Nesnadné dětství
Lilka Hauschildová strávila většinu svého dětství v Tachově, kde měl její tatínek Arnošt Hauschild obchod s dobytkem. Z Tachovska pocházela také Lilčina maminka Valerie. Její otec Šimon Lang byl obchodníkem s dobytkem ve Stráži vzdálené od Tachova něco málo před dvacet kilometrů. Zdá se tedy, že za seznámením Lilčiných rodičů stálo obchodování s dobytkem. Svatba devětatřicetiletého Arnošta Hauschilda a třicetileté Valerie Langové proběhla 2. prosince 1928 ve strážské synagoze.
Novomanželé se usadili v Tachově. Zde se jim také 5. září 1929 narodila prvorozená dcera Lily. Lilčino jméno bylo možné psát také jako Lily nebo Lilly. Kamarádky děvčeti později říkaly nejen Lilka, ale také Lilina. Dne 25. prosince 1931 se Lilce narodila mladší sestra Gerta. Rodinné štěstí netrvalo ani deset let. Dne 29. března 1938 zemřela Gerta na záškrt. Navštěvovala v té době první třídu tachovské obecné školy. Ve školní kronice se k jejímu úmrtí píše: „…Byla velmi hodná a pilná. Škoda mladého květu.“
Jen o pár měsíců později byli Hauschildovi donuceni uprchnout z Tachova. Město ležící v tzv. Sudetech bylo po Mnichovské dohodě připojeno k Německu a pro židovské rodiny zde již nebylo bezpečno. Společně s dědečkem Šimonem Langem, babičkou Idou Langovou a maminčinou sestrou Arnoštkou Langovou proto utekli do Plzně. Dne 8. října 1938 se na dva týdny ubytovali v hotelu Novák ve Střelecké ulici a 24. října se konečně mohli nastěhovat do bytu v Riegrově ulici č. 13. V té době již byla pravděpodobně Lilčina maminka těžce nemocná. Měla rakovinu prsu a zemřela 24. ledna 1939. Pohřbena je na novém židovském hřbitově v Plzni.
Lilčina babička Ida Langová
V pražském sirotčinci
Lilka od té doby žila jen se svými padesátiletým tatínkem, který na tom nejspíš už také nebyl zdravotně nejlépe. V bytě dále bydleli babička a děda Langovi a čtyřicetiletá Lilčina teta Arnoštka Langová. Jak přesně vypadal rodinný život u Hauschildů po smrti Lilčiny maminky a následném vzniku Protektorátu, bohužel nevíme. Zatím se nepodařilo najít ani plzeňskou školu, kterou Lilka navštěvovala. Dříve nebo později nicméně tatínek zjistil, že se nedokáže o svou dceru důstojně postarat, a rozhodl se proto poslat Lilku do židovského sirotčince v Belgické ulici na pražských Vinohradech. V té době to bohužel nebylo nic výjimečného. K podobnému kroku se uchylovaly i další rodiny, které uprchly bez jakéhokoliv majetku z pohraničí a byly odkázány na sociální podporu plzeňské židovské obce. Do sirotčince putovaly z Plzně i další děti židovských imigrantů – například Dolfi Immergut nebo sourozenci Emil a Olinka Zuntersteinovi.
Žít v pražském sirotčinci a chodit zde do židovské školy mělo velké výhody. Náklady na stravu, ubytování a vzdělání platila výhradně pražská židovská obec. Navíc v době, kdy bylo již na celém území Protektorátu všemožně omezováno vzdělávání židovských dětí, výuka v pražské židovské škole nadále pokračovala. Pro chovance sirotčince byly navíc židovskou obcí pořádány různé kulturní pořady. I do sirotčince však nakonec začala doléhat protižidovská opatření – například zákaz cestování, povinná registrace židů a nařízení o nošení žluté hvězdy. Děti přestaly dojíždět k rodičům v obavě, že by již nedostaly povolení vrátit se do Prahy. To se již psal rok 1941, na jehož začátku Lilce v Plzni zemřel dědeček Šimon Lang. Ve věku 75 let mu selhalo srdce.
Hrdinka deníku
Koncem listopadu 1941 přijela Lily Hauschildová společně s Dolfim Immergutem a sourozenci Zuntersteinovými do Plzně. Lilčin tatínek, babička a teta Arnoštka v té době již nebydleli v Riegrově ulici. Během srpna 1941 se museli přestěhovat na Klatovskou třídu č. 21. Lilka Hauschildová, Dolfi Immergut ani Emil a Olina Zuntersteinovi už s návratem do Prahy a do sirotčince nepočítali. Všichni čtyři se zapojili do domácího vyučování organizovaného plzeňskou židovskou obcí. Začali chodit do kroužku, který navštěvovala Věrka Kohnová. Ta se o nových kamarádech ve svém deníku poprvé zmínila 25. listopadu 1941.
Ze zápisu vyplývá, že uvítání nových dětí nebylo nejpříjemnější. Ten den se totiž vyučovalo v bytě Beckových a spolužačce Margit Beckové se při něm ztratilo plnící pero. Všichni spolužáci, včetně nově příchozích Lilky, Dolfiho, Emila a Olinky, pak byli několik dní na rabinátě vyšetřováni. Protože děti ze sirotčince byly v látce pozadu, jejich noví plzeňští kamarádi je začali doučovat. Věrka Kohnová dostala na starosti právě Lilku Hauschildovou. Komunikace mezi děvčaty asi nebyla jednoduchá. Věra mluvila česky a Lilka, rodačka z Tachova, česky moc neuměla. Na druhé straně ale Věra obdivovala, jak rychle se Lily učí.
Ubytovací karta Arnošta Hauschilda z ghetta Terezín se zmínkou o sňatku s Arnoštkou Langovou 11. 6. 1944
Dívka z pokoje č. 25
Nadešel leden 1942 a společně s ním transporty do Terezína. Lilce tehdy bylo dvanáct let. Babička Ida oslavila na štědrý den 1941 devětašedesáté narozeniny, tatínkovi bylo dvaapadesát let a tetě Arnoštce dvaačtyřicet. Z Plzně odjížděli 17. ledna 1942 prvním transportem. Jeho označení bylo „R“. Babička měla číslo 922, Arnoštka 923, Lily 924 a tatínek 925. V Terezíně byli registrování 19. ledna. Lilka s tatínkem byli zapsáni pod chybně napsanou podobou příjmení – jako Hausschildovi. To jedno přebývající „s“ se po letech stalo Lily osudným.
Na rozdíl od Věrky Kohnové a řady dalších plzeňských dětí měla Lilka zpočátku štěstí a nebyla během několika týdnů odeslána východním transportem na smrt. V Terezíně strávila společně s tatínkem, babičkou a tetou Arnoštkou více než dva roky. Po zřízení dětských domovů žila v dívčím „heimu“ L410 na pokoji 25. Na pokoji s Lilkou bydlela stejně stará Maud Stecklmacherová z Prostějova. Tato dívka na Lilku po válce často vzpomínala a přála si, aby se na její kamarádku nezapomnělo. V roce 1996 napsala pro izraelský památník Yad Vashem krátkou vzpomínku na Lili. Tato vzpomínka byla otištěna nejprve roku 2005 v Maudině knize „Co oheň nespálil“ a znovu roku 2009 v knize Eleny Makarovové „Pevnost nad propastí: já, děcko bloudící?“. Píše se v ní:
„V dívčím domově L410 mne zaujala dívka jménem Lilly. Hezká jako porcelánová panenka – světlá pleť, růžové tváře, velké zelené oči a zlaté kadeře. Měla chraplavý hlas. Neuměla moc dobře česky, protože pocházela ze Sudet. Ztratila maminku a veškerou svou pozornost soustředila na svého slepého tatínka. Několikrát denně za ním běhala do mužských kasáren, starala se, aby měl co jíst a pečovala o jeho zdraví a vůbec o všechno, co potřeboval. Neměla čas učit se s námi nebo se účastnit našich aktivit. Své starosti nám sdělovala lámanou češtinou a chraplavým hlasem. Já jsem Lilly znala jen krátkou dobu. V zimě 1942 opustila náš domov. Později byla poslána do Osvětimi. Doufám, že tyto řádky přinejmenším pomohou vzdát hold památce Lilly Hausschildové.“
Maud Michal Beerová roz. Stecklmacherová (na snímku), kamarádka Lilky Hauschildové z dívčího domova v Terezíně, si přála, aby se na Lily nikdy nezapomnělo.
Lilčin transport do Osvětimi
Lilka Hauschildová v Terezíně vydržela až do roku 1944. V dubnu téhož roku jí zde zemřela babička. Zůstali tak pouze tři – Lilka, tatínek a teta Arnoštka. Pokud je pravda, že Lilčin tatínek byl slepý, ležela na patnáctileté Lily velká zodpovědnost. Bylo velmi těžké zajistit pro něho v těžkých podmínkách Terezína alespoň trochu snesitelné podmínky. V červnu 1944 byl tatínek v Terezíně oddán se svou švagrovou Arnoštkou Langovou. Lily se tak mohla konečně v péči o tatínka legálně střídat se svou tetou.
Jenže přišlo něco, s čím nikdo nepočítal. V souvislosti se sňatkem byli novomanželé Arnošt a Arnoštka registrováni pod správným příjmením – jako Hauschildovi. Podle své nové registrační karty měl teď Arnošt Hauschild v Terezíně jedinou příbuznou – manželku Arnoštku. Jeho dcera Lilka Hauschildová byla jako Lili Hausschildová deportována dne 19. října 1944 transportem Es do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Arnošt a Arnoštka v Terezíně zůstali a dočkali se osvobození.
Jméno Lily Hauschildové je možné najít v soklové části hrobu její mladší sestry Gerty na tachovském židovském hřbitově.
Tatínkova poslední léta
Ihned po osvobození začal Arnošt Hauschild prostřednictvím Služby repatriantům pátrat po své dceři. Žádost o nalezení Lily se objevila v časopise Služby repatriantům v červenci a srpnu 1945. Pátrání ale bylo marné. Na patnáctiletou Lily Hauschildovou upomíná pouze krátký text na náhrobku nacházejícím se na novém židovském hřbitově v Tachově: „Lilly Hauschildová, * 5. 9. 1929 – šla 19. 10. 1944 z Terezína do Osvěčími.“ V hrobě jsou uloženy ostatky Gerty Hauschildové, Lilčiny mladší sestry, která zemřela v roce 1938.
Arnošt Hauschild se jako jediný přeživší žid po válce vrátil do Tachova a žil zde společně s manželkou Arnoštkou. Byl svědkem odsunu a národnostní výměny obyvatelstva. V květnu 1960 oslavil po boku Arnoštky své jedenasedmdesáté narozeniny. Dne 14. listopadu 1960 zemřel po krátké nemoci v nemocnici v Plané u Mariánských Lázní. Byl pohřben na židovském hřbitově v Tachově. Svou tříčlennou delegaci na Hauschildův pohřeb vyslala i rada Městského národního výboru v Tachově (MěNV). Delegát rady MěNV dokonce promluvil nad rakví zesnulého.
Pohlednice, kterou roku 1953 zaslal manželům Arnoštu a Arnoštce Hauschildovým z amerického města Binghamton ve státě New York jejich přítel, tachovský rodák Franz Kohner.
Arnoštka Hauschildová přežila svého muže o více než dvacet let. Zemřela v Tachově 20. ledna 1982 ve věku třiaosmdesáti let. Do konce života ji do Tachova jezdil navštěvovat tachovský rodák židovského původu Frank Kohner. Žil v emigraci a snažil se paní Hauschildovou finančně podpořit. Ve své knize „Tachovské historky“ z roku 2010 Franz Kohner mimo jiné vzpomíná:
„Jediná žena židovského původu, která tehdy ještě ve městě žila, byla paní Hauschildová. Věděla, že přijedu jen já se ženou a dcerou, ale upekla čtyři obrovské koláče. Od té doby, co existovaly tuzexové bony, jsem je každoročně o Vánocích posílal svým příbuzným a tachovským přátelům. Katy Heidenreichová, která pro nás dříve pracovala, a po válce v Tachově kvůli českému manželovi zůstala, nám napsala, že poté, co paní Hauschildová zemřela, nějaký soused ukradl veškeré její věci. Zmizely i tuzexové bony, které si schovávala do zásuvky a nikdy je nepoužila…“