Věruška
Doma ji oslovovaly „Věruška“ a kamarádky jí říkaly „Věrka“. Věra Kohnová se narodila 26. června 1929 v Plzni, v rodině Otakara Kohna (1889–1942), úředníka plzeňské továrny na železné a kovové zboží Gustav Teller. V Plzni měly sestry Věrka a Hanka Kohnovy část příbuzenstva, včetně babičky Otýlie Langerové, sestřenice Edity Kohnové a jejích rodičů – tety Elly a strýce Rudolfa. Další příbuzné měly sestry v Týně nad Vltavou v jižních Čechách. Sem jezdily za dědečkem a babičkou Kohnovými, strýcem Josefem, malým bratrancem Jirkou Kohnem a jeho rodiči Martou a Maxem. V Liberci žila tatínkova sestra Kamila s manželem Leem Vodičkou. Věrka a Hanka jezdívaly rády také do Dobříva u Rokycan, kde žila jejich „teta“ Marie Kalivodová s manželem Jaromírem.
Věrčina velká rodina
Dne 1. září 1935 nastoupila Věra do první třídy II. obecné školy pro dívky v plzeňském jižním obvodě na dnešní Americké třídě. Hanka začala ve stejné době navštěvovat primu Masarykova čsl. státního reálného gymnasia na Klatovské třídě v Plzni. Ve třídě seděla Věrka vedle své stejně staré sestřenice Edity. Do třídy chodilo více než třicet děvčat. Věra si mezi nimi brzy našla velké množství kamarádek. Učení Věru bavilo. Učitelky ji hodnotily jako velmi pilnou, nadanou a horlivou. Devět dívek ve třídě bylo, stejně jako Věra a Edita, židovského původu. V červnu 1940 ukončila děvčata pátý ročník obecné školy a měla již vybránu školu, na kterou by chtěla po letních prázdninách nastoupit. Věra se rozhodla pro měšťanskou školu. Edita chtěla nastoupit do primy dívčího reálného gymnázia v plzeňské Veleslavínově ulici.
Věrčin domov v roce 1941
V srpnu 1940 se všechny židovské děti dozvěděly, že protektorátní vláda zakázala jejich další vzdělávání v českých veřejných školách. Věra, Edita ani žádná další bývalá spolužačka židovského původu nesměla nastoupit na školu, kterou si vybrala. Společně s židovskými dětmi vyloučenými z dalších plzeňských škol se začaly dívky vzdělávat společně v kroužcích organizovaných Židovskou náboženskou obcí v Plzni. Sedm z devíti bývalých spolužaček židovského původu bylo roku 1942 se svými rodinami deportováno do koncentračního tábora Terezín. Šest z nich, včetně sestřenic Věry a Edity Kohnové, v dalším měsících a letech zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech na území Polska…
Hanka
Věrčina starší sestra Hanka Kohnová se narodila 9. ledna 1924. Dne 1. září 1930 nastoupila Hanička do první třídy v dívčí obecné škole na dnešním Chodském náměstí v Plzni. Ve školním roce 1935/1936 nastoupila do primy (1.C) Masarykova státního československého reálného gymnasia v Plzni. Její velkou kamarádkou zde byla další židovská dívka, Hanka Löwyová, dcera plzeňského obchodníka obuví. Hanka Kohnová byla studijní typ a měla až do tercie výborný prospěch. Dramatický podzim 1938 a nacistická okupace v březnu 1939 ji zastihly v kvartě. Nové poměry se nejprve podepsaly na prudkém zhoršení jejího prospěchu a vzápětí, v dubnu 1939, se rodiče rozhodli požádat o ukončení studia na gymnáziu. O dalším učení Hanky Kohnové není nic známo.
Hanka Kohnová (stojící druhá zprava) na školní fotografii se spolužačkami z kvarty Masarykova čsl. reálného gymnasia v Plzni – listopad 1938. Před Hanku sedí její největší kamarádka Hanka Löwyová, která holocaust přežila.
Tatínkova rodina
Otakarův původ
Věrčin tatínek Otakar Kohn pocházel z Týna nad Vltavou. Jeho rodiči byli Mořic Kohn a Zuzana Anna roz. Parýsková. Věrčin dědeček Mořic Kohn, rodák z Neznašova u Týna nad Vltavou, se narodil v roce 1863. Věnoval se obchodu, jak tomu bylo v jeho rodině po generace zvykem. Věrčina babička Zuzana Anna Kohnová pocházela z Kolodějí nad Lužnicí, další vsi ležící nedaleko Týna nad Vltavou. Dne 16. července 1889 se dědečkovi a babičce v Neznašově narodil první syn Otakar – Věrčin tatínek. Po něm přišly na svět další děti: Josef, Rudolf, Max, Viktor a Kamila. Všichni Otakarovi sourozenci se již narodili v Týně nad Vltavou. Dům Kohnových se v Týně nacházel v příkré ulici zvané dnes Ke Hradu. Početná domácnost se neobešla bez pomoci placené služky. Nejmladšího ze strýců, Viktora Kohna, Věra nepoznala. Vyrůstal v ústavu pro choromyslné v Opařanech na Táborsku a zde také roku 1915 ve věku osmnácti let zemřel.
Strýc Rudolf, teta Ella a sestřenice Edita
Otakar přišel do Plzně jako devatenáctiletý v roce 1908. V roce 1913 přišel za Otakarem do Plzně jeho mladší bratr Rudolf. Bylo mu tehdy také devatenáct let. Věrčin strýc Rudolf Kohn se narodil v Týně nad Vltavou roku 1894. Po příchodu do Plzně pracoval několik měsíců jako obchodní příručí. Po vypuknutí první světové války narukoval do armády a do Plzně se vrátil až v roce 1920 společně s Otakarem. Nadále pracoval jako obchodní zřízenec a obchodní příručí ve firmě Adler a synové.
V červnu 1927 se devětadvacetiletý Rudolf oženil s pětadvacetiletou Ellou Frankovou. Věrčina teta Ella Franková byla nejmladší dcerou Maxe Franka, rabína a kantora ve Štěnovicích. Ellin otec se sňatku své dcery nedožil. Zemřel v roce 1920 ve východočeské Dobrušce, kde byl v té době rabínem. Novomanželé se ihned po svatbě přestěhovali do Bendovy ulice poblíž dnešního Masarykova náměstí v Plzni. Rudolf zároveň ve firmě povýšil a stal se obchodvedoucím. Dne 13. července 1929 se manželům narodila dcera Edita, Věrčina sestřenice. Po svých šestých narozeninách nastoupila společně s Věrkou 1. září 1935 do první třídy ve II. obecné škole pro dívky v plzeňském jižním obvodu na dnešní Americké třídě. Edita byla poměrně často nemocná. V první třídě chyběla téměř celé jedno pololetí a na začátku druhé třídy musela složit postupové zkoušky. Až do konce školní docházky byla uvolněna z hodin tělesné výchovy.
Editin bratranec Hanuš
Počátkem roku 1939 se Editina rodina neplánovaně rozrostla o dva bratrance z maminčiny strany – staršího Františka a mladšího Hanuše Kohnovy. Rodiči obou chlapců byli plzeňský obchodník Rudolf Kohn a jeho manželka Kamila roz. Franková. Rodina žila ve svém vlastním domě v centru Plzně – v Riegrově ulici č. p. 5. Maminka Edity Ella a maminky Františka a Hanuše Kamila byly sestry. Obě se provdaly za muže stejného jména a příjmení, kteří nebyli nijak příbuzní. Zatímco Ellin manžel Rudolf Kohn pocházel z Týna nad Vltavou, Kamilin manžel Rudolf Kohn byl původem ze Svaté Kateřiny na Tachovsku.
Editin mladší bratranec Hanuš Kohn
Editin mladší bratranec Hanuš Kohn se narodil v Plzni 23. března 1930. Přestože už měl v té době šestiletého staršího bratra Františka, Hanušovo narození bylo pro jeho rodiče velkým štěstím. Dovolilo jim totiž zapomenout na smrt dvouleté dcerky Irenky, která jim zemřela na zánět slepého střeva v roce 1929. Kamila, maminka obou chlapců zemřela náhle v únoru 1938. Když pak na podzim téhož roku přišla Mnichovská dohoda, otec Rudolf se rozhodl se syny emigrovat do Palestiny a stát se zde farmářem. Před koncem roku 1938 poslal do Palestiny půl milionu korun a v únoru 1939 odjel do nově budovaného města Naharija u Haify podívat se na svou farmu. Na místě zjistil, že většina z jeho peněz byla zpronevěřena. Začal situaci řešit a návrat do Čech musel odložit.
Do těchto komplikací vstoupil nešťastný 15. březen 1939 a nacistická okupace českých zemí. Rudolf se již do Čech nemohl vrátit. Dělal každopádně vše pro to, aby za ním oba chlapci mohli přijet. Hanuš a František mezitím žili v Plzni u své tety Elly Kohnové, která se stala jejich poručnicí. Všichni – nejen Hanuš a František, ale celá Editina rodina – měli u úřadů zažádáno o pas. Otec obou chlapců Rudolf v Palestině horlivě zařizoval vše potřebné k tomu, aby jeho synové mohli z Protektorátu vycestovat. Až do srpna 1939 se situace vyvíjela nadějně. Díky žádostem o pas víme, že Věrčin strýc Rudolf měl oválný obličej a prošedivělé vlasy a že jeho synovec Hanuš měl modré oči.
Editin starší bratranec František Kohn (v džípu sedící vpravo vzadu) během války za nezávislost Izraele v roce 1948
Dne 1. září 1939 Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka. Do Palestiny již mohl vycestovat pouze jediný syn Rudolfa Kohna. Rudolf se rozhodl, že to bude starší František. Hanuš musel prozatím zůstat u tety. František se zapojil do projektu sionistické organizace „Alijá mládeže“, díky kterému dostal v polovině listopadu 1939 možnost odjet ze země. Dostat se přímo do Palestiny ale bylo velmi složité. Společně s desítkami dalších dospívajících dětí proto odjel přes Berlín do Dánska. Šlo již o druhý transport, který byl tímto směrem díky nabídce dánské vlády vyslán. Na rozdíl od ostatních českých dětí pobývajících v rodinách dánských farmářů se František už v únoru 1940 dostal do Palestiny. V roce 1942 se František v novém domově vyučil truhlářem a získal palestinské občanství. Vstoupil do britské armády, bojoval proti nacistickému Německu a po skončení druhé světové války bojoval za nezávislost v řadách izraelské armády za nezávislost své nové vlasti. Poté v Nahariji založil rodinu.
František Kohn s rodinou – manželkou Hankou a dcerami Ednou a Tamarou
Rudolfův mladší syn Hanuš zůstal v rodině své tety Elly a všechny pokusy dostat jej do Palestiny přes Červený kříž byly marné. V září 1939 se Editina rodina přestěhovala do velkého bytu ve druhém patře nové moderní novostavby v plzeňské Riegrově ulici. Tento dům patřil Hanušovu a Františkovu otci, který jej nechal o deset let dříve vystavět. V březnu 1941 se ale Kohnovi museli vystěhovat do výrazně menšího přízemního bytu v Koperníkově ulici č. p. 1064/32. Dne 22. ledna 1942 odjela Edita s rodiči a bratrancem Hanušem transportem S do Terezína. Odsud byla rodina deportována dne 25. dubna 1942 do Varšavy, kde všichni zahynuli.
Příbuzní v Týně nad Vltavou
Věrčin strýc Josef se narodil roku 1892 a do konce svého života zůstal svobodný. Strýc Max se roku 1931 jako pětatřicetiletý oženil v Plzni s devětadvacetiletou Martu Krebsovou, dceru obchodníka z Říčan u Prahy. Marta byla v době sňatku soukromou úřednicí a žila v Mirošově. Novomanželé žili v Týně nad Vltavou, kde se jim v únoru 1932 narodil syn Jirka – Věrčin bratranec. V Týně nad Vltavou žil také Věrčin strýc Josef Kohn, který se nikdy neoženil.
Současný stav domu a obchodu Kohnových v ulici Ke Hradu v Týně nad Vltavou
Koncem dvacátých let nechal dědeček přestavět svůj dům a pro obchod dal zřídit novou výkladní skříň. Po smrti Věrčiny babičky Zuzany Anny Kohnové v roce 1934 převedl dědeček obchod na syny Maxe a Josefa. Kohnovi patřili do židovské obce v Kolodějích nad Lužnicí. Dědeček zde byl dokonce ve třicátých letech členem představenstva.
Dne 18. dubna 1942 odjel dědeček Mořic Kohn společně se svými syny Josefem a Maxem, snachou Martou a devítiletým vnukem Jirkou z Českých Budějovic transportem Akb do Terezína. Maxova rodina a strýc Josef byli z Terezína již 27. dubna 1942 deportováni transportem Aq do Izbice. Oba bratři nakonec zahynuli ve vyhlazovacím táboře Majdanek – Max 28. června a Josef Kohn 2. července 1942. Dědeček Mořic nastoupil 15. října 1942 do transportu Bv. Cílem jeho cesty byl neblaze proslulý vyhlazovací tábor Treblinka.
Z Týna nad Vltavou bylo roku 1942 deportováno celkem jedenáct židovských rodin, mezi nimi i rodina pozdějšího režiséra Alfréda Radoka. Poslední památkou na vltavotýnské židovské rodiny vyvražděné během holocaustu jsou židovské hřbitovy v Neznašově a Kolodějích nad Vltavou. Na hřbitově v Neznašově je dodnes možné najít hroby Věrčina pradědečka Izáka Kohna a prababičky Marie.
Teta Kamila Vodičková
Věrčina teta Kamila se narodila v Týně nad Vltavou roku 1890 a byla jedinou dcerou Věrčina dědečka Mořice Kohna. Roku 1923 se krátce před svými třiatřicátými narozeninami v Českých Budějovicích provdala za komisaře živnostenského inspektorátu v Liberci Ing. Lea Vodičku ze Svatkovic u Bernartic. Ženichův otec byl nájemcem bernartického velkostatku. Strýc Leo byl velmi aktivní v česko-židovském hnutí. Manželé Vodičkovi zůstali bezdětní. V Liberci žili od svatby až do počátku října 1938, kdy po Mnichovské dohodě uprchli do Prahy. Během pobytu v Liberci se strýc věnoval osvětě v živnostenské a hospodářské oblasti. Strýc Leo v Liberci postupně dosáhl funkce vedoucího úředníka živnostenského inspektorátu a senátního rady.
Protokol o sebevraždě tety Kamily Vodičkové je dnes uložen v Archivu hlavního města Prahy.
Leo odjel do Terezína 8. září 1942 z Prahy transportem Bf, Kamila o čtyři dny později transportem Bg. Strýc zahynul 16. října 1944 během transportu Er z Terezína do Osvětimi. Teta přežila v Terezíně a po válce se vrátila do Prahy, kde žila v bytě v Kouřimské ulici č. p. 2376/5 na Vinohradech. Věnovala velké úsilí pátrání po osudech svých sourozenců a jejich rodin. V roce 1946 byli za mrtvé prohlášeni její otec Mořic a bratři Josef a Max s rodinou. Řízení ve věci bratrů Rudolfa a Otakara s rodinami se táhlo až do roku 1948. V srpnu 1948 se Kamila s konečnou platností dozvěděla, že vůbec nikdo z její velké rodiny válku nepřežil. Dne 31. října 1948 spáchala psychicky vyčerpaná Kamila Vodičková sebevraždu.
Maminčina rodina
Melin původ
Maminka Věry Kohnové se jmenovala Melanie. Přátelé jí říkali, krátce – Mela. Melanie Narodila se roku 1892 v Dobřívě u Rokycan, kde měl její otec David Langer obchod, trafiku a výčep. Dědečka Davida Langera Věrka již nezažila. Pocházel z Dolního Cetna u Mladé Boleslavi. Narodil se roku 1861 v rodině obchodníka s kůžemi Marka Langera. Měl dvě sestry a jednoho bratra. Za svobodna se živil jako židovský učitel. Roku 1884 projevil duchapřítomnost při záchraně života chlapce v Olešné na Berounsku. V německy psaných novinách Prager Tagblatt byla 6. února 1884 otištěna zpráva: „Ledovou pokrývkou na místním rybníku propadl dvanáctiletý chlapec. Učitel skočil na prkno, které bylo hozeno na led, ale sám spadl a riskoval svůj život. Nakonec se mu podařilo chytit již zmrzlého chlapce a propracovat se na břeh. Chlapec byl nezraněný.“
Roku 1890 se devětadvacetiletý David Langer v Mýtě u Rokycan zasnoubil se čtyřiadvacetiletou Otýlií Steinovou, Věrčinou babičkou. Otýlie se narodila roku 1866 v Terešově na Rokycansku. Její byl řezníkem – nejprve v Terešově a později ve Zbirohu. Po trojích ohláškách, které proběhly ve dnech 1., 8. a 15. listopadu 1890 v terešovské a dolnocetenské synagoze, se uskutečnila dne 25. listopadu 1890 v synagoze v Mýtě svatba. Snoubence Davida a Otýlii oddával pražský rabín dr. Mořic Tauber.
Inzerát v Národní politice z 19. října 1890 oznamující zasnoubení Věrčiných prarodičů Otýlie a Davida
Ještě před svatbou koupil dědeček dům s trafikou v Dobřívě ležícím deset kilometrů jihozápadně od Mýta. Povolání učitele pověsil na hřebík a stal se obchodníkem. Dne 19. dubna 1892 porodila jeho manželka dceru Melanii – Věrčinu maminku. Další dvě dcerky se Langerovým narodily v září 1893 a v listopadu 1894. První z těchto děvčat však zemřelo v pouhých pěti dnech na žloutenku novorozenců a druhé děvčátko, narozené předčasně, zemřelo již den po svém narození. Koncem roku 1898 získal Věrčin dědeček povolení prodávat ve svém obchodě vedle lihovin a vína také lahvové pivo. Obchodu se nedařilo a počátkem roku 1907 bylo proti Davidu Langerovi vyhlášeno insolvenční řízení. Od té doby rodině trvale hrozila exekuce a dražba. Počátkem roku 1912 se Langerovi proto přestěhovali do Plzně, kde se Věrčin dědeček stal vedoucím ve velkoobchodu s ovocem František Vojtěch & spol. V tomto zaměstnání vydržel až do své smrti. Od roku 1916 žili Langerovi na tehdejší Jungmannově třídě.
Věrčina maminka Melanie za svoboda
Věrčin dědeček zemřel 19. listopadu 1927 a babička 14. ledna 1936. Hrob Otýlie a Davida Langerových je možné najít na židovském hřbitově v Plzni na Rokycanské třídě, v jižním oddělení poblíž hlavního vchodu.
V době, kdy se Melanie s rodiči stěhovala z Dobříva do Plzně, jí bylo dvacet let. Dlouho zůstávala svobodná. Teprve o deset let později, v říjnu 1922, oznámili s Otakarem Kohnem zásnuby. Věrčini rodiče měli svatbu koncem března 1923 na okresním úřadě v Plzni. Prvorozená dcera Hanička se narodila v lednu 1924 a druhorozená Věruška v červnu 1929. Třiatřicetiletý Otakar byl již v době sňatku zkušeným a zajištěným úředníkem, a proto mohla jedenatřicetiletá Mela zůstat v domácnosti.
Hrob Věrčiných prarodičů Langerových na židovském hřbitově v Plzni
Marie Kalivodová a její rodina
Důležitou roli v životě Věrčiny rodiny Kohnových sehrála „teta“ Marie Kalivodová (1912–1992) z Dobříva, u které si dvanáctiletá Věra před odjezdem do Terezína v lednu 1942 ukryla svůj deníček. Byla dcerou dobřívského kováře Františka Poncara a jeho manželky Anny. Stejně jako celá její rodina a většina lidí v Dobřívě, také Marie Poncarová se po vzniku Československa stala členkou Jednoty bratrské. Většina mladých lidí v Dobřívě byla ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století zapojena do činnosti ve vlastenecké tělocvičné organizaci Sokol. Ani Marie nebyla výjimkou.
Letovisko Dobřív
Mariini rodiče František a Anna Poncarovi měli svatbu roku 1904 v mirošovském kostele sv. Josefa. Postupně se jim v Dobřívě narodily čtyři děti – Josef (1906), František (1910), Marie (1912) a Jiří (1916). Bdělí spoluobčané si všimli, že děti František a Marie nejsou podobné ani svému svému otci Františku Poncarovi (1876–1925) ani nejstaršímu bratru Josefovi. Naopak upozorňovali na nápadnou podobnost s otcem Melanie Kohnové, obchodníkem Davidem Langerem (1861–1927). Veřejné tajemství, o kterém se v Dobřívě vyprávělo po generace, stálo pravděpodobně za blízkým přátelstvím Věrčiny maminky Melanie Kohnové a o dvacet let mladší dívky Marie Poncarové. Toto přátelství trvalo již za života Věrčiny babičky Otýlie Langerové.
Jaromír Kalivoda a Marie Poncarová na obrázku z Jaromírova vojenského památníku (pol. třicátých let)
Když se Kohnovým koncem června 1929 narodila jejich druhorozená dcera Věruška, nabídla maminka Melanie šestnáctileté Marii Poncarové z Dobříva, zda by k ní nechtěla nastoupit do služby. Marie byla nápadem nadšená. Jakmile o pár týdnů později oslavila sedmnácté narozeniny, nastěhovala se ke Kohnovým do Plzně. Začala Melanii pomáhat s péčí o domácnost, starala se o novorozenou Věrku a její pětiletou sestru Haničku. U Kohnových strávila několik let a děvčata jí za tu dobu velmi přirostla k srdci. Není divu, že se po odchodu ze služby ke Kohnovým pravidelně vracela a Melanie s rodinou jezdila stejně ráda za Marií do Dobříva.
Přestože počátek třicátých let přinesl těžké období velké hospodářské krize, dvacetiletá Marie zůstávala plná optimismu. Vedle práce ve sboru Jednoty bratrské a sportování v Sokole hrála divadlo. Stále více ji to táhlo ke kamarádovi Jaromíru Kalivodovi (1912–1998) z Dobříva, se kterým se při svých společenských aktivitách pravidelně setkávala. Oba se zamilovali až po uši. Mařenka začala s Jarkem plánovat společnou budoucnost, rodinu, děti. Vzali se na státní svátek 28. října 1936. Oběma novomanželům tehdy bylo 24 let.
Neuwirthova vila v Dobřívě, kde Kalivodovi žili během německé okupace.
Marie s Jaromírem se opakovaně pokoušeli o založení rodiny. Vždy to špatně dopadlo. Mladá žena šestkrát otěhotněla. Třikrát potratila a třikrát přivedla děti na svět. Všechny ale žily velmi krátce. Při jednom z posledních porodů se Marie ocitla na pokraji smrti a nebýt pomoci německého důstojníka, nepřežila by.
Na počátku druhé světové války, když bylo Marii a Jarkovi sedmadvacet let, nabídl manželům známý pražský stomatolog prof. MUDr. František Neuwirth správcovství své vily v Dobřívě. Manželé se nacházeli ve zvláštní situaci. Kolem Dobříva existoval vojenský prostor, a v Neuwirthově vile byli proto ubytováni němečtí důstojníci. Dokud to šlo, přijížděla zároveň do vily na návštěvu židovská rodina Kohnových. Věrušce tehdy bylo deset let, Hance patnáct, jejich mamince Melanii 47. Zatímco Melanie pro Marii platila za starší, zkušenější kamarádku, její dcerky vnímala Marie téměř jako své vlastní. Prožívala s Kohnovými rostoucí nepřízeň režimu a těžce nesla postupující rasovou perzekuci.
Přišel leden 1942. Kohnovi si u Marie Kalivodové schovali pár nejcennějších věcí a odešli do transportu. Po dvanáctileté Věrušce zbyl Marii pouze deníček popsaný do poslední stránky. Kohnovi měli jet do Terezína. Za dva měsíce Marie obdržela od Melanie z dalekého Polska korespondenční lístek se stručnou prosbou o balíček. Balíček poslala, ale o Kohnových již nikdy neslyšela.
Jaromír se loučí s Marií 5. května 1945 před odchodem do povstání.
Dne 5. května oblékl Jaromír československou vojenskou uniformu a odešel do povstání. Následující den byly Američany osvobozeny Plzeň a Rokycany. Přes Dobřív táhly na západ do amerického zajetí po zuby ozbrojené jednotky SS. Vojáci toužili po krvi. Jedním z míst, kde se rozhodli vraždit, byl Dobřív. Obětí jejich pomstychtivé střelby se stal také Jarkův bratranec Lojzík Kalivoda.
Pohřeb Aloise Kalivody 10. května 1945
Lojzíkův pohřeb proběhl 10. května. Rakev nesla skupina sokolů ve stejnokrojích. Jedním z nich byl Jarkův starší bratr Jan Kalivoda. O den později, 11. května 1945, vstoupila do Dobříva Rudá armáda. Vojáci sháněli ve vsi opraváře pro jeden ze svých rozbitých vozů. Byl to opět Jarkův bratr Jan Kalivoda, kdo se rudoarmějcům nabídl. Oprava se zdařila a osvoboditelé byli nadšeni. Pohostili z vděčnosti Jendu vodkou. Šlo však o metylalkohol. Jan Kalivoda ještě téhož večera zemřel a Jarek s Marií se stali poručníky jeho tří dětí – dvou synů a dcery.
Pohřeb Jana Kalivody
Marii bylo po skončení války třiatřicet. Již nevěřila, že by se sama ještě mohla stát maminkou. Marně čekala alespoň na Melanii a její dcery. Přemítala. Kolik je teď děvčatům vlastně let? Pozná je ještě? Věruška by měla být šestnáctiletá. Marii se zatočila hlava. Tak stará byla ona sama v době, když se poprvé sklonila nad Věrčinou kolíbkou. Hance teď bude více než dvacet let. Už by mohla být také maminkou. Marie se těšila, že od Kohnových konečně přijde dopis – anebo raději – že zazvoní u jejich dveří. Věřila, že něco z toho se stane co nejdříve a všechna ta nešťastná léta rázem zmizí v nenávratnu.
Po dvou letech Marie pochopila, že se Melanie, Věrky ani Hanky nedočká. S Jaromírem hledali zapomnění v obnoveném Sokole. Chystali se na XI. všesokolský slet. Mezi tím přišel únor 1948 a s ním státní převrat. Všesokolský slet se v Praze uskutečnil o čtyři měsíce později. Po jeho skončení začal v dobřívském Sokole úřadovat akční výbor. Kdo nebyl nadšen z aktuálních společenských změn, musel ze Sokola odejít. Rodina Kalivodových byla akčním výborem označena za zrádce a vyloučena.
Marie Kalivodová (stojící vpravo vzadu) s dětmi švagra Jana Kalivody (v první řadě) a adoptivní dcerou Janičkou (ve druhé řaděš uprostřed)
Marii zůstala pouze víra. Když se roku 1949 její švagrové Miloslavě Poncarové narodila dcera Janička, Marie se o ni často starala. Přilnula k ní stejně jako před dvaceti lety k Věrce. O Janičku ale přijít nechtěla. Prosila Miloslavu, aby jí dovolila miminko adoptovat. Miloslava Marii vyhověla.
Janička Kalivodová objevila doma v knihovně počátkem šedesátých let Věrčin deník. Byl nenápadně zasunut mezi včelařskými deníky Janina adoptivního otce Jaromíra Kalivody. Dvanáctiletá dívka si v něm začala zvědavě číst. Pisatelku neznala, ale její starosti jí byly blízké. Janička se své adoptivní maminky zeptala, kdo deník psal. „To si zde nechala naše Věruška,“ pronesla smutně Marie Kalivodová. Ještě dodala, že se Věrka ani nikdo z její rodiny nevrátil. Protože nezahojená vzpomínka stále velmi bolela, rozhodla se Marie Kalivodová koncem šedesátých let odevzdat deník knězi Jednoty bratrské Miroslavu Matoušovi, který docházel do její rodiny.
Marie Kalivodová zemřela 12. října 1992 ve věku osmdesáti let. Jaromír ji přežil o necelých šest let. Zemřel 6. srpna 1998. Manželé jsou pohřbeni na obecním hřbitově v Dobřívě, v hrobě, kde od roku 1945 odpočívá Jaromírův bratr Jan.
Hrob manželů Kalivodových a Jana Kalivody na hřbitově v Dobřívě
Byt Kohnových
Novomanželé Melanie a Otakar Kohnovi žili po svatbě v roce 1923 krátce v podnájmu u paní Votlučkové v plzeňské Sedláčkově ulici č. 41. Necelý měsíc po narození dcery Haničky se počátkem února 1924 přestěhovali na Klatovskou třídu. Dům, ve kterém se roku 1929 narodila Věrka, měl číslo 1567/40. Když byly Věrce necelé čtyři roky, přestěhovala se rodina do prvního poschodí domu v Nerudově ulici č. 1404/5. Po smrti babičky Otýlie Langerové (14. ledna 1936) si Věrčini rodiče pořídili z dědictví velký rohový byt v prvním poschodí domu v plzeňské Koperníkově ulici č. 1146/43. Část jeho oken směřovala do Koperníkovy ulice a zbytek oken byl obrácen do ulice Nerudovy. Rodina se do nového domova nastěhovala počátkem ledna 1937.
Dům Kohnových na rohu Koperníkovy a Nerudovy ulice v Plzni
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byly všechny byty patřící židovským rodinám úředně přeměřovány. Byt Kohnových byl shledán jako příliš velký pro čtyřčlennou židovskou rodinu. Během roku 1941 byly proto do bytu sestěhovány ještě další dvě rodiny. Šlo o manžele Arnošta a Vilmu Steinerovy s dvacetiletým synem Františkem a Rudolfa a Idu Stránských s patnáctiletým synem Jirkou. Kohnovým postupně zbyly jen dva pokoje, zpola zaplněné nábytkem.