Ruth Ofnerová

---

Dětství v Českých Budějovicích

Dívčí vzpomínky od Černé věže

Život v Československu byl ve třicátých letech minulého století velmi příjemný. Sestry Hanka (* 22. 1. 1925) a Rutka (* 28. 4. 1929) žily se svými rodiči Martou a Arnoštem Ofnerovými bezstarostně a šťastně.

Přestože Ruth (vlevo) a Hanka (vpravo) vypadaly jako dvojčata, byl mezi nimi věkový rozdíl čtyři roky – na těchto snímcích z roku 1939 je Rutce 10 let a Hance 14 let.

Ruth a Hanka se narodily v Českých Budějovicích a strávily zde téměř celé dětství. Rády si hrály v Háječku, parku na soutoku Vltavy a Malše. Bavilo je tu pozorovat, jak v klecích dovádějí malá zvířata. Nedaleko od kloboučnictví Rutčiných a Hančiných prarodičů Ofnerových protékala Mlýnská stoka. Děvčata se v řece během horkých dní koupala. České Budějovice byly už v té době proslulé Černou věží a náměstím se Samsonovou kašnou.

Rodina na dovolené v Jugoslávii – zleva Marta s Hankou a Arnošt s Rutkou

V létě chodívaly Hanka a Ruth často na procházky do šumavských lesů. Pod stromy tu rády hledaly houby a další plody. Maminka věřila, že procházky v přírodě dávají jejím dcerám potřebný pohyb. Hanka a Ruth tak většinu léta trávily na čerstvém vzduchu.

Do konce života si dívky uchovaly krásné vzpomínky na dovolenou v Jugoslávii a na to, jak je tatínek učil plavat v moři. Rodina cestovala k Jaderskému moři vlakem a během dovolené navštívila města Split a Dubrovník. Další dovolenou trávila děvčata v severočeském pohraničí. To už bylo v době, kdy Hitler hrozil válkou.  Přesto si Rutka a Hanka pobyt na statku užívaly. Nevnímaly při tom napětí, které panovalo v Československu, ani obavy, které se usídlily v hlavách jejich rodičů.

Zleva: Hanka, Arnošt, Rutka a Marta Ofnerovi

Každá zima byla spojena s mrazem a sněhem. Ruth, Hanka i jejich rodiče rádi bruslili a lyžovali. Děvčata si v kožešinových rukávnících nosila malé lahvičky s horkou vodou, aby si zahřála prokřehlé ruce. Hanka před sebou na ledě tlačila dřevěnou židli, až se konečně naučila volně balancovat na hnědých kožených bruslích. Později se stejným způsobem učila bruslit i Rutka. Tatínkovi Arnoštu Ofnerovi se láska k bruslení stala osudnou. V mládí měl na ledě nehodu. Zranil si nohu a od té doby kulhal.

Velká rodina Kafkových a Ofnerových

Arnošt byl ale pohledný muž s velmi milou a laskavou tváří. Uměl se podobným způsobem i chovat. Doma chovali kanárka, který tatínkovi seděl na rameni a zpíval. Tatínek vždy po večeři dcerám a služce rozdával rozinky. Děvčata se pak honila kolem kulatého jídelního stolu a tatínek je z legrace napomínal, že v bytě pod sebou rozkývají lustr. Doma se mluvilo česky a německy. Maminka na děvčata mluvila německy a dcery jí odpovídaly česky. Jindy to bylo naopak.

Strýc Rudolf Ferda, českobudějovický rabín

Tatínkovi příbuzní – rodiče a dvě sestry a bratr s rodinami – vyrůstali v Českých Budějovicích. Ofnerovi byli velmi semknutou rodinou. Arnoštovým bratrancem byl budějovický rabín Rudolf Ferda. Při studiích na Karlově univerzitě v Praze strávil celkem jedenáct let. Nejprve se věnoval teologii, později právům. V Českých Budějovicích vyučoval Rudolf ve škole, kam chodila Hanka, náboženství. Dne 18. dubna 1942 byl transportem Akb deportován do Terezína. V ghettu nakonec zůstal dva roky a působil zde opět jako rabín. Vedl tu svatby a bar micvy a utěšoval pozůstalé a osamělé. Jedním z posledních transportů byl 16. října 1944 poslán do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde zahynul. Z Terezína s sebou vezl do osvětimského pekla tóru.

Malá Hanička s tatínkem Arnoštem

Rutka a Hanka žily pohodovým životem a jen výjimečně zastaly nějaké domácí práce. O vaření, praní a žehlení se starala služebná Maruška. Když ale Arnošt přišel kvůli židovskému původu v lednu 1939 o práci, nemohl si už dovolit zaměstnávat služku. Musel ji propustit. Byl to smutný okamžik. Marušku všichni v rodině milovali a ona měla ráda je. Při loučení prolily hodně slz.

Děvčata později velmi ráda vzpomínala, jak s babičkou Bertou a tetou Pavlou Kafkovou, které říkaly „Pulli“, připravovaly jablečný závin. Společně tahaly těsto, dokud nebylo tenké jako papír, a pak ho balily, vrstvu po vrstvě s plátky jablek, skořicí a cukrem. Další jejich specialitou byly švestkové knedlíky. Na plotně se často vařila polévka, obvykle kuřecí nebo čočková, s kořenovou zeleninou a cibulí.

Hlavičkový papír firmy dědečka Leopolda Kafky s vyobrazením továrny a vily v Českých Budějovicích

V Českých Budějovicích žily Rutka a Hanka s rodinou v domě patřícím prarodičům Kafkovým. Kafkovi byli rodiče Rutčiny a Hančiny maminky Marty Ofnerové. Dědeček Leopold Kafka dovážel kávu a v Českých Budějovicích vlastnil továrnu zvanou „První česko-budějovická výroba poživatin Leopold Kafka, České Budějovice: továrna na vaječná těsta, sladovou a žitnou kávu“. Specialitou podniku byla tzv. roxová káva.

Leopold Kafka nechal dvoupatrový objekt továrny na těstoviny a pražírnu kávy vystavět roku 1909 poblíž areálu českobudějovické nemocnice, na nároží ulic Boženy Němcové a L. B. Schneidera. Lidově se továrně říkalo Kafkárna. Roku 1926 byly v budově továrny zřízeny také byty.

Nepříliš kvalitní fotografie Leopolda Kafky před jeho českobudějovickou továrnou

Celý suterén továrny byl prosycen vůní kávy, kterou děvčata milovala. Káva se zde pražila a obratně balila – společně s těstovinami, špagetami a dalším podobným zbožím – do malých sáčků, ve kterých byla dodávána do obchodů. Právě zde, ve sklepě, se Hanka a Rutka naučily jezdit na kole. Před svátky babička ve sklepě chovala a vykrmovala husu. Obě děvčata chodila ráda do přízemí k prarodičům, kde se vždy v kredenci babičky Heleny Kafkové našly nějaké neobyčejné dobroty. Za budovou stál velký třešňový strom. Ještě o něco dále rostly v polích keře, na kterých maminky od rodin žijících v Kafkárně rozprostíraly při bělení lněné cíchy.

Fotografii současné podoby tzv. Kafkárny v ulici Boženy Němcové v Českých Budějovicích pořídila před několika lety Hančina nejmladší vnučka Rebecca.

Druhý dědeček Rutky a Hanky, Jakub Ofner, pečlivě dodržoval židovské tradice. V domě prarodičů Ofnerových se všichni scházeli k pesachové hostině. Jakubovou manželkou byla babička obou dívek Berta Ofnerová. Měla něžnou povahu, pro kterou ji její děti i vnoučata milovaly. Byla umělecky založená. Ve svém malém kloboučnickém obchodě nedaleko českobudějovického náměstí tvarovala a zdobila klobouky. Pamětníci vzpomínali, na vlídný výraz, který měla vždy ve tváři, a pochvalně se vyjadřovali také o její štědrosti. Ráda vybírala klobouky pro svá vnoučata, upravovala je přesně na jejich hlavičky a zdůrazňovala, že je to dárek, který jim zůstane na pořád. Nezapomenutelná byla také její pečená jablka, která dusila na vysokých kachlových kamnech. Toto pohoštění od ní dostalo každé z vnoučat, které k ní zavítalo ze školy. Vůně pečených jablek se u babičky Berty pravidelně linula jejím bytem.

Prarodiče Ofnerovi měli dům a obchod v Kanovnické ulici č. p. 18 v Českých Budějovicích, poblíž Mlýnské stoky (vpravo uprostřed).

Českobudějovická synagoga

Život byl plný a šťastný, s mnoha rodinnými setkáními, židovskými oslavami, výlety a návštěvami synagogy. V Českých Budějovicích stála synagoga jeden kilometr od místa, kde Rutka a Hanka bydlely. Každou sobotu si rodina oblékla své nejlepší šaty, tatínek Arnošt popadl modlitební šátek a vydali se na cestu. Nejprve kráčeli ulicí Boženy Němcové, kolem kostela sv. Jana Nepomuckého, přešli Mánesovu ulici a následně odbočili do ulice F. A. Gerstnera. Zde už spatřili monumentální, novogotickou stavbu synagogy se dvěma štíhlými věžemi. Když vstoupili do synagogy, tatínek odešel stranou, aby si mohl sednout ke svému otci. Muži a ženy totiž nesměli sedět pohromadě. Maminka Marta a obě dívky seděly v patře a tiše naslouchaly tklivému zpěvu kantora. Synagoga byla nacisty odstřelena v roce 1942.

Českobudějovická synagoga zničená v roce 1942

Život v Plzni

Tatínkovo povolání

V Českých Budějovicích tatínek pracoval jako vrchní finanční komisař poplatkového oddělení na okresním finančním ředitelství v České ulici č. p. 66. Když bylo Hance deset let a Rutce šest, Ofnerovi se přestěhovali do Plzně. Arnošt se stal finančním radou a poradcem plzeňského magistrátu. Dívky si pamatovaly, že sedával ve velkém koženém křesle.

Hanka a Rutka ve škole

Hanka nastoupila 12. září 1935 do páté třídy I. obecné školy v plzeňském jižním obvodu. Ve třídě našla velkou kamarádku ve spolužačce Marii Jonákové ze Skočic u Přeštic. Maruška neměla tatínka, protože jí před časem zemřel, a její maminka pracovala jako kuchařka. S Hankou trávila spoustu času a seznamovala ji s Plzní. Z obou děvčat se staly „kamarádky na život a na smrt“. V září 1936 se kamarádky rozdělily.

Hanka chovající Ruth

Po dokončení páté třídy pokračovala Marie Jonáková na III. měšťanské škole pro dívky v plzeňském jižním obvodu, zatímco Hanka Ofnerová nastoupila do primy městského dívčího reformního reálného gymnázia ve Veleslavínově ulici. Hanka zažila na gymnáziu dva roky plné utrpení. Ranní úzkosti střídala každodenní nervozita v lavici. Na konci školního roku 1937/1938 se proto rodiče rozhodli vzít Hanku z gymnázia a přihlásit ji na III. měšťanskou školu, do stejné třídy, kam chodila Maruška Jonáková. Hanka byla spokojená a také její vysvědčení se rázem zlepšilo.

Když o prázdninách 1939 odjely Hanka s Rutkou náhle z Protektorátu, netušila Marie Jonáková, co se s nimi stalo. Po Hance jí zůstal zápis v památníku z roku 1935, dále malá oranžová skleněná vázička a také řada tradičních židovských receptů, podle kterých se u Ofnerových v Plzni vařilo. Tyto recepty ve svých knihách a na svých webových stránkách popularizuje Mariina dcera, spisovatelka a kulinářka Miroslava Kuntzmannová ze Žerovic u Přeštic.

Dcera Hančiny spolužačky Marie Jonákové (snímek vpravo) Miroslava Kuntzmannová se svými kuchařkami.

Marie Jonáková po skončení války a německé okupace po obou sestrách Ofnerových neúspěšně pátrala. Teprve před čtyřmi lety objevila Mariina pravnučka v Austrálii Hančinu dceru Susan Waite a navázala s ní kontakt.

Rutka nastoupila v září 1935 do první třídy II. obecné školy pro dívky v plzeňské jižním obvodu. Čtyři roky pak byla spolužačkou Věrky a Edity Kohnových. Z této doby se dochoval Rutčin památník, do kterého jí kamarádky malovaly a psaly nejrůznější vzkazy. Jedna ze vzpomínek pochází od kamarádky Rutčiny sestry Hanky, Marie Jonákové (více o památníku zde).

Upomínka na Marii Jonákovou ve školním památníku Ruth Ofnerové

Okupace a odjezd do Anglie

Konec normálního života

Školní dny, veselé chvíle s rodiči, návštěvy u prarodičů v Českých Budějovicích a klidné chvíle v krásné plzeňské synagoze však měly pro obě sestry brzy skončit. Nejšťastnější chvíle pro rodinu skončily již během let 1937 a 1938, kdy v Českých Budějovicích postupně zemřeli prarodiče Leopold a Helena Kafkovi. Děvčatům zbyla pouze babička Berta Ofnerová, protože dědeček Jakub Ofner zemřel již v roce 1930.

V Plzni bydleli Ofnerovi přímo proti plzeňské synagoze. Děvčata měla ve svém pokojíku nábytek (postele a skříně) natřený světle žlutou barvou. Rutka a Hanka se z postelí dívaly přímo na dvě věže Velké synagogy a denně si mohly číst Desatero napsané na deskách mezi nimi. Dům Ofnerových stál jen několik kroků od Velkého divadla, kam děvčata s rodiči chodila. Hanka do konce života vzpomínala na představení pohádky o Jeníčkovi a Mařence.

V Plzni bydleli Ofnerovi v dnešních sadech Petatřicátníků č. p. 332/8, přímo proti Velké synagoze, a děvčata ze svých postelí hleděla přímo na věže a desky s Desaterem Božích přikázání.

Na počátku roku 1939 začaly některé plzeňské židovské rodiny odjíždět do ciziny. Dne 22. února odcestovala se svými rodiči také Hančina kamarádka a bývalá spolužačka z gymnázia Ruth Ehrlichová. Cílem Ehrlichových byl palestinský Tel Aviv. Česko-Slovensku tehdy zbývaly pouhé tři týdny života a Hanka Ofnerová ještě netušila, že si bude brzy také ona sama balit zavazadla.

Přípravy na cestu, balení a loučení

Jednoho rána se Ruth a Hanka probudily a slyšely, jak dole na ulici pochodují vojáci. Vyhlédly ven a spatřily dva velké tanky stojící před synagogou. Byly velmi vystrašené a zajímalo je, co se děje. Brzy pochopily, že právě toho dne přišel zásadní zlom v jejich životě.

Uplynulo několik měsíců a nadešel příjemný letní den. Maminka Marta seděla a zašívala punčochy na balkoně jejich plzeňského bytu, nacházejícím se nad obchodem v tehdejších Kramářových sadech (dnešní sady Pětatřicátníků) č. p. 8. Arnošt byl v Praze. Maminčinu pozornost upoutal chlapec, který rychle šlapal na kole směrem k domu Ofnerových. V ruce držel telegram a Martě bylo jasné, že jej posílá Arnošt. Obálku netrpělivě roztrhla, ale v hloubi duše už věděla, čeho se telegram týká. V příštím dětském transportu do Anglie, který měl odjet 1. července 1939, byla rezervována dvě místa pro jejich dcery – Hanku a Rutku. Těžko si můžeme představit, jak se tehdy všichni cítili. Přestože k sobě měli všichni v rodině velmi silné pouto, byla to právě hluboká láska rodičů k jejich dcerám, která přivedla Martu a Arnošta k rozhodnutí poslat obě dívky do bezpečí.

Před odjezdem do Anglie se Ruth (zcela vpravo) a Hanka (druhá zprava) vyfotily se svým bratrancem Janem Bonnem, sestřenicí Evou Bonnovou a sestřenicí Evičkou Kafkovou. Jan padl u Dunkerque a Eva Bonnová odjela s Rutkou a Hankou dětsklým transportem do Anglie. Malá Evička Kafková válku také přežila.

Rutka a Hanka prožívaly přípravy na transport se zvláštním vzrušením. Čekaly je návštěvy u švadleny, u které si objednaly nové šaty. Sestry byly zvyklé na pěkné oblečení. Maminka je často oblékala do stejných šatů a sukní z kostkované látky, doplněných bílými halenkami. Zabalily si kufry s novým oblečením a hnědými koženými bruslemi. Hanka dostala rodinnou fotografii v rámečku a maminčin hnědý kožešinový rukávník. Rutka obdržela tatínkův šedý hedvábný modlitební šátek. Marta dala Hance své malé hodinky s červeným koženým řemínkem. Na rozloučenou se uskutečnila rodinná setkání, při kterých byly pořízeny fotografie s bratranci a sestřenicemi.

Koncem června se rodina vypravila do Prahy, aby zde společně strávila třídenní dovolenou. Rodiče své dcery poučili o mnoha věcech, ale hlavně je ujistili, že je mají moc rádi a že se za nimi pokusí později do Anglie přijet.

Pas, se kterým odcestovala do Velké Británie Hanka Ofnerová.

Celkem šest set šedesát devět židovských dětí odjelo z Prahy do Anglie v rámci dětských transportů, který organizovali Nicholas Winton, Trevor Chadwick, Doreen Warriner a Bill Barazetti. Dvě stě čtyřicet jedna židovských dětí bylo 1. července 1939 ve stejném vlaku jako Ruth a Hanka. Jednalo se o šestý dětský transport, jeden z větších.

Protože tatínek obou děvčat Arnošt Ofner přišel jako Žid o práci, rozhodl se odjet do Prahy, aby pomohl s organizací dětských transportů. Snad mu pomohlo, že během let 1916–1920 studoval na Karlově univerzitě práva, a mohl tak být nyní užitečný. Pravidelně jezdil z Plzně vlakem do Prahy. Přestože nikdy nezjistily, co Arnošt přesně v Praze dělal, byly na něho později vnučky Susan a Diane pyšné, že se na takto důležité akci podílel.

Pas, se kterým odcestovala do Velké Británie Ruth Ofnerová

Dětský transport do Anglie

Večer 1. července 1939 bylo Wilsonovo nádraží v Praze plné rodičů, zavazadel, starších dětí, které se snažily být statečné, a malých dětí, které svíraly papírové pytlíky se svačinami a jablky na dlouhou cestu. Maminka Hance a Rutce na cestu ušila červený batůžky a polštářky. Hance utkvělo v paměti, jak za oknem mávala na rozloučenou. Přes kouř a páru valící se z lokomotivy viděla naposledy rodiče, kteří stáli na nástupišti a také mávali.

Průkaz, který Hance Ofnerové v roce 1939 umožnil vstup do Velké Británie.

Na hranicích děti vystrašili němečtí vojáci. Vešli do vlaku, hrubě dětem brali jejich zavazadla, vysypali je na zem, šlapali po balíčcích s žitným chlebem a zabavovali anglické desetišilinkové bankovky. Ruth vzpomínala: „Já jsem měla toaletní potřeby v takovém hezkém hliníkovém pouzdře. Rozšlápli mi ho.“ Když pak následující den pokračovali přes Nizozemí a zastavovali na nádražích, laskaví Holanďané jim dávali pít teplou čokoládu. Jedna Holanďanka dokonce dala Rutce velkou klobásu, kterou si dívka schovala do batohu. Později Ruth vzpomínala, jak s Hankou plakaly, když se v anglickém přístavním městě Harwich marně snažily v umývárně před nástupem do vlaku do Londýna vyprat oblečení umazané od klobásy. Loď, na které přepluly La Manche, se jmenovala The Prague. Mnohé děti trpěly mořskou nemocí, která se mísila se steskem po domově a zmatkem.

Osm měsíců před odjezdem do Anglie napsala Hanka Ofnerová své sestře Rutince do památníku citát od české spisovatelky Růženy Svobodové (1868–1920): „Nezáleží na tom, jsme-li my šťastni, ale nečiníme-li bolest jinému.“

V anglických rodinách

Tatínkův dopis

Hanka se o svou menší sestru Ruth starala, jak nejlépe uměla. Když dívky dorazily do Londýna, zdrtilo je, že mají být rozděleny a poslány do dvou různých pěstounských rodin v Birminghamu. Hanka byla ubytována u manželů Warreových, kteří se hlásili ke křesťanskému kristadelfiánskému hnutí, a malá Ruth našla domov u manželů Brownových. Dne 7. července 1939 poslal tatínek Arnošt Ofner manželům Warreovým do Anglie následující dopis:

„Vážení manželé Warreovi,

Jako otec Vaší nynější schovanky Hany z Plzně si Vám dovoluji vyjádřit hlubokou vděčnost za Vaši velkorysost a laskavost, s níž jste naše dítě přijali. Ujišťuji Vás, že mé dítě Hana je vše, co mám, představuje veškeré mé životní štěstí. Vše, co je mým životem, se teď nachází u Vás, zatímco mé druhé dítě, které pro mě znamená stejně moc, je nyní u pana Browna na adrese 54 Hannon Road, Kings Heath.

Jako laskaví lidé pochopíte, co to znamená poslat milované děti do cizího světa. Kolik je v tom bolesti a slz. Dokážete si představit, pod jakým tlakem jsme se k takovému kroku odhodlali. Ujišťuji vás, že od té doby mé oči nezůstaly suché. V noci jsem nespím (ale to se mé děti nesmí nikdy dozvědět). Jedině smysl pro povinnost mě mohl donutit zachránit děti před životem, který by pro ně byl beze cti a důstojnosti. U Vás vyrostou v přímé a věřící lidi. Neměly by ztratit svou lidskou důstojnost v okolí, které by je o ni připravilo. Nebudou žít ve strachu a na útěku kvůli tomu, že jsou Židé.

Visačka ze zavazadla Ruth Ofnerové

Denně tedy pláču pro své milované děti. Věřím však Pánu, že všechny naše oběti nebudou marné, protože vím, že se o mé dítě postarali dobří a laskaví lidé, kteří je budou vychovávat a starat se o ně místo mě.

Náš Pán si nepřál, aby lidstvo bylo zneuctěno, a proto mu poskytl anděly, kteří je neopustí, a takovými anděly jste vy, manželé Warreovi a manželé Brownovi. Ze všech sil vás prosím, abyste neopouštěli naše děti Hanu a Ruth v jakékoli životní situaci, tak dlouho, dokud se opět nesejdeme.

To je naše modlitba, kterou věnujeme každý den a každou hodinu Všemohoucímu Pánu. Budeme se snažit, aby nás děti buď následovaly, nebo abychom my následovali je, ať už nás osud zavede kamkoli. Teprve pak bude náš život opět šťastný.

Do dopisů, které posílali rodiče Ruth a Hance z Protektorátu do Anglie, vkládali různé fotografie a pohlednice. Mezi ně patřily i dvě pohlednice Českých Budějovic, které dodnes uchovává Hančina dcera Susan Waite v Melbourne.

Nedovedete si představit, jak šťastný byl náš rodinný život a jak je teď všechno zničené. Prosím, chraňte naše děti před bídou a hanbou, v míru i ve válce. Učiňte je šťastnými, spokojenými a plnými života. Umožněte jim zůstat Židy, protože všichni milujeme náš trpící národ, který neopustíme, vzdor všemu pronásledování. Být Židem znamená být také humánní, a tak jsme také vychovávali naše děti. Sami se přesvědčíte, že jsou mají dobrý základ. To, aby v nich dobro rostlo, bude vaším úkolem – těžkým, ale ne nevděčným. Můžete si být jisti, že vám za to Pán požehná.

Dokud budeme žít, můžete si být jisti naší hlubokou vděčností. Tím, že jste se postarali o mé děti, jste dokázali, že patříte k velkému a moudrému národu, který bude žít navěky a vždy zvítězí. Jsme vděční rodiče Hany a Ruth. Prosím vás, abyste tento dopis laskavě poslali také na adresu pana Browna.“

Společná fotografie, kterou Ruth (vlevo) a Hanka poslaly z Anglie rodičům do Protektorátu – šaty jim ušila přžed odjezdem švadlena v Plzni.

Život v nových rodinách

Ruth i Hanka trpěly ve Velké Británii velkým steskem po domově. Navíc neuměly mluvit anglicky. Hanka dokázala říci jen „Yes“ nebo „No“ a „I am hungry“. První večer byla zaskočena, když jí Warreovi podali kbelík a přikázali, aby přinesla těžké černé uhlí. Doma tyto úkoly vždy vykonávala služebná Maruška. Postupně se ale život v Anglii stával snesitelnějším. Maud a Herbert Warreovi byli sice starší, ale velmi laskaví a chovali se k Hance jako k vlastní dceři. Hanka chodila do v Británii do školy jen krátce. Zkusila to, ale nerozuměla anglicky.

Místo školy se Hanka začala starat o obchod svých adoptivních rodičů. Cítila se tu jako doma. Jednalo se totiž o galanterii a kloboučnictví a Hanka si připadala jako v krámku své babičky Berty Ofnerové v Českých Budějovicích. Každé ráno kartáčovala klobouky a při tom pozorovala provoz na rušné birminghamské ulici Coventry Road. Nerozuměla Všude chodila s česko-anglickým slovníkem v kapse. O trochu peněz, které vydělala, se při každé návštěvě u Brownových poctivě dělila s Rukou a nechávala jí dva šilinky. Rutka navštěvovala místní školu, ale také velmi tvrdě pracovala a pomáhala manželům Brownovým.

Ruth a Hanka Ofnerovy

Hanku mezitím začalo ovlivňovat prostředí nové rodiny, ve které vyrůstala. Seznamovala se základy biblického učení. Po večerech s Warreovými vysedávala při každodenním čtením Bible. Postupně začala ovládat nejen Starý, ale i Nový zákon. V neděli ráno zpívala písně, a postupně se naučila anglicky. Své modlitby vždy začínala hebrejsky: „Slyš, Izraeli: Hospodin, náš Bůh, Hospodin je jediný…“ Srdcem vždy zůstala židovkou. O mnoho desetiletí později, když už s potomky žila v Austrálii, se jí dcera Susan zeptata: „Mami, cítíš se být Češkou, Angličankou, nebo Australankou?“ Hana odpověděla: „Cítím se být Židovkou.“

Hanka v Anglii navštěvovala setkání kristadelfiánského společenství, zvali ji na večeře, a ona při tom cítila přátelství a lásku. Stále probíhala válka a život byl kvůli nedostatku potravin velmi náročný. Mnohem horší ale bylo to, že se v noci vyhlašovaly letecké poplachy a padaly bomby. Jednou byl dokonce sousední dům při náletu srovnán se zemí. Warreovi s Hankou spali v průjezdu svého domu a všechny nálety přežili. Když bylo Hance sedmnáct let, nechala se pokřtít. Byla prvním z židovských dětí, kterého se ujala kristadelfiánské rodina.

Osudy rodičů a příbuzných

Ghetto Terezín

Rutka a Hanka často psaly svým rodičům. Nikdy ale nenapsaly, jak moc se jim stýská, protože je nechtěly znepokojovat. Rodiče obě dívky varovali, že jednoho dne přestanou odpovídat. Jakmile se Marta a Arnošt Ofnerovi ocitli v terezínském ghettu, dopisování skutečně ustalo.

Rodiče odjeli do Terezína 22. ledna 1942 druhým plzeňským transportem. Stejným transportem (S) odjel i Martin bratr Ota Kafky s manželkou Terezií a šestiletým synem Toníkem. Arnoštova sestra Emílie Fausková s manželem Ing. Bedřichem Fauskou, patnáctiletou dcerou Alisah a sedmiletým synem Joskou už v Terezíně byli od prosince 1941. Bedřich se zde totiž pravděpodobně podílel na budování nově vznikajícího ghetta.

Sestry Marta Ofnerová a Erna Bonnová vyráběly v Terezíně z útržků vlny a látky pro děti panenky, které jsou dnes ve sbírkách Židovského muzea v Praze. Autorkou těchto dvou panenek je Erna Bonnová.

Muži a ženy nesměli v Terezíně žít společně a zpočátku se nemohli ani stýkat. Marta Ofnerová pobývala v lednu 1942 společně s Terezií Kafkovou, Emílií Fauskovou, neteří Alisah Fauskovou a synovci Joskou Fauskou a Toníkem Kafkou v Hamburských kasárnách. Arnošt Ofner, Ota Kafka a Ing. Bedřich Fauska bydleli v Sudetských kasárnách. Dne 18. dubna 1942 přijely do Terezína z Českých Budějovic Martiny sestry Erna Bonnová a Pavla Kafková a 24. října 1942 dorazila z Prahy i babička Berta Ofnerová. Marta s Ernou vyráběly v Terezíně z útržků vlny a látky panenky pro děti.

Rodina Fauskových

Zastavme se nyní krátce u rodiny Fauskových – Hančiny a Rutčiny tety Emílie, strýce Bedřicha, sestřenice Alisah a malého bratrance Josefa. Emílie byla o sedm let mladší než tatínek Ruth a Hanky, Arnošt. Narodila se v Českých Budějovicích v roce 1903. Roku 1924 se v Praze provdala za Ing. Bedřicha Fausku, rodáka ze Staré Role u Karlových Varů. Ještě v témže roce novomanželé odcestovali do Palestiny. Jako pionýří neboli chaluzim tu chtěli pomáhat budovat židovské osady a žít v kibucu. Nějakou dobu skutečně pobývali v kibucu Bibrachah. Nakonec se ale přestěhovali do Tel Avivu. Dne 5. července 1926 se jim v Jeruzalémě narodila prvorozená dcera Alisah. Po skončení šestinedělí se rodina vrátila do Československa. Dne 11. června 1934 se v Českých Budějovicích narodil mladší bratr Alisah, Josef. Doma mu říkali Joska.

Svatební fotografie tety Emílie Ofnerové a strýce Bedřicha Fausky

Jak později vzpomínala Alisah, její maminka mívala vždy dobrou náladu a ráda se smála. Přátelé v kibucu o ní říkali, že „flirtuje svými zuby“. Alisah o své mamince po válce napsala, že byla mimořádně dobrým člověkem a oddanou matkou. Připustila zároveň, že Emílie časem svou dobrou náladu ztrácela a začala trpět migrénami. Bedřich pracoval před vznikem Protektorátu Čechy a Morava jako zemědělský úředník.

V Terezíně byl Bedřich Fauska zaměstnán ve správě ghetta. Díky tomu se také dlouho dařilo ochránit celou rodinu před transporty do vyhlazovacích ghett a táborů. Alisah se v Terezíně dokonce provdala.

Transporty na východ

Uvězněné rodiny Ofnerových, Kafkových a Fauskových se deportace „na východ“ poprvé dotkly v prosinci 1943. Tehdy byli do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau posláni Terezie, Ota a Toník Kafkovi. Koncem ledna 1944 zemřela v Terezíně babička Berta Ofnerová. Rodiče Ruth a Hanky – Marta a Arnošt Ofnerovi – žili v Terezíně ještě dalších osm měsíců. Dne 12. října 1944 byli jedním z posledních transportů odesláni na smrt do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Ruth Ofnerová, Eva Bonnová, Toník Kafka a Hanka Ofnerová. Toník zahynul v prosinci 1943 v plynových komorách Auschwitz-Birkenau, zatímco děvčata válku přežila v britské emigraci.

O týden později, 19. října 1944, přišla řada na Emílii, Bedřicha a Josku Fauskovy. Cílovou stanicí byl opět tábor Auschwitz-Birkenau. Jedenačtyřicetiletá Emílie a desetiletý Joska byli okamžitě posláni do plynové komory. Bedřicha čekala cesta do koncentračního tábora Fürstengrube a těžká práce v tamních dolech. Dne 27. ledna 1945 byl Bedřich ve Fürstengrube zastřelen.

Kdo z rodiny přežil

Tetě Pavle Kafkové se podařilo odjet 4. února 1945 z Terezína transportem Ew do Švýcarska a přežít válku. Zemřela roku 1999 ve věku 95 let. V Terezíně přežila německou okupaci také devatenáctiletá sestřenice Alisah Fausková. Vrátila se do rodného Izraele a po rozpadu prvního manželství se znovu provdala. Žila v kibucu Ichud, kde se stala kurátorkou místního muzea. Teta Erna Bonnová věznění v Terezíně také přežila a zemřela v Českých Budějovicích roku 1981, ve věku nedožitých 85 let. Její syn Jan Bonn zahynul během války u Dunkerque a dcera Eva se zachránila – stejně jako Ruth a Hanka – včasných odjezdem dětským transportem do Anglie.

Sourozenci Fauskovi – starší sestra Alisah přežila věznění v Terezíně, mladší bratr Joska zahynul v říjnu 1944 v plynové komoře v táboře Auschwitz-Birkenau.

Útěkem do zahraniční se zachránily také manželka a dcera maminčina bratra Františka – Marie a Eva Kafkovy. Strýc František byl dvojčetem strýce Oty Kafky, který zahynul v říjnu 1944 společně s manželkou Terezií a synem Toníkem v Auschwitz-Birkenau. Samotný František Kafka byl 14. dubna 1943 uvězněn a deportován do tábora Auschwitz. Následně byl vězněn v nechvalně proslulém táboře Gross Rosen a po evakuaci tábora během první poloviny února 1945 v Dachau. Po válce bydlel v Linci a z nacistického věznění si nesl celoživotní psychické trauma. Dcera Eva se provdala, měla dvě děti a žila ve Vídni.

Vzpomínka na Arnošta Ofnera

Když německá okupace a válka konečně skončily, Ruth a Hanka v hloubi duše tušily, že jejich rodiče nežijí. Jednoho dne Hanka otevřela úřední dopis. Obsahoval jednoduché sdělení, že Marta a Arnošt Ofnerovi zemřeli v říjnu 1944 v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau.

Dne 9. května 1948 byla v budově finančního úřadu v Plzni (dnešní krajský úřad ve Škroupově ulici) odhalena pamětní deska osmi úředníkům, kteří se stali oběťmi německé okupace. Tři jména patřila obětem holocaustu. Jednalo se o Arnošta Ofnera, Rudolfa Höniga a JUDrr. Rudolfa Lustiga. Smuteční slavnosti byl přítomen předseda židovské obce v Plzni dr. Leo Tanzer.

Ruth a Hanka po válce

Nový život

Bylo po válce, ale v Československu neexistovala žádná rodina, ke které by se mohly Ruth a Hanka vrátit. Zůstaly proto v Anglii. V listopadu 1945 se Hana Miriam Ofnerová provdala za Kennetha Holmana, laskavého, jemného muže, syna myslivce z Wiltshire. Ruth žila v Anglii s novým příjmením Ruth Brown. Poté, co se seznámila s Phillipem Humphreysem a provdala se za něho, jmenovala se Ruth Humphreys.

Děti Hanky a Ruth vyrůstaly ve Velké Británii. Hanka a Kenneth měli dceru Susan a syna Davida. Když bylo Susan čtrnáct let, přestěhovali se Holmanovi z anglického městečka Calne v hrabství Wiltshire do Austrálie. Susan zde má čtyři děti – syna Matthewa a dcery Rachel, Sarah and Rebeccu. David dcery Amy a Esther. Celá Susanina a Davidova rodina tvoří dvacetičlené kristadelfiánské společenství.

Od okamžiku, kdy se Holmanovi odstěhovali do Austrálie, Hana už svou sestru Ruth viděla jen několikrát. Její dcera Susan se s tetou Ruth setkala například v roce 2009, kdy spolu absolvovaly vlakem cestu z Prahy do Londýna…

Winton Train Praha-Londýn

Reportáž České televize z 1. září 2009 o cestě vzpomínkového Wintonova vlaku

Dne 1. září 2009 v 9 hodin a 1 minutu dopoledne, byl z pražského Hlavního nádraží do Londýna vypraven vzpomínkový vlak nazvaný jednoduše „Winton Train – Wintonův vlak“. Toho dne uplynulo přesně sedmdesát let od okamžiku, kdy měl do Londýna odjet největší transport s českými židovskými dětmi. Vypukla však druhá světová válka, hranice se uzavřely a vlak už nikdy neodjel. Nyní, po sedmdesáti letech, seděli ve Wintonově vlaku ti, kterým se během jara a léta 1939 podařilo díky včasnému odjezdu ze země své životy zachránit.

Zastávka Wintonova vlaku 1. září 2009 ve 12:10 hod. ve Vejprnicích u Plzně, na bývalém hraničním přechodu z Protektorátu Čechy a Morava do Německé říše

Dne 1. září 2009 odjížděly z Prahy také paní Ruth Humphreys s dcerou Diane a dcera paní Hany Holman, Susan Waite, s manželem Paulem. Samotná paní Hana Miriam Holman se cesty neúčastnila z obavy, že by ji velmi rozrušila. Pro Ruth, Diane, Susan a Paula byla cesta ohromným zážitkem. V Plzni vlak zpomalil a Ruth oknem spatřila věže Velké synagogy, které si s Hankou v dětství tolik zamilovaly. Vlak pokračoval přes území Německa, kde účastníci dvakrát přespali. Poprvé v Norimberku, podruhé v Kolíně nad Rýnem. Cílovou stanicí bylo londýnské nádraží Liverpool Street Railway Station. Zde na cestující osobně čekal stoletý Nicholas Winton. Na nádraží proběhla recepce. Poté pro účastníky přijel typický double decker a odvezl je na večeři na české velvyslanectví.  Zde si chtěl každý popovídat s Nicholasem Wintonem.

Ruth Humphreys v roce 2009 jako účastnice Winton Train

Winton došel ke skupince, ve které stály sestry Hana Holman a Ruth Humphreys. Prohlásil: „Slyšel jsem, že jste z Austrálie“. Hanu i Ruth tato pozornost potěšila a dala jim příležitost osobně Nicholasi Wintonovi poděkovat za záchranu českých židovských dětí. Věděly při tom, že ta dvě slova, „Thank you“, jsou za záchranu jejich životů málo. Ruth proto dodala: „Dal jsi mi sedmdesát let života navíc. Jinak bych skončila v Osvětimi jako celá moje rodina z Plzně. A protože mám dvě děti a dvě vnoučata, tak tím, že jsi zachránil mne, jsi zachránil i je. Je to moc emotivní, tak úplně všechno, co jsem Ti chtěla dneska říct, najdeš na gratulaci, kterou jsem Ti dala. Napsala jsem tam jediná dvě slova: Thank you.“

Ruth Humphreys doprovázela později Nicholase Wintona na besedy do několik škol a měla při tom příležitost si s ním popovídat. Pozval ji také na několik oslav svých narozenin. Dožil se 106 let. Fotografie Hany a Ruth se objevily také v českém dokumentárním filmu Nickyho rodina.

Ruth Humphreys se sirem Nicholasem Wintonem v září 2009 na českém velvyslanectví v Londýně

Závěr života a vzpomínky

Ruth Humphreys zemřela roku 2013 ve věku 83 let a její sestra Hana Miriam Holman roku 2021 ve věku věku 96 let. Hanina dcera Susan Waite se svým manželem Paulem zpracovali knihu „Vzpomínky na Hanu a Ruth“. Dcera Hany Holman, paní Susan Waite z australského Melbourne, vytvořila také stránku „How My Mother, Sis. Hana Holman, Learnt the Truth“ (viz zde), kde zpřístupnila příběh obou sester. Uvedená stránka je také základním pramenem pro sepsání tohoto příběhu. Susan Waite navíc poskytla autorovi stránky řadu dalších důležitých informací a fotografií, které celý příběh doplňují. V průběhu přípravy této stránky pravidelně upřesňovala a doplňovala publikované skutečnosti a stala se tak její spoluautorkou.

Paní Hana Miriam Holman měla šest vnoučat a čtrnáct pravnoučat. Na snímku je s pravnučkou Phoebe.

Dcera Ruth Humphreys, paní Diane Humphreys z Hastingsu ve Velké Británii, autorovi stránky poskytla množství fotografií a dokumentů ze života své maminky. V roce 2025 se navíc podělila o snímky ze školního památníku Ruth Ofnerové, ve kterém se dochovaly obrázky a vzkazy od řady Rutčiných spolužaček z obecné školy, které zahynuly v koncentračním táboře. Více o památníku se dočtete zde.

Dcera paní Hany Holman – Susan Waite z Melbourne – se 1. 9. 2009 na Hlavním nádraží v Praze loučí při odjezdu Wintonova vlaku. Drží maminčin pas a průkaz povolující vstup do Velké Británie z roku 1939.