Kněz Miroslav Matouš
Fotogalerie ze života pana Miroslava Matouše
Miroslav Matouš se narodil 28. října 1921 v Nevraticích na Jičínsku. Jeho otec byl učitel, matka pocházela z jičínského pekařského rodu. Po maturitě na jičínském gymnáziu v roce 1940 studoval krátce angličtinu v pražském Ústavu moderních řečí. Studia musel přerušit, protože mu hrozilo totální nasazení v Říši. Tuto hrozbu se mu za pomoci přátel podařilo oddálit až do roku 1944, kdy totálnímu nasazení již neunikl a pracoval ve Skřivanech u Nového Bydžova, kde se z cukrovaru budovala zbrojní továrna. Na konci války tlumočil v Ostroměři u Lázní Bělohrad německým a americkým vojákům.
Po osvobození se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval filozofii, češtinu a srovnávací vědu náboženskou. Po únoru 1948 však fakultu dobrovolně opustil. V letech 1949–1952 vyučoval ve Škvorci, Praze-Břevnově a Praze-Vršovicích náboženství Církve československé. V roce 1952 nastoupil ve stejné církvi kazatelskou dráhu a postupně působil v náboženských obcích Mělník, Praha-Hloubětín, Praha-Nusle, Praha-Michle a Praha-Žižkov jako kazatel. V roce 1957 byl vysvěcen na kněze.
V prosinci 1958 mu byl z politických důvodů odňat státní souhlas pro výkon duchovenské služby a byl nucen odejít do dělnických povolání. Dva roky pracoval jako dělník na stavbě cementárny v Lochkově u Radotína. Později se ucházel o místa ošetřovatele zvířat v trojské zoologické zahradě, překladatele u Pražských cihelen a pracovníka v žehlírně vzorovaných látek. Nikde kádrově neprošel. Získal práci řidiče multikáry u Pražské stavební obnovy. O něco později se stal vedoucím topenářského skladu a nakonec skončil jako strážný v podniku Kablo Hostivař.
Po téměř deseti letech v dělnických profesích se v roce 1967 stal na dvacet let kazatelem Jednoty bratrské v Dobřívě u Rokycan. Zde obdržel od paní Marie Kalivodové originál Věrčina deníku. Roku 1990 byl v rámci Církve československé husitské rehabilitován. Po celý život byla Miroslavu Matoušovi oporou jeho žena Jarmila. Seznámili se ještě za německé okupace a svatbu měli počátkem padesátých let. Narodili se jim dva synové – Petr a Jan. Jarmila zemřela v roce 2006. Ve stejném roce nechal publikovat Věrčin deník.
V mládí vyhledával významné osobnosti našeho národa, se kterými diskutoval o otázkách víry a demokracie. Podnětem se stalo zajímavé setkání se skladatelem Karlem Hašlerem v Prachovských skalách roku 1942. Na konci druhé světové války osobně poznal známého kazatele, spisovatele a sociálního pracovníka Přemysla Pittera (1895–1976). Na dva roky se stal jeho blízkým spolupracovníkem. O duchovních otázkách diskutoval s básníkem Petrem Bezručem (1867–1958) a spisovatelem Fráňou Šrámkem (1877–1952). Navázal přátelství se skladatelem Josefem Bohuslavem Försterem (1859–1951), herečkou Růženou Naskovou (1884–1960) či hercem Jaroslavem Průchou (1898–1963). O filozofických otázkách rád diskutoval s marxisty. Jedním z nich byl filozof, filolog a pozdější chartista Milan Machovec (1925–2003).
Podpis, který Miroslav Matouš získal od básníka Petra Bezruče.
Od gymnazijních let byl literárně činný. Napsal řadu básnických sbírek, vlastní paměti Putování rosou a prachem a životopisné knihy o Přemyslu Pitterovi (Zvláštní člověk Přemysl Pitter) a biskupu Jednoty bratrské ThDr. Adolfu Ulrichovi (V uniformě a v taláru). Rovněž je autorem knihy esejů Přemítání nad labyrintem. K literární a kulturní činnosti se vrátil po rehabilitaci v roce 1990. Miroslav Matouš zemřel dne 1. dubna 2021 ve věku nedožitých sta let.
První knižní vydání Věrčina deníku
Miroslavu Matoušovi patřil originál deníku Věry Kohnové Věry Kohnové přibližně od konce šedesátých let dvacátého století, kdy mu jej v Dobřívě předala paní Marie Kalivodová. V roce 2006, kdy v Evropě rostla popularita deníku Anny Frankové z Nizozemí, se rozhodl Věrčin deník také vydat tiskem. Spolupracoval při tom s nakladatelem Doc. MUDr. Zdeňkem Susou, CSc. ze Středokluk u Buštěhradu. Společně podnikli první bádání po osudech Věrčiny rodiny, kamarádů a židovských učitelů a získali odbornou pomoc u specialistky oddělení holocaustu Židovského muzea v Praze PhDr. Jany Šplíchalové.
Obálka prvního vydání deníku z roku 2006
Pomoc při přípravě projektu autorům poskytla také archivářka Archivu města Plzně PhDr. Štěpánka Pflegerová. Možnosti pátrat on-line v dalších archivech tehdy byly ještě velmi omezené, přesto byla výsledená kniha mimořádným počinem spojujícím autentický přepis Věrčina deníku s doplněním, upřesněním a vysvětlením historických skutečností.
Kniha má tři názvy – „Deník Věry Kohnové“, „The Diary of Věra Kohnová“ a „Das Tagebuch der Věra Kohnová“. Obsahuje totiž nejen přepis originálu deníku v českém jazyce, ale také jeho překlady do angličtiny a němčiny. Autoři projektu doufali, že tímto způsobem dokáží představit Věrčin příběh i v zahraničí. Přestože později prožívali zklamání z nedostatečného ohlasu, jejich záměr se podařil. V roce 2023 existuje na wikipedii heslo „Věra Kohnová“ v devíti jazycích – češtině, arabštině, němčině, angličtině, španělštině, baskičtině, francouzštině, nizozemštině a hebrejštině. Nebýt rozhodnutí z roku 2006, nikdo by o osudech Věry Kohnové a dalších tří desítek hrdinů z jejího deníku nejspíš nevěděl.
Název knihy s podpisem Miroslava Matouše
Předmluvu k prvnímu vydání Věrčina deníku napsal Miroslav Matouš. Představil výsledky svého bádání, odhalil rodinné vazby a zmínil pouto Kohnových ke vsi Dobřív na Rokycansku. Za Věrčinu maminku omylem považoval paní Elsu Kohnovou, narozenou roku 1902 v Chebu a žijící v Palackého ulici. Dnes již víme, že paní Elsa (Eliška) Kohnová nebyla s Věrkou nijak příbuzná a do Plzně přišla v září 1938 ze Sudet jako uprchlík. Také datum Věrčina narození nesedí. Úvod pana Miroslava Matouše z roku 2006 je nicméně prvním a velmi důležitým krokem na nekonečné cestě k poznání osudů Věry a její rodiny. Pan Miroslav Matouš byl navíc jediný badatel, kterému se podařilo získat osobní svědectví od paní Marie Kalivodové (1912–1992). Miroslav Matouš v úvodu knihy píše:
Deníček. Pamětní kniha města Plzně obsahuje stručné záznamy o narození a smrti židovských spoluobčanů, kteří zahynuli v koncentračních táborech během druhé světové války. Jsou v ní uvedena i jména jedné rodiny: Otakar Kohn nar. 16. 7. 1889, Eliška Kohnová nar. 1. 9. 1902, Hana Kohnová nar. 6. 1. 1924, Věra Kohnová nar. 12. 3. 1929. Podle údajů v dokumentech archivního oddělení bydleli otec a obě dcery v Koperníkově ulici číslo 43, matka v ulici Palackého číslo 65. Pan Kohn byl zaměstnán jako prokurista u plzeňské firmy Teller (potomci majitele žijí prý ve Spojených státech amerických). Paní Kohnová pocházela z rodiny Langrových, kteří měli obchod v podbrdské obci Dobřívě u Rokycan. Kohnovi tam často zajížděli, měli v obci dost známých. Na místní příbuzenské a přátelské vztahy mě upozornil dobřívský kronikář Eduard Mašek.
Když bylo Věře Kohnové dvanáct let, začala si psát deník, založený jakoby na oslavu školních zkoušek. „Deníček“ je pozoruhodný zejména tím, že zachycuje v rozmezí necelých pěti měsíců spád pohnutých událostí v plzeňské židovské komunitě od poměrně normálního života ještě v srpnu 1941 přes roznášení registračních lístků, sestě-hování rodin a neurčité zprávy o plánovaném přemístění do Terezína až po transport do neznáma v lednu 1942.
Předmluva ke knize od Miroslava Matouše v českém a anglickém jazyce
Jediná zpráva o nebohých židovských spoluobčanech přišla krátce po jejich odsunu. Eliška Kohnová poslala své dobřívské přítelkyni paní Marii Kalivodové lístek údajně ze Štětína se vzpomínkou a díky. Ta jim odeslala vzápětí povolený dvoukilogramový balíček s cukrem, solí a mákem, avšak odpověď ani žádná jiná zpráva nedošla. Nikdo z rodiny Kohnových se nevrátil. Podle zmíněných archivních dokumentů byli odvezeni v transportu, který směřoval do polského městečka Izbica. Datum 11. 3. 1942 – den odjezdu transportu – je poslední zmínkou o nich. Bylo to necelé dva měsíce po dopsání „Deníčku“. Věra Kohnová si jej nevzala s sebou, možná že nejenom proto, že byl popsán do poslední stránky, ale i proto, aby byl vzpomínkou přátelům. Zůstal tak jako ojedinělá památka svého druhu. Má i svou nespornou hodnotu historickou; je psán nikoli jako záznam zvenčí, ale jako svědectví dětského srdce pod hrozbou budoucího času.
Nelze si nepřipomenout proslulý „Deník Anny Frankové„ a porovnat jej s „Deníčkem“ Věry Kohnové. Obě dívky se narodily ve stejném roce 1929, Věra 12. března, Anna 12. června. Věra začala psát svůj deník 23. srpna 1941 a skončila 13. ledna 1942. Anna datovala první zápis 12. června 1942 o svých třináctých narozeninách. Poslední zápis je datován 1. srpna 1944. Po dvou letech ukrývání v Nizozemí byla Annina rodina prozrazena a všichni byli transportováni do koncentračního tábora. Anna zemřela na tyfus v Bergen-Belsen v únoru nebo v březnu 1945.
Doslovu k prvnímu vydání Věrčina deníku se ujal vydavatel – Doc. MUDr. Zdeněk Susa, CSc. Věnoval se podrobnějí průběhu historii deníku, pátrání, dostupným pramenům, hrdinům, a také a lidem, kteří přispěli k úspěšnému vydání knihy. Ve svých „Poznámkách vydavatele“ napsal:
Deník Věry Kohnové je knížka vázaná v kůži, na deskách má vyzlacený nápis „Deník“. Má devadesát pět popsaných stran, které nejsou číslovány. První list (možná byl s nadpisem a se jménem) je vyříznut.
Věra Kohnová byla dvanáctiletá židovská dívka z Plzně (nar. 26. 6. 1929). Měla o pět let starší sestru Hanu (nar. 9. 1. 1924) prý krasavici. Podle vzpomínek, pocházejících z Dobříva u Rokycan, byl jejich otcem Otakar Kohn (nar. 16. 7. 1889), matkou Eliška Kohnová (nar. 1. 9. 1902). V databázi obětí holocaustu je uvedena jako členka rodiny (neznámého stupně příbuzenství) ještě Melanie Kohnová (nar. 19. 4. 1892). V deníku se však píše pouze o mamince; není zmínka o žádné tetě nebo jiné ženské příbuzné. Rodina Kohnových patřila podle všeho k sekularizovaným českým Židům. Věra si svůj deníček psala česky, místy v něm užívala hovorových výrazů obvyklých na Plzeňsku. Ovlivněna svým nežidovským okolím opakovaně píše o „kostele“, když zřejmě myslí synagogu.
Ukázka z doslovu od vydavatele Zdeňka Susy
„Objevitelem“ deníku Věry Kohnové je pan Miroslav Matouš. V šedesátých letech dvacátého století byl farářem Jednoty Bratrské v Dobřívě. Jedna z dobřívských občanek – paní Marie Kalivodová, která zřejmě deník od Kohnových dostala před jejich transportem z Plzně – mu ho svěřila a pan Matouš ho desítky let uchovával. V roce 2005 si uvědomil, co má v rukou, a deník mi přinesl ukázat. Když jsem ho ujistil, že deník vydám, zajel ještě do Plzně, aby zjistil co nejvíce informací o rodině Kohnových, a napsal k deníku předmluvu. V hledání informací o autorce a lidech uvedených v deníku, jsem udělal další krok – obrátil jsem se na oddělení holocaustu Židovského muzea v Praze. Paní Dr. Jana Šplíchalová, vedoucí oddělení holocaustu, vyhledala pro mne nejen dostupné údaje o rodině Kohnových, ale i o všech dalších osobách, o nichž se Věra Kohnová v deníku zmiňuje.
Otakar, Eliška, Melanie i obě dcery odjeli společně transportem „S“ z Plzně do Terezína, kam dorazili 22. 1. 1942. Tam byl otec s dcerami (a s Melanií Kohnovou) zařazen do transportu „Aa“, jehož cílem bylo polské městečko Izbica. Transport odjel 11. 3. 1942. Paní Eliška jela transportem „Ab“, který vyjel do Izbice 17. 3. 1942. Datum ani místo úmrtí u těch, kteří byli transportováni na východ, většinou není známé. Proto se v databázi jako den jejich smrti udává datum odjezdu a jako místo úmrtí cíl transportu – jsou to poslední doložené informace. Aby bylo možno rozpoznat, že se jedná o náhradní datum i místo, jsou tyto údaje uvedeny v závorkách. U Otakara, Melanie, Hany a Věry Kohnových je tedy jako místo úmrtí udána (Izbica) a jako datum úmrtí (11. 3. 1942). U Elišky Kohnové je místo stejné, datum úmrtí pak (17. 3. 1942).
První zápis z 23. srpna 1941 – česká, anglická a německá verze a faksimile deníkového záznamu
V knize „Město za mřížemi“ se můžeme dočíst další podrobnosti o transportech na východ. Izbica je městečko nad Wieprzem u Lublina. Původní obyvatelstvo městečka bylo odvezeno do vyhlazovacích táborů – před tím prý stáli muži, ženy i děti po dva dny na náměstí, hlídáni ozbrojenými esesmany. Jejich domy pak byly vydrancovány. Ze zpustošeného městečka se stalo ghetto. Transport Aa vyjel z Terezína do Izbice 11. 3. 1942 a vezl 1001 lidí. Transport Ab vyjel 17. 3. 1942 a vezl 1000 lidí. Cesta trvala dva dny. Další transporty přijížděly z Vídně, z Koblence, z Norimberka a z Essenu, později přijel transport 2000 Židů ze Spiše.
Při tak velkém počtu přijíždějících osob mohla být Izbica pouze přestupní stanicí. Rada transportů zůstávala jen přes noc a pak jela dál – pravděpodobně do vyhlazovacích táborů Belžec, Chelmno, Sobibór. Transporty jely někdy až deset nebo dvanáct dnů bez vody a bez potravin. V jednom vagonu bylo namačkáno neuvěřitelné množství lidí – kolem sto šedesáti. Židé z terezínských transportů (hlavně mladí muži) pracovali ještě nějaký čas na různých stavbách, pak byli postříleni nebo odvezeni do vyhlazovacích táborů. Z transportu Aa se zachránilo pouze osm lidí, z transportu Ab pouze čtyři. Z rodiny Kohnových mezi nimi nebyl nikdo.
V první tabulce jsou jména všech dětí a mladých lidí, o nichž se Věra Kohnová v deníku zmiňuje. Všechna ta jména najdeme také v seznamech obětí holocaustu; výjimka je jediná – Lilka (Lilly Hauschildová); snad se jí podařilo nějak se vyhnout transportu. Všichni ostatní dojeli do Terezína a byli transportováni na východ, kde stopa mizí nejen po nich, ale i po celých jejich rodinách. Zachránila se jediná Hanka Löwidtová; dožila se osvobození Osvětimi. Honza Goldscheider je jediný, jehož datum úmrtí je známo; přes Terezín a Osvětim se dostal do Dachau, kde zahynul těsně před koncem války. Další tabulka udává přehled všech transportů, kterými zmíněné plzeňské děti odjely na východ.
Část zápisu ze 17. listopadu 1941
V deníku jsou uvedena také jména učitelů. Židovské děti tehdy už nesměly navštěvovat školu. Dospělí pro ně organizovali školní výchovu po rodinách. Vyučování bylo ilegální. Kroužek dětí se shromažďoval vždy v bytě některých rodičů a tyto byty se po týdnu střídaly. Učitelé obcházeli byty a poctivě učili, aby se to dětem – změní-li se situace – jednou počítalo jako řádná školní docházka. Snažili se naplnit dětem i volné dny kvalitním programem. Z Věřina deníku je patrné, jak učitelé i rodiče usilovali, aby děti prožívaly co možná normální, bezstarostný dětský život. Bylo to každodenní hrdinství, které zasluhuje úctu.
Věřin třídní učitel byl Pepík Šmolka, nar. 20. 12. 1919. Do Terezína přijel 26. 1. 1942 a odjel odtud transportem An do Varšavy. Jako datum jeho smrti se udává (25. 4. 1942). Nella Adlerová, nar. 6. 4. 1921, přijela do Terezína 18. 1. 1942 a transport Ab ji odvezl do Izbice (17. 3. 1942). Učitel Adel byl snad Hanuš Adel, nar. 25. 3. 1909, který dojel do Terezína 22.1.1942 a pak transportem Ev do Osvětimi (28.10.1944). Učitel Bondy byl snad Ladislav Bondy, nar. 18. 12. 1921, který dojel do Terezína 26.1.1942 a transportem Aa do Izbice (11. 3. 1942). Učitele Körpera není možné identifikovat; z Plzně odjelo transporty do Terezína devět mužů s příjmením Körper. Zahynuli všichni. Tři byli příliš staří, aby mohli být učiteli, tři příliš mladí. Z těch tří, kteří mohli být učiteli, jediný Karel Körper, nar. 21. 1. 1910, utekl z Terezína 1. 9. 1943, ale zahynul ve Slovenském národním povstání v lednu 1945. Ještě těžší je identifikovat učitelku Fischerovou. Transporty z Plzně do Terezína odjelo celkem dvacet žen s příjmením Fischerová, nejméně sedm z nich mohlo učit plzeňské židovské děti. Všech dvacet plzeňských Fischerových zahynulo. Mezi učiteli uvedenými v deníku jsou ještě dvě jména – Arno Ehrlich a Marešová. Tato dvě jména v seznamech obětí nejsou; snad se tito dva vyhnuli transportu a jako jediní se zachránili.
Poslední zápis v deníku z 15. ledna 1942 z rozloučením „S Bohem“
Knih o holocaustu vyšlo už nepřeberné množství. Víme, jak obludné bylo nacistické „konečné řešení židovské otázky“; jeho obětí jsou miliony. Přesto si troufám tvrdit, že jednotlivé lidské osudy oslovují víc než čísla, pod nimiž si obtížně představujeme jednotlivce. Proto je deník Věry Kohnové tak cenný. Po nadaných a nadějných plzeňských dětech i po schopných a statečných dospělých zůstalo prázdné místo. Tato země je bez nich chudší, jejich ztráta je nenahraditelná.
Děkuji všem, kdo deník Věry Kohnové zachovali a pomohli k jeho vydání. Paní Marii Kalivodové z Dobříva (mezitím již zemřelé), která ho ukrývala za války a po válce, panu Miroslavu Matoušovi, který rozpoznal jeho cenu a doporučil ho k vydání, paní Dr. Janě Šplíchaloyé z Židovského muzea v Praze, překladatelkám Dr. Aleně Rettové a Mgr. Marcele Řezníčkové, Christině Dumalasové za grafickou úpravu a Adrianě Skálové za návrh obálky.
Ohlas prvního vydání deníku
Vydavatel Zdeněk Susa představuje roku 2006 v rozhlase Deník Věry Kohnové.
Dne 2. listopadu 2006 představil vydavatel Doc. MUDr. Zdeněk Susa, CSc. novou knihu poprvé v éteru, a to posluchačům Českého rozhlasu Vltava. Hovořil o Věře Kohnové, historii a obsahu deníku, stejně jako o době, ve které deník vznikal:
O Věrčina deníku byl po jeho knižním vydání v roce 2006 skutečně zájem. Dne 21. května 2007 se na Českém rozhlase 6 dočkal téměř hodinového pořadu v rámci seriálu „Politická literatura na českých pultech“. Věra Kohnová by se asi divila, že je autorkou politického díla, nicméně reportáž propagaci deníku nesporně pomohla:
Dne 16. ledna 2007 se do propagace Deníku Věry Kohnové zapojilo také Židovské muzeum v Praze, když jej zájemcům představilo ve svém vzdělávacím a kulturním centru:
Během roku 2007 byl Deník Věry Kohnové představen také na stránkách některých novin. Takto o nové knize například v únoru 2007 psala Křesťanská revue:
VĚRA KOHNOVÁ: DENÍK (Zdeněk Susa, Středokluky 2006,212 s.): Deníček židovské dívenky (začala si psát své dětské prožitky ve dvanácti letech) z Dobříva u Rokycan je obdobou slavného Deníku Anny Frankové – ovšem z vnějšku hleděno skromnější, obsahuje méně „závratných“ myšlenek, zato hodně citu a plíživé úzkosti… Zahrnuje období několika měsíců v létech 1941-42: od poklidných ještě děvčátkovských radostí a starostí až po děsivé trauma transportu do neznáma. Věra, podobné jako její rodiče, skončila v koncentračním táboře. Originál Věřiných zápisů uchovával desítky let na své faře Miroslav Matouš, kazatel jednoty Bratrské v Dobřívě u Plzně. Skvostná, i když truchlivá knížečka je otevřena předmluvou M. Matouše a zavírá se doslovem vydavatele Z. Susy. Malé opus židovské dívky vystavěl vydavatel vskutku originálně: Na dvou stranách vedle sebe se nachází zpráva jednoho datovaného dne, překlad do angličtiny a němčiny, napravo je faksimile. Spisek není tedy určen jen českému čtenáři. „Datum ani místo úmrtí u těch, kteří byli transportováni na východ, většinou není známé… Knih o holocaustu vyšlo už nepřeberné množství… Přesto si troufám tvrdit, že jednotlivé lidské osudy oslovují víc než čísla… Proto je deník Věry Kohnové tak cenný… Děkuji všem, kdo deník… zachovali a pomohli k jeho vydání.“ (z doslovu vydavatele) -Rab-