Honza Immergut

Honza, Ludvík a jejich maminka

Věra Kohnová ve svém deníku píše o kamarádovi Honzovi Immergutovi. Dne 18. září 1941 na plzeňském rabinátě společně zlobili a Honza při tom rozbil okno: „…Z pokoje, v kterém jsme byli, jde se ven na pavlač. Honza Immergut na ni přelez přes okno. Kluci mu okno však zavřeli. Honza byl hrozně rozzlobený. Silně se opřel o okno – a rup! Už se sklo sypalo…“

Honza Immergut

Honza byl o necelý rok mladší než Věrka a svým vzhledem se výrazně lišil od ostatních židovských dětí, se kterými tato dívka v době psaní deníku kamarádila. Měl totiž po mamince světlé vlasy a modré oči. Podobně na tom byl i jeho starší bratr Ludvík, o kterém se Věra v zápiscích nezmiňuje. Oba kluci bydleli s maminkou Eliškou Immergutovou v domě na Prokopově třídě č. 8 v Plzni. Ve druhé polovině třicátých let navštěvovali I. obecnou školu pro hochy v plzeňském jižním obvodu, která sídlila v dnešní budově Masarykova gymnázia v Petákově ulici. Obchodnice Eliška Immergutová se vedle obou synů starala také o svou čtyřiašedesátiletou matku Žofii Körperovou. Do doby, než bylo židům přikázáno odevzdat řidičské průkazy, používala starší automobil Fiat, který dostala roku 1930 darem od firmy svého bratra Arnošta Körpera.

Potíže se zatemněním

Honzova maminka to po vypuknutí války neměla vůbec jednoduché. Zůstala sice majitelkou domu č. p. 8 na Prokopově třídě, ale přišla o obchod, který byl do té doby pro její rodinu zdrojem příjmu. Aby rodinu uživila, musela si začít přivydělávat jako služka.

Od září 1940 přestali Honza i Ludvík kvůli zákazu protektorátní vlády chodit do školy. Jako by toho všeho nebylo málo, zazvonil 6. září 1940 v jedenáct hodin večer u Immergutových zvonek. Eliška Immergutová seběhla ze schodů, otevřela dveře a za nimi stál strážník. Přišel vyšetřit přestupek proti nařízení o zatemnění. Z okna Immergutových ve druhém poschodí totiž probleskovalo světlo na ulici. Poté, co strážník Emil Žídek celý byt důkladně prohlédl, vyhotovil následující protokol: „Ihned jsem vešel do bytu k Immergutové, kde dosud pokoj vedoucí do ulice Prokopovy byl osvětlen tím, že měla jmenovaná nedostatečně zataženy závěsy sloužící místo dvéří u své ložnice a světlo elektrické žárovky pronikalo vzniklým otvorem přes neosvětlený pokoj přímo do okna, které nebylo zatemněno, následkem čehož bylo z ulice viditelné světlo. Immergutová na svoji omluvu udala, že předpokládala, a byla ujištěna, že světlo z ulice není viděti, následkem toho do ulice okno nezatemňovala. U ložnice, z které okna vedou do Prokopovy tř., měla tyto řádně zatemněna. Po mém příchodu závadu ihned odstranila a přislíbila učiniti nápravu. Poznamenávám, že v uvedeném domě bydlejí samí židé.“

Během roku 1941 Eliška Immergutová o dům v Prokopově třídě přišla a byla nucena sestěhovat se společně se syny, matkou a rodinou švagra Rudolfa Immerguta do domu č. p. 4 na Jíkalce.

Emigrace tatínka

Přestože o něm dosud nepadlo jediné slovo, měli bratři Honza a Ludvík také tatínka. Jmenoval se Otto Immergut a před válkou býval v Plzni poměrně známou a vlivnou osobností. Po vzniku protektorátu se ale začal vážně obávat o svůj život a také o bezpečí své rodiny, a rozhodl se situaci vyřešit útěkem za hranice. Neutíkal sám. Společně s ním opustil na jaře 1939 vlast také jeho švagr Arnošt Körper. Cestovali složitě přes Švédsko, kde v té době byla na turné plzeňská Viktorka, a nakonec zakotvili v Londýně. Útěku předcházel antisemitský článek „Západočeské konsumní družstvo v Plzni, nebo-li zaopatřovací ústav Körperovy družiny“ publikovaný dne 17. března 1939 v Západočeském večerníku. Píše se v něm:

„Západočeské konsumní družstvo v Plzni, nebo-li zaopatřovací ústav Körperovy družiny – to by byl jistě správný název jmenovaného dělnického družstva. Výhradní monopol na dodávání všeho druhu zboží měla rodina Körperova v Plzni, která do Plzně zavítala z Rožmitálska a rodina Immergutova, která přivandrovala z Heřmanovy Huti a ačkoliv tato rodina bydlí v Plzni 20 let, nepřilnuli příslušnici ještě k české řeči. »Obrproletář« Emil Körper dodává soudruhům kořalku, aby tyto rozehřávala proti buržoasii a aby zapomínali na miliony p. Emila Körpera. Kávu dodává Ludvík Körper, a že na ní hodně vydělával, dokazuje jeho manželka, která střídá kožichy častěji, nežli je možno střídati prádlo chudé dělnici, která tuto kávu platí. O dodávku papíru se děli svorně páni bratři, a sice Richard a Bedřich Körperovi. Nyní rodinka Immergutova. Universálním dodavatelem jest Otto Immergut, kdyby někdo sebe levnější nabídku shora jmenovanému družstvu činil, nemá možnost prodat bez prostřednictví »fenoména« Otty Immerguta. Proč? Na to ať odpoví vedoucí družstva. Tento povedený Otto Immergut tam prodá železo, hrnce, povidla, prádlo, sádlo a vše možné. Árijec by si mohl nohy ušoupat a neprodá, protože soudruzi raději obchodují se židy. Z tohoto vidíme, komu sloužil marxismus, neb shora jmenované rodiny přišly úplně chudé a dnes vlastní miliony, které vyzískaly na ubohém proletariátu, podléhajícímu židovsko-marxistickému lži-socialismu.“

Hanlivý článek v Západočeském večerníku 17. 3. 1939

Jak konkrétně zatočit s místními židy, navrhli plzeňští antisemité na stránkách Západočeského večerníku již o čtvrt roku dříve, 15. prosince 1938.  Ve článku nazvaném „Kolik jich bude?“ se mimo jiné uvádí: „…Jejich bohem byl mamon a všechno ostatní jim bylo vedlejším. Nyní vidí, kam to přivedli. A bohužel jsou mezi nimi neustále takoví jednotlivci, kteří ani v nejmenším se nepoučili z kritických pro ně dnů. V Plzni mohli bychom uvésti sta a sta takových příkladů… Na Slovensku bylo již zakázáno židům obchodovat s vánočním zbožím, prodávati lihoviny, židovští lékaři byli propuštěni od železnic, do židovských obchodů a jiných podniků přijdou zvláštní komisaři a podobně. My jsme už na tyto věci také poukázali a jak jsme informováni, vyjde v nejbližších dnech vládní nařízení, které i u nás v tom směru přinese rázná rozhodnutí. Je na to nejvyšší čas a všeobecné se na to čeká!“

Na obchodní spojení dělnického Západočeského kozumního družstva s plzeňskými židovskými rodinami Immergutových a Körperových měli katoličtí a konzervativní novináři z deníků Plzeňský kraj, Polední list a Západočeský večerník spadeno již od vzniku Československé republiky v roce 1918. Trnem v oku jim byl také Ottův bratr Rudolf Immergut, majitel továrny na cukrovinky »Rina«. Situace se přiostřila po Mnichovské dohodě a nástupu druhé republiky a vyvrcholila v prvních dnech po vzniku Protektorátu Čechy a Morava.

Otto Immergut

Kdo byl obchodník Otto Immergut, kterého plzeňští antisemité tak nenáviděli? Stejně jako všichni Immergutové pocházel z malé vsi Vlkýš ležící u Heřmanovy Hutě na Stříbrsku. Narodil se 12. března 1897. V Plzni měl Otto dva starší bratry. Rudolf, majitel plzeňské továrny na cukrovinky »Rina«, byl pacientem lékaře Valentina Zeileise, rakouského průkopníka elektrofyzikální terapie. Ve své továrně začal roku 1930 se svolením dr. Zeileise vyrábět léčivé bonbony »Zeileisky«. Další z Ottových bratrů, Max Immergut, měl v Riegrově ulici vyhlášený specializovaný obchod s cukrovinkami, čokoládou, kakaem a čajem.

Ottův bratr Rudolf Immergut začal roku 1930 v Plzni vyrábět bonbony Zeileisky – Domov a svět, 31. 5. 1930

Otto Immergut se počátkem roku 1926 ve věku osmadvaceti let v plzeňské synagoze oženil s devatenáctiletou absolventkou obchodní školy Eliškou Körperovou, dcerou velkoobchodníka z Kollárovy ulice. Dne 12. února 1927 se manželům narodil starší syn Ludvík a 13. března 1930 přišel na svět mladší syn Honza.

Sbírka kartonů Mikoláše Alše

Ve svém plzeňském bytě měl Otto Immergut mimořádnou sbírku kartonů obsahující kresby Mikoláše Alše. Jednalo se o vzorové motivy, které řemeslníci přenášeli na fasády domů v Praze a Plzni. Velká část Alšových kartonů byla po svém vzniku zničena nebo se časem ztratila. Řada z nich vzala za své hned na lešení, kde je řemeslníci hned po použití ničili jako bezcenný papír. Dokonce i plzeňský stavitel Rudolf Štech, pro kterého Mikoláš Aleš pracoval, je často používal k přikrytí podlahy v kanceláři, aby se po umytí neušpinila. Také kartony ze sbírky Otty Immerguta byly původně uloženy v kanceláři architekta Štecha. Byly vytvořeny převážně v roce 1887 a pocházely z domu »U Rytířů« v pražské Školské ulici č. p. 694. Tento dům vystavěl český architekt Jan Rixy, mimo jiné autor a první majitel nedávno zbořeného hotelu na Špičáku u Železné Rudy. Obrazy na kartonech představovaly postavy Karla IV., husitu, křižáka, císaře Maxmiliána, pána ze Šternberka, rytíře se spuštěným hledím, pána ze Švamberka, Přemysla Otakara a Jiřího z Poděbrad.

»Táta« Viktorie Plzeň

Ve třicátých letech 20. století bylo jméno Otty Immerguta skloňováno především v souvislosti s první zlatou érou plzeňského fotbalového klubu Viktoria. Ve Viktorii ale nešlo jen o fotbal. Otto Immergut byl jako člen sportovního klubu (SK) Viktoria také velkým podporovatelem tenisu a stolního tenisu zvaného tehdy módně „table-tennis“. Pro table-tennisový turnaj dokonce firma Otty Immerguta roku 1933 věnovala stříbrný putovní pohár. Viktoria byla původně dělnickým klubem. Koncem dvacátých let se do jejího čela postavili představitelé vlivných plzeňských židovských rodin – vedle Otty Immerguta to byli například zástupci rodin Löwyových, Treichlingerových nebo Fischerových. Díky jejich penězům mohl fotbalový tým SK Viktoria vstoupit mezi československé profesionální týmy, propracovat se do nejvyšší ligové soutěže a pomýšlet na úspěchy při měření sil s dalšími evropskými týmy. SK Viktoria si brzy u svých plzeňských konkurentů vysloužila přezdívku „Židi“. Největším konkurentem byl prvoligový SK Plzeň, kterému fanoušci Viktorie na oplátku neřekli jinak než „Zelený huby“.

Český deník 2. 11. 1933

Otto Immergut stanul ve třicátých letech v čele fotbalové sekce SK Viktoria jako její předseda. Byl členem direktoria a fotbalové dozorčí komise SK Viktoria. V říjnu 1933 se po rezignaci šéfa dozorčí komise stal jejím ředitelem. Vedl nelehká vyjednávání s dalšími fotbalovými kluby i s FIFA, podílel se na nákupech a prodejích hráčů a vedl výpravy fotbalistů SK Viktoria. Je překvapivé, že v dostupné literatuře pojednávající o historii fotbalového klubu Viktoria jméno Otty Immerguta zcela chybí.

Turné SK Viktoria po Francii

V dubnu 1933 vedl Otto Immergut měsíční propagační turné fotbalového týmu SK Viktoria Plzeň po Francii. Tým se tehdy v zemi galského kohouta předvedl ve velmi dobrém světle. Zahráli si v Cannes, Gapu, Grasse, Grenoblu, Marseille, Nice, Nimes nebo Saint Etienne. Na mezinárodním velikonočním turnaji v Cannes se Viktoria stala atrakcí. Dne 20. dubna 1933 přinesl deník Český směr zprávu o návratu Viktorie s následujícími titulky: „Triumfální návrat Viktorie Plzeň. Tisíce nadšenců přivítalo vítěze. — Radostné shledání. — Starosta posl. Pik uvítal mužstvo. — Podobné nadšení jistě sportovní Plzeň neviděla. — Interwievy s účastníky výpravy.“ Rozhovory tehdy novinářům poskytli také Otto Immergut a jeho manželka Eliška, která si vysloužila pojmenování „matka praporu“. K tomuto pojmenování Český směr napsal: „Paní Immergutová nám jistě promine nadpis, vždyť se tak sama nazvala. Vyslovila své naprosté uspokojení s průběhem zájezdu a skromně dodala, že dělala vše, aby hráči byli spokojeni. Všichni si jí také vážili a chovali se vzorně. Stěžovala si jedině na to, že má oba palce omačkané.“

Český směr 8. 4. 1933

Středoevropský pohár

Roku 1934 urovnával Otto Immergut dva důležité spory. V březnu řešil s teplickým delegátem Hugo Fürthem dohru zápasu mezi SK Viktoria a jejím konkurentem v první lize, Teplitzer FK. V květnu se Immergut vypravil do francouzského Montpelier. Tamní fotbalový tým SC Montpelier totiž projevil zájem o koupi prvotřídního viktoriánského útočníka Karla Hesse. SK Viktoria nejevila o prodej zájem a FIFA pozastavila na podnět SC Montpelier Hessovi činnost. Immergut byl při jednání mimořádně úspěšný. Hess ještě nějakou dobu v Plzni hrál, než odešel v roce 1935 do SK Židenice. Největší fotbalovou událostí roku 1934 byl světový šampionát v Itálii, na kterém Čechoslováci vybojovali stříbrné medaile. Návrat reprezentace byl triumfální. Ještě na území Německa, ve Furt im Waldu, vítala 12. června 1934 národní tým celé řada fotbalových funkcionářů. Nechyběl mezi nimi ani Otto Immergut. V následujícím roce 1935 se Viktoriáni probojovali do Středoevropského poháru a díky dvěma zápasům s Juventusem Turín se zapsali do širšího povědomí evropských fotbalových fanoušků.

Český směr 24. 5. 1934

Bolestivá ztráta rodiny

Idylka skončila rokem 1938. Viktoria pak na čas sestoupila do divize a v celé republice začal bujet antisemitismus. Otto Immergut uprchl za hranice. Jeho manželka Eliška sice koncem března 1939 také žádala pro sebe a pro své syny o cestovní pas, ale jako mnozí další nebyla úspěšná. Ottova rodina tak zůstala uvězněna v Protektorátě.

Otto Immergut musel z Londýna bezmocně sledovat zhoršující se podmínky českých židů a nedokázal udělat nic proto, aby svou rodinu zachránil. Rodina Ottova bratra, továrníka Rudolfa Immerguta byla v lednu 1942 transportována prvním ze tří plzeňských transportů do Terezína a na jaře téhož roku zahynula v polské Zamošči. Rodina obchodníka Maxe Immerguta, dalšího z bratrů, odjela druhým terezínským transportem a zahynula ve varšavském ghettu. Osud švagra Maxe a jeho rodiny sdílela také Eliška se syny Honzou a Ludvíkem a matkou Žofií Körperovou. Otto Immergut byl tak jediný z rodiny, kdo přežil.

Úřední list Československé republiky z 19. června 1946 – prohlášení syna Ludvíka za mrtvého

Během válečných let se Otto Immergut v Londýně potýkal s existenčními problémy. Nakonec ale začal opět podnikat. Protože po osvobození nebyl znám osud manželky Elišky, byl Otto jmenován poručníkem svých dvou nezvěstných synů. V roce 1947 obdržel Immergut certifikát o „naturalizaci“, a stal se tak britským občanem. Jako manželka je na certifikátu stále uvedena Eliška Immergutová. Otto ale již v roce 1946 tušil, že nikdo z jeho blízkých nepřežil. Prostřednictvím svého advokáta Rudolfa Ehrlicha z Prahy dal v červnu 1946 podnět k prohlášení obou synů za mrtvé. V roce 1949 Otto udělal poslední symbolickou tečku za minulostí, když ohlásil prostřednictvím svého advokáta ztrátu své životní pojistky uzavřené u pojišťovny Assicurazioni Generali a splatné buď v případě dožití dne 12. března 1951 po­jištěnému nebo v případě úmrtí ihned jeho mladšímu synovi Honzovi Immergutovi.

Sportovní útěcha

Otto Immergut zůstal po válce v kontaktu se starou vlastí a zároveň se snažil zapomenout na ztrátu příbuzných. Pomoci mu měl návrat ke starému koníčku – ke sportu. Navštěvoval anglické ligové zápasy a nezapomínal ani na český sport. Již v dubnu 1946 jej během mezinárodního hokejového utkání v Londýně objevili na utkání pražského týmu LTC novináři deníku Práce. Čtenářům o tom napsali: „…Našli jsme zde staré známé z naší vlasti. Je zde bývalý předseda Viktorie Plzeň Immergut, který přišel ve válce o celou rodinu…“

Poválečný rozhovor s Ottou Immergutem – deník Práce, 10. 9. 1946

V červenci 1946 zmínil Ottu Immerguta plzeňský národně socialistický deník Svobodný směr, a to v souvislosti s úspěchem tenisty Jaroslava Drobného ve Wimbledonu: „…Čechoslovák knockoutoval favorita. Zásluhou Plzeňáka Oty Immerguta, známého bývalého činovníka Viktorie Plzeň, který jest nyní v Londýně, leží na našem redakčním stole výstřižky z londýnských novin s datem 29. června 1946. Věřte, musíme mít všichni v celé naší republice hrozně velikou radost, vždyť noviny píši v superlativech, v celém světě vyslovují jméno vítězného Čechoslováka. Jaroslav Drobný se stal nejvýznačnější postavou Wimbledonu 1946 a prvým sportovcem Československa….“

V září 1946 zařídil Otto Immergut pražské Spartě turné po Anglii, během kterého se sparťané měli utkat s nejlepšími anglickými fotbalovými týmy. Při této příležitosti opět poskytl rozhovor pro deník Práce. V článku z 10. září 1946 se mimo jiné píše: „Pan Immergut říká, že příznivci Arsenalu, k nimž také patří, jsou na toto utkání právem zvědavi, zvláště když Arsenal bude míti nové posily. Má se tedy Sparta na co těšit. Přesto však p. Immergut věří, že mužstvo Sparty bude se snažiti a jistě dosáhne čestného a příznivého výsledku…“ Počátkem roku 1948, kdy Arsenal vedl anglickou ligu, se Otto Immergut stal členem jeho správní rady. Tím ale zprávy o Immergutově sportovní kariéře končí.

Svobodný směr 11. 1. 1948

Konec Immergutova života

V létě roku 1948 se jedenapadesátiletý Otto Immergut v londýnské čtvrti Holborn podruhé oženil. Jeho manželkou se stala devětatřicetiletá Rosalie Schurtmannová. Štěstí z nového manželství si ale Otto dlouho neužil. Pronásledován výčitkami a smutkem ze ztráty první rodiny zemřel 25. května 1952 ve věku 55 let. Pohřben je na židovském hřbitově v Bushey u Watfordu na severozápadním okraji Londýna. Rosalie nechala dne 30. května zveřejnit v listě The Jewish Chronicle oznámení následujícího obsahu: „Dne 25. května zemřel ve věku 55 let Otto Immergut, draze milovaný manžel Rosalie. Velmi hluboce pro něho truchlí jeho zarmoucená manželka, příbuzní a početní přátelé.“ Rosalie Immergutová přežila Ottu o třicet let a zemřela roku 1982 v londýnské čtvrti Westminster.

Zpráva The Jewish Chronicle o úmrtí Otty Immerguta