsová přidala do své knihy konkrétní vzpomínku, popisující jeden zimní den strávený s dětmi na Šumavě. Zdeňce bylo necelých patnáct let a Honzovi necelých deset:

„Bylo šestého března 1938. Následujícího dne jsme byli zvyklí připomínat si narozeniny prezidenta Masaryka. Zemřel před pouhým půl rokem, 14. září 1937. Společně s ním odcházela svoboda naší země. V době, kdy zemřel, přišly děti ze školy a opakovaly jeho památná slova: »Budu se na vás ze shora dívat a naší zemi se nic špatného nestane.« V celé zemi ale rostlo napětí. Lidé se jeden druhému vyhýbali a zlá předtucha se usídlila v nejedné hlavě. Přesto jsme všichni věřili v Masarykovo heslo: »Pravda vítězí.«

Byla neděle. První známky jara probouzely vzduch v Plzni a jejím okolí. Děti škemraly: »Pojedeme lyžovat na hory.« Jako vždycky jsme dětem podlehli. Vzali jsme naše auto, připevnili na střechu lyže a vyrazili na hory. V deset hodin jsme přijeli do horské vísky. Tam jsme nechali auto a pomalu, na nenavoskovaných lyžích, stoupali na planinu, která se před námi otevírala.

Zima u hotelu Rixy na Špičáku u Železné Rudy

Zde, tisíc set metrů nad mořem, panovala stále zima a nás obklopovaly nádherné zasněžené kulisy. Děti šly statečně třicet metrů před námi. Čas od času se otočily a upozorňovaly nás na zvláštní tvary, které vytvářely sněhem pokryté stromy: »Tenhle vypadá jako starý pán s fajfkou v puse,« volal Hanuš. »A tady jsou zase dva lidé, kteří se objímají,« ukazovala Zdeňka na skupinu zasněžených smrků.

Sníh na horské cestě byl kvůli ranním mrazům zmrzlý a nám nějakou dobu trvalo, než jsme se dostali do cíle. Na planině bylo velké tréninkové středisko pro mládež a naše děti se přidaly k ostatním. Přes cestu byl hotel s restaurací, který jsme společně s přáteli velmi často navštěvovali.

Zatímco děti lyžovaly, my rodiče jsme je pozorovali a obdivovali jejich šikovnost. Sami jsme moc nelyžovali. Po obědě jsme se opalovali před hotelem, zabalení do vlněných přikrývek. Děti si zatím svlékly svetry a košile a pustily se do lyžařského závodu z kopce a do kopce.

Goldscheiderovi jezdili na rodinné výlety firemním automobilem Praga.

Sníh se v poledním slunci třpytil a paprsky se na velkou dálku odrážely od zmrzlých krystalků. Když jsem si všimla, že můj muž začíná dřímat, připevnila jsem si lyže a vydal se k nejbližšímu, strmému a majestátnímu vrcholu – Pancíři. O hodinu později jsem už plnou rychlostí sjížděla dolů, pozdravovaná potleskem mé rodiny.

Brzy odpoledne jsme už plachtili dolů z kopce, k našemu autu. Krásně osvěženi a s růžovými tvářemi jsme se schoulili na sedadla. Plíce se zdály být spokojené. Západ slunce uprostřed této zimní scenérie na svazích Šumavy byl malován nejdokonalejším umělcem všech dob – přírodou. Nás dojímal stejně jako kdyby šlo o nebeskou hudbu hranou samotnými anděly.

Krvavá červeň smíchaná s purpurovou modří zasněžených hor vypadala strašidelně a zároveň krásně. Řidič nám řekl: »To je špatné znamení. Znamená krev.« My všichni ostatní jsme měli stejný pocit, ale hned poté, co vyšel stříbrný měsíc a svým namodralým světlem zalil okolní krajinu, uklidnili jsme se. O půl roku později zpečetila osud naší země hanebná dohoda. V říjnu 1938 opustil prezident Beneš zemi a Hitler zahájil v mé vlasti největší masakr v historii.“

Útěk z Tachova

V době sudetoněmeckého povstání, které proběhlo v celém pohraničí po Hitlerově projevu 12. září 1938, pobývala Emma Goldscheiderová v rodném Tachově. Signál pro zahájení protestů proti Československu v Tachově představovala siréna v jedné z největších továren na území města, která se rozezněla v pravé poledne 13. září. Za místo setkání demonstrantů bylo zvoleno tachovské náměstí, kde se v tento okamžik pohybovalo více než patnáct set osob. Proti nim si zasahující četnická jednotka přivolala na pomoc československou armádu, kterou zastupovalo šedesát členů základní vojenské služby a tři velící důstojníci.

Situace 13. září 1938 po střelbě na tachovském náměstí

Vojsko mělo působit jako výstraha před možnými násilnostmi demonstrujících, zatímco osazenstvo četnické stanice dostalo za úkol zabránit vpádu demonstrantů do budovy soudu a okresního úřadu. Vedle budovy okresního úřadu bylo navíc umístěno lehké obrněné vozidlo československé armády. Během demonstrace došlo ke střelbě, po které zůstalo na náměstí ležet sedm lidí – jeden mrtvý, pět těžce a lehce lehce zraněný demonstrant. Po převozu do nemocnice zemřel další člověk.

Ukázka německých novinových článků ze 14. a 15. září 1938 publikovaných v denících Das Kleine Volksblatt, Illustrierte Kronen Zeitung, Murtaler Zeitung a Voralrlberger Tagbaltt.

Nacisté si samozřejmě nenechali tuto událost ujít a propagandisticky ji zůročili, společně s dalšími tragickými událostmi, ke kterým došlo při potlačování sudetoněmeckého povstání. Některé německé noviny okolnosti, za kterých ke střelbě do stoupenců Sudetoněmecké strany došlo, poněkud pozměnili. Podle nich začala „česká soldateska“ začala údajně do německých občanů bez varování střílet ve chvíli, kdy se rozcházeli pokojně domů.

Emma Fuchsová později události ze dne 13. září 1938 popsala takto: „Zapamatovala jsem si svůj poslední den v Tachově. Bylo to 13. září 1938. Město bylo plné neklidu. Zatímco jsem se modlila, zaslechla jsem odněkud zvenku výstřel z kulometu. Češi a židé prchali z města. Také já sama jsem nastoupila do posledního vlaku jedoucího do Plzně. Tam mě s úlevou přivítal můj muž, plný obav. Tachov se ocitl v rukou povstalců a o tři týdny později byl připojen k Hitlerovu Německu.“

Alfrédův podnik

Obchodník Alfréd Goldscheider se časem osamostatnil a stal se majitelem firmy „Alfréd Goldscheider, obchod koloniální, Na Jíkalce č. 4“. Od roku 1928 vlastnil osobní vůz značky Škoda, kterým rozvážel do obchodů potraviny – mimo jiné hrozinky.  Po deseti letech, v roce 1938, auto vyměnil za automobil Praga-Lady. K osobnímu autu přikoupil v roce 1929 také nákladní automobil značky Praga Piccolo, které nahradil v roce 1932 nákladní automobil Praga-L. Z poválečných pramenů vyplývá, že firmě Alfréda Goldscheidera patřil také nákladní automobil Fordson se státní poznávací značkou Č-PZ 8109. V průběhu let pracoval pro obchodníka Goldscheidera bezpočet šoférů.

Honzův tatínek Alfréd Goldscheider

Emma Goldscheiderová se stala Alfrédovou partnerkou ve vedení rodinné firmy. Také této skutečnosti se o čtyřicet let později věnovala ve svých vzpomínkách:

„Po narození Zdeňky a Hanuše jsem se rozhodla začít pracovat na plný úvazek jako partner ve firmě mého manžela. Společná tvrdá a pilná práce nás ještě více sblížila. On oceňoval mého obchodního ducha a já obdivovala jeho obratné řešení obchodních problémů. S jistotou a rutinou zkušeného podnikatele – nebylo mu ještě ani třicet let – vypracoval náš podnik na jednu z předních potravinářských firem, známou po celých západních Čechách.“

Obchodní lístek od Alfréda Goldscheidera pro Josefa Schmidta ze Starého Sedliště u Tachova – srpen 1938

Poslední zpráva o obchodních aktivitách Alfréda Goldscheidera pochází z prosince 1938, kdy vytvořil společně s firmami Petr Navrátil v Přerově a Marek Reichfeld v Bratislavě odbytový a cenový kartel pro dovoz sýrů.

Protektorát Čechy a Morava

Živoření za Protektorátu

Po vzniku Protektorátu se situace rodiny radikálně změnila. V dubnu 1939 byl Alfréd Goldscheider nakrátko zatčen gestapem. Manželce Emmě se podařilo dosáhnout jeho propuštění na kauci. V listopadu 1939 musel Alfréd Goldscheider úřadům nahlásit zásoby autooleje. Počátkem roku 1940 byla na Goldscheiderovu firmu uvalena árijská komisařská správa. Dne 17. dubna 1940 byl Alfréd Goldscheider donucen úřadům odevzdat osobní vůz Praga-Lady i řidičský průkaz. Nakonec byl z velkoobchodu propuštěn a dostal zaměstnání pomocného dělníka v kaolinových dolech.

Ještě před vznikem Protektorátu požádal Alfréd Goldscheider plzeňské policejní ředitelství o povolení vlastnit střelnou zbraň. Jeho žádosti bylo vyhověno.

Jak Goldscheiderovi prožívali nelehké roky 1939–1941, kdy byli postupně zbavováni základních lidských práv? Na tuto otázku dávají výmluvnou odpověď vzpomínky Emmy Fuchsové:

„Patnáctého března 1939 jsme po bezesné noci pod okny slyšeli dusot těžkých bot. Byl to zvláštní, nezvyklý zvuk. Když jsme pohlédli ven, zůstali jsme stát jako omráčení. Nabízel se nám děsivý pohled. Němečtí vojáci s nasazenými bajonety obsazovali naše české město. Plzeň ležela po Mnichovské dohodě na státní hranici, a byla tak prvním strategickým bodem při překročení jihovýchodní hranice Německa. Jestli se tehdy Němci obávali nějakého odporu, mohli být spokojeni. Nejhlasitějším protestem byly naše tiché pohledy a zaťaté pěsti.

Židy, kteří včas neutekli ze země, zasáhl osud s brutalitou, kterou nikdy předtím nepoznali. Stála jsem u okna, slzy stékaly po mých tvářích a cítila jsem Alfrédovu ruku na svém rameni. »Neplač,« řekl. »Jsme Češi a pod ochranou naší vlády.« Jak málo toho věděl…

Patnáctý březen 1939 na plzeňském náměstí

Byla jsem životní optimistkou. Najala jsem instruktora a zorganizovala obchodní výukový kurs, který měl za cíl přeškolit nás, židovské ženy, pro případ, že bychom dostaly možnost emigrovat. Učili jsme se vyrábět květiny, pásy, rukavice a další věci z jemné kůže různých barev. Slepovaly jsme okvětní lístky a vytvářely módní květiny, které se připínaly jako ozdoba na šaty. Podomácku vyráběné rukavice nikdy perfektně nepadly, ale udržovaly si kouzlo »wiener werkstätte«. Zabraly jsme se do nevšední práce a při tom přehlížely marnost všech těchto příprav.

Dvacátého sedmého dubna, přibližně pět týdnů po okupaci, jsme opět seděly kolem stolu. Stříhaly jsme, lepily a debatovaly o nedávných událostech. Vtom vešel můj manžel a požádal mě, abych jej následovala do obýváku. Tvář měl popelavě šedou a oči smutné. V obývacím pokoji stál český četník. Byla jsem vyděšená. Četník se zdál být v rozpacích. Neformálně mi sdělil, že musí na rozkaz gestapa zatknout Alfréda. Cítila jsem z něho sympatie a snahu omlouvat se. Pak společně odešli.

Vrátila jsem se za kamarádkami a pomlčela o tom, co se stalo. Nechtěla jsem mezi nimi vyvolat paniku. Řekla jsem pouze, že musíme na jeden den kurs přerušit. Později jsem se dozvěděla, že toho dne bylo ve městě jako rukojmí uvězněno sedmdesát židů. Jako záminka posloužilo, že údajně vylili kyselinu na vojáka.  Byla to německá lest. Na něco podobného jsme zatím nebyli zvyklí.

Alfréd Goldscheider byl roku 1939 vězněn v Plzni na Borech. Kolem věznice procházela hranice Protektorátu Čechy a Morava a říšské župy Sudety.

V případě nutnosti bylo manželkám dovoleno navštívit své muže ve vězení. Každý jsem si našla nutný důvod, abych mohla Frediho vidět. Když jsem spatřila, jakým způsobem se s vězni zachází – mnoho židovských vězňů bylo ubito k smrti – začala jsem se více a více snažit o Alfrédovo propuštění. Navštívila jsem jeho staré přátele a spolupracovníky. Mnozí z nich stále zastávali úřední funkce, od obchodní komory, kde býval můj muž poradcem, až po okresní soud, kde působil jako soudní přísedící v pojišťovacích kauzách. Přestože byla veřejná správa stále v českých rukou, staří přátelé se teď báli exponovat a zaplétat do této velmi citlivé záležitosti. Dostala jsem ale radu.

Zašla jsem za mužem, který měl kontakty na gestapu. Zjistil mi výši kauce, kterou gestapo požadovalo za Alfrédovo propuštění. Byla to ohromná suma. Podařilo se mi ale zaplatit a po deseti dnech strachu, pocitu marnosti a zmatků byl můj muž propuštěn. Váhala jsem, zda mu mám říci, že jsem zaplatila výkupné ve výši 80.000 korun. Když jsem pak v hale věznice zmínila tu obrovskou částku, udělal krok zpět, jako by se chtěl vrátit do vězení. To byla jeho první reakce. Pak se na mě usmál, objal mě a hluboce si povzdechl. Poté jsme vyšli ven a vrátili se zpět domů.

Více než rok leželo v ohnivzdorném trezoru v naší kanceláři písemné pozvání od strýčka Lea k emigraci do Spojených států amerických. Vzhledem k tomu, že jsme nezískali povolení pro rodiče mého manžela, bylo v rodině slovo »emigrace« tabu.

Po zkušenostech s Alfrédovým uvězněním jsem vzala papíry a dojela s nimi na americkou ambasádu v Praze, abych zde naši rodinu zaregistrovala. Ve Spojených státech existovaly roční kvóty na počet imigrantů z jednotlivých zemí, a bylo mi proto řečeno, že jednoho víza se dočkáme nejdříve za sedm let. Zatímco jsem obíhala velvyslanectví různých latinskoamerických zemí a škemrala o víza, rodina – především Frediho rodiče – se radovala, že se bez úspěchu vracím domů. Rodinné pouto bylo silnější než všechna nebezpečí, která nám hrozila.“

Arizace podniku

Emma Fuchsová ve svých poválečných vzpomínkách věnovala také tzv. arizaci rodinné firmy – Alfrédova velkkobchodu s potravinami:

„Druhého lednového dne roku 1940 vkročil arogantně do mé kanceláře mladý muž ve věku kolem třiceti let, asi 180 cm vysoký, blonďatý, energický a se širokým úsměvem na tváři. Ptal se po vlastníkovi podniku a byl zaveden do Alfrédovy soukromé kanceláře. Zatímco zlomyslně hleděl do manželovy tváře, prohlásil: »Byl jsem k vám poslán jako treuhänder vaší firmy a budu mít na starosti všechny záležitosti, které se jí týkají. Dáte mi klíče a nezbytné informace.«

Korespondence firmy Alfred Goldscheider pod německou komisařskou správou – červen 1942

Ukázal mému muži nějaké papíry podepsané německým úřadem, který se zabýval vyvlastněním židovského majetku. Neměl nejmenší tušení, jak vést velkoobchod s potravinami a také ho to vůbec nezajímalo. Brzy nato jej nahradil jiný muž z jeho okolí. Alfréd a všichni židovští zaměstnanci byli z firmy propuštěni a posláni na nucené práce.

Naše firma obchodovala s potravinami po celém světě. Zahraniční zákazníci a dodavatelé si s novým vedením nepadli do oka. Objednávky byly rušeny a zboží posíláno zpět. Povolali mě, abych vedla úvěrové oddělení firmy a obnovila kredit založený na mezinárodní reputaci. Bylo zvláštní, že hlas bývalé židovské majitelky měl větší dopad na zahraniční obchodní transakce než silný aparát nového truhändera.

Probíhaly i další střety. Odehrál se například boj o moc mezi naším treuhänderem a důstojníky branné moci. Ozbrojené složky nenáviděly zbabělce, kteří páchali bez boje a pod ochranou gestapa krádeže. Byla jsem také svědkem jiné ošklivé scény. Při oslavě nového vedení firmy se všichni čeští zaměstnanci tak opili, že je musel domů rozvážet taxík.

Korespondence firmy Alfred Goldscheider pod německou komisařskou správou – prosinec 1944

Náš soukromý byt nyní čelil pravidelným prohlídkám. Pokoje byly obráceny vzhůru nohama. Kdykoliv se treuhänderovi zachtělo orientálního koberečku, slavného obrazu nebo sošky, stříbrného nádobí nebo jiného drahocenného předmětu, byl můj muž uvězněn a proběhla domovní prohlídka. Být bohatým židem a bývalým politickým exponentem znamenalo v těchto dnech tragédii.

Alfréd byl donucen vzdát se všech svých funkcí. Jeho aktovka, naplněná diplomy a čestnými listinami k občanským a židovským funkcím, se rychle vyprázdnila. Společně s rezignacemi musel odevzdat vkladní knížky, podíly a pojistky a byl zbaven vlastnických práv. Byl zbaven cti a dlouhodobě budované důstojnosti. Můj muž snášel toto ponižování s elegancí a statečností aristokrata.

Hanušův dědeček Marek Goldscheider se vyvrcholení holocaustu nedožil, protože zemřel 18. srpna 1940. Zpráva o tom, že proběhl jeho pohřeb, byla dne 23. srpna téhož roku publikována v časopise „Jüdisches Nachrichtenblatt – Židovské listy“.

Byli jsme přitlačeni ke zdi, zneuctěni a zneváženi, zbaveni majetku, postaveni mimo zákon a stali se nevítanými hosty ve vlastní zemi. Děti byly vyloučeny ze škol a naše emigrace se stávala stále méně pravděpodobnou. Styděli jsme se, když jsme chodili po ulicích. Začali jsme nosit znak našeho psanství – žluté hvězdy na oblečení. Měli jsme zakázáno vstupovat na veřejná místa a pronajímat si taxíky. Staří rodinní přátelé se nám vyhýbali pohledy. Pokud se s námi nějaký »árijec« stále stýkal, bylo to považováno za vrchol zrady. Se široce otevřenýma očima jsem hleděla do beznadějné budoucnosti.“

Osudný Jom Kipur 1941 v Plzni

Emma Fuchsová nazvala v pozdějších vzpomínkách svátek Jom Kipur, který proběhl 30. září 1941, za den vykoupení. Toho dne se jí totiž podařilo vykoupit na tři měsíce svobodu své rodiny. Ve stejný den proběhla v plzeňské synagoze poslední bohoslužba, která už ale nesměla být dokončená. O tehdejších událostech Emma napsala:

„Psal se rok 1941. Místo – synagoga v Plzni. Čas – deset hodin dopoledne. Toho dne se v synagoze shromáždili především starší lidé, ženy a děti. Všichni muži byli pracovně nasazeni. Mezi nimi také můj muž. Společně se svou partou odcházel z domova každé ráno ve čtyři hodiny. Vlak jej vozil do kaolinových dolů. Úzce stažené rty prozrazovaly všechny jeho pocity. Když Alfrédovy kdysi hebké a bílé ruce, nyní tvrdé a plné mozolů, hladily mé vlasy, bylo to, jako kdyby mne česal kartáčem. Každé ráno odcházel z domova jako hrdina.

Velká synagoga v Plzni byla na příkaz gestapa uzavřena na svátek Jom Kipur 30. září 1941, dva dny po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Šlo o součást rozsáhlejší protižidovské akce, kterou ohlásil plzeňský list Český deník 6. října 1941.

Seděla jsem v synagoze s osmnáctiletou dcerou Zdeňkou a dvanáctiletým synem Hanušem a byla pohroužena do modlitby. V tom ke mně přišel kostelník a zašeptal mi do ucha: »Pojďte ke dveřím. Chtějí vás dva Němci.«

Krve by se ve mně nedořezal. Řekla jsem dětem, aby šly se mnou, a společně jsme se vydali ven ze synagogy. Moje sestra Hedvika, která seděla přes uličku, na mě zírala se strachem v očích. V těch dnech nebylo těžké nás vystrašit. Zamávala jsem jí.  Z mých rtů mohla číst: »Neboj.« U vchodu stáli dva muži. Žádní obyčejní Němci, ale gestapáci v černých košilích. Nařídili mi, abych v jedenáct hodin přišla do jejich úřadovny, do kanceláře číslo čtrnáct. Hrubě se mě zeptali, zda vím, kde to je. Odpověděla jsem: »Vím.«

Věděla jsem to velmi dobře. Byla to nově postavená budova na Německém nábřeží. Přímo naproti gestapu, na opačné straně řeky Radbuzy stály městské lázně. Byly vybaveny velkým bazénem, tureckými lázněmi, relaxačními místnostmi, restaurací a kavárnou. Bylo to místo zábavy a odpočinku. Naše parta žen si sem chodívala jednou týdně zaplavat. Pak jsme se posadily do kavárny a probíraly sport, diety a plány na prázdniny.

Městské lázně na dnešním Denisově nábřeží v Plzni

Na budovu gestapa mám úplně jiné vzpomínky – plné hrůzy. Tomuto místu bylo nejlepší se vyhnout. Mnoho židů, kteří do této budovy vstoupily, už nikdy nevyšlo ven. Ti, kterým se podařilo vyjít ven, už nikdy nebyli stejní jako dříve. Cítila jsem studené ruce svých dětí, z každé strany jednu. Dolů k řece jsme scházeli potichu, beze slov. Když jsme došli k sídlu gestapa, dala jsem Zdeňce hodinky a klíče od domu a řekla dětem, aby počkaly v nedalekém malém parčíku. Staré stromy s podzimně zbarvenými listy, tmavě zelené lavičky a pěkně posekaná tráva jako by se do tohoto prostředí vůbec nehodily. Nařídila jsem jim, že pokud se do hodiny nevrátím, mají jít domů, počkat až tatínek přijde z práce a říci mu, kde jsem. On už bude vědět, co dělat. Opravdu to věděl?

Vyšla jsem po šesti nebo osmi schodech ke vchodu. U dveří stáli dva gestapáci a upřeně na mě hleděli. Řekla jsem, kam jdu, a oni mi doširoka otevřeli dveře. Poprvé v životě jsem se držela zábradlí a vlekla se do prvního patra.  Kancelář číslo čtrnáct byla přímo proti schodům. Zaklepala jsem. Nepřišla žádná odpověď. Plaše jsem otevřela a vstoupila do místnosti naplněné ostrým světlem. Parkety na podlaze pokrýval velký orientální koberec. V místnosti nebyly žádné židle, ale za obrovským dubovým stolem seděli vrchní gestapák, kriminální rada Anton Lehner, a jeho nohsled SS-Hauptsturmführer Otto Haas. Na vyleštěném stole neleželo nic kromě bílé smaltované chlebovky, kterou jsem velmi dobře znala. Pocházela z mé kuchyně.

Budova gestapa na dnešním Anglickém nábřeží v Plzni po spojeneckém náletu 20. prosince 1944

Pan Haas, občan našeho města, býval Čechem a nyní se stal největším zrádcem. O den dříve byl v našem domě přítomen při domovní prohlídce. Stejně jako před každým židovským svátkem gestapáci pátrali po ukrytém kontrabandu. Haas a jeho dva kumpáni obrátili náš byt na ruby. Obsah zásuvek, skříní a prádelníků byl vyházen na zem. Sebrali nějaké manželovy obleky a pár stříbrných příborů.

Před tím, než odešli, zašel pan Haas do kuchyně. Rozhlédl se, otevřel chlebovku a našel půl bochníku pravého chleba. Chléb, který nám dal náš starý známý, označili gestapáci za »židovský kontraband«. Chléb pro židy se totiž dělal ze zbytků mouky a už jeho vůně u kdekoho vyvolávala nevolnost.

To byl také důvod, proč jsem měla nařízeno přijít k výslechu. Velitel byl plný zloby a křičel na mě. Každou chvíli jsem čekala, že dostanu facku, ale spokojil se s tím, že mě nazýval jmény, která jsem nikdy před tím neslyšela vyslovit v přítomnosti ženy. Dozvěděla jsem se, že jsem špinavá, odporná a zavšivená cikánka. Stála jsem tam pěkně oblečená, v šedém vlněném kostýmu, bílé halence, malém černém plstěném klobouku a černých kožených patentních lodičkách, pod paží jsem tiskla svou černou kabelku, třásla se a na tváři měla plachý výraz.

Najednou Lehner přestal s urážkami, postavil se a plný vzteku zařval: »Kde jsi vzala ten chleba?« Znala jsem jméno muže, který nám ho dal. Ale také jsem věděla, že by byl odsouzen k smrti. Bylo jasné, že nemohu prozradit jeho jméno. Řekla jsem jen: »Prosím, nemohu vám to říci.«

Otto Haas byl jedním z nejbrutálnějších příslušníků plzeňského gestapa.

Znovu a znovu tloukl pěstmi do stolu, oči mu lezly z důlků, a jeho rudý obličej se jen několik desítek metrů od toho mého pozvolna barvil do modra. »Okamžitě mi to řekneš!« Jediné, co jsem řekla, bylo: »Ne, prosím, prosím, ne!« Po chvíli se posadil a otočil se k panu Haasovi. Řekl: »Přineste mi zbraň.« Panu Haasovi se na tváři objevil zlý úšklebek. Odešel a já s jeho šéfem v kanceláři osaměla. Něco mě napadlo – kdyby mě opravdu chtěl zastřelit, použil by revolver, který měl zcela určitě v zásuvce svého stolu.

Přistoupila jsem blíže ke stolu a věcně poznamenala: »Přiznávám vinu a jsem připraveno za to zaplatit.« Výraz jeho tváře se rázem uklidnil. Podíval se na mě a řekl: »Dva tisíce korun v hotovosti. Zítra si pro ně pošlu.« Poté pronesl mnohem lidštějším tónem: »Židovko, udělala jsi poctivou věc. Máš můj respekt.«

V tom okamžiku se pan Haas vrátil se starou brokovnicí, snad z roku 1914. Zamířil na mě a prst držel na spoušti. Lehner mu sdělil, že jsem se přiznala a mohu jít. Ale panu Haasovi se tato hra příliš líbila a nechtěl ji jen tak vzdát. Lov si užíval. Ustupovala jsem ke dveřím, ale neodvažovala jsem se otočit. Jako krotitel lvů jsem Haase sledovala pohledem a při tom dělala krůček za krůčkem. Konečně jsem v zádech ucítila kliku dveří. Otevřela jsem a běžela dolů po schodech. Jako pronásledované zvíře jsem proběhla kolem gestapáků u dveří a teprve na nábřeží se nadechla nebesky osvěžujícího vzduchu.

Spatřila jsem své děti, které zůstaly celou dobu stát před budovou. Byly bledé a hleděly vzhůru do oken v prvním patře. Zavolala jsem na ně a každého z nich objala – jako bychom se neviděli věčnost. Vše se při tom odehrálo během pouhé půl hodiny. Nedala jsem na sobě znát své pohnutí a vyzvala děti, abychom se vrátili do synagogy. Chtěla jsem, aby naši přátelé viděli, že jsme na živu.

Po svém zavření sloužila Velká synagoga v Plzni jako sklad věcí zabavených židům.

Zdeňka se mě zeptala, co ode mě gestapáci chtěli. Řekla jsem jí, že jsem za dva tisíce korun koupila půl bochníku chleba. Na penězích v té době už nezáleželo. Teď jsme bojovali o své životy.

Když jsme došli k synagoze, zdálo se mi, že to všechno, co jsem zažila, byla jen jakási noční můra, ze které se musím probudit. Ale co to? Zeptala jsem se dětí, zda vidí to samé, co jsem spatřila já. Synagoga byla zavřená. Žádná světla, žádní lidé. Na stráži stáli dva čeští četníci. Zeptala jsem se jich, co to znamená. Sdělili mi, že gestapo nařídilo ukončit bohoslužbu a zavřít synagogu. Všichni museli odejít.

Synagoga zůstala zavřená. Už jsme ji nepotřebovali. O tři měsíce později jsme byli všichni deportováni do koncentračních táborů.“   

Terezínské ghetto

Přípravy transportu

Dne 25. ledna 1942 odjela celá rodina Goldscheiderových třetím plzeňským transportem T do Terezína. Oproti předchozímu transportu S, kterým odjela Věrka Kohnová se svou rodinou a sestřenicí Editou, byl pravděpodobně průběh tohoto transportu o poznání klidnější. Přesto měl s oběma předchozími transporty hodně společného a v účastnících zanechal traumatické vzpomínky. Poslední týdny na svobodě popsala roku 1994 ve svém svědectví Honzova sestra Zdeňka, používající v té době již nové jméno Nina Z. Ebb:

„Na začátku ledna dostalo všech 2800 plzeňských židů oznámení, že budou deportováni ve třech transportech do Terezína. Musela se vyplnit spousta dokumentů a smělo se vzít jen málo věcí. Museli jsme si vzít deky, nějaké nádobí a jídlo asi na tři dny. V těch dnech jsem byla naplněna obavami z neznámého. Měla jsem pořád spoustu práce. Dobrovlně jsem pomáhala některým starým lidem s balením, pokoušela jsem se je uklidnit a naslouchala jejim vzpomínkám na lepší časy. Na obci jsem pomáhala vyplňovat spoustu dokumentů vyžadovanou německými autoritami.

Před samotným transportem jsme byli shromážděni ve velké tělocvičně Sokolovny, kde jsem v minulosti strávila spoustu šťastných hodin při cvičení a seznamování s kamarády nejrůznějších náboženství. Teď byla tělocvična naplněna židovskými muži, ženami a dětmi nejrůznějšího věku, z nichž někteří leželi na nosítkách nebo seděli na kolečkových křeslech. Všichni byli zachmuření. Byla jsem ráda, že jsem našla několik kamarádů, se kterými jsme se mohli vzájemně povzbudit.“

Transport

Okolnosti odjezdu transportu T z Plzně popsala roku 1971 ve svých vzpomínkách Zdeňčina maminka Emma Fuchsová:

„Bylo nedělní odpoledne 25. ledna 1942 a slunce slabě svítilo na promrzlé nástupiště. U kolejí jsme stáli my, 604 ubohých lidských bytostí, které se třásly a čekaly na chvíli, kdy nastoupí do vlaku a budou odvezeny na neznámé místo. Poblíž stály na chodníku stovky lidí. Shromáždily se, aby sledovaly naši deportaci. Zíraly na nás bez jakýchkoliv známek emocí. Přivedla je sem zvědavost, nebo soucit? Na to nikdo neuměl odpovědět. Propast nekonečných kilometrů nás nyní oddělovala od zbytku civilizace.

Transport T u plzeňské sokolovny ve Štruncových sadech před odchodem na nákladové nádraží

Stáli jsme tam dlouhé hodiny. Už nám to nevadilo. Na jedné straně kabátu jsme měli přišitou žlutou hvězdu, na které bylo velkými černými písmeny vytištěno slovo »Jude«. Zdálo se nám, že ho už máme vypálené i v našich srdcích. Na druhé straně kabátu jsme měli přišpendlené číslo. Naše jména se od té doby vytratila.

Už byl skoro večer, když na nádraží vjel vlak. Byl neosvětlený a nevytopený. Okna pokrýval led a ze střechy visely dlouhé rampouchy. Vyšplhali jsme do vagonu a usedli. Teplota  uvnitř byla stejně mrazivá jako venku. Toalety byly nepoužitelné, pokrývala je silná vrstva ledu. Byli jsme namačkáni jako stádo zvířat. Každý měl u sebe svůj tlumok, který se od toho okamžiku stal jediným jeho majetkem.

Transport odchází od sokolovny na nákladové nádraží

Asi po hodině se vlak pohnul ze stanice. Přes srdceryvné okamžiky, které jsme v posledních hodinách před odjezdem z Plzně prožili, mnozí z nás vyčerpáním usnuli. Bylo ticho. Jako v tranzu jsem vnímala ubíhající hodiny. Mou otupělost přerušovalo jen rachocení kol a vzdechy spolucestujících. Vlak jel celou noc, sem tam zastavil na některé stanici. Na stanicích byly z venku slyšet příkazy a následovalo přesměrování vlaku. Ticho nekonečné noci prořízl ohlušující hvizd. Nepřišel žádný průvodčí, aby zkontroloval naše jízdenky. Tato cesta byla pro mladé i staré zdarma.

Transport na nákladovém nádraží v Plzni

V osm hodin ráno vlak zastavil. Ještě jsme netušili, kde jsme. Zvenku jsme slyšeli křik a nadávky. Mohutný esesák vstoupil do vlaku a nařídil nám, abychom vystoupili. Byli jsme sehnáni do třesoucích se zástupů a takto jsme opustili železniční stanici. Pomalu jsme kráčeli k cíli.

Z noční cesty jsme měli ztuhlé nohy a pod váhou tlumoků na zádech jsme těžce oddechovali. Venkovská silnice byla namrzlá a zasněžená. Těžká auta v ní navíc vyjela hluboké brázdy, a tak se nám šlo velmi těžce. Vše, co jsem cítila, byla frustrace. Vlekli jsme se jako nekonečné procesí. Zdálo se nám, že jdeme dlouhé hodiny.

Najednou jsme se zastavili před starými kasárnami. Naši muži od nás byli odděleni. Dostali nařízeno odejít do jiných kasáren. My, ženy a děti, jsme přešly silně namrzlý a kluzký dvůr kasáren. Když jsme pak procházely chodbou s vysokými stropy a stoupaly po schodišti, odrážel se zvuk našich bot od okolních zdí.

Bohušovice nad Ohří – cesta transportu ulicemi městečka od železničního nádraží do Terezína

Naše skupina skládající se z třiceti šesti žen a dětí vešla do velké, studené a prázdné místnosti. Nebyly tam postele, matrace a dokonce ani sláma. Vítala nás jen holá a špinavá podlaha. Vyděšeně jsme hleděly jedna na druhou. Tak jsme se ocitly v našem novém domově – koncentračním táboře Terezín. Upustili jsme své torny. Cesta byla u konce.“

Goldscheiderovi v Terezíně

Alfréd, Emma a Zdeňka Goldscheierovi získali významné pozice v soukolí terezínské židovské samosprávy. Zdeňka pracovala v Centrální evidenci (Zentralevidenz-Familienkarte). Alfréd Goldscheider zastával nižší admnistrativní pozici na ústředí židovské samosprávy. Během dvou let strávených v Terezíně sesnažil pro budoucnost zachránit písemnosti, které prošly jeho kanceláří a které dokumentovaly každodenní život v Terezíně. Emma Goldscheiderová pracovala v kancelářích ubytovacího oddělení (Raumwirtschaft – Ubikationskanzlei), nejprve v ženských Hamburských kasárnách a později v Drážďanských kasárnách určerných pro přestárlé.

Helga Weissová: Příjezd do Terezína v roce 1942

Práce na významných postech v aparátu židovské samosprávy do jisté míry chránilo rodinu Goldscheiderových před zařazením do transportů na Východ. Ochrana rodiny byla prioritou Emmy Goldscheiderové a dlouho existovala naděje, že vše dobře dopadne. Podle vzpomínek některých příbuzných, kteří přežili holocaust a žili později v Československu, si měla Emma k přežití rodiny v Terezíně pomoci také vztahem s blíže nejmenovaným německým vojákem. Tuto informaci není možné potvrdit z jiného zdroje. Samotná Emma se ve svých poválečných vzpomínkách k této záležitosti nijak nevyjadřuje.

Zatímco Emma, její tchýně Josefa a dcera Zdeňka se v Terezíně dočkaly osvobození tábora Rudou armádou, Alfréd a syn Honza byli 28. září 1944 odvezeni transportem Ek do tábora Auschwitz-Birkenau. Alfréd Emmě před odjezdem předal všechny zachráněné dokumenty s tím, že jednou budou mít mimořádnou cenu. Alfréd Goldscheider našel v Auschwitz-Birkenau okamžitou smrt v plynové komoře. Honza byl přemístěn do tábora Kaufering, který byl podřízen koncentračnímu táboru Dachau. Zde zemřel 28. března 1945 hladem a vyčerpáním ve věku nedožitých sedmnácti let.

V listopadu 1944 postoupila Emma Goldscheiderová na pomyslném žebříčku v soukolí židovské samosprávy a stala se nejvýše postavenou ženou v historii ghetta Terezín. Až do osvobození stála v čele ubikačního oddělení.

Podpis Honzovy maminky Emmy Goldscheiderové jako vedoucí „ubikační kanceláře“ v Terezíně

Podle již zmíněných vzpomínek Emminých příbuzných – které není možné z jiného zdroje ověřit – se babička Honzy Goldscheidera nedokázala vyrovnat s tím, za jakou cenu část rodiny v Terezíně přežila. Josefa Goldscheiderová byla navíc velmi zraněna smrtí vnuka Honzy a syna Alfréda. Tato skutečnost nejspíš poznamenala Josefin vztah k Emmě. Když se Emma a její dcera Zdeňka rozhodly po válce emigrovat, odmítla se k nim připojit. Zemřela 7. dubna 1959 ve věku 87 let.

Emma Fuchsová roku 1971 v knize „My Kaleidoscope“ podrobně popisuje své zážitky z terezínského ghetta. Věnuje se získání práce na ubikačním oddělení, podmínkám, ve kterých žily ženy a děti, marodkám a péči o nemocné, každodenním obavám z transportů, táborové „cvokárně“ v bloku zvanému Kavalír, setkání s pozoruhodnými lidmi a jejich osudům, listopadovému sčítání v Bohušovické kotlině roku 1943, zkrášlování Terezína na jaře 1944, transportu dánských židů do vlasti v dubnu 1945 a útěku esesáků v květnu 1945.

V roce 1994 přidala své vzpomínky také Emmina dcera Zdeňka – Nina Z. Ebb. Zdeňčiny vzpomínky částečně vycházejí z knihy „My Kaleidoscope“, jsou však doplněné o historické reálie a vlastní postřehy. Vzpomínky Emmy a Zdeňky Goldscheiderových tvoří následující část svědectví o pobytu rodiny v ghettu Terezín.

Podlaha místo postele

Dlouhé měsíce žily ženy a děti z plzeňských transportů v otřesných podmínkách. Přežily mrazivé týdny ledna a února 1942 a chystaly se v Terezíně přivítat první jaro. Emma Fuchsová o tom napsala:

„Bylo jaro dvaačtyřicátého roku. Na starém kaštanu před mými okny rašily drobné zelené listy a zdálo se, že strom obetkaly krajkou. Větve se líně natahovaly až k mému oknu. Vždy jsem na kaštanech milovala jejich květy. Stály na větvích vzpřímeně a vznešeně a každý z nich vypadal jako malý bílý stromeček. Teď bylo mé okno zamřížované a já se mohla stromu dotknout pouze pohledem.

Charlotte Burešová: Ubikace v podkroví

Už téměř tři měsíce jsme byli drženi v terezínském ghettu, uvězněni ve starých kasárenských barácích. V těle mi zůstal pouze jediný pocit. Měla jsem hlad. A hladové byly i mé děti. S dalšími ženami jsme se před usnutím jsme si povídaly o jídle, vytahovaly se s našimi kulinářskými recepty a vyprávěly si o luxusních přípravách jídel pro mlsné přátele. V našich představách se třpytily čistě bílé ubrusy z damašku, křišťálové skleničky a porcelánové servisy. Nechávaly jsme se přemáhat nostalgií a usínaly s očima plnýma slz.

Na našem pokoji bydlelo dvaatřicet žen. Děti jsme nepočítaly. Stále jsme spaly na podlaze a jako polštáře nám sloužily vlastní tlumoky. Měly jsme slíbeno, že dostaneme palandy, aby se kapacita ubikace mohla zvýšit na trojnásobek. Byla jsem pohromadě s dcerou a synem. Manžel byl v jiné kasárenské budově. Neviděla jsem ho poměrně dlouhou dobu.

Bedřich Fritta: Ubikace

Nejdůležitější pravidlo bylo: »Pracuj co nejlépe umíš a zůstaň zdravý.« Pouze nejvýkonnější dělníci se v Terezíně udrželi. Další tisíce našich spoluvězňů byly průběžně deportovány dále na východ. To se stalo i mé sestře a bratrovi s rodinami. Říkalo se, že odjíždějí do Polska, nebo ještě někam jinam. Vůbec jsme netušili, co se děje ve zbytku světa. Žili jsme v Terezíně v jakési pomyslné společnosti nešťastných lidských jedinců a psanců a tak se s námi i zacházelo.“

Nina Z. Ebb (Zdeňka) si v souvislosti s příjezdem do Terezína a s ubytováním v primitivních podmínkách vybavila následující skutečnosti:

„V době, kdy jsme přijeli, existovala zde už základní pravidla. Náš přeplněný pokoj měl svou »pokojovou starší«, která nám každé ráno předčítala sdělení židovské samosprávy, obsahující rozkazy a zákazy. Typické byly následující rozkazy: »Je zakázáno stýkat se s muži.« »Nemíme psát žádné dopisy.« »Nesmíme se stýkat s křesťany ve městě.« »Kouření je přísně zakázáno.« »Nikdo nesmí chodit po chodníku.« »Muži musí pozdravit každého uniformovaného Němce sejmutím čepice z hlavy, ženy úklonou.« »Nikomu není dovoleno opouštět přidělený pokoj po deváté hodině večer, kdy probíhá nástup a kontrola.«…“

Nemoci, marodky a umírání

Vedle nedostatku soukromí a pocitů hladu a chladu naplňovaly nedobrovolné obyvatele Terezína obavy z transportů na Východ a každodenní strach z trestů, nemocí, epidemií a umírání. Nina Z. Ebb (Zdeňka) popsala každodenní hlad a nemoci, které s ním souvisely, takto:

„My všichni – s výjimkou těžce pracujících a dětí do čtrnácti let, kteří měli nárok na zvláštní příděly jídla – jsme neustále měli hlad. Pracovala jsem mnoho hodin přes čas a dostávala za to nějaký chléb a pár deka cukru navíc. Každý vězeň obdržel přídělové lístky. Stáli jsme v dlouhých frontách na jídlo a starší lidé neustále žebrali o trochu vodové hrachové nebo čočkové polévky. Počty zemřelých neustále stoupaly. V září 1942 umíralo denně sto třicet lidí na stáří a vyhladovění. Další stovky umíraly na takzvanou »terezínku« – dyzentérii, která zabíjela spoustu starých lidí, kteří se přehrabovali v odpadcích a hledali v nich shnilé brambory.

Ferdinand Bloch: Pohřební obřad v Terezíně

Kopáči hrobů nedokázali držet krok s tak velkým množstvím umírajících lidí. Na podzim 1942 byl proto vydán rozkaz postavit krematorium, aby se vyřešily problémy s kopáči, prostorem a rakvemi. Před spálením bylo nutné mrtvým prohlédnout ústa, zda v nich nemají zlaté zuby. Popel byl uložen do krychlových bílých papírových krabic, opatřen jménem a transportním číslem zemřelého a uskladněn.“

Emma Fuchsová se ve své vzpomínce věnuje celkové situaci starých lidí v Terezíně a neutěšeným poměrů, ve kterých byli nuceni tito vězni žít:

„Na začátku léta 1942 se náš koncentrační tábor rozšířil na celé město Terezín. Město mívalo v minulosti kolem deseti tisíc obyvatel, ale teď zde mělo žít na padesát tisíc židovských vězňů. Lidé, kteří zde bydleli po generace, byli vystěhováni. Nikdy jsme je neviděli, protože jakýkoliv styk s civilním obyvatelstvem byl považován za vrchol zrady a devět našich spoluvězňů stál dokonce život. Rozsudek zněl »oběšení na veřejnosti«. Zločinem byl pokus dotyčných dozvědět se něco o rodinách, které ještě měli doma. Když o několik měsíců později tyto rodiny dorazily do ghetta, dozvěděly se smutnou zprávu a byly nuceny svůj zármutek nést s tichou rezignací.

Teď se celé město vyprázdnilo a ve zchátralých starých domech byli okamžitě ubytováni nově příchozí vězni. V krátkých intervalech jich dorazilo čtyřicet nebo padesát tisíc. Většina z nich byli staří lidé v ubohém fyzickém stavu a když jsme je potkávali, všechno se v nás bouřilo. Tito staří lidé se vůbec nepodobali prarodičům, jaké jsme znali, babičkám, které sedávaly na okraji gauče, pletly, háčkovaly, četly nebo prostě rozprávěly. Tito lidé byli vyhublými, beztvarými, hladovými a špinavými lidskými bytostmi. Byli jsme zděšeni a měli na paměti důrazné varování: »Vyhýbejte se kontaktu s nově příchozími!« Ti lidé byli nakaženi šatními vešmi, které přenášely tyfovou horečku.

Dělala se opatření. Před tím, než vstoupili do svých ubikací, byli nově příchozí vězni očištěni – vykoupáni a vydezinfikováni – a byly jim ostříhány vlasy. Pak čekali na své vyčištěné šaty. Pro slabé, staré lidi, bylo takové zacházení často nesnesitelné. Mnozí z nich denně umírali přímo na místě.

Bylo nevyhnutelné, že nás na přeplněných pokojích trápily štěnice, blechy a dětské vši. Tento hmyz jsme nepovažovaly za nebezpečný. Kasárna a budovy procházely čas od času dezinfekcí. Ale jen o pár dní později už zase další hmyzí potěr sál někomu krev. Přišel rozkaz, abychom si ostříhaly vlasy. Pokud byl na pokoji jediný vězeň nakažen vešmi, muselo všech čtyřicet nebo padesát dalších obyvatel podstoupit očišťovací proceduru. Pokoje se naplnily novým zápachem – vůní chlorinu.

Leo Haas: Terezínská nemocnice v létě 1943

Marodky byly přeplněné. Pacienti nebyli nemocní. Umírali. Lidé měli z marodek strach. Vnímali je jako poslední stanici před smrtí. Naši spolubydlící zde trpěli a umírali. K tomu, aby člověk dokázal vstoupit do přeplněné místnosti, kde se tísnilo třicet i více lidí, a neomdlel při tom, potřeboval hodně sil. Místnost byla naplněna silným zápachem – zápachem smrti. Počty mrtvých rostly a denně dosahovaly více než sta případů.

Pohřební vůz, tažený našimi mladými muži a ženami, byl denně přeplněn rakvemi. Nedoprovázeli jej téměř žádní zarmoucení příbuzní. Stalo se každodenní realitou, že staří umírali a byli odváženi bez povšimnutí. Jejich mladší příbuzní odešli již dávno ze země, aby si zachránili životy. Další mladí lidé byli deportováni na Východ ještě před tím, než se jejich rodiče dostali do Terezína, a nikdo neznal jejich osud. V říjnu 1942 byla zahájena deportace starých lidí nad 65 let. Jako nepotřebný odpad byli odesláni v dobytčácích na neznámé místo.“

Bedřich Fritta: Život v ghettu Terezín

Po rožšíření tábora na celé území města Terezín a vzniku ghetta byl pro vězně zrušen zákaz opouštět ubikace. Muži se mohli začít stýkat se svými rodinami. Rodiny si pak mohly vybrat, kde se budou po práci stýkat – na přeplněných ubikacích nebo na přeplněných terezínských ulicích. S vytvořením ghetta souvisel také vznik samosprávné židovské stráže – ghettowache, která převzala vnitřní pořádkovou službu od četnictva.

Ghetto bylo přeplněné, což dokumentuje i ilustrace Bedřicha Fritty. Nina Z. Ebb k tomu později poznamenala: „Přeplnění bylo akutním problémem, ale před Němci jsme se snažili tuto skutečnost skrývat. Jejich nápravu jsme předem znali – poslat více transportů na Východ. Nejprve se vyrobily palandy. Když to nestačilo, změnila se dvě patra na tři. Následně byly na spaní adaptovány špatně osvětlené půdní prostory, kde se v letním horku a zimním chladu téměř nedalo vydržet. Na konci již sloužily k ubytování padesáti tisíců vězňů všechny domy, ale také obchody, sklady, kino či stáje.“

Každodenní nejistota

Dne 11. března 1942 odjel z Terezína velký transport Aa na východ, konkrétně do polského ghetta Izbica. Mezi tisícovkou deportovaných vězňů byli Emmin bratr Richard s manželkou Emmou a dcerami Margit a Gertou (příběh zde) a Emmina sestra Hedvika Bergmannová s manželem Hugem. Dne 27. dubna 1942 je následovala transportem Aq Emmina sestřenice Irma Straussová s manželem Rudolfem a osmiletou dcerou Zuzankou. Emma Fuchsová si datum prvního transportu do Izbice již v roce 1971 nepamatovala. Domnívala se, že proběhl 23. února 1942. Ve svých vzpomínkách o tom píše:

„Dvacátého třetího února 1942, měsíc po našem příjezdu do Terezína, byli sestra Hedvika s manželem a bratr Richard s rodinou deportováni z našeho tábora do Polska. Nikdy se nevrátili. Moje sestra, která se provdala až v pozdním věku, neměla žádné děti. Bratr měl ale dvě holčičky.

Transport na Východ – film Transport z ráje (1962)

Brzy jsme pochopili, že Terezín je tranzitním táborem. Transporty, které denně přicházely a odcházely nám připomínaly dočasnost našeho pobytu. Kdykoliv se slovo »transport« objevilo v denním rozkazu, zmocnila se nás hrůza.

V jednom z příchozích transportů jsem našla svou dávnou kamarádku. I přes bídu, ve které se nacházela, vypadala šťastně. Její manžel byl sice odeslán do jiného koncentračního tábora a ona netušila, proč je rozdělili, radostně mi ale prozradila že po osmi letech manželství konečně otěhotněla. Byla jsem jejím důvěrným sdělením dojatá. Ještě netušila, že každé těhotenství se muselo v Terezíně nahlásit a po šesti týdnech se prováděly potraty. Kamarádka nic nenahlásila. Když byla v osmém měsíci, společně s nenarozeným děťátkem ji odeslali na smrt.Strýc mého manžela, pětaosmdesátiletý Ignác Schwarzkopf, se deportaci na východ vyhnul. Byl příliš nemocný a zemřel v Terezíně 3. července 1942. Jeho mladší žena Karolína jela ve svých pětasedmdesáti letech v říjnu 1942 sama do Treblinky. K vlaku ji nesli na nosítkách. Poslední prosba, kterou ke mě měla, byla: »Ztratila jsem kabelku. Jestli ji najdeš, přines mi ji domů.«

Transport na Východ – film Transport z ráje (1962)

Strýc Ignác byl rebel. Dělával si legraci z mého náboženského cítění a víry v Boha. Jednou, když jsem ho navštívila na marodce, podíval se na mě a ironicky pronesl: »No tak co, Emmo, řekni mi, kde je teď ten tvůj Bůh.« Neuměla jsem odpovědět.

Pamatuji si také na jednu velmi zbožnou ženu, která čekala v řadě lidí, kteří měli nastoupit do deportačního vlaku. Hořce plakala a nikdo ji nedokázal utišit. Zeptala jsem se, co pro ni mohu udělat. Prosila mě: »Prosím vás, přineste mi můj šajtl. Zapomněla jsem ho na pokoji.« Řekla mi číslo pokoje. »Šajtl« byla paruka, kterou měly nosit ortodoxní vdané ženy. Když jsem paruku přinesla, slzy se jí rázem usušily. Spokojeně vydechla a vykročila společně s celou skupinou k vlaku.“

Emma a Zdeňka v práci

Většina obyvatel terezínského ghetta se snažila získat v novém prostředí práci a zachránit tak sebe a své rodiny před případnými deportacemi na Východ. Výjimkou nebyli ani manželé Emma a Alfréd Goldscheiderovi. Emma na okamžik, kdy byla zaměstnána, vzpomínala:

„Devátého března 1942 jsem dostala práci. Byla to kancelářská práce, která znamenala velkou zátěž pro mé nervy. I ta nejmenší nespokojenost mých nadřízených znamenala deportaci. Ve své snaze vyhovět jsem si připadala jako akrobat balancující na provaze. Pracovala jsem šestnáct hodin denně, ale obdržela jsem propustku. Bez tohoto důležitého dokumentu nemohl nikdo opustit kasárna. Byla to malá našedlá kartička velká pět krát pět centimetrů, byla ale podepsána nejvyšší autoritou tábora, německým SS Sturmführerem a legalizovala můj pohyb po ulici.

Emma měla na starosti ubytování vězňů

Každý večer jsem musela podávat hlášení v kanceláři svého oddělení židovské samosprávy – na ubytovacím oddělení. Kancelář se nacházela v jiném kasárenském objektu, než kde jsem bydlela. Pěšky jsem tam byla za pět minut, ale ve dvě hodiny v noci, kdy jsem se zpravidla vracela z práce, se mi ta cesta zdála nekonečná. Německé rozkazy jsme totiž dostávali zásadně v noci.“

Dobová zmínka o Emmě Goldscheiderové se dochovala v deníku Evy Roubíčkové – rodným příjmením Mändlové – z Prahy (1921–2013). V květnu 1942 si Eva do deníčku zapsala:

„27. 5. neděle – Odpoledne jsem byla s Editou na šancích u chlapců. Mají to velmi hezké. Měly jsme strach, protože tam vlastně žádná děvčata nesmějí. V poledne jsme dostaly náhle vyrozumění, že musíme za hodinu vynést zavazadla z pokoje, protože dostaneme postele. Odpoledne jsem šla s Milenou a dvěma děvčaty do zahrady k Porgesovi. Byla tam milá společnost, Erna Thiebenová, Karel Pollak, hráli na harmoniku. Večer hádka pro postele. My ležíme v prostředních. Není místo pro zavazadla. Hádky o každý centimetr. Přijala jsem to s humorem. Co můžeme jiného dělat?

28. 5. pondělí – Magda, Kapp a já se snažíme dostat zvláštní pokoje pro zahradnice a denně jsme u Goldscheiderové. Postele jsou velmi ošklivé. S jídlem je to také těžké. Maminka dostává od starých dam málo. Já dostávám, je-li tam nějaký mně známý kuchař, větší porce.

29. 5. úterý – Zdá se, že Goldscheiderová nám pokoj povolí. Chodíme za ní denně. V zahradě sklízíme salát. Dostáváme jej denně. Svůj většinou směním za chléb, takže teď máme chleba téměř dost.“

Devatenáctiletá Emmina dcera Zdeňka se v Terezíně snažila pracovat, co jí síly stačily. V kanceláři Centrální evidence, kde byla zaměstnána, trávila mnoho přesčasových hodin, za které dostávala zvláštní příděly jídla. Ke své práci ve vzpomínkách uvedla:

„Pracovala jsem v kanceláři Centrální evidence, kde se vyplňovaly registrační karty vězňů a kde se denně zapisovaly počty nově příchozích, deportovaných a těch, kteří zemřeli. Každé ráno se musel celkový počet vězňů předat na německé komandatuře. Byla jsem v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně a povolávali mě kdykoliv přijel nový transport. Součástí mé práce bylo registrovat nově příchozí, jejich data narození, povolání, jména manželů, manželek a dětí, kteří přijeli buď s nimi nebo před nimi.

Někdy tito ubožáci cestovali i sedmnáct hodin v dobytčích vagónech, někteří zemřeli během cesty a jiní museli být uloženi na nosítka. Byli vyčerpáni, zmateni a velmi špinaví. Zatímco jsem sbírala potřebná data, snažila jsem se je utišit a říkala jim, že já už jsem v táboře několik měsíců a oni to také zvládnou.

Přestože oficiálním jazykem v táboře byla němčina, dařilo se nám udržet v práci český personál pohromadě a vytvořit tak kamarádské vztahy, které při kontaktu s jinými národnostmi nebyly kvůli jazykové bariéře možné. České vlastenectví v nás bylo hluboce zakořeněné. Měli jsme přitom výhodu, že jsme rozuměli německy. Německy mluvící vězni totiž česky nerozuměli.“

Čeští četníci

Strážní službu v Terezíně měli na starosti čeští četníci. Jejich úkolem bylo hlídat vězně a zamezit jim ve styku s okolním světem včetně nežidovského obyvatelstva městečka Terezín. Nina Z. Ebb roku 1994 ve svých vzpomínkách napsala:

„Na starosti nás mělo od sta do sto padesáti českých četníků, kteří byli podřízeni německé komandatuře. Někteří z nich stáli na stráži a kontrolovali propustky lidí, kteří pracovali mimo kasárna. Jiní doprovázeli pracovní skupiny do různých zaměstnání. Celkově byli tito četníci slušní lidé. Mluvili na nás česky a když nás nikdo neviděl, říkali nám i politické vtipy.“

Četníci v Terezíně

Stejně jako Zdeňka, také její maminka Emma, měla s chováním českých četníků dobré zkušenosti. Ve svých vzpomínkách uvedla následující příhodu:

„Naše kasárna byla hlídána českými četníky, kteří měli kancelář blízko vstupu do budovy. Každý vězeň, který chyběl po deváté hodině večer, zde musel být nahlášen. Stejně tak se zde musel ohlásit každý, kdo po deváté hodině přišel do kasáren. Četníci byli přísní, ale nikoliv hrubí.

Jednou v noci – byl to pozdní sobotní večer – jsem opět přicházela ke kasárnám. Než jsem vstoupila do četnické kanceláře, abych se zde nahlásila, zaslechla jsem zevnitř smích. »Že by večírek?« napadlo mě. Zaklepala jsem na dveře a vešla. V místnosti stála na stole velká mísa s nakrájenými dobrotami – skutečným salámem a roládou. Bylo to jako zapomenutý sen a mně se sbíhaly sliny. Zírala jsem na stůl hladovýma očima.

Kolem seděli čtyři četníci a dobře se bavili. Každý z nich držel v ruce půllitr piva. Slavili příchod nového kolegy, kterého jsem před tím ještě nikdy neviděla. On asi pro změnu ještě nikdy před tím neviděl vyhublou židovskou vězeňkyni. Díval se na mě s účastným úsměvem a nabídl mi svůj nápoj. My jsme neměli dovoleno bavit se nebo stýkat se strážnými. Mnoho lidí zaplatilo za nedodržování tohoto nařízení svými životy. Jenže nabídka byla příliš lákavá. Nedokázala jsem odolat. Plaše jsem pokývala hlavou a on mi podal svůj napůl vypitý půllitr. Jedním hlubokým hltem jsem jej vyprázdnila.

Četnický strážní oddíl v Terezíně

Když jsem se následující noci – bylo to opět nad ránem – přišla ohlásit, daroval mi »můj« četník krajíc chleba. Ostatní tři četníci na mě hleděli s úsměvy. Možná čekali, že chléb zhltnu stejně rychle jako předchozí noci pivo. Ale chléb jsem nemohla sníst sama.  Rozepla jsem proto kabát a pečlivě v něm ten drahocenný kousek jídla ukryla, abych se později podělila se svými dětmi.

V Terezíně se všeobecně předpokládalo, že jsme určeni k záhubě. Já jsem se ale rozhodla nevzdat se a byla jsem připravena bojovat proti hladu a frustraci a zachránit svou rodinu. Tak začal můj velký  závod o přežití.“

Barák zvaný Kavalír

Ze všech terezínských ubikací byla nejhorší takzvaná Kavalírka umístěná v části opevnění historicky zvané Kavalír VIII. Po vzniku ghetta se v Kavalíru se nacházelo psychiatrické oddělení terezínské nemocnice, ve kterém v nelidských podmínkách živořilo 1475 psychicky a nervově chorých židovských vězňů. V lednu 1942 sloužil Kavalír pro ubytování části lidí transportovaných z Plzně. Emma Fuchsová své zážitky z Kavalírky popsala následovně:

„Součástí Terezína byla zchátralá budova, které se dříve říkalo »Kavalírská kasárna«. Uvnitř ani venku ale nic neprozrazovalo, proč kdysi získala tak honosné pojmenování. Generacím vojáků Kavalír sloužil jako skladiště a nikdy nikoho nenapadlo, že by tu měli žít lidé. Když jsme přijeli do Terezína, byla pro nás budova upravena, a to bez jakýchkoliv dalších vylepšení. Staré rezavé stroje a materiál, které se zde nacházely, byly vyneseny a v provlhlých a orosených místnostech se usadili lidé z našeho transportu.

Bedřich Fritta: Cvokárna

Přízemní místnosti se nacházely pod úrovní ulice. Pokud jste se dívali z okna, viděli jste nohy lidí, kteří chodili kolem. Horní části těl jste nespatřili. Zpočátku byly nohy obuté do pěkných vycházkových bot. Jak ale míjel čas, podrážky se prochodily a podpatky ulámaly. Také nohy se unavily a pomalu a vysíleně se vlekly kolem oken.

Lidé, kteří bydleli v oněch končinách, ale nic z toho nevnímali. Jen zřídka se podívali z okna. Byli to naši »blázni«. Nebyli divocí ani nekřičeli. Jen seděli a zírali před sebe, neschopní vyrovnat se s utrpením, které je postihlo.

Mezi pacienty jsem objevila jednu známou z našeho města. Kdysi to bývala velmi bohatá a ušlechtilá žena. Byla známá jako filantropka, která ve své vile pořádala večírky a módní přehlídky, zvala na ně bohaté přátele a vybrané peníze věnovala potřebným a hůře zajištěným členům židovské obce.

Nyní se jakýmsi nedopatřením ocitla v Kavalíru, osamělá a zapomenutá. Když jsem ji tu našla, obklopenou netečnými starými ženami, byla jsem v šoku. Bylo jí tehdy kolem sedmdesáti let, ale mysl měla stejně jasnou jako kdykoliv předtím. Pokusila jsem se na ni upozornit představitele ghetta a snažila jsem se, aby se dostala z tohoto nešťastného místa a byla umístěna v nějaké jiné ubikaci. Když konečně přišel stěhovací rozkaz, odmítla ty nejubožejší ze všech opustit. Vůbec netuším, jak dlouho s nimi žila – v tamních podmínkách lidé rychle umírali.“

Bývalí hrdinové

Do terezínského ghetta přicházela řada válečných veteránů, kteří se v novém prostředí museli naučit žít nejen bez svého majetku a postavení, ale mnohdy i bez nejbližších příbuzných a v neustálém ponižování. Nina Z. Ebb (Zdeňka) na příjezd židů z Německa a bývalého Rakouska, mezi kterými se nacházela početná skupina válečných invalidů a veteránů, vzpomínala takto:

„V červnu 1942 začaly přijíždět první transporty z Německa a Rakouska. Tyto nové transporty se téměř výhradně skládaly ze starých lidí, válečných invalidů a vyznamenaných válečných veteránů. Mnozí z těch starých lidí doma zaplatili a podepsali podvodné dokumenty, které jim měly zajistit odeslání a následné ubytování v »rajském ghettu« (Paradiesghetto), »lázních Terezín« (Bad Theresienstadt) nebo »říšském domově pro staré lidi« (Reichaltersheim). Mnohé z těchto obětí si s sebou přivezly cylindry, fraky, krajkové šaty a slunečníky. Také nevinně žádali o jeden nebo dva pokoje obrácené na jih, které měli slíbené od německých důstojníků. Místo slíbených apartmánů byli tito nešťastníci nuceni žít v temných a nevytopených podkrovních a podzemních místnostech.“

Na jednoho z válečných hrdinů, kteří v minulosti nasazovali své životy za Německo a Rakousko-Uhersko, vzpomínala také Emma Fuchsová:

„V jednom z příchozích transportů jsem si všimla staršího muže, kterému mohlo být něco kolem sedmdesáti let. Obcházel dvůr kasáren, oblečený ve staré vlněné vojenské dece, kterou měl těsně omotanou kolem štíhlého a stále ještě vzpřímeného těla. Den za dnem tu chodíval v naprosto stejný čas, vzpřímený jako jedlička. Říkala jsem si, že je vysloužilým důstojníkem z nějakého strážního oddílu. Zdál se pohroužený do sebe, nikdy se nebavil s ostatními lidmi, neměl přátele ani se o nikoho nezajímal.

Mezi desetitisíci obyvatel ghetta byla celá řada válečných veteránů – film Transport z ráje (1962)

Z čiré zvědavosti jsem jej pozorovala. Kolem ramen měl pořád tu samou deku. Ruce látku pevně svíraly, jako kdyby držely bůh ví jaký poklad. Stále dokola se procházel po velkém, vymrzlém kasárenském dvoře. Jednoho dne mne pozdravil povadlým úsměvem. Ústy jsem na něho nepromluvila, ale mé oči se jej zeptaly: »Proč?« Kdykoliv jsme se od té doby potkali, přátelsky jsme se pozdravili pokýváním hlavy.

Jednoho dne se neobjevil. Když se neukázal ani v následujících dnech, začala jsem po něm pátrat. Zjistila jsem, že můj neznámý přítel musel na marodku kvůli velmi obávanému zápalu plic, který se rychle šířil mezi starými lidmi.

Poté, co zemřel, snažila jsem se o něm zjistit něco více. Dozvěděla jsem se, že byl za první světové války důstojníkem rakouské armády a že získal vysoké vyznamenání. Společně se svou irskou partnerkou, kterou si nikdy nevzal, žil ve Vídni. Vytvořil kolem sebe skleník, ve kterém celý život dobrovolně žil. Milence, se kterou prožil nejlepší léta svého života, nikdy neřekl o svém původu. Teprve když byl transportem poslán do Terezína, zjistila, že byl židem a že poctivě vyznával svou víru.

Medaile a vyznamenání z první světové války nikoho v Terezíně nezajímaly.

Tam v Terezíně, mezi lidmi, kteří trpěli úplně stejnou agónií jako on, by si nedovolil ukazovat své city a sdílet pocity. Jeho hrdost byla natolik silná, že nikomu neodhalil své potřeby. Poté, co byl odnesen s vysokou horečkou na marodku, zjistilo se, že někdejší válečný hrdina je pod svou velkou vlněnou vojenskou dekou úplně nahý. Neměl na sobě jediný kousek oblečení.

Byly mezi námi stovky válečných invalidů z první světové války. Žili společně v jednom z baráků. Do Terezína je dopravili na kolečkových křeslech, o berlích, s umělými končetinami, slepé nebo poloslepé, s abscesy a ranami, které se jim nehojily. Ti všichni byli němými historickými svědky toho, jak Německo umělo vzdávat velmi podivným způsobem hold svým hrdinům. Mnozí z nich měli na šatech medaile hned vedle žluté židovské hvězdy. O jejich nejzákladnější potřeby se musely postarat manželky – pokud nějaké měli. Mnozí ale byli v Terezíně ztraceni – především slepci. Nemohli u sebe mít slepecké psy, které kdysi mívali doma, takže se pro ně nové prostředí stalo tím nejhorším životním zážitkem.

Jednoho pátečního odpoledne jsem byla svědkem scény, na kterou nikdy nezapomenu. V Terezíně žil jistý muž z Lucemburska, od francouzských a německých hranic, který měl dřevěnou nohu. Dobře jsem ho znala. Vídávala jsem jej, jak na ulici s obtížemi poskakoval o berlích. Na hrudi měl připnutá nejvyšší německá vyznamenání. Mnoho let je opatroval a byl při tom plný hrdosti a vlastenectví. V nové situaci to ale bylo naprosto absurdní.

Scéna z filmu Transport z ráje (1962)

Zčista jasna se před hrdinou neznámo odkud zjevil esesák. Zastavil nešťastníka a obvyklým, drsným hlasem na něho zařval: »Žide, kampak tak spěcháš?« Viděla jsem, jak muž zbledl. Zoufale se snažil co nejrychleji najít odpověď a chraplavým hlasem pronesl: »Jdu se modlit.« »Kam?« chtěl vědět esesák. Shromažďování jakéhokoliv druhu, a především modlení, bylo totiž v Terezíně zakázáno. Natož aby k tomu účelu bylo v ghettu vyčleněno nějaké zvláštní místo. Staří lidé se prostě shromážďovali v průchodech, prázdných stájích nebo na půdě. Účastnili se zde tajných bohoslužeb, a to s mnohem větším zaujetím, než tomu u nich bývalo v útulných synagogách ve starém domově.

Invalida stál před mladým esesákem, třásl se po celém těle a mumlal jakousi adresu. Uniformovaný barbar shodil muže na zem, zkopal jej a opustil scénu. My vězni jsme měli nařízeno nechodit po chodnících, ale prostředkem ulice. Muž tedy skončil na zemi uprostřed ulice. Nešťastník ztratil berle a nebyl schopen se zvednout. Teprve po chvíli dorazili kamarádi a pomohli mu vstát. Nikdo nepromluvil jediné slovo. Medaile »Pour Le Merit« byla celá od bláta.“

Celodenní sčítání

Emma Fuchsová ve svých vzpomínkách uchovala jednu z nejděsivějších událostí v historii ghetta Terezín. Jednalo se o hromadné sčítání vězňů, ke kterému došlo v Bohušovické kotlině v listopadu 1943: 

„Desátý listopad byl v celé střední Evropě už několik let známý jako »Křišťálová noc« – noc, během které byly v roce 1938 vypáleny synagogy v Německu a některých okupovaných zemích. V Terezíně jsme v tento výroční den zažili svůj vlastní, velmi specifický horor.

Sčítání: »V pět hodin ráno snídaně, v šest hodin se všichni vězni fyzicky schopní vězni shromáždí na nádvoří kasáren.« Nemocní měli být ponecháni na svých místech. Židé pověření organizací celé operace byli nervózní, křičeli a snažili se plnil rozkazy. Rozkazy zněly: Vydat se na pochod do 1,5 km vzdálené Bohušovické kotliny, kde proběhne sčítání. Sčítání provede osobně německý velitel, SS Obersturmführer.

Dokumentární kresba Leo Haase

Údolí leželo mimo hranice ghetta. Jednalo se o hluboký kráter obklopený přerostlým křovím. Bylo to poprvé, kde jsme vyšli z tábora. To pochmurné, mlhavé listopadové ráno mezi námi vyvolalo velké pozdvižení. Na nádvoří kasáren jsme byli zformováni do rovných řad, šestistupů, a v osm hodin ráno jsme konečně kasárna opustili. Jak jsme procházeli terezínskými ulicemi, spojovali jsme se na nárožích se zástupy z dalších kasáren a budov. Když jsme se ocitli na hranicích ghetta a vyšli na silnici, šíře zástupů se zdvojnásobila. Po rázné chůzi trvající asi půl hodiny jsme vešli na louku. Mělká kotlina byla obklopena četníky a esesáky. Rázem mezi námi ustal hovor. Na každého z nás dolehla důležitost okamžiku.

Zůstali jsme stát v nekonečných zástupech oddělených úzkými uličkami. Zaplnili jsme celé údolí. Zazněl rozkaz: »Položte ruce na ramena člověka před vámi a stůjte vzpřímeně!« Vzhledem k tomu, že jsme nebyli vojáci a byly mezi námi děti a staří lidé, šlo o těžký úkol. Mnozí byli tak slabí, že dokázali jen stěží udržet rovnováhu. Koho to ale zajímalo?

Dokumentární kresba Jana Hartmanna

Přesně v půl dvanácté jsme zaslechli klus koní a na cestě spatřili jezdce. Krátce na to přicházela do údolí skupina esesáků. Kráčeli přímo k nám. Šli pomalu a nenuceně k první uličce, přičemž každý z nich v ruce pohupoval bičíkem. My, tisíce vystrašených lidských bytostí, jsme mezitím stáli v hrobovém tichu. Sčítání začalo. Mohli jste zaslechnout, jak bič dopadl na něčí záda. Pak přešli ke druhé uličce a scéna se opakovala. Celkem byly vytvořeny čtyři uličky a Němcům trvalo více než hodinu projít sem a tam celou obří skupinu shromážděných lidí. Kráterem se rozléhaly hrubé hlasy esesáků, švihání bičů a křik. Nakonec opět zazněl rozkaz: »Židi, zůstaňte jak jste, dokud se nevrátíme!« Poté esesáci odešli.

Do dvou hodin odpoledne se žádní další Němci neukázali. Naše řady už byly neuspořádané. Děti měly hlad, staří lidé byli unavení. Kromě studené země nebylo kam se posadit. Muži a ženy vytvořili svými těly živé stěny, za které bylo možné chodit na záchod. Po další hodině už všechny ženy seděly na zemi. Kolem panoval chladný, mlhavý listopadový den.

Tři hodiny odpoledne. Žádní esesáci na koních a žádné zprávy. Báli jsme se hrůz, které mohou přijít. Někdo vykřikl: »Copak nevidíte, jaký jsme tu perfektní terč? Všechny nás postřílí!« Kotlina, ve které jsme se nacházeli, ležela mezi ghettem a bohušovickou železniční stanicí. Kdosi proto varoval: »Budeme odsud všichni odvezeni přímo do Polska.« Jakási starší žena mi řekla: »Zapomenou na nás a nechají nás tu.« Naše fantazie byla vybičovaná do hysterie. Nikdo z nás nevěřil, že jsme tam shromážděni pouze kvůli sčítání. Nejhorší byl pohled na naše muže, kteří pořád ještě stáli s kamennými tvářemi a rebelujícími pohledy.

Sčítání v Bohušovické kotlině – film Transport z ráje (1962)

Jak den pokračoval, situace se stávala stále obtížnější. Slyšela jsem křik, sténání, pláč a cítila jsem se zle. Už jsem nebyla tak statečná jako na začátku. Kolem čtvrté hodiny odpoledne začalo lehce mrholit. Déšť zesílil a brzy se proměnil v liják. O hodinu později už byla kolem dokola černočerná tma a my jsme neviděli ani na nejbližšího souseda. Zahalila nás hustá mlha. Stali jsme se obrovským rancem třesoucích se lidských těl. Věděli jsme, že sčítání už nebude možné. Obrátila jsem se na Alfréda: »Pojď, uděláme noční ležení.« Přitulili jsme se k sobě, abychom vytvořili přístřeší a ochránili naše děti. Podobné »stany« na louce postavila každá rodina.

V šest hodin déšť ustal. Údolí pokrývala jen večerní mlha.  V ní se choulilo na čtyřicet tisíc lidí – vystrašených, vymrzlých, rezignovaných a čekajících na to nejhorší, co přijde. Děti spaly na vlhké zemi. Staří lidé zírali do tmy. Bylo zvláštní, že už nikdo nekřičel, nesténal ani jinak nerušil naši všeobecnou otupělost. Nikdo už ani nepočítal čas. Ochladilo a začalo lehce mrznout. Od úst k ústům jsme si předávali varování: »Zůstaňte vzhůru, neusínejte, možná se dočkáme nějakých zpráv.«

Sčítání v Bohušovické kotlině – film Transport z ráje (1962)

Asi v sedm hodin přicválal jeden jezdec na koni. Zastavil se na silnici nad údolím a zakřičel: »Židi, vraťte se do tábora.« Ta slova slyšelo jen pár z nás, ale během několika sekund jsme o nich věděli všichni. Cesta zpátky do ghetta se hodně lišila od našeho ranního pochodu. Nejspíš se počítalo s tím, že tentokrát poběží domů každý sám. Nesvítily žádné hvězdy ani žádná světla. Ti, kteří mohli, se jako jeden muž starali o staré a nemocné. Pomalu jsme je s sebou nesli domů. Tři hodiny nám trvalo, než jsme všechny odvedli a odnesli zpátky. Ještě nikdy nevypadala naše špinavá, stará kasárna tak přívětivě. Šťastně jsme usnuli ve svém »domově«.

Následujícího rána musely být stovky starších lidí přemístěny na marodky se zápaly plic. Mnozí zemřeli. Ale sčítání Němce neuspokojilo. Podle čísel, ke kterým došli, někteří lidé chyběli. Pět tisíc vězňů bylo za trest deportováno do Polska. O několik dní později proběhlo další sčítání. Tentokrát jsme ale už byli počítáni na ubikacích a celá fraška tím skončila.“

Potěmkinova vesnice

Od jara 1943 si němečtí okupanti pohrávali s myšlenkou, že by mohli do terezínského ghetta pozvat zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže a předvést jim, jak vzorně je postaráno o židovské obyvatelstvo. Ve stejné době proto byly v ghettu zahájeny postupné kosmetické úpravy. V květnu 1943 došlo k přejmenování ghetta na „židovské sídliště“ a pro denní rozkazy byl zvolen nový název „sdělení samosprávy“. Od května 1943 byly v ghettu dány do oběhu ghetto-peníze, bezcenné papírové „poukázky“ na jednu, dvě, pět, deset, dvacet, padesát a sto korun. Vydání ghetto-peněz souviselo se založením místní „Banky židovské samosprávy“. Během následujícího léta dostaly ulice v ghettu civilní názvy místo dosud používaného vojenských označení písmeny a číslicemi.

Bedřich Fritta: Zkrášlování Terezína

Návštěva komise Mezinárodního výboru Červeného kříže se uskutečnila 23. června 1944. Na poslední dny před touto událostí vzpomínala také Emma Fuchsová. Vzpomínka nejsou přesná. Vyplývá z ní, že ke zkrášlení ghetta mělo dojít během jednoho jediného jarního dne v roce 1944. Tak tomu ale zcela určitě nebylo. Přesto Emmina vzpomínka obsahuje řadu zajímavých postřehů, a je proto velmi zajímavá a užitečná:

„Uprostřed noci mě probudil hlas šeptající mé jméno. »Co se stalo? Transport?« Okamžitě jsem byla vzhůru. »Oblékni se a pojď do ústřední kanceláře,« řekl mi kdosi šeptem. Byla to má spolupracovnice z ubytovacího oddělení. O pět minut později jsme už svižně kráčely k ústřední kanceláři. V rukou jsme měly baterky, jejichž světlo tlumily kapesníky. Kamarádka byla příliš nedočkavá na to, aby vydržela nesdělit mi důvod našeho povolání na centrálu. Vyhrkla: »Přijede komise Červeného kříže ze Švýcarska. Budou kontrolovat pravidla a předpisy v našem táboře.«

Bedřich Fritta: Terezínská kavárna

»Ha, ha. Tak to je důvod, proč jsi mě vzbudila uprostřed noci?« Jak jsme šly tou jarní nocí čtyřiačtyřicátého roku, pohybovalo se stejným směrem více a více tlumených světel. Vypadalo to, jako kdyby si někde před námi dával sraz roj světlušek.

»Každé oddělení svolalo své zaměstnance,« vysvětlila mi kamarádka. Naše kancelář dostala té noci za úkol postarat se o přejmenování ulic, kasáren a důležitých budov. Místo dosavadního vojenského označení písmeny a čísly měly obdržet nové, civilizované názvy. Během následujících čtyřiadvaceti hodin prošel náš tábor zkrášlovací kůrou, která jej proměnila v Potěmkinovu vesnici. Objekt CIII se stal Hamburskými kasárnami, objekt HV byl od té doby oficiálně Drážďanskými kasárnami, dosavadní ulice L304 dostala název Dlouhá ulice a ulice Q se změnila na Chebskou nebo Horskou ulici.

Alfred Kantor: Zkrášlování Terezína

Chodníky, po kterých měla komise projít, byly za pomoci kartáčů a čistících prostředků vydrhnuty. Fasády domů kolem hlavních ulic byly obíleny. V jedné z nemocnic byly zřízeny pokoje o dvou postelích. Na postelích leželi v čerstvě povlečených, nadýchaných přikrývkách zdravě vypadající pacienti. Skutečně nemocní lidé byli z nemocnice dočasně přesunuti do už tak přeplněných nemocnic ležících mimo zraky komise Červeného kříže.

Bylo vybudováno dětské hřiště s houpačkou a červeně natřenými houpacími koníky ze dřeva. Děti ale měly zakázáno si na hřišti hrát. V jedné velké přízemní místnosti vznikla kavárna pro starší lidi, ve které na stolech ležely šachovnice. Vězni ze Švédska, se kterými se v naší skupině vůbec nepočítalo, byli na jeden den přiřazeni k »zemědělské skupině« a den, kdy přijela mezinárodní komise, strávili na polích mimo ghetto.

Natáčení nacistického propaganadistického filmu o Terezíně v jedné z nemocnic

Pohřební vozy, které v Terezíně zároveň sloužily jako dopravní prostředky pro chléb a jídlo, zmizely a nahradily je roční vozíky. Pekaři obdrželi na přenášení chleba bílé bavlněné rukavičky.  Některá okna ozdobily záclony.

O dvacet čtyři hodin později přijela komise a vydala se přímo na návštěvu nemocnice. SS Obersturmführer a jeho spolupracovníci komisi doprovázeli. Nemocnici ji představoval židovský lékař, v bílém plášti a se stetoskopem kolem krku. Během návštěvy téměř nic neřekl. Pouze: »Ano, fajn, perfektní.« Až těsně před odchodem komise utrousil hebrejské slovo: »Lav«, což znamená »Ne«. Zástupci Červeného kříže ze Švýcarska snad pochopili.

Terezínské děti během návštěvy komise Mezinárodního výboru Červeného kříže

Po návštěvě komise se náš životní standard trochu změnil. Měli jsme od té doby legálně dovoleno setkávat se a procházet se po skončení pracovní doby s rodinami po opevnění Terezína zvaném »Šance«. Teprve po válce se svět dozvěděl o bídě a utrpení za nabílenými zdmi našich ubikací, nemocnic a domovů pro přestárlé.“

Deportace Alfréda a Honzy

V říjnu 1944 byli Honza Goldscheider a jeho tatínek Alfréd z Terezína deportováni do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Stali se obětí poslední vlny transportů, které byly do tohoto vyhlazovacího tábora vypraveny během podzimu čtyřiačtyřicátého roku. Na transporty a události, které jim v Terezíně předcházely, vzpomínala pochopitelně také Emma Fuchsová:

„V létě roku 1944 se k nám dostala zpráva, že došlo k neúspěšnému atentátu na Führera. Mezi spoluvězni kolovala dvě různá podání této zprávy. Optimisté tvrdili: »Ve velké říši Německé je cosi shnilého.« Jak se ukázalo, pravdu bohužel měli staří dobří pesimisté, kteří jako obvykle varovali: »Ať se stalo cokoliv, odneseme to my. Jsme obětními beránky.« Když zvíře zasáhnete v posledním okamžiku jeho života, bije kolem sebe v zoufalství hlava nehlava.

Dr. Paul Maxmilian Eppstein (stojící uprostřed) při jednání židovské rady starších

Dne 17. září 1944 jsme si připomínali židovský nový rok. Ten den nám židovský starší Paul Eppstein při nástupu oznámil, že se uskuteční nový typ deportace. Transport měl být určen výhradně pro muže, se kterými se údajně počítalo pro práci v jakémsi nově otevřeném pracovním táboře. Do té doby nebyly rodiny při deportacích z Terezína rozdělovány. Nyní měli být do transportu zařazeni muži mezi šestnácti a pětašedesáti lety. Eppstein nás utěšoval: »Nepanikařte. Mohu vás ujistit, že konec je blízko.« To byla zpráva, kterou jsme obdrželi na Nový rok. O několik dní později byl Paul Eppstein jako první deportován, a nikdo z nás nevěděl kam…“

O smrti Paula Eppsteina neměla Emma Fuchsová správné informace. Sociolog dr. Paul Maxmilian Eppstein, rodák z německého města Ludwigshafen am Rhein, se stal židovským starším v ghettu krátce po příjezdu do Terezína v lednu 1943. Bylo mu tehdy 41 let a nahradil dosavadního židovského staršího Jakoba Edelsteina. Jako nejvyšší představitel židovské samosprávy byl nucen spolupracovat s nacisty při přípravě ghetta na návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže i při přípravě deportací do táborů smrti na Východě. Nestal se obětí deportací, ale dne 27. nebo 28. září 1944 byl v Malé pevnosti Terezín zastřelen esesáky. Důvodem k popravě byl údajný Eppsteinův pokus o útěk. Jeho manželka Hedwig byla 28. října 1944 deportována do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, kde byla také zavražděna. Po Eppsteinovi se stal židovským starším v Terezíně dr. Benjamin Murmelstein, který tuto pozici zastával do osvobození tábora Rudou armádou. Vraťme se nyní ke vzpomínkám Emmy Fuchsové:

„Zpráva o novém transportu u nás samozřejmě vyvolala paniku. Bylo to poprvé, kdy měli být manželé a manželky deportováni odděleně. Během svatého týdne, mezi Novým rokem a svátkem Jom Kipur, se mezi vězni rozšířila nadějná zpráva, že nejsou přistaveny žádné vagony, a transport byl tedy zrušen. O Jom Kipuru, který jsme si připomínali ve dnech 26. a 27. září 1944, však do ghetta vtáhl vlak s dobytčími vagony. V tento významný svátek jsme se postili a modlili. Bez modlitebních knih naše těla a duše prosily nikoliv za odpouštění hříchů – ty jsme už odčinili, ale za změnu osudu, který nad námi visel a byl nesnesitelný. Svými vlastními slovy jsme volali k nebi o smilování. Toho se nám nedostalo.

Transport na Východ – film Transport z ráje (1942)

Ráno po Jom Kipuru, 28. září, opustil tábor první transport složený pouze z mužů. Během následujících sedmadvaceti dní bylo deportováno na třicet tisíc lidí, pocházejících především z Československa. Až do konce války jsme netušili, že odjeli přímo do plynových komor v Auschwitz-Birkenau. Prvním transportem odjel také můj šestnáctiletý syn Hanuš a devětačtyřicetiletý manžel Alfréd. Zdálo se mi, že se blíží konec světa, ale válka ještě nekončila. Z Maďarska přijely do Terezína tisíce nových vězňů – karpatští židé, židé ze smíšených manželství a pokřtění židé.“

Těžko si lze představit bolest, kterou při ztrátě syna Honzy a manžela Alfréda prožívala Emma Goldscheiderová. Ani po desítkách let nenašla sílu popsat tento osudový moment ve svých vzpomínkách. Některé další podrobnosti o trýznivých podala o dvacet let později ve svých vzpomínkách Emmina dcera a Honzova starší sestra Nina Z. Ebb (Zdeňka):

„…V těchto transportech byli také můj tatínek a šestnáctiletý bratr. Ani jednoho z nich jsem už nikdy neviděla. Po jejich odjezdu se mi zdálo, že život už nemá smysl. Vnímala jsem to jako konec světa. Poté, co byli všichni muži posláni pryč, oznámili Němci, že pokud se některé ženy a děti budou chtít připojit ke svým deportovaných příbuzným, dostanou povolení. Dlouhé zástupy žen si skutečně přály připojit ke svým blízkým a dobrovolně se zapsaly do transportu. Teprve později jsme zjistili, že odjely na smrt.

Cílovou stanicí transportu Ek, kterým 28. září 1944 odjeli z Terezína Alfréd a Honza Goldscheiderovi, byl vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau. Zatímco Alfréd okamžitě putoval do plynové komory, Honza v táboře zůstal a zahynul později v koncentračním táboře Kaufering.

Prosila jsem maminku, abychom se do tohoto transportu také zapsaly. Nejprve jsme zašly za jakýmsi vysoce postaveným židem, na jehož rady jsme vždy daly. Reagoval vyhýbavě a řekl nám, že je na nás, jak se rozhodneme. Přitom ale neustále kroutil hlavou. Zařídily jsme se podle jeho nevyslovené rady a zůstaly jsme. On sám byl ale bohužel do transportu zařazen a později zahynul.

Moje babička Josefa Goldscheiderová byla zařazena do jednoho z těchto transportů. Byla to malá hubená žena po sedmdesátce. Dokud toho byla fyzicky schopná, celý den pracovala – loupala brambory. Za tuto práci dostávala zvláštní příděl jídla. Ale nakonec natolik zeslábla, že musela usednout na kolečkové křeslo. Všechny její děti, tři synové a jedna dcera, už byli deportováni na Východ. Pomáhala jsem jí sbalit těch pár osobních věcí, které si s sebou chtěla vzít, a byla jsem velmi smutná, že nám berou dalšího člena rodiny, dokonce toho nejstaršího.

Hromadné vraždění v plynových komorách v Auschwitz-Birkenau skončilo v listopadu 1944. Následovala demolice komor a krematorií.

Němečtí důstojníci běhali jako obvykle po nástupišti sem a tam, bili deportované, strkali do nich, kopali je a bičíkem popoháněli starší a pomalejší lidi. Nakonec transport odjel. O pár hodin později přivezl zřízenec babičku na náš pokoj. Její kolečkové křeslo stálo stranou, mimo valící se dav, a ve všem tom zmatku na něj organizátoři transportu zapomněli. Babička zázračně přežila válku, ale její děti, stejně jako řada vnoučat a bezpočet příbuzných, zahynuly jako oběti holocaustu. Babička, maminka a já jsme se staly jedinými přeživšími z velké a pevně semknuté rodiny. Dne 2. listopadu 1944 nechal Himmler zastavit vraždění plynem v Auschwitz-Birkenau. Od toho okamžiku transporty do tábora smrti ustaly.“

Architekt Vilém Beer

Emma Goldscheiderová se v Terezíně setkala s řadou lidí, se kterými ji v minulosti pojilo silné přátelství. Jedním z nich byl ing. arch. Vilém Beer, plzeňský rodák, Emmin vrstevník a syn krejčího ze Čkyně u Vimperka. Stejně jako Emma, také Vilém pocházel ze židovské rodiny. Po studiích se ing. arch. Vilém Beer natrvalo přestěhoval z Plzně do Prahy, kde zpočátku spolupracoval se stavitelem Janem Tatzlem. Na sklonku dvacátých let se Ing. arch. Vilém Beer osamostatnil a zřídil si kancelář v paláci Fénix na Václavském náměstí. Jeho firma se nazávala Ing. arch. Vilém Beer a spol., podnikatelství staveb.

Článek o stavebních projektech ing. arch. Viléma Beera v Poledním listu z 26. 2. 1933

Ing. arch. Vilém Beer byl autorem řady pozoruhodných staveb v Praze a v Plzni. V Plzni vypracoval na přelomu dvacátých a třicátých let pro židovské rodiny šest návrhů rodinných a činžovních domů. V první řadě se jednalo o čtyři vily ve čtvrti Bezovka – vilu rodiny Penížkových v ulici Zikmunda Wintra č. p. 1835/19, dvě téměř totožné vily manželů Löbnerových a Krausových ve Schwarzově ulici č. p. 1846/48 a č. p. 1847/50 a vilu manželů Brunnerových v ulici U Svépomoci č. p. 1920/13. Další dvě Beerovy stavby je možné najít v historickém centru Plzně. Jedná se o činžovní dům v Riegrově ulici č. p. 208/5, vystavěný pro židovského obchodníka Rudolfa Kohna (příběh rodiny čtěte zde) a obchodní a obytný dům Karla a Růženy Weinerových na náměstí Republiky č. p. 136/22.

V Praze navrhl dva rodinné domy v luxusní vilové čtvrti Ořechovka ve Střešovicích. Dům v ulici Pod Vyhlídkou č. p. 593/6 je velmi podobný vile manželů Penížkových v plzeňské Bezovce. Pražskou vilu si od Beera nechal postavit židovský majitel Otto Beck. Ten stačil svou rezidenci ještě během roku 1939 prodat českému Němci ing. Eduardu Czeike-Žentzytzkému, řediteli Pražské železářské.Posledními realizacemi Ing. arch. Beera jsou řadové rodinné domy a dvojdomy ve Svátkově ulici v Praze na Smíchově, vystavěné v letech 1934–1935. Slibné projekty Beerovy firmy přibrzdily v roce 1934 finanční problémy a následná insolvence. V červenci 1939 byl na firmu vyhlášen konkurs.

Projekt Beerovy zahradní čtvrti na pražském Smíchově – časopis Letem světem 5. 12. 1933

V srpnu 1934 se ing. arch. Vilém Beer oženil s kolegyní ing. arch. Annou Haimovou z Českých Budějovic. Anna byla – stejně jako Vilém – židovského původu. V době sňatku bylo Vilémovi čtyřiatřicet a Anně pětadvacet. Dne 1. září 1939 bylo manželství „z viny manželovy“ rozloučeno. Vilém a Anna žili po rozvodu na různých adresách v Praze a také do Terezína odjeli odděleně. Anna byla deportována 12. února 1942 transportem X a Vilém 9. března 1943 transportem Cw. Stejným transportem jako Anna byla do Terezína odvezena také pětasedmdesátiletá Vilémova matka Karolína. Karolína Beerová byla v říjnu 1942 transportována na smrt do Treblinky. Vilém a Anna Beerovi zahynuli v Auschwitz-Birkenau. Anna nastoupila cestu na smrt 16. října 1944 a Vilém o dvanáct dní později.

Emma znala Viléma Beera od svých patnácti let. Když se Vilém v březnu 1943 ocitl v terezínském ghettu, ona a její rodina zde žili již více než jeden rok. Na Viléma po válce vzpomínala takto:

„V době, kdy jsme v Plzni studovali střední školu, bydleli jsme ve stejné budově. Oba jsme byli židovského původu. Jeho otec byl plzeňským krejčím, matka kuchařka a Vilda platil za nejzábavnějšího kamaráda v ulici.  Jako šestnáctiletý mladík byl hubený, do čela mu padal dlouhý pramen černých vlasů a na jeho tváři zářil úsměv a pár černých očí. Byl Inteligentní, oblékal se ledabyle a stále spěchal. Jeho pravá ruka byla od ramene dolů paralyzována. S jistotou zkušeného mladého muže chytil vždy nehybnou pravou ruku do zdravé levé ruky a s její pomocí nám potřásal rukama, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Také mně to přišlo normální a nikdy jsem necítila rozpaky.

Při našich každodenních cestách do školy mi Vilda vyprávěl o svých životních snech. Chtěl být nejúspěšnějších inženýrem-architektem, filozofem nebo právníkem. Ze všeho nejvíce ale toužil stát se profesorem matematiky. Přál si dát rodičům a malé sestřičce nádhernou vilu, ve které by mohli žít. Naslouchala jsem mu a obdivovala jeho důvtip a odvahu. I přes svůj handicap hrál na housle. Někdy jsme hrávali společně. Jeho kresby byly nejlepší ve třídě. Jednou mě vodovkami namaloval takovou, jakou mě viděl – jako dívku běžící s rozpřaženýma rukama k pšeničnému poli prozářenému sluncem. Byl to hezký obrázek. Provedl mě muzey a galeriemi ve městě a učil mne, jak se dívat na obrazy a sochy.

Dům v dnešní Bezručově ulici č. p. 153/9 v Plzni, kde Vilém Beer vyrůstal.

Když Vilda studoval na univerzitě v Praze, nemohl si dovolit pronájem pokoje. Pronajal si proto půl postele na Starém Městě a tuto postel využíval vždy, když byl skutečný nájemce pokoje v práci. V této době toho moc nenaspal. Každý večer vysedávala v nádražní restauraci, která měla otevřeno až do rána. Na stole měl položené malířské prkno, a neúnavně kreslil a studoval.

Když bylo Vildovi čtyřiadvacet let, získal diplom inženýra-architekta a pokračoval ve studiu na doktora filozofie a matematiky. Jako osmadvacetiletý mi mohl s pýchou ukázat svou práci. Byl autorem několika domů v nejmodernější a nejdražší pražské čtvrti Ořechovka a stával se z něj velmi bohatý muž. V těchto letech mne Vilda příležitostně navštěvoval u mě doma. Miloval mé děti a rád s nimi dělal hlouposti. Navrhl a vybavil některé z mých pokojů…

Jedna z Beerových čvrtí v Praze – časopis Letem světem 5. 12. 1933

Na konci třicátých let jsem s Vildou ztratila kontakt. O několik let později jsem jej znovu potkala – v koncentračním táboře Terezín. Vilda mi sdělil, že byl zapojen do odboje a ukrýval se v Českém lese. Tam se ošklivě nachladil. Musel se přestat ukrývat a vyhledal lékařskou pomoc. Vyvinula se u něho tuberkulóza. Nějakou dobu byl v nemocnici blízko Prahy a pak jej transportovali do našeho tábora.

Poznala jsem jej podle třpytivých očí, které nyní poznamenala horečka. Byl stejně veselý, jako jsem ho znala, a optimističtější než my ostatní. Na marodce, kde byl celou dobu zavřený, vyučoval své spolunocležníky. Jeho filozofie se nezměnila: »V matematice je víra a ve víře je matematika.« Jeho optimismus byl ohromný. Skutečně si myslel, že přežije, nebo nám jen pomáhal udržet si naději?

Ošklivého říjnového rána 1944 jsem spatřila Vildu naposledy. Společně s dalšími vězni nakaženými tuberkulózou byl vybrán do osvětimského transportu. Na holé, studené a vlhké podlaze v průjezdu kasáren spíše ležel, než seděl. Záda měl podepřená tornou. Usmíval se na mě svým nezbedným úsměvem. Pak vzal do zdravé levé ruky svou ochrnutou pravou ruku a naposledy mi ji podal. Krk se mi stáhl. Co jsem mu měla říci? Jak jsem mohla tomuto muži sužovanému horečkou dodat naději, aby to všechno překonal a napálil Hitlera?

Terezínské ghetto-peníze

Vilda měl ale svůj plán. »Klekni si vedle mě,« požádal mne slabým hlasem. Spíše šeptal, než mluvil. Svěřil se mi, že má v náprsence naspořené nějaké ghetto-peníze. Poprosil mne, abych mu je u sebe schovala, než se po válce vrátí zpátky. Tyto falešné bankovky jsme dostávali jako výplatu a umožňovaly nám platit za některé zboží v táborových obchodech. Byl si jistý, že jednoho dne budou mít ghetto-peníze sběratelskou hodnotu. Se slzami v očích jsem mu řekla: »Vildo, nech si ty peníze. Tam, kam jedeš, budeš možná nějaké peníze potřebovat.« Ten inteligentní, vysoce vzdělaný profesor filozofie a matematiky mi uvěřil. Zastrčil si bezcenné papírové peníze zpátky do kapsy. S úsměvem a v přívalech kašle mne chytil za ruku a řekl: »Znovu se s tebou setkám.«“

Bílé autobusy

Dne 7. února 1945 ráno přejel německo-švýcarské hranice do městečka Kreuzlingen vlak s 1200 vězni propuštěnými z terezínského ghetta. Transport vyjednal na žádost švýcarské židovské ortodoxní organizace Isaaca Sternbucha s Heinrichem Himmlerem švýcarský konzervativně-katolický politik Jean-Marie Musy. Terezínská komandatura SS vydala příkaz k sestavení transportu 3. února 1945. Mohli do něho být zařazeni židé z Protektorátu, Německa, Rakouska a Holandska, vyloučeni naopak byli vězni z Dánska a Slovenska, stejně jako židovští míšenci, kteří byli do Terezína deportováni teprve nedávno.

Dva záběry z tábora ve švýcarském Sankt Gallenu, kde terezínský transport v únoru 1945 podstoupil nezbytnou karanténu.

Na rozdíl od jiných transportů se vězňové do transportu hlásili dobrovolně. Mnohým se však přihlášení zdálo příliš riskantní. Měli zkušenosti s nejrůznějšími nacistickými podvody a blamážemi a neměli naopak žádnou jistotu, že je transport skutečně doveze do Švýcarska. Vězni byli transportováni osobními vagony a jejich odjezd nedoprovázela žádná šikana. Účastníci transportu si nesměli vzít obvyklé přikrývky a batohy. Vyfasovali důstojná zavazadla a potraviny – například konzervy a čokoládu.

Další pozoruhodný transport z Terezína se uskutečnil o dva měsíce později, 15. dubna 1945. O dva dny dříve, 13. dubna 1945, obdrželi všichni Dánové v Terezíně písemnou výzvu, aby si sbalili svá zavazadla a dostavili se do Mysliveckých kasáren. Lístky obsahovaly také informaci, že v nejbližší době opustí Terezín. Opakovaly se obavy deportovaných vězňů z nacistického podvodu. Tyto obavy se ale opět ukázaly jako liché. Transport se uskutečnil zásluhou švédského diplomata, hraběte Folke Bernadotteho, viceprezidenta Švédského červeného kříže, který si na představitelích Německé říše vymohl propuštění několika tisíc dánských vězňů z koncentračních táborů. Celá akce vešla do historie pod názvem „Bílé autobusy“. Na tento transport později vzpomínala také Emma Fuchsová:

„Bylo slunečné jarní ráno v dubnu pětačtyřicátého roku. Shromáždili jsme se na okraji ulice v Terezíně, lemované alejí stromů. Přišli jsme se rozloučit s Dány. Toho rána se stalo něco hodně zvláštního. Přijela skupina čistě bílých autobusů se švédskými vlajkami na střeše. Dánsko bylo osvobozené. Jedna z prvních věcí, které král ve svobodné zemi zařídil, byl návrat židů z koncentračních táborů. Pro nás to byla první holubička, která do ghetta přilétla s olivovou ratolestí. Dánové byli naši nejprominentnější vězni. Celou zimu dostávali od svého krále balíčky a my jsme si považovali, pokud se nám podařilo s někým z nich se seznámit. Za pouhou sušenku jsme byli neskonale vděčni.

Bílé autobusy Švédského červeného kříže na cestě do Dánska

Teď jim král zařídil návrat domů. Jakmile se zpráva roznesla, začali se svobodní dánští muži ženit s děvčaty z tábora. Svatby prováděl dánský rabín. Mezi ženichy byl také mladý Dán, který v Terezíně zametal ulice a čistil kanály. Najednou se z něj stala skvělá partie. Za ženu si vzal vyhublou a bledou dívku z Prahy, s černými kudrnami a velkýma hnědýma očima, která v Terezíně – zapřažená jako kůň – tahala po ulicích vůz s chlebem. Najednou z ní byla nevěsta budoucího právníka z Kodaně. Dánsko se pravděpodobně stalo jedinou zemí v okupované Evropě, do které se vrátilo více židů, než kolik jich odsud bylo deportováno.

Jistý mladý muž byl bez příčiny týdny vězněn na samotce v zatemněné místnosti. Němci jej nechtěli do transportu propustit, protože kvůli dlouhému pobytu na samotce oslepl. Teprve po vzrušené debatě mezi příslušníkem německé Dienststelle a švédským komisařem, který odmítl bez vězně odjet, bylo mladíkovi dovoleno připojit se ke skupině.

Vítání autobusů v dánském městě Odense

Byli jsme svědky prvních náznaků konce naší perzekuce. Viděli jsme, jak Dáni nastupují do autobusů. Jakmile uvnitř dosedli, strhli si z oblečení žlutou hvězdu s nápisem »Jood«. Potřásli si rukama se švédským personálem a obdrželi jídlo a cigarety. Byli volní! Sledovali jsme, jak se na nás z oken usmívají a mávají nám, jako by byli v úplně jiném světě.

Znala jsem se vrchním rabínem dr. Maxem Friedigerem z Kodaně, který měl v našem táboře na starosti všechny náboženské záležitosti. Svým silným optimismem často utěšoval náš neklid a strach. Než nastoupil do autobusu, přišel ke mně. Potřásli jsme si rukama a s přátelským úsměvem mi řekl: »Budu pátrat po informacích o Vašem synovi a manželovi. Slibuji Vám, že pokud budu moci, pomohu.« Jediné, co jsem dokázala odpovědět, bylo: »Bůh Vám žehnej.«

Dánský vrchní rabín Max Friediger a jeho publikace „Theresienstadt“ z roku 1946, která se stala svědectvím o holocaustu dánského židovského obyvatelstva.

Najednou se kolem rozlehlo ticho. Neznámo odkud se mezi námi objevil náš nejobávanější SS Sturmführer, velitel terezínského gestapa Rudolf Heindel. Nepřišel, aby se rozloučil s dánskými židy, ale aby zkontroloval vnitřek blikajících bílých autobusů. Jako vždy arogantní, vstoupil do nastartovaného autobusu. Blonďatý, 180 centimetrů vysoký švédský řidič se zvedl ze svého sedadla a bezchybnou němčinou gestapákovi nařídil: »Ven! Toto je švédské území.« Důstojník zrudl a vypadal jako čerstvě uvařený humr. Beze slova odešel. Nepodíval se naším směrem, ale my tušili, že jeho moc je tatam.  Postrádali jsme však dostatek odvahy, abychom dali najevo své uspokojení z incidentu. Jen jsme uvažovali, zda nám dá také svobodu, anebo jestli má pořád dostatek sil na to, aby nás zničil. Strach ze zničení byl příliš dlouho usazen v našich myslích – posledních třicet devět měsíců se v nich den za dnem usazoval a nemizel.

Devadesát procent uvězněných teď v Terezíně tvořily ženy a děti. Stále ale nepřicházel žádný náznak konce. Během jara pětačtyřicátého roku se koncentrační tábory poblíž frontové linie rušily a tisíce vězňů byly posílány do vnitrozemí. Do Terezína přijížděl vlak za vlakem, všechny plné napůl vyhladovělými vězni, nakaženými tyfem. Nově příchozí vězni, vyčerpaní a k smrti unavení, ale šťastní, že ještě žijí, rozšířili v táboře epidemii. V ghettu denně umíraly stovky lidí, mezi nimi i jeden z našich nejlepších lékařů. Den před jeho smrtí jsem si s ním potřásla rukou. Poklepal mi na rameno a povzbudil mě: »Vydrž, vydrž!« Teď tu byl jeho pohřeb – šel jako první.

Prostranství před nedokončenou plynovou komorou v Terezíně

»Zničit« byl rozkaz a zničení byla také poslední věc, která nás měla v Terezíně čekat. Plynová komora byla ve výstavbě, ale projekt nebyl včas dokončen. Němci tomu místu říkali »kachní rybník«. V listopadu 1944 dostaly třináctileté děti nařízeno, aby vysypaly z uren do řeky Ohře popel zesnulých a spálených vězňů.  Všechny stopy zločinů páchaných v ghettu měly být zahlazeny. Archivy s údaji o židech z celé střední Evropy byly páleny.

Nyní se i sami esesáci připravovali k odjezdu. Z našich skladů si nabrali jídlo, zásoby a materiál pro život v ilegalitě. Naše švadleny dostaly za úkol nahradit na jejich uniformách esesesácké insignie prostým označením vojáků Wehrmachtu. Byli jsme donuceni, abychom se vzdali svých tlumoků, které nám věrně sloužily tři a půl roku jako polštáře a ve kterých jsme měli uloženy všechny své věci. Než jsme přinesli tlumoky do skladu, vytáhli jsme z nich šňůry, kterými byly staženy.  Esesáci nenašli ani kousek provázku, protože už neměli čas na prohlídky a konfiskace. Tlumoky byly nepoužitelné a esesáci museli jídlo se zásobami v Terezíně nechat.

Osmého května 1945 esesácká posádka z našeho koncentračního tábora uprchla, přičemž za sebou ještě náhodně vystřelila několik kulek. Někteří lidé byli zraněni. Poslední práva zněla: »Nikdo nebyl zabit.« Byli jsme ale příliš vyčerpáni na to, abychom ji vnímali. Cítili jsme únavu, strach a nově také naději.“

Život Emmy a Zdeňky v USA

Nový život za mořem

Zdeňka, Emma a Josefa Goldscheiderovy se po osvobození vrátily do Plzně. Snažily se nalézt jakékoliv zprávy o Alfrédovi a Honzovi. Neúspěšně.

Zdeňka a Emma byly zaměstnány v obchodě, který jejich rodině v minulosti patřil. Snažily získat rodinný podnik „Alfréd Goldscheider, obchod koloniální“ zpět. Na firmu ale byla zpočátku uvalena národní správa představovaná národním správcem Ladislavem Kroupou. Rok po skončení války, v květnu 1946, bylo zřejmé, že ani Alfréd ani Honza válku nepřežili. Z firmy proto byla sňata národní správa a s účinností od 1. července 1946 vznikla veřejná obchodní společnost. Jako společníci do ní vstoupili Emma Goldscheiderová a plzeňský obchodník Josef Babka sídlící na adrese U Belánky 6.

Dcera Zdeňka v nově vzniklé veřejné obchodní společnosti nefigurovala. Začala totiž pracovat ve Správě Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). Ještě před únorovým převratem v roce 1948 emigrovala společně se svou matkou do Spojených států amerických.

Honzova sestra Zdeňka pod novým jménem Nina Ebb jako učitelka jazyků na Newton High School v r. 1966

Nad důvodem a přesným datem odchodu Emmy a Zdeňky Goldscheiderových z Československa panují nejasnosti. Emma v poválečných vzpomínkách ve Spojených státech uváděla, že k emigraci došlo v roce 1946 v důsledku toho, že se jí nepodařilo získat zpět rodinnou firmu, která zůstala „pod komunistickou vládou“. Přesné pohnutky známé nejsou, ale jistě se jich sešlo více – například přání začít úplně nový život.

Emma Goldscheiderová se v New Yorku podruhé provdala – za Isaaca Fuchse – a pod jménem Emma Fuchsová si ve městě otevřela obchod s cukrovinkami. Po večerech navštěvovala školu „New School for Social Research“ a učila se anglicky. Poté, co podruhé ovdověla, odstěhovala se Emma Fuchsová k Bostonu, aby byla blíže své dceři a její rodině. Počátkem sedmdesátých let se jako devětašedesátiletá zapsala na Severovýchodní univerzitě v Bostonu ke studiu politických věd. Zemřela v roce 1993 ve věku 93 let.

Hrob Emmy Fuchsové v Sheltonu v americkém státě Connecticut

Zdeňka se usadila ve městě Newton ve státě Massachusetts, provdala se za Stanleyho Ebba a změnila si jméno na Nina Z. Ebb. Vystudovala americké univerzity Yale a Harvard. Na střední škole v Newtonu (Newton High School) vedla jazykovou laboratoř. V sedmdesátých letech se s rodinou přestěhovala do Stratfordu ve státě Connecticut. Měla dvě děti, Alainu a Johna, které přežila. Zemřela roku 2016 ve věku 92 let. Posledních deset let svého života bojovala s Alzheimrovou chorobou.

Vzácná sbírka terezínských dokumentů

V roce 1974 natočili zástupci Národního ženského výboru na Univerzitě Brandeis v Massachusetts s Honzovou maminkou Emmou Fuchsovou v rámci projektu „Living History“ na magnetofonovou pásku rozhovor, v němž podala svědectví o holocaustu. Během rozhovoru se Emma zmínila o dokumentech z let 1942–1944, které jí před odjezdem na smrt v Terezíně odevzdal její první manžel Alfréd Goldscheider. Alfréd Emmě písemné materiály předal na podzim 1944 s prosbou, aby je ukryla. Upozornil ji, že jednou budou mít mimořádnou cenu.

Emma Fuchsová svěřila dokumenty Univerzitě Brandeis s přáním, aby sloužily židovským studentům jako memento a studijní materiál. Originální materiály, které společně s dcerou Ninou Z. Ebb předaly prezidentu Brandeiské univerzity Marveru H. Bernsteinovi, obsahovaly celkem 900 stran nejrůznějších dokumentů. Jednalo se o rozkazy německé komandatury, denní rozkazy, oběžníky nebo zpravodaj židovské samosprávy. Dnes je část těchto dokumentů dostupná on-line (odkaz).

Emma Fuchsová s dcerou Ninou (Zdeňkou) předávají soubor terezínských dokumentů prezidentovi Univerzity Brandeis Marveru H. Bernsteinovi. Zleva: Marver H. Bernstein, Emma Fuchsová, Nina Z. Ebb, Aaron Thurmanová z Národního ženského výboru – ředitelka projektu „Living History“ a Solomon Sternová, prezidentka Národního ženského výboru na Univerzitě Brandeis.

Dokumenty prostudovala odborná pracovnice oddělení judaik Goldfarbovy knihovny při Univerzitě Brandeis Joshua Rothenberg a označila je pro jejich chronologickou úplnost za „vzácné, neocenitelné a výjimečné“. Písemnosti se staly součástí sbírky holocaustu Univerzity Brandeis. Odborný asistent amerických studií na brandeiské univerzitě Jacob Cohen, garant projektu „Living History“, o dokumentech řekl:

„Jsou velmi důležité. Člověk si z nich může udělat představu o každodenním životě v táboře mezi léty 1942 a 1944. Možná se jedná o nejucelenější soubor administrativních dokumentů z Terezína, která vůbec existuje. Najdeme zde rutinní data, která se týkají například ubytování. Písemnosti ale obsahují také seznamy těch, kteří odejdou a kteří zůstanou, což můžeme přeložit jako »kdo bude žít a kdo zemře«.

Zpráva o darování dokumentů Univerzitě Brandeis se v roce 1974 dostala i do československého tisku. Zprávu přinesl Věstník židovských náboženských obcí v Československu. V květnovém vydání (vlevo) byla zpráva velmi nepřesná. V červencovém vydání (vpravo) byly informace blíže upřesněny.

Paní Fuchsová dokumenty uchovávala nejen proto, že pro ni osobně byly velmi cenné, ale protože je chtěla svěřit nějaké instituci. Dlouho však nemohla takové najít místo. Brandeisu písemnosti nabídla, jelikož si myslí, že by se mladí lidé měli dozvědět, co se tehdy stalo. Objasnila, že materiály musí zůstat dostupné pro židovské studenty, aby z nich mohli čerpat duchovní hodnoty…“

Před tím, než Emma Fuchsová předala originální soubor terezínských písemností univerzitě, pořídila si z každého dokumentu dvě kopie. Tyto dě kopie věnovala svým dvěma vnučkám. Dne 24. ledna 1974 přinesly zprávu o předání dokumentů listy The Newton Graphic a The Jewish Times.

Přední a zadní obálka vzpomínkové knihy Emmy Fuchsové „My Kaleidoscope“, převyprávěné roku 2014 její pravnučkou Shari J. Ryan

Pravnučka Shari J. Ryan

Pravnučkou Emmy Fuchsové a vnučkou Zdenky Goldscheiderové (Niny Z. Ebb) je mimo jiné americká spisovatelka Shari J. Ryan, jejíž některé knihy s válečnou tématikou byly v minulosti přeloženy do češtiny. Příkladem jsou například romány „Doktorova dcera“ nebo „Knihkupkyně z Dachau“. V roce 2014 vydala Shari J. Ryan znovu vzpomínkovou knihu své prababičky, „My Kaleidoscope“.