Dolfi Immergut

Adolf neboli Dolfi Immergut se narodil poslední červencový den roku 1928 v Plzni. Svého otce téměř nezažil. Obchodní cestující Robert Immergut totiž zemřel v roce 1929. Dolfi zůstal jedináčkem a žil s maminkou Olgou. Měl blonďaté vlasy a šedomodré oči.

Dolfi Immergut

Vdova Olga Immergutová pocházela ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice. Po svém muži zdědila vinné sklepy Eskulap, které patřily k jejich domu v plzeňské Říšské ulici (dnešní Prešovská). V roce 1930 se do bytu Immergutových nastěhoval podnájemník Max Kohn. Tento sympatický muž, obchodní příručí a obchodvedoucí, byl o osm let mladší než Adolfova maminka. Olga Immergutová se do podnájemníka zamilovala.

V Říšské ulici žil Dolfi s maminkou až do roku 1936. V roce 1934 nastoupil do první chlapecké obecné školy v plzeňském západním obvodě. Roku 1936 se rodina odstěhovala do Staré Dlouhé Vsi. V únoru 1938 se Olga Immergutová v Sušici provdala za svého snoubence Maxe Kohna a změnila příjmení. Jmenovala se od té doby Olga Kohnová.

V říjnu 1938 se manželé Kohnovi s desetiletým synem Adolferm vrátili do Plzně jako uprchlíci. Dlouhá Ves, vzdálená necelých pět kilometrů od Sušice, totiž po Mnichovské dohodě připadla Německu. Od té doby nesla název „Langendorf“. Ihned po vzniku Protektorátu, 19. března 1939, byl Max Kohn zatčen Gestapem. Prošel věznicemi na Borech a v Ostrově u Karlových Varů. Měl však štěstí a 9. května 1939 byl propuštěn na svobodu. Rodina se rozhodla nenechat nic náhodě a v červnu 1939 podnikala kroky k vystěhování z Protektorátu. Neúspěšně.

Max Kohn pracoval za německé okupace jako pomocný dělník. Rodina neměla téměř žádné finanční prostředky. Jediným majetkem Adolfovy maminky byly dům v Říšské ulici a vinné sklepy Eskulap. Také o tento majetek ale v rámci arizace přišli. Stejně jako ostatní nemajetné židovské rodiny pak Kohnovi byli více či méně odkázáni na pomoc zámožnějších přátel a židovské náboženské obce.

Poté, co protektorátní vláda zakázala židovským dětem v srpnu 1940 navštěvovat české školy, rozhodli se rodiče poslat Dolfiho do Prahy do sirotčince. Při sirotčinci v Belgické ulici totiž existovala židovská škola s internátem. Maminka věděla, že o jejího syna bude dobře postaráno. Měla pravdu. Dolfi odjel z Plzně 29. září 1940. V Praze měl zajištěné jídlo, ubytování a vzdělání. Vychovatelé se navíc snažili o maximální kulturní vyžití dětí žijících v sirotčinci, o čemž si tehdy židovská mládež ve zbytku Protektorátu mohla nechat jen zdát.

Roku 1941 bylo Židům v celém Protektorátě zakázáno cestovat. Hrozilo, že Dolfi bude muset zůstat v Praze a nikdy už neuvidí své rodiče. Proto se společně s dalšími židovskými dětmi vrátil na počátku listopadu 1941 do Plzně. Začal zde chodit do vyučovacího kroužku organizovaného židovskou náboženskou obcí. Rychle se skamarádil s dalšími židovskými dětmi, včetně Věrky Kohnové.

Druhým plzeňským transportem odjel Dolfi 22. ledna 1942 s maminkou Olgou a otčímem Maxem do Terezína. V Terezíně rodina zůstala do 26. října 1942. Tehdy nastoupili do transportu By, jehož cílem byl vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau. Zde celá rodina zahynula.