Počátky hledání
Úplným počátkem mého pátrání byla návštěva knihkupectví pana Jaroslava Chmely v Plzni na Americké třídě v roce 2007. Tehdy jsem pochopitelně ještě netušil, že existovala Věra Kohnová, že si psala deník, že ve vysoké budově sousedící s knihkupectvím chodila pět let do obecné školy a že přímo proti knihkupectví, přes ulici, sídlila v minulosti firma Gustav Teller, ve které pracoval Věrčin tatínek Otakar Kohn. Přesto právě zde se začal odvíjet příběh mnohaletého pátrání po osudech Věrky a jejích nejbližších.
Knihkupectví Jaroslava Chmely na Americké třídě v Plzni
Byl jsem tehdy učitelem na Církevním gymnáziu v Plzni, kde se velká pozornost věnovala holocaustu a jeho souvislostem. Se žáky nižšího gymnázia jsme navštívili Pámátník Terezín, kde děti pracovaly ve skupinách se skutečnými příběhy židovských vězňů a následně je prezentovaly. Program byl kombinován s promítáním pozoruhodného a téměř neznámého filmu „Poslední motýl“ z roku 1990. Po návratu do Plzně jsme se rozhodli uspořádat podobný projektový den se zaměření na holocaust také na naší škole. Jen jsem potřeboval nějaký autentický příběh, se kterým by děti mohly pracovat…
V knihkupectví pana Chmely na Americké třídě jsem dlouho a bezradně procházel regály s historickou literaturu. Z ničeho nic mou pozornosti upoutala nenápadná knížka v černých deskách s nápisem „Věra Kohnová: Deník“. Roku 1999 jsem se v Amsterdamu seznámil s příběhem Anne Frankové, a proto jsem zvědavě nahlédl do knížky, zda nepůjde o něco podobného. A tak to všechno začalo. Lepší příběh jsem si nemohl pro plzeňské žáky přát. Věra Kohnová byla českou dívkou a Plzeňankou, navíc stejně starou jako byli oni. Majitel knihkupectví mi výběr pochválil a přidal informaci, že se jedná o naprostou novinku. Následně mi pečlivě zabalil dva výtisky a já mohl spokojeně vykročit k Církevnímu gymnáziu.
Církevní gymnázium v Plzni
Po prvním přečtení knihy jsem si uvědomil, že se v ní skrývá spousta otázek a nejasností. A to mě provokovalo. Chtěl jsem žákům v lavicích představit exemplární, plastický příběh dětské oběti holocaustu z Plzně, jejich vrstevnice. Netušil jsem tehdy, že vytvořit dokonalý osobní příběh je, ne-li zcela nemožné, otázkou mnoha let pátrání.
Počátkem roku 2008 jsem začal připravovat projektový den o holocaustu a napadlo mne pozvat na besedu do školy paní Věru Špirkovou, PhD., znalkyni historie židovské komunity v Plzni a autorku zajímavé publikace „Židovská komunita v Plzni“ vydané v roce 2000. Věřil jsem, že nám paní doktorka Špirková v rámci své přednášky zodpoví také Věrčin příběh.
Své představy jsem paní doktorce nastínil ve svém e-mailu ze dne 14. ledna 2008: „…Abyste věděla, jak bude probíhat náš den dále, budeme se bavit ve workshopech o holocaustu obecně a také o holoucaustu v Plzni. Budeme se snažit kombinovat fakta s pocitovým prožíváním holocaustu. Já budu mít na starosti osud Židů v Plzni a v té pocitové části bych rád, aby studenti pracovali s úryvky z knihy »Deník Věry Kohnové«. Snad by bylo zajímavé, kdybyste mohla na jejím osudu a na osudu jejího transportu demonstrovat závěr židovského osídlení Plzně – myslím, že to byl transport S a sama školačka Věra skončila v březnu nebo v únoru 1942 v Izbici. Celý projektový den zakončíme promítáním filmu »Poslední motýl«, během kterého by studenti nějakým tvůrčím způsobem vyjádřili své pocity z holocaustu…“
V rámci poznávání osudů židovské menšiny v našich zemích se žáci Církevního gymnázia v Plzni seznamovali také s jejími tradicemi. Dne 2. června 2008 například terciáni v Židovském muzeu v Praze nacvičovali židovský svatební obřad.
Z besedy s paní doktorkou Špirkovou nakonec sešlo. Projektový den jsme nicméně uspořádali opakovaně a já jsem se každý rok snažil příběh Věry Kohnové v rámci svých tehdejších možností a znalostí doplnit o nějaké nové skutečnosti a informace.
Setkání s Miroslavem Matoušem
V roce 2012 jsem začal spolupracovat s plzeňských nakladatelstvím Starý most a se vzdělávacím internetovým portálem Moderní dějiny. Ve Starém mostě jsem se podílel na přípravě knihy „Příběhy plzeňských domů II.“ a pro Moderní dějiny jsem vypracovával výukové materiály k regionální historii.
Do obou projektů jsem zahrnul Věrčin příběh. Začal jsem se hlouběji věnovat rodině Kohnových, historii plzeňského domu, ve kterém si Věra psala deník, a také rodině Kalivodových z Dobříva. Ve snaze objasnit tajemný příběh se spoustou neznámých jsem oslovil stavební archiv Magistrátu města Plzně, Židovskou obec v Plzni, archivářku PhDr. Štěpánku Pflegerovou z Archivu města Plzně, rodiny Kalivodových, Poncarových a Hůlkových z Dobříva, Jednotu bratrskou v Dobřívě a dobřívského kronikáře Eduarda Maška. Vedoucí tiskového odboru Církve československé husitské v Praze RNDr. Helena Bastlová (1949–2023) mi pomohla zkontaktovat kněze Miroslava Matouše, který nechal v roce 2006 publikovat „Deník Věry Kohnové“.
Rohový činžák v Obloukové ulici ve Vršovicích, kde žil pan Miroslav Matouš, s kostelem Československé církve hustitské
Pan Miroslav Matouš (1921–2021) žil v posledním patře starého rohového činžáku v Obloukové ulici v Praze-Vršovicích – pár kroků od kostela Církve československé husitské a naproti Vršovické sokolovně. Na návštěvu jsem přijel 28. února 2013. Měl jsem pochopitelně velkou trému. Dvaadevadesátiletý pan Matouš mne však přijal velmi přátelsky. Uvedl mne do svého obývacího pokoje a začali jsme si povídat. Z jeho vyprávění byla znát pozoruhodná vitalita. A zdaleka se ve svých vzpomíkách nevěnoval jen deníku Věry Kohnové, který byl důvodem mé návštěvy. Odkryl přede mnou celý svůj pozoruhodný příběh, potíže s oběma totalitními režimy, neobyčejné náhody a setkání s významnými osobnostmi. Osudy Miroslava Matouše najdete zde.
Pan Miroslav Matouš s nadšením přijal možnost uspořádat besedu pro studenty Církevního gymnázia v Plzni. Z tohoto záměru nakonec sešlo, protože jsem v červnu 2013 odešel ze školství. Při setkání u pana Matouše ale 28. února 2013 vznikly čtyři zvukové nahrávky (31 minut, 19 minut, 49 minut a 60 minut), s jejichž úplnou, nesestříhanou podobou se zájemci mohou seznámit zde.
Miroslav Matouš ve svém obývacím pokoji, s fotografiemi manželky Jarmily na zdi
Jedna věc pana Miroslava Matouše trápila. Knihu „Deník Věry Kohnové“ vydával v roce 2006 s vírou, že se Věra Kohnová v České republice stane stejně zámá jako Anne Franková. Tím, že text deníku nechali s vydavatelem Doc. MUDr. Zdeňkem Susou, CSc. přeložit do angličtiny a němčiny, chtěli navíc vzbudit zájem také v zahraničí. V roce 2013 byli oba zklamáni. Panu Susovi leželo velké množství neprodaných knih na skladě a pan Matouš měl pocit, že se o Věrčině osudu téměř nemluví. Na konci našeho setkání jsem proto panu Matoušovi slíbil, že udělám pro propagaci příběhu, co budu umět.
Publikování příběhu
Kdo byla Věra Kohnová? Jak vypadala? Kdo přesně tvořil její rodinu? Kam chodila do školy? Co přesně měli Kohnovi společného s rodinou Kalivodových z Dobříva? Jak vypadal dům a byt, ve kterém Věra psala svůj deník?
Takové otázky jsem si kladl, když jsem začínal hlouběji studovat Věrčin příběh. Na některé otázky jsem dostal odpověď poměrně brzy, na jiné neznám uspokojivou odpověď dodnes. Velmi mi v počátcích pomohla archivářka PhDr. Štěpánka Pflegerová z Archivu města Plzně, která pro mě našla řadu důležitých archiválií. Týkaly se školy Věrčiny školy a bydliště. Teprve pak bylo možné pokračovat v dalším pátrání.
Manželé Jana a Luděk Hůlkovi při besedě v Dobřívě 6. dubna 2023
Za velmi důležitou považuji pomoc paní Jany Hůlkové z Dobříva a jejího manžela Luďka Hůlky. Paní Jana Hůlková je adoptivní dcerou paní Marie Kalivodové, která se kamarádila s rodinou Kohnových a dlouhá léta uchovávala originál Věrčina deníku. Během mých opakovaných návštěv v Dobřívě se mi Jana s manželem obětavě věnovali, Jana vyprávěla a pan Luděk snášel na stůl rodinná alba a fotografie. Již v roce 2013 jsme mezi fotografiemi našli portrét Věrčiny maminky Melanie. V době pořízení snímku byla ještě svobodná a jmenovala se Melanie Langerová. Naskenoval jsem si tehdy mnoho fotek, ale pouze u jediné jsme si byli s Hůlkovými jisti tím, kdo je na ní vyobrazen. Teprve o dvanáct let později jsem měl možnost fotografie porovnat s nově nalezenými snímky. Zjistil jsem, že od roku 2013 známe také podobu Věrčiny starší sestry Hanky Kohnové.
Roku 2013 byl v knize „Příběhy plzeňských domů II“ od nakladatelství Starý most publikován příběh domu, kde vznikl deník Věry Kohnové.
Během roku 2013 byl Věrčin příběh publikován v knize plzeňského nakladatelství Starý most „Příběhy plzeňských domů II.“ a na portálu Moderní dějiny. V prvním případě byl zasazen do příběhu secesního domu v plzeňské Koperníkově ulici č. p. 43, vystavěného roku 1903 podle vlastního projektu stavitelem Františkem Kotkem. Ve druhém případě byl již Věrčin osud prezentován samostatně, v podobě výukového materiálu „Deník Věry Kohnové, české Anny Frankové“. Zájemci jej najdou zde.
Článek publikovaný roku 2014 v březnovém čísle časopisu Živá historie
V březnu 2014, při příležitosti 75. výročí německé okupace, vyšel příběh Věrčina deníku v časopisu „Živá historie“ pod názvem „Už jsme tu jenom zítra“. Původně měl dokonce časopis obsahovat přílohu v podobě faksimile deníku. Byl to poměrně odvážný záměr, který se nakonec nerealizoval. Článek začíná smyšleným příběhem o cestě Věrčiny starší sestry Hanky Kohnové vlakem do Dobříva:
„Je neděle 22. prosince 1941. Jako každý den jeden z Nezvěstic k Rokycanům lokálka Mirošovka. Ve vagonu třetí třídy je před Vánoci poloprázdno. U okna sedí mladá dívka s taškou přitisknutou ke kabátu. Každou chvíli se vyplašeně rozhlédne. Naštěstí proti ní nikdo nesedí, a nemůže si tedy všimnout, že taška zcela nezakryla žlutou hvězdu, kterou má přišitou na kabátu. Od září kvůli ní nejednou zažila pocit ponížení. Jmenuje se Hanka Kohnová. Ve vlaku nikdo jiný s židovskou hvězdou nesedí. Židé smějí totiž od října 1941 cestovat vlakem jen na zvláštní povolení úřadů. Hanka je dostala před několika dny, aby mohla jezdit pracovat do továrny v Horní Bříze. Je jedinou z rodiny, kdo smí jezdit vlakem. Lokálka dovezla Hanku do Mirošova, odkud vyrazila pěšky po silnici do 4 kilometry vzdáleného Dobříva. Šla rychle a pokud zahlédla auto nebo chodce, jaksi samozřejmě brala tašku do náruče, aby zakryla žlutou hvězdu. V okolních lesích byl německý vojenský prostor a náladu na hloupé poznámky rozhodně neměla…“
Stránka na české wikipedii
V průběhu let informace přibývaly. Na přelomu let 2016 a 2017 se mi podařilo kontaktovat Věrčinu přeživší spolužačku z obecné školy Hanku Löwidtovou a také dva spolužáky Věrčiny starší sestry Hanky Kohnové z gymnázia – Jiřího Světlíka a Hanku Löwyovou. Ve stejné době jsem začal spolupracovat se studentkou třetího ročníku fakulty umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni Kamilou Pokornou (více o její práci zde) a s novinářkou Klárou Mrázovou. Klára Mrázová v dalších letech velmi pomohla propagaci Věrčina příběhu. V létě roku 2018 jsme s Kamilou Pokornou začali uvažovat o vydání společné knihy o Věře Kohnové pro děti.
Jeden z článků redaktorky Kláry Mrázové – Mladá fronta Dnes 5. 12. 2020
V červenci 2018 jsem si uvědomil, že nikde na internetu nejsou věřejně přístupné informace o Věře Kohnové a jejím deníku. V této době již existovalo heslo „Věra Kohnová“ na wikipedii ve třech jazycích – angličtině (2007), němčině (2007) a španělštině (2009). Čeština chyběla. Dne 18. července 2018 jsem tedy založil stránku o Věře Kohnové také na české wikipedii. Od té doby se snažím stránku pravidelně doplňovat a aktualizovat, aby obsahovala co nejnovější a nejpřesnější informace.
Ukázka ze stránky na hebrejské wikipedii (2021)
Po roce 2018, kdy vznikla česká stránka o Věře Kohnové, se na wikipedii objevilo ještě několik dalších stránek, představující příběh plzeňské dívky ve francouzštině (2020), hebrejštině (2021), arabštině (2022), baskičtině (2024) a nizozemštině (2024).