Margit Becková

---

Margit

Margit Becková byla o více než jeden rok starší než Věrka Kohnová. Narodila se v Plzni 21. ledna 1928. Přestože to z Věrčina deníku nemáme potvrzené, jistě používala také zkrácenou a tehdy oblíbenou podobu svého jména – Gita. V česky psaných pramenech je uváděna jako Markéta nebo Margareta Becková. Pro Věru ale byla prostě Margit.

Od podzimu 1937 bydlela Margit s rodiči v přízemí domu v tehdejší Škodově ulici č. p. 921/3 v Plzni.

Věrka zmiňuje Margit Beckovou ve svém deníku celkem dvakrát. Poprvé se tak děje 25. listopadu 1941, když Věra popisuje nepříjemný zážitek vztahující se k její návštěvě u Beckových ve Škodově ulici (dnešní ulice kardinála Berana) č. p. 921/3:

„…. Dnes odpoledne jsem čekala na Irču, šla jsem s ní k nim a v 6 hodin jsem šla zase čekat na Lilinu, abych jí odevzdala rozvrh mých hodin pro ní. Zítra v pět hodin začnu. Když jsem se procházela před domem, ve kterém měli školu, paní Becková (u těch totiž ta škola je a oni bydlejí v přízemku) si mě zavolala a řekla mi, jestli nevím, čím to, že jejich Margit se ztratilo včera, když jsem u nich byla, plnicí pero. Musila jsem se v duchu smát. Řekla jsem, že já nejsem zlodějka a že jsem to nevzala.“

Česká podoba Margitina jména – Markéta – na nedatované policejné přihlášce rodiny Beckových

O necelý měsíc později, 19. prosince 1941, se připravovala pro změnu výuka v bytě Kohnových v Koperníkově ulici. Věra při té příležitosti zmiňuje své kamarádky a kamarády, kteří se zúčastní vyučování – Lily Hauschildovou (příběh zde), Emila Zuntersteina (příběh zde) a Margit Wolfnerovou.

Tatínek a rodina Beckových

Margitin tatínek se jmenoval Rudolf Beck a pracoval v Plzni jako obchodník. S maminkou Bertou roz. Goldmannovou se oženil 21. srpna 1921 ve Velké synagoze v Plzni. Rodina bydlela v domě na Husově třídě č. p. 803/6, který patřil panu Eduardu Tanzerovi. Pouze jediný dům dělil bydliště Beckových od rohového domu v dnešních sadech Pětatřicátníků, tehdejších Kramářových sadech, č. p. 285/1, kde měl tatínek svůj obchod. Jednalo se o velkoobchod s papírem, který původně patřil Rudolfovým rodičům Kamile a Josefu Beckovým. Rudolf v obchodě začínal jako obchodní příručí, po smrti otce se stal spolumajitelem a po úmrtí matky jediným majitelem. Ve stejné budově měla své sídlo nebo kanceláře také řada dalších společností. Filiálku zde měla například Velkoprádelna a čistírna J. Kratochvíl.

Dům na rohu Husovy třídy a dnešních sadů Pětatřicátníků, ve kterém měli Rudolf Beck, jeho adoptivní otec Josef Beck a matka Kamila Becková velkoobchod s papírem.

Rudolf Beck neměl v žádném případě jednoduché dětství. Narodil se ve Vídni 6. února 1891 pod jménem Rudolf Pollak. Rodiče tehdy bydleli na adrese Rubengasse 9. Chlapci ještě nebyly ani čtyři měsíce, když mu 29. května 1891 po krátké nemoci zemřel otec Heinrich Pollak – v šestatřiceti letech podlehl nemoci zvané růže. Pohřben byl 31. května 1891 na židovském oddělení Ústředního hřbitova ve Vídni. Margitin dědeček pocházel z Bděněvsi u Stříbra a ve Vídni pracoval jako účetní v továrně na cigaretové papíry a chemické produkty Jac. Schnabl&Co.

Ukázka dvou etiket ze sortimentu vídeňské továrny na cigaretové papíry Jac. Schnabl&Co., ve které pracoval Margitin dědeček Heinrich Pollak.

Pětadvacetiletá vdova Kamila Pollaková zůstala ve Vídni s novorozeným Rudolfem sama. Vrátila se proto domů k rodičům do Plzně. Otcem Kamily Pollakové byl Lazar Klein – ve druhé polovině 19. století poměrně známá osobnost mezi německy mluvícím obyvatelstvem Plzně. Již v roce 1868 založil Lazar Klein v Plzni soukromý „vyučovací a vychovávací ústav pro israelské hochy“ s německým vyučovacím jazykem. Na všech německých školách ve městě navíc společně s kolegou Šalamounem Winklerem učil židovské náboženství. V březnu 1890 oslavil čtyřicet let své pedagogické kariéry. V roce 1899 obdržel „nadučitel“ Lazar Klein od císaře Františka Josefa I. vyznamenání – stříbrný záslužný kříž s korunou. Zemřel v roce 1910 a byl pohřben na novém židovském hřbitově na Rokycanské třídě v Plzni.

Margitin tatínek Rudolf Beck

V době, kdy stál Lazar Klein na vrcholu své učitelské kariéry a kdy sbíral jedno ocenění za druhým, provdala se jeho dcera Kamila Pollaková v Praze za stejně starého obchodního příručího z Pocínovic na Domažlicku Josefa Becka. Svatba proběhla 15. srpna 1894. Oběma snoubencům bylo v době sňatku 29 let. Druhý Kamilin manžel po svatbě adoptoval jejího čtyřletého syna Rudolfa. Ten se od té doby jmenoval Rudolf Pollak-Beck. Teprve v roce 1916, kdy Rudolfovi bylo už pětadvacet let, došlo ke změně adopční smlouvy a Rudolf začal používat pouze příjmení Beck.

Jedenáct let po svatbě Kamily a Josefa Beckových se patnáctiletému Rudolfovi v Plzni narodila sestřička. Po jednom dni však zemřela. Rodina v té době již žila na Husově třídě. V roce 1919, je písemně doloženo, že Josef Beck provozoval papírnický velkoobchod v tehdejších Kramářových sadech č. p. 285/1. V srpnu 1919 si dal totiž do novin inzerát, že hledá „zručnou a přičinlivou prodavačku, v jazyce českém i německém mocnou, znalou v odboru papírnickém“.

Oznámení o úmrtí Margitina nevlastního dědečka Josefa Becka publikované v plzeňském deníku Nová doba 18. února 1925

Stejně jako jeho tchán Lazar Klein, také Margitin nevlastní dědeček Josef Beck byl významnou osobností v prostředí plzeňské židovské komunity. Založil plzeňskou lóži bratrského spolku »Societé«. V této lóži byl až do své smrti předsedou a „vůdcem“. Zemřel dne 16. února 1925 jako šedesátiletý. Pohřeb proběhl na novém židovském hřbitově na Rokycanské třídě v Plzni o dva dny později. Členové spolku »Societé« publikovali v denním tisku oznámení s následujícími slovy: „Smrt vyrvala náhle z našeho středu muže šlechetného, zlatého srdce, který žil pouze pro dobro svých bližních.“

Maminka a rodina Goldmannových

Poté, co se třicetiletý obchodní příručí Rudolf Beck 21. srpna 1921 oženil s pětadvacetiletou Bertou Goldmannovou z Nýrska, oba manželé žili společně s Rudolfovými rodiči v jejich bytě na Husově třídě č. p. 803/6.

Pátrání po historii rodiny Goldmannových, ze které pocházela Margitina maminka Berta Becková roz. Goldmannová, se dlouhodobě věnuje Bertin synovec, historik Pavel Škorpil, PhD. Jeho zásluhou se podařilo dát do souvislostí nejrůznější rodinné vztahy a vazby, dohledat vzácné prameny a fotografie, a vůbec objasnit osudy rodin Goldmannových a Beckových. Výsledky svého historického a genealogického bádání publikuje pan Škorpil na portále geni.com a v řadě sborníků. V Terezínských listech č. 52/2024, v příspěvku „Příběh jednoho z »nezvěstných« – Jakub Goldmann“, veřejnost například seznamuje s velmi pozoruhodným příběhem svého otce a Bertina bratra Jakuba Škorpila roz. Goldmanna, který jako jediný ze sourozenců rodiny přežil holocaust. Z archivu pana Škorpila pocházejí také některé osobní fotografie a skeny osobních dokumentů uveřejněné v této kapitole.

Rodiště Margitiny maminky – městečko Přimda na Tachovsku

Margitina maminka se narodila jako Berta Goldmannová 15. září 1895 v Přimdě na Tachovsku, v domě č. p. 108. Jejími rodiči byli Jakub Goldmann a Marie roz. Steinová. V době svého narození měla už tři starší bratry – Pavla, Františka a Arnošta. Pavel přišel na svět roku 1886 v Chomutově a František roku 1888 ve Velké Černoci na Lounsku. Arnošt se narodil již v Přimdě, stejně jako jeho tři mladší sestry – Berta (1895), Emma (1898), Růžena (1901). Poslední ze sourozenců Jakub přišel na svět roku 1903 za poměrně dramatických okolností v Nýrsku na Klatovsku. Protože Tachov i Nýrsko patřil k německy mluvícím oblastem českých zemí, sourozenci používali německou podobu svých jmen – Paul, Franz, Ernst, Rosa, Jakob…

Jedna ze sester Margitiny maminky – Růžena Goldmannová

Bližší podrobnosti k narození nejmladšího ze sourozenců Goldmannových a dalších okolnostech uvádí Pavel Škorpil, PhD. ve výše jmenovaném příspěvku ve sborníku Terezínské listy:

„Dne 4. listopadu 1903 se v pošumavském městě Nýrsko, v zadním traktu domu č. p. 36 v Kostelní ulici (Kirchgasse, dnešní Klostermannova) narodil chlapec, zapsaný do židovské matriky narozených pod jménem Jakob Goldmann. Jeho otec, také Jakob, provozoval koloniál v Přimdě na Tachovsku až do 1. května 1903, kdy z neznámých důvodů, půl roku před narozením sedmého potomka, spáchal sebevraždu. Čtyřicetiletá vdova Marie, rozená Steinová, se v srpnu téhož roku vydala se čtyřmi dětmi – nejstarší syn Paul se již osamostatnil a druhorozený Franz byl doživotním pacientem Zemského ústavu choromyslných v Dobřanech u Plzně – za svou starší sestrou Bertou, manželkou nýrského obchodníka Simona Blocha.

Nýrsko na Klatovsku

Podle záznamu v dobové evidenci nýrského obyvatelstva dospěli 17. srpna 1903 do města spolu s Marií Goldmannovou syn Ernst a dcery Berta, Emma a Rosa. Na podzim roku 1903 se narodil nejmladší ze sourozenců, již zmíněný Jakob.Zpočátku žili Goldmannovi v podnájmu v Kostelní ulici, pak se dvakrát stěhovali, vždy do pronajatého bytu. Matka Marie živila rodinu z výnosu malého obchůdku s potravinami. Přes nelehké poměry všechny děti s výjimkou Rosy po obecné škole absolvovaly měšťanskou školu a nejmladší Jakob pokračoval ve stu­diu na české obchodní škole v Klatovech.“

Život Margit a rodičů v Plzni

Vraťme se zpět do doby, kdy manželé Berta a Rudolf Beckovi žili společně s Rudolfovými rodiči v činžovním domě v Husově třídě. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné. V roce 1924 zemřela Bertě v Nýrsku matka Marie Goldmannová, následovaná o půl roku k později Rudolfovým nevlastním otcem Josefem Beckem. Margit Becková tak ještě před svým narozením přišla o čtyři prarodiče – dědečka Heinricha Pollaka, adoptivního dědečka Josefa Becka, dědečka Jakuba Goldmanna a babičku Marii Goldmannovou. Narození vnučky Margit se dočkala pouze její plzeňská babička Kamila Becková. V lednu 1928, když Margit přišla na svět, bylo Kamile 61 let. Zemřela o osm let později, v březnu 1936. V době smrti babičky Kamily bylo Margit osm let. V září 1937 se Beckovi odstěhovali z Husovy třídy do Škodovy ulice č. 3, kde bydleli až do té doby, než byli povoláni do transportu.

Činžovní dům na Husově třídě v Plzni, kde Margit žila do roku 1936 společně se svými rodiči a babičkou Kamilou Beckovou.

Mamince Bertě Beckové bylo v době narození Margit 32 let. Další dítě už Berta a Rudolf neměli. Z dochovaných archivní pramenů uložených ve Státním oblastním archivu v Plzni se zdá, že rodiče v roce 1931 plánovali s tříletou Margit cestu do zahraničí – snad na dovolenou. To, jestli se cesta uskutečnila, z pramenů nevyplývá.

Přestože byla Margitina maminka ženou v domácnosti, zaměstnávali rodiče služku. Na jednu z nich ale nevzpomínali v dobrém. Na přelomu dubna a května 1931 se u Beckových odehrál incident, o kterém 7. května 1931 informoval plzeňský list Český směr: „Nepoctivá dívka. Berta Becková, manželka obchodníka z Husovy tř., oznámila, že 1. t. m. byly jí odcizeny z bytu různé skvosty a šatstvo v ceně 8400 Kč. Podezřelá z této krádeže Barbora Müllerová, 17-letá služebná, která byla 30. dubna propuštěna, byla v úterý zatčena po­licií v Klatovech. Müllerová doznala, že skvosty a šatstvo odcizila. Odcizený ob­nos 200 Kč utratila, skvosty a šatstvo bylo zabaveno. Müllerová byla předána do soudní vazby v Klatovech.“

Na bližší popisování krádeže v domácnosti Beckových nebyl na stránkách Českého směru dostatek místa. Mnohem sdílnější byl článek publikovaný o den dříve v klatovském týdeníku Šumavan:

„Úspěch klatovské policie. Městští policejní strážníci Ant. Kopp a Jos. Netrval šli v noci ze 4. na 5. května 1931 o tři čtvrti na 12 služební obchůzkou ulicí Domažlickou a potkali dívku, která šla z města ven, pak se obrátila a přešla za železničním viaduktem na pěšinu vedoucí k silnici novákovické. Uvedení bezpečnostní orgánové šli za ní a nalezli ji schovanou v křoví u zahrady.

Předvedli ji na strážnici, kdež žena udala, že se jmenuje Barbora Müllerová, že jest 6. března 1914 v Reklingshausu v Horních Rakousích narozená a jest bytem u svého otce dílovedoucího ve Stříbře č. p. 2, že si zajela do Klatov na výlet, na který jí dal otec 200 Kč, a že od 1. května nocovala v jednom hotelu v Klatovech. V tomto bylo zjištěno, že Müllerová tam byla od 30. dubna 1931, ale ohlásila se pod nepravým jménem Ema Svobodová, komptoiristka, bytem v Plzni.

Klatovy

Poněvadž výpovědi Müllerové byly podezřelé, byl o ní učiněn dotaz telefonický u četnictva ve Stříbře, které po vyšetření sdělilo, že otec Müllerové jest dílovedoucím, ale bydlí v Černošíně a že Müllerová hledána jest pro velkou krádež policejním ředitelstvím v Plzni. Městské policejní oddělení dorozumělo se telefonicky s policejním ředitelstvím v Plzni a zvědělo, že Barbora Müllerová dopustila se krádeže briliantového prstenu, cenných zlatých dámských náramkových hodinek a jiných věcí u paní Berty Beckové, manželky majitele papírnického závodu v Plzni.

Müllerová byla podrobena novému výslechu, briliantový prsten a zlaté hodinky byly u ní nalezeny, následkem čehož doznala, že sloužila od 1. dubna u pí Beckové, že 29. dubna ze služby vystoupila a že při svém odchodu odcizila v ložnici z krabičky na stolku ležící briliantový prsten a zlaté hodinky. Během vyšetřování, přijeli autem obvodní inspektoři policejního ředitelství plzeňského p. Karel Hampejs a p. Václav Zítek, Jakož i poškozená pí Berta Becková. Jmenovaní inspektoři Müllerovou usvědčili z celé krádeže a pí Becková poznala mezi věcmi Müllerové všechny své.

Müllerovou odcizené předměty, které byly zabaveny: dámský plášť s kožešinou za 1000 Kč, dámský plášť hedvábný modrý za Kč 800, dámské černé šaty za 600 Kč, dvě dámské košile za 80 Kč, tři kapesníky za 10 Kč, dámský platinový briliantový prsten za Kč 5000, dámské zlaté náramkové hodinky za 800 Kč, dalekohled za 50 Kč a síťová houpačka za 70 Kč. Kromě těchto věcí, které byly zabaveny, odcizila Müllerová pí Beckové na hotovosti 300 Kč, které už utratila. Müllerová byla městskou policií zatčena a předána do vazby krajského soudu v Klatovech.“

Jméno Margit Beckové v matrice německé obecné školy pro dívky v Plzni – školní rok 1934/1935

Dne 1. září 1934 nastoupila šestiletá Margit Becková do školy. Jednalo se o německou dívčí obecnou školu v Plzni. Tuto školu navštěvovala Margit dva roky. Ve třetí třídě – tedy v roce 1936 – začala chodit do české druhé obecné školy pro dívky v plzeňském jižním obvodu na tehdejší Jungmannově třídě (dnešní Americká). Dostupné archivní prameny jsou poměrně skoupé na informace, a není proto jasné, zda Margit na první obecné škole vydržela až do páté třídy.

Jméno Margit Beckové ve školní matrice II. měšťanské školy pro dívky v plzeňském jižním obvodu, jako žákyně třídy I.B ve školním roce 1939/1940

Poslední ročník obecné školy připadl na osudová léta 1938 a 1939, spojená s tragickými událostmi kolem Mnichovské dohody a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V nových politických poměrech a v podmínkách rostoucího antisemitismus nastoupila Margit v září 1939 do třídy 1.B na druhé měšťanské škole pro dívky v plzeňském jižním obvodu. Do druhého ročníku již dívka v září 1940, z důvodu zákazu vydaného protektorátní vládou, nastoupit nesměla.

Po vzniku Protektorátu

Neexistuje doklad o tom, že by se manželé Berta a Rudolf Beckovi pokusili s Margit vycestovat z Protektorátu Čechy a Morava. Ve Státním oblastním archivu v Plzni, ve fondu Policejní ředitelství v Plzni, se dochovala pouze žádosti Rudolfa Becka z listopadu 1938 o vystavení nového cestovního pasu. Žádost, ve které nejsou zmíněny ani manželka Berta ani dcera Margit, je zdůvodněna obchodními záležitostmi.

Žádost Margitiny tety Emmy Ullmannové z ledna 1941 o vystavení „vysvědčení zachovalosti“ za účelem vystěhování do Šanghaje

O vycestování z Protektorátu vytrvale usilovali Bertina mladší sestra Emma Ullmannová a také nejmladší bratr Jakub Goldmann. Možnosti pro emigraci se ale po vypuknutí druhé světové války v září 1939 významně zúžily. Poslední zoufalý pokus obou maminčiných sourozenců proběhl během roku 1941, kdy si odděleně zažádali o vycestování do Šanghaje. Přestože pražské policejní ředitelství proti jejich vystěhování nic nenamítalo, ani jeden ze sourozenců se za hranice nedostal. Místo toho měl být Jakub v listopadu 1941 jako první z Margitiných příbuzných povolán do transportu.

Strýc nenastoupil do transportu

Jakub Goldmann se rozhodl, že příkaz neuposlechne a do transportu nenastoupí. Začalo tak pro něho dlouhé dobrodružství se šťastným koncem. Bezprostředně po skončení války své vzpomínky proměnil v nadčasovou výpověď vloženou do osmi stran strojopisu a nazvanou „Paměti ilegalisty“. Tato výpověď se stala v roce 2024 podkladem pro již zmíněný příspěvek Jakubova syna Pavla Škorpila, PhD. ve sborníku Terezínské listy. Dejme nyní panu Škorpilovi a jeho otci slovo. Vše začíná v létě 1941:

„Jakub Goldmann podal 12. srpna 1940 žádost pražskému policejnímu ředitel­ství o vydání cestovního pasu s úmyslem vystěhovat se do Šanghaje. K této žádosti bylo do října 1940 dodáno z domovského Nýrska, nyní se nacházejícího na odtr­ženém území v okresu Markt Eisenstein (Železná Ruda, okres patřil do vládního obvodu Niederbayern-Oberpfalz), vysvědčení o zachovalosti s tím, že nic závad­ného nebylo zjištěno. Stejně jako v případě tisíců jiných žadatelů k vystěhování nedošlo. Až do odchodu do ilegality se Jakub odmítal podřídit protižidovským nařízením. Jak uvedl jeho přítel Karel Klíma, odmítal nosit Davidovu hvězdu a také v žádném z dobových policejních záznamů k jeho osobě nebylo připsáno povinné druhé jméno pro židovské muže – »Israel«. V »pamětech ilegalisty« své jednání komentoval:

Registrační karta Jakuba Goldmanna do transportu ze dne 31. 10. 1941

»Já sám mohu říci, že jsem veškeré tyto zákazy nedbal, neb jsem si řekl, že zákon lupičů není zapotřebí respektovati a proti násilnému loupežení musí se aspoň pracovati lstí. Z toho důvodu žil jsem skoro jako dříve stejným způsobem, přiznávám se, že někdy se strachem, až do října 1941, kdy začalo násilné zavlečení židů na východ. […] Já sám jsem byl rozhodnut, že neuposlechnu této výzvy [dostavit se na shromaž­diště před transportem] a díky tomu jsem si zachoval svůj život. Měl jsem dlou­holetého přítele J. P. [osoba neidentifikována], rovněž neárijce, člena komunistické strany, který se šikovným způsobem vyhnul všem těmto persekucím, takže Němci neměli o jeho osobě vůbec žádnou evidenci. Tomu jsem se svěřil a oznámil mu, že jsem rozhodnut spáchat raději sebevraždu, nežli se nechati zavléci do otroctví. On mne ujistil, že mně bude nápomocný a abych se, až budu vylosován [do transportu], uchýlil do ilegality a předstíral pro svoje okolí sebevraždu.«

Záhy tato situace nastala. V polovině listopadu 1941 se Jakub dozvěděl, že má být povolán do transportu. Již v předchozích týdnech, od 16. října do 3. listopadu 1941, bylo vypraveno pět transportů z Prahy do ghetta v polské Lodži. Poté nastala krátká pauza, nicméně se očekávalo, že další deportace, o nichž se pouze vědělo, že směřují »do Polska«, budou následovat. To reflektoval i Jakubův text:

»V sobotu dne 14. listopadu 1941 meškal jsem u svého přítele, pana K. K. [Karel Klíma], ke kterému jsem rovněž často docházel. Tento mne připravil na to, že mož­ná dnes přijde pro mne Herodes. Já nedbal toho a požádal jsem jej, aby mne nechal u něho přenocovati. Z toho důvodu jsem přišel teprve v neděli dne 15. listopadu do svého bytu v 11 hod. dopoledne, kdy mně bylo oznámeno, že jsem byl v noci ze so­boty na neděli hledán a že se mám dostaviti k transportu. Já na to odpověděl svým spolubydlícím, že lépe spáchat sebevraždu, než bych dělal někomu otroka, sebral jsem veškeré svoje osobní doklady a zmizel z bytu.«

V úterý 17. listopadu 1941 oznámila Emma Ullmannová bratrovo zmizení na služebně protektorátní policie. Jako domnělou příčinu zmizení uvedla: »Jest žid a měl odjeti s transportem a vyjádřil se, že v případě, kdyby měl býti transportem poslán do Polska, že spáchá sebevraždu.« Emma byla buď natolik obezřetná, ne­bo šťastnou náhodou nedala policii k dispozici žádnou Jakubovu fotografii.Následující den vyhlásila protektorátní policie pátrání po pohřešovaném s cí­lem zatknout jej a dopravit »zpět«. Můžeme se jen dohadovat, jak důsledně bylo pátrání vedeno, každopádně nevedlo k dopadení. Další dokument ve složce Poli­cejního ředitelství Praha pochází až z poloviny roku 1943. Na dotaz pražského ře­ditelství protektorátní kriminální policie z 22. června 1943, zda se objevily nové skutečnosti k pohřešovanému, nebyla její služebna v Praze I schopna uvést nic no­vého. Následný záznam pražského policejního ředitelství z 2. července 1943 uza­vřel pátrání po zmizelém: »Dle hlášení K III/1 (označení útvaru kriminální poli­cie – pozn. PŠ) č. 2746 z 28. června 1943 zůstalo pátrání po Jakubu Goldmannovi doposavad bezvýsledné.« Spis byl odložen ad acta…“

Celý příběh „ilegalisty“ Jakuba Goldmanna zpracovaný Pavlem Škorpilem, PhD. a publikovaný roku 2024 ve sborníku Terezínské listy

Jakub Goldmann měl štěstí na lidi, se kterými se setkal a kteří mu dokázali účinně pomoci. Důležitou roli při tom hrála jeho sestra Emma Ullmanová, která Jakuba s některými z těchto lidí seznámila. Sehrála tak v záchraně Jakubova života podstatnou roli.

Odjezd do Terezína

Zatímco se Jakub Goldmann ukrýval v ilegalitě, dostaly povolání do transportu také jeho sestry Emma Ullmannová s manželem Leem a Berta s manželem Rudolfem a dcerou Margit. Přestože Jakubovi Emma při přechodu do ilegality významně pomohla, sobě a svému muži pomoci nedokázala. Ullmannovi odjížděli do Terezína 17. prosince 1941 z Prahy transportem N a Beckovi 22. ledna 1942 z Plzně transportem S.

Margitin tatínek Rudolf Beck lednový transport a podmínky v Terezíně velmi špatně snášel. Zemřel v ghettu 4. února 1942 ve 14:30 hod. na zápal plic spojený se srdeční slabostí a cirhózou jater. Z úmrtního listu je zřejmé, že Rudolf Beck v této době bydlel v Sudetských kasárnách na pokoji č. 79, zatímco jeho žena a dcera bydlely v Drážďanských kasárnách na pokoji č. 165. Ostatky Margitina tatínka byly pohřbeny na nově zřízeném židovském hřbitově v Terezíně.

Dvě fotografie Margitiny tety Emmy Ullmannové použité na jejích úředních dokladech

Ani Emma a Leo Ullmannovi ani Berta a Margit Beckovy v Terezíně dlouho nezůstali. Dne 1. dubna 1942 odjeli Ullmannovi transportem Ag do koncentračního tábora Trawniki v Polsku, odkud pokračovali pěšky do 14 km vzdáleného ghetta v Piaskách. O dalším osudu účastníků není nic moc známo. Až do června 1942 se selekce v Piaskách týkaly především polských Židů. Koncem června 1942 však jednotky SS obklíčily ghetto a odvedli část vězňů na nádraží do Trawniků, odkud pokračovali do vyhlazovacího tábora. Podobná akce, která se podle výpovědi svědků týkala hlavně českých a německých Židů, se opakovala 8. listopadu 1942. V únoru 1943 bylo během likvidace ghetta zastřeleno několik stovek lidí na židovském hřbitově, zbytek byl dopraven do vyhlazovacího tábora v Sobibóru…

Poslední lístek z Varšavy

Berta a Margit Beckovy byly zařazeny do transportu An, který 26. dubna 1942 z Terezína směřoval do varšavského ghetta. Podrobnosti k transportu An, kterým odjela s rodinami také řada dalších Margitiných kamarádek, včetně Věrčiny sestřenice Edity Kohnové, jsou uvedeny zde. Stejně jako všichni další účastníci transportu, také Berta a Margit Beckovy byly po příjezdu do Varšavy uvězněny v poničené Velké synagoze na ulici Tłomackie. Němečtí okupanti synagogu překřtili na sběrný tábor Gartenstrasse 27. Místnost, ve které byly ubytovány, měla označení „Zimmer Z“.

Vězni měli možnost psát z Varšavy příbuzným a známým korespondenční lístky a žádat je balíčky a peníze. V podmínkách varšavského ghetta to v podstatě byla jediná možnost, jak nevyhladovět a zůstat na živu. Berta Becková neměla mnoho možností, komu psát. Dochoval se korespondenční lístek, který napsala 23. červnu 1942 svému bratranci prof. MUDr. Hansi Goldmannovi (1899–1991), který žil od roku 1924 ve švýcarském Bernu.

Prof. MUDr. Hans Goldmann, přednosta oční kliniky Bernské univerzity ve Švýcarsku, bratranec Berty Beckové a adresát jejího posledního korespondenčního lístku z varšavského ghetta

Hans Goldmann, rodák z Chomutova, chtěl být původně astronomem. Na naléhání svého otce, Bertina strýce, ale nakonec začal v roce 1919 studovat medicínu na Univerzitě Karlově v Praze. P celou dobu svého studia byl Hans zaměstnán ve fyziologickém ústavu Univerzity Karlovy jako asistent fyziologa Armina von Tschermak-Seysenegg a na oční klinice Univerzity Karlovy jako asistent oftalmologa Antona Elschniga.

Po dokončení studia v roce 1924 odešel do švýcarského Bernu, kde působil jako asistent Augusta Siegrista na oční klinice Bernské univerzity. Roku 1927 se na klinice stal vrchním lékařem („oberarzt“) a o tři roky později se habilitoval na „soukromého docenta“ v oboru oftalmologie. V roce 1935 se oženil a získal titul profesora oftalmologie. Zároveň nahradil v čele oční kliniky Augusta Siegriesta, kterou vedl až do roku 1968. Po druhé světové válce se v letech 1945–1947 stal děkanem lékařské fakulty Bernské univerzity. Ve školním roce 1964/1965 byl rektorem univerzity.

Hans Goldmann byl také zlepšovatelem a vynálezcem. Jeho zájem se soustředil na optiku, fyziku a zlepšování oftalmologických nástrojů. Jako spolupracovník společnosti Haag-Streit AG byl autorem a spoluautorem štěrbinové lampy, kolorimetru, Goldmannova perimetru, Goldmannova tonometru, Goldmannovy nepřímé gonio čočky, adaptometru Goldmann-Weekers a fluorofotometru.

Jeden z Hansových vynálezů – Goldmannův perimetr

V roce 2024 potomek prof. MUDr. Hanse Goldmanna věnoval Pavlu Škorpilovi, PhD. korespondenční lístek, který mu v červnu 1942 zaslala jeho sestřenice Berta Becková. Lístek psala dva měsíce po příjezdu do Varšavy, v německém jazyce. Jeho obsah nepotřebuje komentář. V českém překladu zní následovně:

„Milý Hansi! Ráda bych Tě informovala, že jsem letos změnila bydliště a od dubna jsem zde se svou dcerou, ale bez příbuzných a známých. Můj muž odpočívá v Terezíně. Možná Tě bude zajímat, že Údličtí odjeli 6. t. m. a krnovská Anny s dcerou odjely v těchto dnech. Věřím, že se ještě setkáme. Od svých spolunocležníků jsem se dozvěděla, že je možné sem z Vaší země poslat peníze prostřednictvím Creditbank, a také bych byla vděčná za balíček. Dcera má velkou a stálou chuť k jídlu, což ve věku 14 let nepřekvapuje. Mám velkou starost o své sourozence, o nichž nemám žádné zprávy, a ani v jiných ohledech se necítím příliš dobře. Moc srdečně Tebe a Tvé blízké zdravím. Berta Varšava 23. června 1942“

Lístek je poslední zmínkou o tetě Bertě a sestřenici Margit, kterou se podařilo panu Škorpilovi získat. Jen o několik týdnů později byly pravděpodobně Berta a Margit poslány na smrt do Treblinky. Nacisté se činili a mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 v Treblince zavraždili 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 osob z ostatních částí varšavské oblasti.

Falešný Ladislav Škorpil

Vedle, Jakuba Goldmanna, ukrývajícího se v ilegalitě, pobývala ještě v létě 1942 na svobodě jeho jedenačtyřicetiletá sestra Růžena Goldmannová. Dne 8. září 1942 však také ona odjela z Prahy transportem Bf do Terezína. Přesně o měsíc později, 8. října 1942 odsud byla transportem Bu odeslána na smrt do Treblinky. Jakub Goldmann o tomto okamžiku ve svých pamětech píše:

„Mezitím byla též povolána má sestra [Rosa] do transportu, a sice 4. září 1942, takže jsem byl úplně opuštěn od svých sourozenců. Na štěstí jsem se seznámil s další­mi lidmi, tj. přáteli pana L. [J. Liebla], to je s panem Str. a jeho paní [osoby neiden­tifikovány], bylo to někdy v září, a v říjnu 1942 s pravým V. N. [Václavem Němcem] a p. P. [Emanuelem Petrem, viz níže], kteří za svým přítelem [J. Lieblem] pravidelně dojížděli. Tím způsobem jsem získal také potravinové lístky. Také občanskou legiti­maci a pracovní knížku jsem získal předěláním protektorátních dokladů na jméno L. Š. [Ladislav Škorpil]. Od té doby jsem žil už klidněji, neb člověk si zvykne na věci, které by pokládal jinak za nemožné.“

Pro porovnání: skutečný Ladislav Škorpil (vlevo) a podobenka Jakuba Goldmanna vydávajícího se za Ladislava Škorpila v padělané protektorátní občanské legitimaci (vpravo)

Od této doby žil Jakub Goldmann pod novým jménem – Ladislav Škorpil. Jak zjistil Pavel Škorpil, PhD., skutečný Ladislav Škorpil, od kterého si jeho otec identitu vypůjčil, se narodil v roce 1906 a pocházel z rodiny architekta Josefa Škorpila (1856–1931), ředitele Západočeského uměleckoprůmyslového mu­zea v Plzni.

Ladislavova starší sestra Božena (1893–1976, zemřela bezdětná) byla první manželkou známého sochaře Jakuba Obrovského, ve třicátých letech rek­tora Akademie výtvarných umění. Jeho starší bratr Václav (1891–1966), žena­tý a bezdětný, vedl oddělení Vojenského historického muzea, konkrétně expozici umístěnou ve Schwarzenberském paláci. Ve třicátých letech tíhnul Ladislav Škorpil ke komunistické straně a byl podezírán z výzvědné činnosti pro Sovětský svaz. Ve stejné době se stal antifašistou a po vzniku Protektorátu byl několik měsíců vězněn. Zemřel pravděpodobně v průběhu roku 1941 za neznámých okolností. Jeho úmrtí nebylo, možná záměrně, nikde zaznamenáno.

Jakub Škorpil

Jakubu Goldmannovi se podařilo pod falešnou identitou Ladislava Škorpila přežít německou okupaci. Za války však přišel o celou svou rodinu, což mu způsobilo velké trauma.

Jakub Škorpil

V roce 1947 se Jakub rozhodl odstřihnout od minulosti tím, že oficiálně přijal příjmení, díky kterému si za okupace zachránil život. Od té doby se jmenoval Jakub Škorpil. Dne 25. června 1949 se nechal pokřtít v praž­ském kostele Panny Marie Sněžné a v roce 1952 se přistěhoval na Klatovsko ke své pozdější manželce Ludmile Mináříkové, s níž se 20. prosince téhož roku oženil.

Pátrání po Beckových

Mezi příbuznými, po kterých Jakub po osvobození pátral, byly pochopitelně také teta Berta a sestřenice Margit Beckovy. Zdá se, že o úmrtí strýce Rudolfa v Terezíně na počátku února 1942 Rudolf nebo úřady věděly. Pátrání se tedy omezilo pouze na Bertu a Margit. Dne 17. ledna 1948 nechal Jakub – ještě pod původním příjmením Goldmann – v Úředním listu Republiky československé zveřejnit úřední výzvu k podání jakýchkoliv informací o těchto dvou příbuzných.

Pátrání po pohřešované Margit Beckové – Úřední list RČS, 17. 1. 1948

V případě Berty Beckové měla výzva následující znění: „M 211/47-3. Berta Becková, naroz. dne 15. září 1895 v Přimdě, soud. okres Tachov, z rodičů Jakuba Goldmanna a Marie roz. Steinové, náboženství židovského, příslušná do Plzně, bytem naposledy v Plzni, Sudova ul. č. 3. Poněvadž je tu zákonná domněnka smrti podle platných právních předpisu, zahajuje se na návrh Jakuba Goldmanna, úředníka v Praze-Nuslích, Soběslavova č. 8, řízení k prohlášení nezvěstné za mrtvou. Zprávy o pohřešované buďtež podány do 1. března 1948. Okresní soud v Plzni, odd. II., dne 20. listopadu 1947. 1310/244“. Téměř totožné znění měla výzva týžkající se Margit. Ta byla zvěřejněna pod čísly M 212/47-2 a 1311/244. Pátrání bylo v obou případech bohužel bezvýsledné.