O čem Věra psala
Deníček, který si dvanáctiletá Věra Kohnová psala od konce srpna 1941 do poloviny ledna 1942, podává výmluvné svědectvím o vrcholící diskriminaci Židů v Plzni. Devadesát stránek popsaných úhledným písmem je vázáno v kožených deskách. Desky jsou nadepsány pozlacenými písmeny: „Deník“. Věra se politikou nezabývala. Realitu brala tak trochu jako dobrodružství. Deníku svěřovala své každodenní pocity, řešila vztahy s kamarádkami, zajímavé kluky, hry a školu. Většinu času trávila mimo domov. Bohužel, v roce 1941 již měla Věra velice omezený prostor pro své bezstarostné hry. Počátkem školního roku 1941/1942 zmiňuje Věra v deníku společné výpravy se spolužáky na „rybník“. Pokud to šlo, jezdila Věra na rybník na kole, protože byl z centra města poměrně z ruky. Na podzim 1941 ale již snaha vyplnit dětem zábavným způsobem volný čas ztroskotala, a nakonec se nedařilo organizovat ani vyučování.
Byt na rohu Koperníkovy a Nerudovy ulice v Plzni, ve kterém Věra psala svůj deník.
Místo váznoucí výuky trávily děti stále více času na rabinátě ve Smetanových sadech č. p. 80/5. Staly se nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září pomáhaly při distribuci židovských žlutých „odznaků“ a výrazně se podílely také při registraci místních Židů před transporty. Buď přímo po Plzni roznášely „lístky“ a na kolech je rozvážely do okolních vesnic, nebo pomáhaly při hlídání dětí na rabinátě. Mnohdy při tom samy hodně zlobily. Židé, které děti navštívily při roznášení lístků, se chovali různě – někteří je nevrle odbyli, jiní je v rámci možností bohatě pohostili.
Třemošenský rybník v Plzni-Bolevci – od roku 1939 jediné povolené koupaliště pro plzeňské Židy
Děti si i ve ztížených podmínkách dokázaly najít čas na zábavu. V hezkých dnech léta a podzimu 1941 si chodila Věra s kamarádkami a kamarády hrát na Hanákojc louku – volnou zelenou plochu mezi dnešními ulicemi Radčickou a Karlovarskou. Bývalo tu plno dětí, hrály si různé společenské hry, jezdily na kolech a běhaly. Chodily sem i dámy venčit své psy, a pokud na ně židovské děti narazily, škemraly, zda by se nemohly se psy proběhnout – Židé v té době již neměli dovoleno chovat domácí zvířata. Jindy, když nebylo počasí na velké výlety, brouzdala Věra s kamarádkami po centru Plzně a prohledávala průjezdy starých domů. Když nebylo možné kvůli počasí vystrčit nos z domu, zůstala Věra s děvčaty doma a hrály různé společenské hry. Například „foukandu“. Tu hráli tak, že se na stůl položil lehký míček a do toho každý foukal a snažil se dát gól. Jindy si vyráběli peníze pro hru „business“, tvořili různé loutky nebo hráli hru „monopoly“.
Kamarádi z deníku
Věra zmiňuje ve svém deníčku jména třiceti kamarádů a kamarádek, se kterými v letech 1940–1941 navštěvovala soukromé vyučování. Nejblíže měla kromě sestřenice Edity Kohnové nejspíš k Ireně Welkerové, Alici Epsteinové, Evě Löwyové, Hance Löwidtové, Ritě Kopplové, Aleně Šulcové, Jirkovi Brunnerovi a Egonu Popperovi, se kterými byla ve škole organizována v kroužku. Alice Epsteinová – Aliska – bydlela v Sedláčkově ulici a od roku 1940 žila pouze s matkou. Její otec Arnold Epstein byl zatčen gestapem a zahynul v únoru 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Stejný osud přitom čekal také tři Aliciny strýce, Viléma a Gustava Epsteinovy a Zikmunda Lederera.
Mezi Věrčinými kamarády je v deníku zmiňován také Hanuš Treichlinger. Tento úplný sirotek byl o pět měsíců starší než Věra a naposledy žil také v Sedláčkově ulici. Honzík se proslavil později v Terezíně jako flašinetář Brundibár ve stejnojmenné dětské opeře. Zahynul v Osvětimi na konci roku 1944.
Desky Věrčina deníku
Zmínku zasluhují i další kamarádi a kamarádky Věry Kohnové, jmenovaní v deníku: Margit Becková (1928–1942), Kurt Eckstein zvaný Eke (1928–1942), Honza Goldscheider (1928–1945), Petr Gutfreund zvaný Bobík (1928–1943), Rutka Gutmannová (1930–1944), Lily Hausschildová (1929–1944), Dolfi Immergut (1928–1942), Honza Immergut (1930–1942), Fréda Kohn (1929–1942), Mia Lengsfeldová (1930–1942), Harry Neugröschl zvaný Harrýk (1928–1942), Eva Picková (1930–1942), Honza Poláček (1923–1942), Vláďa Polák (1922–1942), Pepík Sabat (1927–1942), Jindra Weiss (1927–1942), Emil Zunterstein (1928–1942) a Olga Zuntersteinová (1929–1942).
Ze všech jmenovaných je známa pouze podoba učitelů Josefa Šmolky, Hanuše Adela, Arnošta Ehrlicha a Karla Körpera, podnájemníka Františka Steinera a kamarádů Kurta Ecksteina, Alice Epsteinové, Honzy Goldscheidera, Petra Gutfreunda, Rutky Gutmannové, Dolfiho Immerguta, Honzy Immerguta, Honzy Poláčka, Egona Poppera a Hanuše Treichlingera. Věrku již na konci prázdnin 1941 viditelně zajímali kluci. Nejvíce byla zamilována do Emila Zuntersteina, který – alespoň podle zápisů ve Věrčině deníku – její city opětoval. Mezi další Věrčiny idoly patřili Harry Neugröschl, Honza Goldscheider a Dolfi Immergut. Eda byla zakoukána – stejně jako všechna děvčata – do třídního učitele Pepíka Šmolky a z kluků se jí líbil hlavně Honza Goldscheider. Od konce září 1941 měla Věra nový objev – podnájemníka, patnáctiletého Jirku Stránského. Idolem některých děvčat byl již zmíněný učitel Arna Ehrlich.
První zápis v deníku z 23. srpna 1941
Z kamarádů jmenovaných v deníku přežila pouze Hanka Löwidtová, která zemřela roku 2020 v Londýně. Z učitelů, které Věra jmenuje v deníku, přežil jen Arna Ehrlich, který zemřel roku 2014 v USA. Během návratu z koncentračních táborů se bývalá žačka Hanka Löwidtová a bývalý učitel Arna Ehrlich náhodou setkali v polských Katowicích. V dalších dnech si na cestě do vlasti byli vzájemnou oporou, dělili se o jednu matraci, na které společně spali, a o jídlo.
Rodina a tradice
Nový podnájemník a kamarád Jirka Stránský byl jen o tři roky starší než Věrka. Se Steinerovými se paní Melanie Kohnová občas nepohodla, s rodinou Stránských si nejspíš rozuměla o něco více. Z deníku je patrné, že přestože se Kohnovi pravděpodobně počítali mezi sekularizované české Židy, byli věřící rodinou. Chodili do plzeňské synagogy a dodržovali židovské svátky. Věra říkala synagoze prostě „kostel“. Není jisté, zda ještě byla funkční Velká synagoga na Klatovské třídě, nebo zda Židé využívali pouze malou synagogu ve dvoře židovské obce ve Smetanových sadech. Ve Věrčině deníku je zaznamenáno, že 23. září 1941 byla rodina v synagoze při příležitosti oslavy svátku židovského nového roku Roš-Ha-Šana a strýci Rudolfovi se zde udělalo nevolno.
Zápis ze Silvestra 1941 a Nového roku 1942
Některé židovské rodiny přijaly za své i vánoční svátky s vánočním stromkem. Mezi takové rodiny patřila například rodina Hanky Löwyové, spolužačky a kamarádky Věrčiny starší sestry Hanky Kohnové. Věra však ve svém deníku vánoční stromeček nezmiňuje. Víme pouze, že 25. prosince přišli za Věrou na návštěvu kamarádi a matka je obdarovala kakaem a vánočkou. Na sklonku roku 1941 se v rodině židovské dívky sem tam odehrál nějaký malý zázrak. V době, kdy Židé byli bez uvedení důvodu vypovídáni ze zaměstnání a končili jako námezdní síly při odklízení sněhu, otec si stále držel práci soukromého úředníka ve firmě Gustav Teller.
Poslední zápis z 15. ledna 1942
V prosinci 1941 se v rodině odehrály dvě velké události – v první řadě dostala osmnáctiletá sestra Hanka povolení jezdit vlakem a byla zaměstnána v továrně v Horní Bříze. Dne 4. prosince si Věra do svého deníčku poznamenala další zážitek: „Dnes v půl 3 jsem šla s maminkou a s Hankou na svatbu mýho bratrance. Svatba byla v evangelickým kostele (bratranec je totiž pokřtěnej). Těšila jsem se, že bude ňáká hostina a ono nic.“ Svatba, kterou Věra popisuje, se odehrála v Korandově sboru Českobratrské církve evangelické na Anglickém nábřeží č. p. 2142/13 v Plzni. Ženichem, kterého Věra označuje za svého bratrance, byl bývalý plzeňský soudce JUDr. Josef Hoffe. Téměř šestatřicetiletý právník, který se ženil s šestadvacetiletou Marií Hermanovou ze Spáleného Poříčí, nebyl ve skutečnosti Věrčiným bratrancem – těmi byli jejich pradědečkové. Přestože se Josef i Marie nechali pokřtít a sňatek měli v českobratrském kostele, úřady neoklamali. Počátkem ledna 1942 byl jejich sňatek zveřejněn v pražských novinách „Jüdisches Nachrichtenblatt – Židovské listy“ a 18. ledna byli oba novomanželé deportováni prvním plzeňským transportem „R“ do Terezína. 11. března 1942 se připojili v transportu Aa k rodině Věrky Kohnové a odjeli s nimi na smrt do polského ghetta Izbica.
Skautská stopa v deníku
Neexistuje žádný důkaz o tom, že by Věra, Edita nebo Hanka Kohnovy byly před německou okupací členkami nějakého spolku nebo organizace. Mnozí z těch, jejichž jména Věra Kohnová v deníku uvádí, byli ale významnými členy a činovníky plzeňských skautských oddílů.
Hanuš Adel
Zde si zaslouží zmínku především Věrčin učitel Hanuš Adel. Po smrti otce vedl obchod s hračkami v plzeňské Poděbradově ulici. Počátkem třicátých let založil v Plzni 8. skautský oddíl a mnoho let pak byl jeho vedoucím. Tento oddíl se časem vyprofiloval jako židovský. Šlo o jediný židovský skautský oddíl fungující v rámci Junáka na území Plzně. Roku 1934 se v Plzni oženil s třiadvacetiletou Jarmilou Veseckou. Dne 22. ledna 1942 musel Hanuš Adel společně s matkou Arnoštkou, manželkou Jarmilou a dcerou Věrou opustit Plzeň v transportu S. Jeho matka 17. dubna 1944 zemřela v Terezíně. Hanuš se zbytkem rodiny pokračoval 28. října 1944 transportem Ev do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.
Plzeňským skautem byl i Josef Šmolka, Věrčin třídní učitel a před okupací významný činovník plzeňského 2. oddílu „Stopa“. Josef se narodil koncem roku 1919 v Plzni jako syn obchodníka s galanterií a střižním zbožím Emila Šmolky. Obchod Šmolkových v plzeňské Františkánské ulici prodával i potřeby pro skauty. V květnu 1932 začal Josef chodit do plzeňského 8. oddílu založeného krátce předtím Hanušem Adelem. Po dvou letech přešel do 2. oddílu Stopa. Zde postupně zastával řadu funkcí včetně těch vedoucích. V březnu 1939 musel oddíl formálně opustit, neoficiálně s ním však spolupracoval až do dubna 1940.
Josef studoval Masarykovo státní čsl. reálné gymnázium v Plzni. V roce 1937 si nechala rodina počeštit svou původní podobu příjmení Schmolka. Josef na jaře 1938 maturoval a nastoupil do Prahy na studium komerčního inženýrství. Jako student vysoké školy se pokoušel po vzniku protektorátu na jaře 1939 získat cestovní pas do Velké Británie. Svou žádost, zdůvodněnou plánovanou studijní cestou, vzal ale 13. července zpět. V srpnu 1939 získal řidičský průkaz. V listopadu 1939 byly uzavřeny vysoké školy. Další informace o Josefu Šmolkovi pocházejí z roku 1941, kdy soukromě vyučoval židovské žáky. Spolu s rodiči byl 26. ledna 1942 deportován transportem T z Plzně do Terezína. Celá rodina Šmolkových byla – stejně jako rodina Edity Kohnové – z Terezína odvezena 25. dubna 1942 do Varšavy. Josef Šmolka a jeho rodiče žili ve Varšavě ještě více než rok. Další případný transport není doložen. U Josefova jména se uvádí datum úmrtí 18. července 1943. Místo úmrtí není známo.
Josef Šmolka
Vedle Josefa Šmolky byli významnými členy oddílu „Stopa“ také František Steiner, který se v červnu 1941 s rodiči Arnoštem a Vilmou Steinerovými přistěhovala do bytu Kohnových. František se narodil koncem roku 1921 v Plzni. Studoval Masarykovo státní čsl. reálné gymnázium na Klatovské třídě v Plzni, které absolvoval v červnu 1940. Po uzavření českých vysokých škol nastoupil 8. července 1940 jako pomocný dělník do kaolinových závodů v Horní Bříze. Je pravděpodobné, že právě Františkovou zásluhou dostala Věrčina sestra Hanka v prosinci 1941 možnost pracovat ve stejné továrně.
František byl velmi aktivním skautem. Dne 3. listopadu 1933 vstoupil do šestého plzeňského oddílu. Za dobu svého působení v oddíle složil nováčkovskou zkoušku, druhý a první stupeň skautské zdatnosti, odborku tlumočníka, plavce, zachránce, táborníka a tři orlí pera. Pomáhal také s vedením oddílu. Dne 15. ledna 1938 přestoupil do oddílu Stopa a vypracoval se na činovníka. Oddílem byl poslán na Slezskou lesní školu. Jeho přezdívka – skautské jméno – byla Frt.
Františkův otec Arnošt Steiner obchodoval do poloviny třicátých let s dřívím, později pracoval do července 1939 jako obchodní zástupce. V době nuceného odchodu ze zaměstnání byl vážně nemocný. Měl zduřelou štítnou žlázu a „silný krk“. Nebyl schopen fyzické práce, a rodina tak Do Terezína odjeli Steinerovi až několik dní po Kohnových. Dne 26. ledna 1942 nastoupili do transportu T. Společně s Kohnovými pak 11. března 1942 nastoupili do transportu Aa, který je dovezl na smrt do polské Izbice.
František Steiner
Věrčina deníku se dotýká také osud dalšího plzeňského skauta – Františka Löwidta. František byl bratrem Věrčiny spolužačky a kamarádky Hanky Löwidtové, která jako jediná hrdinka Věrčina deníku přežila věznění v německých táborech. František Löwidt se narodil v létě roku 1923, a byl tak o plných šest let starší než Hanka. Rodiči obou dětí byli plzeňský obchodníka Otto Löwidt a jeho manželka Růžena. Rodina bydlela v Riegrova č. 18 v centru Plzně.
František byl od května 1935 do března 1939 skautem v plzeňském 2. oddílu Junáka „Stopa“, kde se vypracoval do funkce družinového rádce. V době vynuceného opuštění oddílu na jaře 1939 se učil automechanikem. Hned v březnu tohoto roku žádal o vystavení cestovního pasu pod záminkou návštěvy příbuzných v Anglii. Pas obdržel, ale nakonec nikam neodjel. Ještě v červnu 1940 plánoval nástup na průmyslovou školu, ale studovat už kvůli zákazu protektorátní vlády nesměl. Spolu s maminkou a Hankou byl 22. ledna 1942 deportován transportem S do Terezína. Odtud byla rodina dne 28. září 1944 transportem „Ek“ odvlečena do Auschwitz-Birkenau, kde František společně se svou maminkou zahynul. Hanka přežila.
František Löwidt s mladší sestrou Hankou
Také Věrčin učitel Arnošt (Arna) Ehrlich byl velmi ovlivněn skautskými myšlenkami. Uplatňoval je později v Terezíně, jako oblíbený vychovatel v pověstném chlapeckém domově L 417 (zvaném také „devítka“). Jeho svěřenci se na svém pokoji č. 9 snažili žít po vzoru Foglarových Hochů od Bobří řeky a ti, kteří přežili, pociťovali k Ehrlichovi do smrti vděk za záchranu. Po vzniku Protektorátu studoval Arna Ehrlich na Masarykova státním československém reálném gymnasiu v Plzni, kam chodila také Věrčina sestra Hanka Kohnová. Školu nemohl kvůli zákazu protektorátní vlády z léta 1940 dokončit, a odmaturoval proto dálkově na Židovském gymnáziu v Brně.
Několik poválečných let strávil Arna Ehrlich v Plzni a v Praze. Oženil se a byl velice společensky činný. Pracoval na pražském ústředí Škodových závodů. Dne 17. listopadu 1947 obdržel při příležitosti Mezinárodního dne studentstva Československý válečný kříž 1939. V té době již začal z politických důvodů vážně uvažovat o emigraci. Ihned po převratu v únoru 1948 odešel Arna s rodinou do Venezuely. Zde žil pod novým jménem Arno Erban. Na velvyslanectví v Caracasu odmítl složit slib věrnosti novému československému režimu a ztratil státní občanství. Stal se občanem Venezuely. Rozvedl se a několikrát se opět oženil. Začal podnikat v realitách. Časem se s rodinou přestěhoval do Spojených států amerických, kde jeho děti nastoupily na vysoké školy. Závěr života strávil v Miami na Floridě. Zde také roku 2014 zemřel. Dožil se jedenadevadesáti let.
Arna Ehrlich s rodiči, kteří za německé okupace zahynuli.
I další skauti židovského původu studovali na Masarykově reálném gymnáziu v Plzni. Například Karel Hebak, aktivní člen plzeňského 8. oddílu a oddílu „Stopa“ byl spolužákem Hany Kohnové
Nely Adlerová
Slečna Nely Adlerová, o které se Věrka v deníku zmiňuje jako o své učitelce, také studovala na Masarykově státním čsl. reálném gymnasiu v Plzni. Do školy chodila sedm let. Do maturitního ročníku – oktávy – však již v září 1939 nenastoupila. Jedním z jejích spolužáků byl neurochirurg Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. (1921–2021). Ten o mnoho desetiletí později na Nely vzpomínal:
„Samozřejmě jsme měli maturitní tablo. Na tradiční fotografii bylo osmadvacet studentů. Chyběla tu devětadvacátá Nely Adlerová, Židovka s černými vlasy. Do oktávy nepřišla. Dnes se stydím, že jsme se nikdo nezeptal, kde je a co dělá. Neměli jsme tenkrát představu, kam až fašistický antisemitismus dojde. Když byla zrestaurována jména zavražděných Židů v Pinkasově synagoze, šel jsem se tam podívat: bílá stěna zaplněná jmény s červeným začátečním písmenem, ostatní písmena černá. Šokující dojem! Pak jsem zabodl oči do prvního jména. Adlerová Nely, Plzeň. Je těžké popsat můj dojem. Bylo mi, jako bych v noci viděl padající hvězdu a v úžasu nestačil vyslovit přání. Nevím, zda to přirovnání je patřičné. Nemohl jsem si nic přát, viděl jsem Nely sedící jako vždy v první lavici u katedry. Místo jejích černých vlasů tu dnes jsou černá písmena… Nely byla usmrcena v Osvětimi se svými rodiči.“
Spolužákem Nely Adlerové byl shodou okolností také zmíněný František Steiner. I na něho ve svých memoárech prof. Vladimír Beneš zavzpomínal: „Jméno druhého Žida z naší třídy, který se usmívá na maturitní fotografii, Franty Steinera, jsem našel podle abecedy snadno v hlavním sále. Na třídní schůzce jsem se dozvěděl, že Franta odmítl opustit své rodiče ve smutném průvodu k plynovým komorám, když byl esesákem vyzván, aby jako mladý silný muž vystoupil. Franta odmítl a pokračoval s mámou a tátou vstříc jisté smrti. Náš kamarád Franta zemřel jako hrdina.“
Před transportem do Terezína
Alice Epsteinová (vlevo) s kamarádkou a spolužačkou Ruth Ofnerovou
V lednu 1942 se z Věrčina deníčku vytratila dětská bezstarostnost. O tom, že během několika týdnů pojedou všichni plzeňští Židé do Terezína, se dozvěděla na rabinátě na Tři krále, 6. ledna 1942. Poté chodila Věra stále častěji do Sokolovny, kde probíhaly registrace před transporty. Dozvěděla se, že v Sokolovně bude bydlet tři dny před transportem. Prvním transportem odjely 18. ledna 1942 dvě Věrčiny kamarádky – Alice Epsteinová, jež pak byla 13. června 1942 z Terezína odvezena transportem AAi na smrt na neznámé místo (pravděpodobně do Sobibóru), a Irena Welkerová, která zemřela v říjnu 1944 v Osvětimi. Věrka Kohnová, Emil a Olga Zuntersteinovi a Dolfi Immergut je v úterý 13. ledna doprovodili k Sokolovně. Do deníčku si Věra toho dne napsala:
„13. ledna. Ráno v 1/2 9 jsem přišla k Epsteinům. Už tam byli všichni: Emil, Oli a Dolfi. Emil mně dal svoji fotografii. Od Alis a Oli už jsem si vzala včera. Vezmu si je s sebou. Za chvíli jsme šli všichni k Sokolovně, Pomohla jsem nést jeden batoh. Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe. Byla to smutná cesta. Pro Alisku snad naposled. U Sokolovny nastalo loučení. Alis a Oli plakaly. Já jsem se jen stěží opanovala. Dala jsem Alis pusu. Jestli ji ještě jednou uvidím?“
Z deníku je najednou cítit smutek. Matka i Hanka plakaly a na Věrku vše dolehlo. Ve středu 14. ledna si nechala Věra ostříhat vlasy. Mívala vlasy do půli zad, vzadu svázané dvěma stužkami. Téhož dne se nechala vyfotografovat pro známé a fotky si vyzvedla v pátek 16. ledna. Tato fotografie se nedochovala. Mezi tím, ve čtvrtek 15. ledna dopsala Věra do poslední stránky svůj deník. Nový již nezačala psát:
„15. ledna. Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit… Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu moc psát. Už jsme tu jenom zítra a pozítří, a pak, kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat. To jsem si, věru, nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začala psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“
Cesta deníku od pisatelky Věrky do Židovského muzea v Praze
Osudy deníku
Marie Kalivodová ukrývala Věrčin deník po celý zbytek války a okupace. Protože nemohla mít vlastní děti, adoptovala v roce 1949 svou neteř Janičku. Právě Jana je první objevitelkou deníku Věry Kohnové. Když dospěla do věku, ve kterém kdysi byla pisatelka Věra, našla Jana v knihovně Marie Kalivodové záhadný deníček psaný neznámou dívkou. Starosti pisatelky byly Janě velmi blízké a sympatické. K deníku se proto ráda vracela. V dubnu 1968 přišel do Dobříva šestačtyřicetiletý kněz Jednoty bratrské Miroslav Matouš. Přestože bydlel v Praze a každý týden odsud dojížděl, pravidelně docházel do místních bratrských rodin. Marie Kalivodová k němu pojala velkou důvěru a svěřila mu deník, který před čtvrt stoletím dostala od nešťastné rodiny Kohnovy z plzeňské Koperníkovy ulice. Snad neměla zájem, aby deník nadále jitřil v rodině bolestné vzpomínky na minulost. V roce 2006 se Miroslav Matouš rozhodl za pomoci Jany Šplíchalové ze Židovského muzea v Praze a nakladatele Zdeňka Susy ze Středokluk deník publikovat (více zde).
Verčin deník