Alice Epsteinová

Aliska

Když se Aliska 24. listopadu 1929 narodila, dostala jméno po dceři československého prezidenta – Alici Masarykové. Díky tomu, že byl dědeček Mořic Epstein v mládí dvakrát ženatý, měla Alice Epsteinová v Plzni a jejím okolí velmi početnou rodinu. Tuto rodinu němečtí nacisté za druhé světové války vyvraždili tak důkladně, že když po popravě tatínka Arnolda Epsteina v roce 1942 chtěli po Epsteinových žádat uhrazení „soudních výloh“ ve výši 56,34 říšských marek, měli smůlu. Z rodiny nezbyl nikdo, kdo by jejich požadavku mohl vyhovět.

Alice Epsteinová (vlevo) se spolužačkou a kamarádkou z obecné školy Rutkou Ofnerovou

Alice pocházela z česko-německé židovské rodiny. Od září 1935 chodila do 1. dívčí obecné školy pro dívky v plzeňském jižním obvodu, na dnešní Americké třídě. S Aliskou třídu navštěvovalo osm dalších židovských děvčat. Byly mezi nimi Věra a Edita Kohnovy, Irena Welkerová, Eva Löwyová, Hanka Löwidtová a Rita Kopplová, které se později společně s Alicí proslavily díky deníku Věrky Kohnové. Po boku svých spolužaček Aliska v červnu 1940 dokončila pátou třídu obecné školy. Stejně jako Věra Kohnová plánovala pokračovat na měšťanské škole. Učení Alici nedělalo problémy – obecnou školu opouštěla s jedničkami a slovním hodnocením „chápavá“.

V srpnu 1940 protektorátní vláda vyloučila všechny židovské děti z docházky do českých veřejných škol. Nařízení se týkalo také Alice a jejích osmi spolužaček. Jen těm nejšťastnějším se podařilo včas uprchnout za hranice. Žádná z výše jmenovaných dívek takové štěstí neměla. Společně s dalšími dětmi byly Židovskou obcí v Plzni rozděleny do kroužků a vzdělávaly se soukromě v bytech. Jak je patrné z deníku Věrky Kohnové, parta dětí se na podzim 1941 poměrně často scházela u Alisky doma, v Sedláčkově ulici č. 25. Z deníkových zápisků, vyprávějících o dětských hrách, je cítit upřímná dětská bezstarostnost. Přitom právě byt Epsteinových musel být v této době přeplněný k prasknutí, a navíc plný starostí o osud nejbližších příbuzných.

Dědeček Mořic

Rodina Epsteinových pocházela z Vlkýše u Stříbra. Dědeček Mořic Epstein byl dvakrát ženatý. První žena Emma mu zemřela v mladém věku, a tak se oženil ještě jednou – s Johannou Fischerovou. Emma byla matkou Alicina tatínka Arnolda Epsteina, jeho bratrů Emila a Viléma Epsteinových a sestry Olgy Simonové. S Johannou měl Mořic také několik dětí, mimo jiné syna Gustava Epsteina. Dědeček začínal v Plzni jako obchodní příručí a postupně se vypracoval na úředníka známé firmy Oskar Semler. Od roku 1919 žili Epsteinovi v ulici V Šipce č. p. 13, kde měli byt v prvním poschodí. Mořicovi synové se postupně osamostatňovali a zakládali rodiny. Dcera Olga se provdala do Teplic. V roce 1932 zemřela Alicina nevlastní babička Johanna a dědeček tak podruhé ovdověl.

Dědeček Mořic Epstein měl v roce 1920 oplétačky se zákonem – Český směr 21. 5. 1920.

Rodina tety Olgy

Nejstarším z tatínkových sourozenců byla teta Olga. Narodila se ve Vlkýši roku 1883 a po svatbě odešla za svým manželem Arturem Simonem do Teplic. Artur měl v Teplicích-Šanově obchod „krátkým zbožím“. V roce 1918, v posledních měsících 1. světové války, se Olze a Arturovi narodila dcera Erna. Protože byl hlad a nedostatek potravin, strýc Artur chodil po horách a snažil se pro novorozenou Ernu sehnat mléko. Když dívka povyrostla, jezdívala se svou maminkou do hor lyžovat. V létě ráda plavala. V Teplicích se zapojila do židovského skautského oddílu Blau-Weiss a sportovním zálibám se věnovala v židovském tělocvičném spolku Maccabi. S kamarády jezdívala na Cínovec, kde měl teplický Maccabi svou horskou chatu. Ráda naslouchala vyprávění o Palestině a toužila v této zemi žít. Když bylo Erně dvanáct let, její maminka Olga těžce onemocněla. Erna musela o to více pomáhat v rodinném obchodě.

Matriční zápis o úmrtí Aliciny tety Olgy Simonové v roce 1935

Alicina teta Olga se několik let potýkala s rakovinou plic, ale nakonec boj prohrála. Zemřela v září roku 1935. Tatínek Arnold tehdy přišel o milovanou sestru. Sestřenici Erně bylo sedmnáct let a Alice nastupovala do první třídy. Erna později vzpomínala, že po smrti maminky se tatínek nedokázal o nic postarat. Aby zvládli domácnost, najali si služku. Když bylo Erně osmnáct, nechal ji tatínek zplnoletnit, aby mohla převzít rodinný obchod. Erna však tatínka zklamala. Odstěhovala se do Mariánských Lázní, kde začala pracovat v obchodě s nóbl kabelkami. Strýc Artur Simon i jeho dcera Erna udržovali stále těsné kontakty s plzeňským dědečkem Mořicem Epsteinem a dalšími příbuznými, které v Plzni měli. Strýc totiž žádné jiné příbuzné neměl – rodiče i jediná sestra mu dávno zemřeli.

Sourozenci zesnulé tety Olgy si ve druhé polovině třicátých let oblíbili Mariánské Lázně, kde její dcera Erna žila a pracovala. Do Mariánských Lázní za sestřenicí ráda jezdila také malá Alice. Erna se v Mariánských Lázních setkávala s uprchlíky, kteří do Československa utíkali z Německa a Rakouska před Hitlerem. Vyprávěli hrůzy, které ve svých domovech zažívali kvůli nacistům, ale nikdo jim příliš nevěřil.

Rodina strýce Emila

Další tatínkův sourozenec, strýc Emil Epstein, byl také obchodníkem a společně se svou rodinou žil v Liberci. Narodil se ve Vlkýši roku 1884 a byl o devět let starší než tatínek Arnold. Stejně jako dědeček Mořic, také strýc Emil byl dvakrát ženatý. Jeho první manželka, Emma, zemřela v Liberci roku 1922 na zápal plic. Zanechala po sobě desetiletou dceru Klárku. Strýc Emil byl tehdy ještě mladý a pro Kláru potřeboval maminku. Roku 1925 se proto znovu oženil. Za manželku si vzal Josefu Weilovou ze Stříbra. Rodina nadále žila v Liberci v Hablově ulici. Klára později nastoupila ve firmě svého otce jako úřednice.

Rodina strýce Viléma

Třetím sourozencem Alicina tatínka byl Vilém Epstein, narozený ve Vlkýši roku 1891. Vilém za první světové války bojoval na haličské frontě. Do Plzně se vrátil 19. listopadu 1918 jako sedmadvacetiletý. Zpočátku žil u dědečka Mořice Epsteina v ulici V Šipce a živil se jako obchodní příručí. V srpnu následujícího roku se oženil s Elsou Tanzerovou a odstěhoval se s ní do Korandovy ulice, kde si zařídili byt v přízemí. Ve stejné době začal Vilém Epstein samostatně podnikat a roku 1920 si v tehdejší Říšské ulici č. 5 otevřel obchod se sklem, rámy a obrazy. Vykupoval skleněné střepy a nechal z nich dělat nové tabulkové sklo. Již v roce 1921 se manželé Epsteinovi vzmohli a přestěhovali se do lepšího bytu v Lucemburské ulici č. 11. Ve stejném roce Vilém Epstein poprvé vystavoval na veletrhu v Průmyslovém paláci v Praze. U stánku představoval tabulkové a lité sklo, zrcadla a nejrůznější potřeby pro sklenáře.

Inzerce z deníku Nová doba, 11. 11. 1923

Roku 1921 zažil Vilém Epstein radost i v soukromém životě, když se mu narodil prvorozený syn František. O tři roky později následoval mladší syn Hanuš. Oba bratranci Alice Epsteinové si byli velmi podobní. Starší František měl modré oči, tmavě kaštanové vlasy a pihy na nose. Mladší Hanuš měl také tmavě kaštanové vlasy, ale oči měl na rozdíl od Františka šedozelené. Oba chlapci navštěvovali německou obecnou školu v Plzni. Později se František stal sklenářským dělníkem a Hanuš nastoupil do učení na řezníka. 

Specializovaná prodejna skla, porcelánu a kameniny existovala v přízemí domu vedle historické radnice na náměstí Republiky v Plzni ještě v dobách socialismu. Předválečnému obchodu Viléma Epsteina patřily výlohy blíže k radnici.

Protože se Vilémovi dařilo, přestěhoval strýc v roce 1923 svůj obchod na náměstí Republiky, do sousedství radnice. Na náměstí Republiky č. 2 měli manželé Epsteinovi velkoobchod a obchod s tabulovým, litým a speciálním sklem a se zrcadly. Výlohy jejich obchodu byly obráceny nejen do náměstí, ale také do pasáže.

Vilém Epstein zaměstnával ve svém, podniku čím dál více lidí. Ne každý zaměstnanec ale dělal Vilémovi dobrou reklamu. Roku 1933 pracoval v Epsteinově firmě na pozici účetního zarytý nacista Otto Wolf, rodák z Rakouska. Jako cvičitel plzeňského nacionálně socialistického tělocvičného spolku Aar jezdíval Wolf často za hranice. Roku 1933 jeho kontakty s Německem zintenzivnily a začaly se měnit ve špionáž. V srpnu 1933 se Wolf vypravil na sjezd nacistických turnerských organizací ve Stuttgartu. Plzeňská policie jeho nepřítomnosti v Plzni využila a provedla mu v bytě domovní prohlídku. Zabavila korespondenci a kopie nacistické kultovní písně Horst Wessel Lied.

Rodina strýce Gustava

Ke strýci Vilémovi měl velmi blízko další Alicin strýc – Gustav Epstein. Gustav byl nevlastním bratrem strýce Viléma i Alicina tatínka Arnolda. Narodil se roku 1897 v Plzni. Za první světové války sloužil u druhého dělostřeleckého pluku. V poválečných letech bydlel střídavě u nevlastního bratra Viléma v Korandově ulici a u otce Mořice v ulici V Šipce. Roku 1923 se oženil s Olgou Bussgangovou, rodačkou z Hartmanic, a o dva roky později si manželé našli vlastní byt v Koperníkově ulici č. p. 33. Zde se jim také roku 1926 narodila dcera Věra. Manželé Epsteinovi zaměstnávali služku a také dívku, která se přes den starala o jejich malou Věrku. Celé jméno Aliciny sestřenice, navštěvující od roku 1932 německou dívčí obecnou školu v Plzni, bylo Hermína Věra Epsteinová.

Fotografie z období první republiky, kdy v přízemí domu vedle radnice měli své obchody se sklem nevlastní bratři Vilém a Gustav Epsteinovi. Nad pravou markýzou je viditelný nápis „G. Epstein“.

Stejně jako strýc Vilém, také strýc Gustav začal obchodovat se sklem. Zaměřil se ale na luxusní skleněné a porcelánové zboží. Obchod si otevřel před rokem 1931 ve stejném domě, kde měl již obchod Vilém – na náměstí Republiky č. 2. Prodejna skla, porcelánu a kameniny v tomto domě existovala až do devadesátých let dvacátého století. Vedle dalších značek měl Gustav na skladě zboží proslulé sklářské firmy Moser z Dvorů u Karlových Varů.

Před Vánocemi 1934 zval inzerát v novinách do Gustavova obchodu těmito lákavými slovy: „Bohatě naplněné výkladní skříně, nepřeberné množství krásného skla a porculánu, skvostně broušené sklo nebo ušlechtilý porculán je výborným dárkem k Vánocům, kávové a jídelní soubory jako doplněk moderního bytového zařízení, likérové, čajové nebo vinné soupravy…“

Dodavatelská značka firmy Gustav Epstein na porcelánové soupravě značky Epiag z Lokte

Pro zloděje bylo zboží Gustava Epsteina samozřejmě mnohem atraktivnější než produkty nabízené jeho nevlastním bratrem Vilémem. Ke krádeži došlo v jeho obchodě na náměstí Republiky č. 2 několikrát. Během lednové noci roku 1934 ukradl neznámý pachatel z uzamčené výkladní skříně černou a bílou toaletní soupravu z broušeného skla v dřevěné kazetě v hodnotě 480 korun. Gustav Epstein si krádeže všiml, když chtěl následujícího dopoledne předložit soupravu zákazníkovi. Situace se opakovala počátkem dubna 1935. Tehdy neznámý pachatel vypáčil výlohu v průjezdu a sebral skleněný broušený rozprašovač parfému se střapcem za dvacet šest korun. V polovině srpna 1935 byl zloděj ještě drzejší. Uprostřed dne, mezi polednem a jednou hodinou po poledni, opět vypáčil uzamčenou výkladní skříň v průjezdu a odcizil toaletní žlutou skleněnou soupravu s rozprašovačem za 115 korun.

Strýc Gustav byl nejen obchodníkem, ale také vášnivým řidičem. V pátek 3. dubna 1931 se mu přihodila neobyčejná dopravní nehoda, o které dalšího dne informoval i denní tisk. Gustav právě projížděl dnešní Americkou třídou, kolem tehdejší budovy okresního úřadu na rohu Goethovy ulice, když mu z auta vyšlehl plamen. Řidič okamžitě zastavil, vyskočil a doběhl k nejbližší telefonní budce. Zatímco volal na požární policii, uhasil auto kolemjdoucí obchodník Dienstbier. Prostě plamen přikryl svým kloboukem. Po uhašení automobil prohlédl a jako příčinu požáru určil zkrat blinkru. Od března 1934 vlastnil strýc osobní čtyřválcový automobil Fiat 509. Toto auto se ale v jeho garáži dlouho neohřálo. O rok později jej prodal a koupil si čtyřválcový automobil Praga Piccolo 306.

Rodiče Alice Epsteinové

Alicin tatínek Arnold Epstein byl posledním dítětem, které dědečkovi Mořici Epsteinovi porodila jeho první manželka Emma. Arnold byl o deset let mladší než jeho sestra Olga, o devět let mladší než bratr Emil, o dva roky mladší než bratr Vilém a o čtyři roky starší než nevlastní bratr Gustav.

Zpráva o sňatku Aliciných rodičů – Pilsner Tagblatt, 2. 9. 1928

V roce 1920 se Arnold Epstein přistěhoval do Plzně z Prahy, kde žil po skončení první světové války. Zpočátku v Plzni bydlel u bratra Viléma v Korandově ulici. Když se v roce 1921 Vilém s manželkou Elsou stěhovali do většího bytu v Lucemburské ulici, změnil bydliště společně s nimi. V této době pracoval Arnold ve Vilémově firmě jako kancelářský úředník. V roce 1921 se Arnold rozhodl zkusit štěstí v Teplicích, kde žila starší sestra Olga. V Teplicích se živil jako obchodní cestující a bydlel v dnešní Baarově ulici – tehdejší Lessingově. V červenci roku 1928 se vrátil do Plzně a usadil se nakrátko u svého otce Mořice Epsteina v ulici V Šipce.

Reklama na podnik Arnolda Epsteina – Nová doba, 31. 3. 1929

Dne 4. září 1928 se Arnold v plzeňské synagoze oženil s Olgou Ledererovou, dcerou obchodníka z Nýřan. Alicina maminka byla o pět let mladší než tatínek. Narodila se v Nýřanech roku 1898. Po svatbě se novomanželé přestěhovali do Havlíčkovy ulici č. p. 18, k Olžině mamince Růženě Ledererové. V tomto bytě se také 24. listopadu 1929 narodila Aliska. Během roku 1929 otevřel Arnold v domě svého otce Mořice Epsteina v ulici V Šipce č. p. 13 první obchod s „veškerými stuhami a přípravami pro modistky a kloboučníky“. O čtyři roky později, v létě roku 1933, Alicin tatínek v novinách oznamoval, že svůj „závod pro zboží stuhové, přípravy pro dámské a pánské klobouky, smuteční a svatební závoje, vlajkové stuhy, stuhy kloboukové pánské, dámské, lakové i sametové, capliny a ozdoby kloboukové, veškeré přípravy pro modistky, klouboučníky a kožišníky včetně drobného prodeje“ přestěhoval do Sedláčkovy ulice č. p. 8. V roce 1935 navíc rodina Epsteinových získala v sousedství – ve druhém patře domu Otakara Poppera v Sedláčkově ulici č. p. 25 – nový byt. Majitel domu Otakar Popper měl do své smrti v roce 1936 v přízemí obchod s lacinými zástěrami, župany a prádlem.

Reklama na podnik Arnolda Epsteina – Český deník, 15. 7. 1933

Náročný podzim 1938

Osud velké rodiny Epsteinových se začal uzavírat na podzim roku 1938. Prvními oběťmi nacistické nenávisti se stali ti příbuzní, kteří žili v odtrženém pohraničí Československa. Skutečnost byla o to smutnější, že u Epsteinových nebylo nikdy příliš zvykem řešit politiku. Již 6. října 1938 přijela z Liberce do Plzně rodina strýce Emila Epsteina. První dva týdny žili strýc Emil a teta Josefa u dědečka Mořice v ulici V Šipce, zatímco sestřenice Klára našla útočiště u strýce Viléma v Lucemburské ulici. Koncem října se celá rodina přestěhovala k Alici a jejím rodičům do bytu ve druhém patře Popperova domu v Sedláčkovy ulice. Ve stejném bytě získal azyl také čtyřiačtyřicetiletý bratr Aliciny maminky Zikmund Lederer. Další z maminčiných sourozenců, dvaačtyřicetiletá sestra Marta uprchla do New Yorku a do Československa už se nikdy nevrátila.

Do Plzně se z Teplic přistěhoval také Alicin strýc Artur Simon. Jeden z německých sousedů jej včas varoval, aby neotálel a odešel z Teplic dříve, než jej v noci vyženou němečtí vojáci.  Strýc si tedy sbalil malý kufřík s pyžamem a zubním kartáčkem a odjel nejbližším vlakem. V Teplicích, kam se už nikdy nevrátil, zanechal byt, obchod a veškerý svůj majetek. Nějakou dobu žil – stejně jako ostatní příbuzní – u dědečka Mořice v ulici V Šipce, a později si našel byt v Koperníkově ulici č. p. 27. Arturova dcera, sestřenice Erna, mezitím utekla z Mariánských Lázní do Semil. Přestože se cítila na neobsazeném území v relativním bezpečí, strýc o ni měl strach. Semily, ležící na severním okraji Českého ráje, se totiž nacházely blízko demarkační linie a nikdo si nemohl být jistý, zda si Němci nezamanou město také obsadit. Strýc proto dceru bez přestání na dálku přesvědčoval, aby přijela do Plzně. A to přesto, že Plzeň byla novou hranicí obkroužena ještě těsněji než Semily.

Erna nakonec poslechla. Stejně jako před několika dny její otec, také ona si sbalila malý kufřík a vypravila se do Plzně. Na železnici panoval chaos a cesta trvala dva dny a jednu noc. V Plzni na jedenadvacetiletou Ernu čekala natěšená Alice a veškeré početné příbuzenstvo – oba Alicini rodiče, dědeček Mořic, strýcové Emil, Vilém a Gustav, tety Josefa, Elsa a Olga, sestřenice Klára a Věra a bratranci František a Hanuš. Všichni Ernu přesvědčovali, aby s nimi v Plzni zůstala. Erna ale měla v plánu něco úplně jiného – chtěla odejít do Prahy. Jeden Erniných strýců – není jasné, který – proto dívce v Praze zařídil místo anglické korespondentky. Jako uprchlice ze Sudet však Erna nedostala pracovní povolení a musela zaměstnání opustit. Mezi tím se v Praze sešla skupina kluků a holek z Teplic, mladých uprchlíků, kteří se dohodli na společném bydlení a pronajali si byt v Mikulandské ulici. Erna začala v novém domově dávat hodiny angličtiny a ty se staly zdrojem jejího příjmu.

Odjezd sestřenic Erny a Kláry

Rok 1939 byl plný nejistoty. Důležitým mezníkem se stal 15. březen 1939, kdy české země obsadila německá vojska. Následujícího dne vznikl Protektorát Čechy a Morava. Mezi Židy, uprchlíky ze Sudet i těmi, kteří žili celý život na území nově vzniklého Protektorátu, se stále častěji mluvilo o odchodu za hranice. Zvláště mladí lidé toužili odjet ilegálně do Palestiny a začít zde nový život. Pro tuto myšlenku se nadchla také sestřenice Erna. A své představy zdaleka neomezovala jen na Palestinu. Věděla, že židovské uprchlíky přijímají také některé latinskoamerické země – například Kolumbie nebo Bolívie. Přestože šlo o lákavou představu, odchod ze země nebyl jednoduchý, a hlavně stál spoustu peněz. Ernin tatínek Artur Simon byl jako uprchlík ze Sudet bez prostředků a Erna si jako domácí učitelka angličtiny také mnoho peněz nevydělala. Vše tedy záleželo na rozhodnutí plzeňského dědečka Mořice Epsteina a strýců. Velká rodinná rada Erně Palestinu, Kolumbii i Bolívii zamítla.

Erna Simonová si ale svůj sen o cestě za hranice nenechala vzít. Když tatínek, dědeček a strýcové odmítli podpořit její odvážné plány, rozhodla se pro jiný dobrodružný kousek. V novinách našla informaci, že britský ministr financí má stejné příjmení jako ona. Jmenoval se totiž Sir John Allsebrook Simon. Erna ministrovi napsala dopis. Uvedla v něm, že mají stejná příjmení, a že jsou tedy možná příbuzní. Zároveň ministrovi vylíčila svou touhu dostat se za hranice a požádala jej, zda by jí s tímto záměrem nepomohl. Dopis zalepila, napsala adresu, nalepila známku a odnesla na poštu. Vzápětí přijela do Plzně a pochlubila se, co udělala. U příbuzných její drzý nápad vyvolal mírné pobavení. Alicin strýc Artur, Ernin otec, jen zakroutil hlavou a pronesl: „Schade um das Geld“ – „Škoda peněz.“

Erna Berta Simonová ve válečných letech (geni.com)

Erně ale přišla od Sira Simona z Velké Británie odpověď. Uvedl v ní, že se snaží na příslušných místech pomoci. A tak začala také Erna v Praze obíhat úřady. Každý, kdo chtěl vycestovat do Anglie, musel totiž mít britské vízum a výjezdní povolení od Gestapa. Erna si s sebou směla do Velké Británie vzít dvě další dívky. Rozhodla se pro osmadvacetiletou sestřenici Kláru Epsteinovou, dceru strýce Emila, a jednu kamarádku. Když děvčata dorazila s cestovními pasy pro víza na britskou ambasádu, zhrozila se. Před budovou stála nekonečná fronta zájemců, kteří se, stejně jako ony, chtěli dostat z Protektorátu. Erna si s tím ale příliš hlavu nelámala. S písemným doporučením od Sira Johna Allsebrooka Simona všechny další žadatele předběhla a vízum obdržela přednostně.

Horší to bylo na úřadovně Gestapa na Pernštýně. Zde žádné doporučení od Sira Simona neplatilo. Erna stála počátkem dubna 1939 v dešti na chodníku před budovou a trpělivě čekala až na ni přijde řada. Po několika hodinách se objevil ve dveřích úředník a ostře pronesl: „Dneska Židi ne!“ Erna ale měla opět štěstí. Znala totiž kluka, který se dal po 15. březnu 1939 k Němcům a nosil na klopě kabátu odznáček s hákovým křížem. Chlapec se vydal na Pernštýn společně s Ernou. Na Gestapu předložila pas. Úředník se na ni podezíravě podíval a vyštěkl: „Sind Sie Jüdin?“ Erna omdlela. Když jí kamarád s odznáčkem pomohl na nohy, zjistila, že je výjezdní povolení vyřízené.

Erna se přestěhovala do Plzně a začala se chystat na cestu do Velké Británie. Rodina byla nadšená, z toho, co všechno dokáže Erna zařídit. Strýc Vilém přitom ve skrytu duše doufal, že se jí podaří dostat za hranice také jeho dva syny – osmnáctiletého Františka a patnáctiletého Hanuše. Na to ale Erna neměla čas. Protektorát musela opustit do 15. dubna 1939. V té době začínal strýc Vilém pro oba chlapce teprve vyřizovat cestovní pasy. Kvůli zvláštnímu nařízení musela děvčata jet I. třídou, což jejich cestu významně prodražilo. Rodina však náklady ochotně zaplatila.

Přišel den odjezdu. Loučení nebylo jednoduché. Erna a Klára nechtěly, aby je na vlak do Prahy doprovázeli jejich rodiče. Každá si tedy jako doprovod vybrala jednoho strýce. Erna zvolila Alicina tatínka Arnolda, Klára strýce Viléma. V Praze se děvčata setkala se třetí společnicí. Na cestu dostaly od svých strýců dobré rady. Všichni věřili, že odloučení nebude trvat dlouho a nikoho nenapadlo, že se již nikdy neuvidí. Vlak se dal do pohybu. Dívky jely přes Drážďany, napříč Německem a přes Nizozemí a přitom netušily, že si právě zachraňují život.

Smutný konec Epsteinových

Po Ernině odjezdu usiloval strýc Vilém o rychlé vyřízení emigrace synů Františka a Hanuše. Na úřadech pro ně vyřizoval pasy. Jako důvod uváděl studijní cestu do Velké Británie spojenou s návštěvou příbuzných. Vilém ale nebyl zdaleka tak úspěšný jako jeho neteř Erna. Řízení se protahovalo. Starší syn František se snažil ještě před plánovaným odjezdem složit řidičskou zkoušku v plzeňské Waldmanově autoškole. Podařilo se mu to koncem května 1939. Když pak počátkem června dosáhl osmnácti let, obdržel průkaz, který jej opravňoval řídit vozidla II. kategorie skupiny A. Snaha získat pro oba chlapce vystěhovalecký pas skončila z neznámých důvodů na konci června 1939. Stejně neúspěšně dopadl také pokus strýce Gustava dostat rodinu za hranice.

Všichni příbuzní, kteří se roku 1938 přistěhovali do Plzně jako uprchlíci, usilovali během roku 1939 o legalizaci svého pobytu. Strýc Emil s tetou Josefou optovali již v lednu 1939 pro Československo a od té doby žádali o udělení trvalého povolení k pobytu v Plzni. Úřady vyřízení jejich žádostí všemožně zdržovaly. Teprve na konci prosince 1939 si manželé směli zažádat o vystavení občanských legitimací, které jim pobyt v Plzni oficiálně umožnily. Ze žádanek o vystavení průkazů známe popis Emila a Josefy Epsteinových. Strýci Emilovi tehdy bylo pětapadesát let. Byl střední postavy, měl kulatý obličej, šedozelené oči, prošedivělé vlasy a umělý chrup. Tetě Josefě bylo šestapadesát let. Také ona byla střední postavy, měla podlouhlý obličej, šedozelené oči, černé vlasy a umělý chrup. Strýc Emil nemohl jako židovský uprchlík najít žádné pořádné zaměstnání. Nepracovala ani teta Josefa a rodina byla zcela odkázána na strýcův příležitostný výdělek.

Arnold Epstein, tatínek desetileté Alice, nemusel v roce 1939 ještě řešit u své rodiny existenční problémy. Stále vlastnil obchod s modistickými přípravami v Sedláčkově ulici č. p. 6 a rodina pořád ještě bydlela ve vlastním bytě v Sedláčkově ulici č. p. 25. Byt byl však přeplněný příbuznými a na obchodě se objevil ponižující nápis „Jüdisches Geschäft“ – „Židovský obchod“. Začala přicházet první úřední omezení, která se během následujícího roku 1940 rozšířila do neuvěřitelných rozměrů.

V roce 1940 se započal tragický epilog příběhu Epsteinových. Dne 10. července zemřel ve svém bytě na onemocnění srdce spojené s otokem plic dědeček Mořic Epstein. Od toho okamžiku následovala jedna nešťastná událost za druhou. V srpnu 1940 se Alice dozvěděla, že nesmí nastoupit do měšťanské školy ani do žádné jiné školy v Protektorátě. V září 1940 pozatýkalo plzeňské gestapo ve městě padesát významných představitelů židovské komunity. Byli mezi nimi také Alicin tatínek Arnold Epstein a strýcové Vilém a Gustav Epsteinovi a Zikmund Lederer. Všichni byli uvězněni nejprve v Plzni na Borech, 8. října 1940 byli převezeni do Malé pevnosti Terezín a na přelomu let 1941 a 1942 se ocitli v koncentračním táboře Mauthausen. Velkému zatýkání v roce 1940 unikli strýcové Emil Epstein a Arthur Simon, kteří se před dvěma lety přistěhovali jako uprchlíci, a neměli tedy v Plzni žádný významný majetek, který by mohl německé úřady zajímat.

Nadešla druhá polovina roku 1941, kdy se dvanáctiletá Alice Epsteinová objevuje jako hrdinka deníku Věry Kohnové. V bytě Epsteinových v Sedláčkově ulici č. p. 25 panovala nejistota. Společně s Alicí a její maminkou tu žili strýc Emil s tetou Josefou. Teta Olga a sestřenice Věra, manželka a dcera strýce Gustava, bydlely ve stejné ulici, jen o několik vchodů dál. Všichni si dělali velké starosti o Alicina tatínka Arnolda, maminčina bratra Zikmunda Lederera a tatínkovy bratry Viléma a Gustava Epsteinovy, vězněné v malé pevnosti v Terezíně. Navíc si museli na kabáty přišít žluté hvězdy, aby nikdo nepochyboval o jejich původu.

Jako první z rodiny Epsteinových odjeli z Plzně do Terezína transportem R 18. ledna 1942 Alice s maminkou, teta Olga se sestřenicí Věrou a strýc Artur Simon. Alice měla transportní číslo 297, maminka 296, Olga 298, Věra 299 a Artur 880. Transportem S odjeli o čtyři dny později do Terezína strýc Emil a teta Josefa a rodina strýce Viléma (teta Elsa a synové František a Hanuš).  V únoru přistoupili okupanti v Mauthausenu k popravě všech židovských mužů, které pozatýkali v Plzni v září 1940. Jako první z rodiny byli 20. února 1942 v 7:45 hod. popraveni strýcové Vilém a Gustav. Téhož dne v 8:50 hod. zahynul strýc Zikmund Lederer. Tatínek Arnold čekal na popravu ještě dalších sedm dní. Zastřelen byl 27. února 1942 v 7:40 hod. Dne 11. března 1942 byli strýc Emil a teta Josefa odvezeni transportem Aa do polského ghetta Izbica, kde zahynuli.

V polovině března přišla Alicině mamince na bývalou plzeňskou adresu obsílka s výzvou k zaplacení soudních výloh, věznění a popravu jejího manžela Arnolda v celkové výši 56,34 říšské marky. V místě bývalého bydliště ale nebyla Olga Epsteinová nalezena. Pečlivé okupační úřady začaly po paní Epsteinové pátrat. Dne 26. března 1942 odešla do pankrácké věznice následující odpověď ohledně Alicina tatínka: „Jestli zanechal nějaký majetek, není známo, jelikož německé úřady veškerý majetek židovský zabavily.“

Dne 28. dubna 1942 byl strýc Artur Simon odeslán z Terezína transportem Ar na smrt do Zamosće. Dne 12. června odjely teta Olga a sestřenice Věra transportem Aak do ghetta Trawniki, kde byly zavražděny. Jen o den později, byla Alice společně s maminkou odvezena z Terezína transportem AAi. Šlo jeden z transportů, který nacisté narychlo zorganizovali jako pomstu za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Kam směřoval, není jisté. Byl totiž onačen prostě jako „Osttransport“.  Předpokládá se, že místem, kde všichni jeho účastníci našli smrt, byl Sobibór. Nejdéle v Terezíně vydržela teta Elsa se syny Františkem a Hanuše. Nakonec byli také odesláni na smrt. Dne 6. září 1943 byli odvezeni transportem Dm do tábora Auschwitz-Birkenau, kde zahynuli.

Poválečné osudy Erny a Kláry

Z velké rodiny Epsteinových přežily pouze Aliciny sestřenice Erna Simonová z Teplic a Klára Epsteinová z Liberce, kterým se podařilo 15. dubna 1939 uprchnout do Velké Británie. Erna pracovala po osvobození dva roky pro britskou armádu v Berlíně. Byla zde spokojená, ale nezapomínala na svůj dávný sen – odstěhovat se do Palestiny. Klára žila v Londýně. Obě děvčata si dopisovala a zároveň se snažila zjistit něco o osudu příbuzných v Československu. Kláru kontaktovali nějací lidé z Plzně s tím, že jsou její vzdálení příbuzní, vracejí se z koncentračního tábora, čekají na repatriaci a prosí o zaslání balíčku. Klára i Erna prosbě vyhověly. Brzy se ale musely smířit s krutou skutečností – nikdo z jejich příbuzných nepřežil.

Ernin manžel Jaroslav Jan Králík (vlevo) s kolegou Janem Zrzavým (vpravo) v roce 1972 (cs.wikipedia.org)

Erna se před Vánoci 1945 vypravila do Československa. Zde se seznámila se svým budoucím mužem, grafikem Jaroslavem Janem Králíkem. Od té doby žila střídavě v Berlíně, Anglii, Československu a nemohla se rozhodnout, kde zůstane natrvalo. Svatba proběhla v Československu 9. září 1948. Manžel odešel na vojnu. Erna se nakrátko vrátila do Velké Británie a doufala, že se za ní muž po vojně přistěhuje. Nakonec se rozhodla vrátit do Československa. Od známých se postupně dozvídala nové a nové detaily o osudech příbuzných, kteří zahynuli během holocaustu. Zapomnění hledala ve své práci – učila angličtinu.